Poloostrov Snaefellsnes
Kolem 11 hod vstáváme a balíme stan. Vydáváme se opět na dlouhou cestu západním fjordem Vestfirðir a následně přes poloostrov Snaefellsnes. Dneska se již vydáváme po tomto fjordu východně cestou č. 60. Dlouhých 90 km jedeme zprvu kamenitou cestou přes fjord Kjálkafjörður, takže chvílemi jsme jako na offroad jízdě a později se tu a tam objeví asfaltka. Když tu zastavujeme u farmy s bizardním „zákazem sraní“. Hned si ji jdu vyfotit. Mezitím zastavuje další auto a z něj vylézá člověk a oba se začneme na sebe smát. Stejně jako já pořizuje fotografii.
V další půl hodině sjíždíme ze západního fjordu do západního regionu Islandu. Tímto definitivně ukončujeme úžasné dobrodružství někde tam nahoře ve zmrzlé zemi. Z cesty č. 60 se napojujeme na cestu č. 54 a takto pokračujeme po západě na poloostrov Snaefellsnes. Za tu dobu jsme snad projeli jen pár osad a jednu vesničku Búðardalur.
Poloostrov Snaefellsnes
Je to již dalších 90 km od poslední zastávky a nám se chce alespoň na chvíli vystoupit z auta a trošku se projít. Nalevo si z cesty všímáme nějaké kapličky a tak zajíždíme na vedlejší kamenitou cestu přímo k ní. Kolem ní seká údržbář trávu. Nevím, zda se to zdá jen nám, ale při pohledu na jeho obličej, vypadá, že není moc nadšený naší návštěvou. Možná se nám to jen zdá, a proto se zase vydáváme o kus dál západně.
Nejedeme ani 10 min po terénní cestě a už opět vystupujeme a koukáme se na krajinu kolem. Všímáme si také rezavé lodi v dálce.
V příštích několika minutách se nám také odkrývá v údolí fjordu Álftafjörður pohled na hory.
Jen o 20 km dále se náhle okolní příroda změní na sopečnou. Všímáme si sopečných kamenů obrostlými všudypřítomným mechem. Nacházíme tady jakési dva sopečné krátery.
Pokračujíce stále na západ se dostáváme k fjordu Hraunsfjarðarvatn, kde nás příroda fascinuje tak, že vystupujeme z auta a jdeme se projít kolem. Všechno, co tu vidíme, bylo vytvořené a je sopečným původem. I dokonce tady nacházíme v dálce ovečky s beranem. Zkoušíme jít blíž, ale beran nám dál najevo, že přiblížení k ovečkám nebude úplně nejlepší nápad. Kocháme se nedotčenou přírodou kolem.
Přejíždíme fjord Kolgrafarfjördur a všímáme na pravé straně pár kráterů kolem. Hned po chvíli si všímáme dalších hor a kráterů kolem.
Sjíždějíc z výběžku Islandu si všímáme na pravé straně rybářského městečka Grundarfjörður ke kterému pokračujeme. Tam zastavujeme a dáváme si v autě jídlo. Všímám si místní kavárny, a tak si hned jdu pro jedno latté. Je to řekl bych taková na půl kavárna s knihovnou. Za zmínku stojí uvnitř pár exemplářů jako je třeba dělo, nebo loďka. Dokonce se zde natáčela část filmu Walter Mitty a jeho tajný život (2013).
Hora Kirkjufell
Naším dalším bodem, vzdáleným necelé 3 km od městečka Grundarfjörður je hora Kirkjufell. Ostatně tu jsme již z dálky viděli v městečku. Její nadmořská výška činí 463 m a z Islandu je to jedna z nejfotografovanějších hor. Natáčela se tady také 6. a 7. sezóna seriálu Game of Thrones (2016-2017) představující jako horu šípu.
Zajíždíme kousek dále a hned blízko cesty se nachází malý vodopád Kirkjufellsfoss. Díky tomu, že jsme se odtrhli od západního fjordu a přemístili jsme se na tento poloostrov, nacházíme již více turistů všude kolem. Nicméně krásně se tu kolem tyčí hory.
Na fotce níže je zobrazen 700 000 let starý stratovulkán Snæfellsjökull, jehož vrcholek kryje ledovec. Jméno sopky je ve skutečnosti Snæfell, ale běžně je nazýván „Snæfellsjökull“ pro odlišení od dvou dalších hor stejného jména. I když je vzdálený od Reykjavíku přes zátoku Faxaflói, občas jde i odtamtud vidět. Sopka je jedna z nejznámějších míst na Islandu, hlavně díky románu Cesta do středu Země z roku 1864. Pyšní se vrcholem 1446 m. n. m.
Dalších 20 min autem západně projíždíme pobřeží poloostrova a zastavujeme se v rybářské vesnici Ólafsvík. Vesnice má skoro 1000 obyvatel. A co je tady možné vidět? Asi nejvíce nás zaujímá místní kostel Ólafsvíkurkirkja, kde nás velmi zaujalo postavení třech zvonů mimo kostelní věž. A vůbec design a architektura je velmi význačná a atypická kostelům v České Republice. Pohled východní stranou je také půvabný.
Národní park Snæfellsjökull
Jen 10 km odsud vjíždíme do národního parku Snæfellsjökull. Jméno bylo odvozeno od 700 000 let starém stratovulkánu výše.
Prvního, čeho si po pravé straně všímáme je velikánské antény. Příroda zde vypadá zase o něco jinak. Vjíždíme směrem k jedné historické památce na vedlejší cestu. Když co to? A je to opět tu, rybáci arktičtí nadohled. Minimálně se jím nelíbí, že vjíždíme na tuto cestu, jelikož se tu pár kolem nás prohání. Dokonce jeden z nich nám útočí přímo na auto a ďobe ho. Hnízda nejsou vidět, ale vypadá to, že je opět budou mít v trávě. Zastavujeme proto v bezpečné vzdálenosti, tak abychom mohli klidně vystoupit a kouknout se na památku Well of the Irish, ke které v klidu docházíme. Jedná se o prastarou studnu, která pravděpodobně pochází z osídlení Islandu v 9. století.
Vítr tedy fouká pořádně, a i když je sluníčko za mrakem zrovna teplo není. Jdeme se kouknout kolem a nedaleko odsud je beran s ovečkami. Tentokrát se k němu přibližujeme blíže a jak jde vidět hlídá si moc dobře své teritorium. Žádné prudké pohyby raději nedělám a klidu jej přecházím.
No několik set kroků jsme ušli, a tak se otáčíme zpátky k autu. Najednou vidím jak nějaká šelma v dálce skáče kolem. Michal si toho taky všiml, a tak hned spouštím: „Michal, co to bylo?“. „Já nevím“, odpovídá. Nejspíše to vypadalo na nějakou polární lišku. Docházíme k autu a cestou úplně ta stejná situace. Rybákům se to očividně nelíbí. Navazujeme na hlavní cestu a objíždíme národní park Snæfellsjökull.
Kráter Saxhólar
Všímáme si cestou kráteru Saxhólar. Dokonce se můžeme podívat až nahoru, protože tady udělali pohodlnou pěší stezku v podobě schůdků. Proto zastavujeme u něj jdeme se podívat. Cestou nahoru se nám naskýtá pěkný výhled na okolí.
Kráter je vysoký zhruba 100 m a fotka níže ukazuje vrchol jeho zbytku. Výhled kolem ukazuje, jak tehdejší sopka vypustila magmat o tisících stupňů a zaplavila okolí žhavou lávou, díky které vzniklo toto místo s patřičnou atmosférou. Ve skutečnosti je tady ještě jeden kráter, který je vidět z tohoto vrcholu, ale který už pro cestovatele není tak dostupný.
Scházíme dolů k autu a míříme na jih, kde zatáčíme asi po 10 min na vedlejší cestu. Krajina se začíná opět měnit a teď kolem sebe vidíme bývalá lávová pole zahalena mechem. Cestou k pláži si všímáme majestátních lávových kamenů.
Docházíme až k pláži Djúpalónssandur. Jedná se o klenutý záliv tmavých útesů a černého písku. Toto místo bylo kdysi domovem prosperující rybářské vesnice, podobně jako jiné opuštěné vesnice a přístavy v oblasti. Poloostrov Snæfellsnes byl totiž jeden z nejatraktivnějších obchodních míst na ostrově, ale nyní již slouží pro cestovní ruch. V roce 1948 anglický trawler Epine GY 7 z Grimsby ztroskotal na břehu. To si vyžádalo čtrnáct mrtvých a pěti přeživších. Železné pozůstatky plavidla zůstávají rozptýlené na pláži, nyní chráněné a jsou jakýmsi pomníkem těch, kteří zahynuli.
Vatnshellir jeskyně
Máme půl 9 a tak docházíme zpátky k autu. Ne že by se nám chtělo spát, ale už se pomaličku cestou poohlížíme po nějakém vhodném místě k přespání. Nedaleko se ještě nachází jeskyně Vatnshellir, a tak míříme k ní. Nicméně zjišťujeme, že mají otevírací dobu do 18:00, což je opravdu škoda, protože je hluboká 35 metrů a asi 200 metrů jdete pod povrchem. Každopádně alespoň jsme trošku zalezli dovnitř.
Kousíček od jeskyně je vhodné místo pro zaparkovaní a přespání, a tak zajíždíme tam. Vytahujeme kartuši a hořák a nalíváme dovezenou vodu do ešusu. Ještě nám zbyly nějaké čínské polívky tak je tam házíme. Jelikož je vítr tak instalujeme kartuši za auto. Po jídle zapínáme vyhřívání sedadel a chystáme spacáky. Poloostrov Snaefellsnes je z půlky za námi. Kolem 10 hod usínáme.