Nejzápadnější bod Evropy
Poslední dva dny bylo zataženo ale dneska se probouzíme do krásného sluníčkového dne. Je na čase se najíst a vyjet. V roce 2015 se mi poštěstilo podívat se na nejzápadnější bod kontinentální Evropy v Portugalsku (Cabo da Roca) a dneska si splním další. Jelikož jsme napřed o několik dní rozhodli jsme se, že dneska dojedeme až na ten nejzápadnější bod Evropy vůbec.
WOW cestu si fakticky užíváme, máme teplo a všude kolem tolik zeleně.
Tu a tam se objeví ovečky a berani, kteří zablokují cestu, ale myslím, že to je na Islandu okouzlující, protože tohle jen tak u nás neuvidíte.
Dojíždíme až do Þingeyri, což je vesnice na jižním břehu fjordu Dýrafjörður. Jedná se i vesnici s nejstarším osídlení na poloostrově Westfjords. Místo je trvale osídlené od roku 1787. Přes tuto vesnici s necelými 300 obyvateli projíždíme a míříme si to k Sandafell Mountain. Nicméně autem se tam nahoru určitě nedostaneme, už jen proto, že nemáme žádné SUV. Docházíme nahoru a prostě si to okolí kolem, přírodu a hory užíváme.
Off-road jízda
Následně se vydáváme po cestě č. 60 na jih západního fjordu. Jedeme mezi vrcholky hor a cesta připomíná trošku off-road jízdu.
Z tohoto pohoří sjíždíme až na druhou stranu fjordu. Od vrcholu Sandafell to máme kolem 18 km. Počasí je stále sluníčkové. Vycházíme z auta a jdeme se kolem oblázkového pobřeží trošku projít. Skvělou atmosféru snad jen ohrožují arktičtí rybáci, kteří mají kousek hnízdí s malými a tak na nás hází nálety. Chviličku je odháníme ale pak nasedáme a jedeme směrem na východ.
Chvíli v autě koukáme, co to v dálce vidíme, ale po několika dalších kilometrech je nám to jasné.
Vodopád Dynjandi
Dojíždíme k obrovskému vodopádu Dynjandi (hřmící/řvoucí). Vodopád je vysoký 100 metrů a skládá se ze sedmi kaskád. Ta největší dostala stejný název, nicméně ostatními jsou Hæstajallafoss, Hundafoss, Hrísvaðsfoss, Göngumannafoss Bæjarfoss a Strompgljúfrafoss. Nahoře má vodopád třicet metrů a dole už okolo šedesáti. Národní přírodní památkou byl vyhlášen v roce 1981 a patří k významným turistickým atrakcím severozápadního Islandu. Podle pověsti se obyvatelé kvůli hluku vystěhovali, protože nemohli snést neustálý hluk. Nedaleko vodopádu tak lze vidět rozvaliny statku.
Cestou nahoru potkáváme lidi, kteří nás prosí o fotku. Podle mluvy poznávám, že se jedná o lidi z Brazílie, proto zkusím nějakou tu frázi prohodit. Teprve nahoře se objevuje celá krása vodopádu.
WOW to je nádhera, ale úplně blízko zase jít nejde, protože všude kolem vodopád stříká. Výhled u vodopádu na krajinu kolem je krásný.
Chvíli se kocháme, ale pak sestupujeme dolů. Za těch 10 dní jsme tady žádné české hlasy neslyšely, ale zrovna teď kolem nás procházejí. Pokud přízvuku se jedná o lidi z Čech. Níže lze vidět další kaskádu vodopádu.
Dostáváme hlad, a tak si všímáme, že dole jsou lavičky se stoly. Proto vytahujeme z auta jeden pytlík z hotovek a vrháme se do vaření svíčkové. Ta nám skvěle naplnila naše hladové žaludky. Čistím ešus a vyjíždíme.
Sjíždíme z této cesty na cestu č. 62 a následně na polní cestu č. 612., zatímco jsme od vodopádu Dynjandi vzdáleni 83 km. Projeli jsme takto velkou část západního fjordu. Teď už se vydáváme jen po této cestě až k dnešní cílové destinaci. Cíl už je nadosah. jen teď musíme dojet posledních 46 km kamenitou cestou. S Volkswagenem Polo to fakt drnčí a cesta se zdá být nekonečná. Sama jáma a výmol. Napravo si všímáme pláži Breiðavík, která je již vzdálena necelých 12 km od místa.
Jsme tu! Nejzápadnější bod celé Evropy
Nakonec přeci a s úžasem dojíždíme na nejzápadnější místo Evropy a tím je mys Bjargtangar. Nicméně na Googlu jej spíše najdete pod jménem Látrabjarg, což je 14 km útes. Ani tomu nemůžu uvěřit, že jsme něco tak velkého zdolali.
V podstatě, co je tady možné vidět je jakýsi maják, krátkovlnný vysílač, radiostanice a parkoviště.
Ale ono to není úplně tak zdaleka všechno. Dalším důvodem proč sem jet jsou útesy, doslova obsypané opeřenci. V norách zde hnízdí tisíce papuchalků, neméně početní jsou alkouni. Navzdory množství hnízdících ptáků není pozorování tak snadné jako jinde – útesy zde totiž tvoří dlouhou a přímou línii. My jedno hnízdiště nacházíme cestou kolem útesu.
Útes Látrabjarg dosahuje dokonce místy výšky 440 metrů. Procházkou výše se dostáváme na druhou stranu útesu. Dneska je jeden z teplejších dnů, máme štěstí na sluníčko. Na druhou stranu je pravda, že tady dost fouká. To víte Atlantik. Chvílemi to tu i zapáchá, ostatně, jde místo s největší hnízdištěm ptáků.
Vracíme se zpátky, a tak si jdeme kolem útesu. Jsem tak od metr od útesu (koukám, že se tady nikdo neodvažuje jít tak blízko) a v tom vidím mladou holku s rodiči koukajíc na mě vytřeštěnýma očima, říkajíc „Prosím, už dále k útesu ani krok“. Byla celkem dost vyhukaná a myslím, že na to fakt nemohla koukat. Docházíme k majáku já a ještě si sedám na ten úplně nejzápadnější bod a kochám se. Tam někde několik set kilometrů je už jen zmrzlá země Grónsko. Je to až k neuvěření ale přece je to tak.
Vlastivědné muzeum Egils Ólafssonar Museum
Máme skoro 19 hod, a tak je nastupujeme do auta a vydáváme se stejnou cestou zpátky. A tak projíždíme vesnici Breiðavík a zastavujeme se 23 km od nejzápadnějšího bodu světa u Vlastivědného muzea (Egils Ólafssonar Museum). Díky tomu, že je muzeum otevřené do 18:00 se nám nenaskytla situace nakouknout dovnitř, kde je údajně vidět svérázná sbírka vybavení námořních záchranářů, kde najdeme také staré telefony anebo třeba psací stroj s písmeny Islandské abecedy. Venku před muzeem lze najít také plno exemplářů jako americké letadlo, pár leteckého motoru, repliku vikingského člunu a tak dále.
V příští půl hodině se vydáváme zpátky 20 km cestou až k nejstarší lodi na Islandu Garðar BA 64. Tato loď byla dokončena v Norsku roku 1912 jako nejmodernější rybářská loď. Trup byl speciálně zesílen, aby odolával ledovému moři. Během své aktivní doby byla prodána nejrůznějším zemím, než našla po druhé světové válce islandského vlastníka. Po desetiletí sloužila dobře svým majitelům a až v roce 1981 došlo k jejímu potopení, zde v údolí Skápadalur. Dodnes se loď rozpadá kousek po kousku.
Máme půl 9, a tak je čas najít si nějaké to místečko na spaní. Dneska bychom si chtěli dát i sprchu, takže koukáme cestou po nějakém tom campingu. Jeden nám leží v údolí fjordu Vatnsfjörður a jmenuje se Tjaldsvæðið Flókalundi. Od naši poslední zastávky u nejstarší lodi je vzdálen 50 km. Leží v údolí fjordu Vatnsfjörður. Nejdříve stavíme stan a pak se jdu konečně po pár dnech sprchnout. Voda je tedy pěkně studená musím říct, ale tak se mi bude alespoň dobře spát. Z dneška mám fakt radost – skvěle strávený den a tak spokojeně ulehávám.