První den v Džajpuru
Vstáváme po 9 hod a chystáme se nahoru do restaurace a jsme zvědaví na náš první den v Džajpuru. Máme tu krásny výhled a doufáme, že Ali tuk-tukář na nás zapomněl.
Bohužel opak je pravdou a pravě za námi přichází až nahoru. Ježíšku na krížku to je fakt dotěrný člověk, ale hned mu nebudeme říkat, že s ním nepojedeme, protože by do nás hustil i u jídla. Je tu i s jeho nějakým kámošem a dávají si čaj u vedlejšího stolu. Dali jsme si smaženou rýži, kterou mají fakt dobrou a má i trošku chilli papriček (i když jsme si řekli bez). K tomu si dáváme ananasový džus. Po jídle se odebíráme zaplatit a očima ani nepohledáme na sedící tuk-tukáře. Platíme dohromady 500 INR a teď rychle k výtahu, který sjíždíme až do přízemí.
Jen co z výtahu vystupujeme, sešel Ali až dolů a objevil se z nenadání vedle nás. Tak a teď s pravdou ven. „My nikde nepojedeme, nezlob se“, říkám mu. „Proč?“, ptá se. „Změnili jsme názor a projdeme si to pešky“, odpovídám. „Ale to tak nejde, čekali jsme na Vás“, říká. Po chvíli přisel k nám i jeho kamarád. Vysvětluji mu, že kdyby mi na sebe dal telefonní číslo, tak bych mu o tom dal vědět. Nakonec po nás chce peníze, tak mu na to odpovídám, že mu v žádném případě nic nedáme, ale stojí si za svým.
Odebírám se k recepčnímu, kterého prosím, ať nás Ali už neotravuje. Recepční asi moc nerozumí, a tak mu to chci zopakovat ještě jednou, ale to ke mně už přichází Ali a začíná poslouchat konverzaci mezi námi. V tom stresu mě v tu chvíli napadá říct jen: „A kdy máme zaplatit za hotel?“. A tak se odebíráme na pokoj čekajíce až už konečně Ali odjede.
Snad nás neunese
Na pokoji už nás napadají ty myšlenky, že si nás najde nebo ještě že se s bandou domluví a unesou nás, díky překážení „velkého kšeftu. Teď nám to není vůbec příjemné. Na pokoji čekáme raději hodinu v takovém strachu, co bude dále. Pak sesbíráme veškerou odvahu a jdeme dolu doufajíce, že tam nebude stále čekat. Naštěstí tu není a od hotelu se posouváme i raději dále za zeď, kde voláme Uber. Vystupujeme a docházíme do Jantar Mantar, kde kupujeme lístek za 200 INR na hlavu. Jantar Mantar, což v překladu znamená přístroje pro výpočty, je jednou z nejzachovalejších a nejvýznamnějších indických astronomických observatoří. Její stáří se datuje ze začátku 18. století, kdy ji nechal vybudovat maharádža Jai Singh II. Jsou zde kolekce velkých, pevně zabudovaných astronomických přístrojů a byly navrženy tak, aby umožnily pozorování astronomických pozic pouhým okem. Jsou tu k vidění také největší kamenné slunečné hodiny na světě.
Hawa Mahal
Přecházíme přes ulice a všímáme si přecházejících kůžlatek (ta dokonce použila i přechod pro chodce). Jdeme se podívat na Hawa Mahal, který byl vybudován proto, aby ženy z královské rodiny mohly sledovat pouliční festivaly, aniž by byly vidět (kvůli předpisu „purdah“).
Po cestě potkáváme plno obchodů, kde nám snad každý nabízí, abychom se aspoň koukli, ale zájem nemáme. Všímáme si kuchtění místního kuchaře.
Každopádně cestou nazpět se zastavujeme v kavárně Art Cafe, doporučovanou TripAdvisorem a dáváme si frappé. Maji ho tu výborné, a tak se rozhodujeme si také dat falafel v pitě se zeleninou a hommusem a ananasovým džusem. Krásně jsme to dostali naservírované a chutná to báječně. Je to první skvěla restaurace za tu dobu, co jsme v Indii. Necháváme zde sice přes 1000 INR ale jsme maximálně najezení a spokojeni.
Následně se dostáváme k hinduistickému chrámu, který je bohužel zavřený, ale je tu přednáška nějakého známého sika a všude je plno lidi.
Víceméně jen se koukáváme a jdeme si volat Ubera, který nás dováží k Birla Mandir, což je hinduisticky chrám a byl postaven v roce 1988 z 2000 tun mramoru. Bohužel se nesmí uvnitř fotit, a tak ho jen procházíme. Ostatně v Malajsii byly takové chrámy mnohem bohatší, tady jsou takové prázdné.
Naše poslední cesta nás vede přes město, kde potkáváme dva mladé hochy na koni projíždějíce ulicemi. Ukazují, že máme naskočit k nim, ale nemáme zájem, tak si to začali upalovat po silnici až k slonovi, ke kterému taky docházíme. Stejná písnička jako předtím: „Chcete se na něm svézt?“.
Central Park
Rušnou cestou procházíme až do centrál parku, který je v Džajpuru jeden z největších. Konečně trošku klidu. Všímáme si tu běžců a chillujících lidí. Ono také má park 5 km dlouhou běžeckou trať. Sluníčko se chýlí k západu a vypadá to moc pěkně. Dokonce tu lítají i zelení papoušci. Potkáváme další skupinku lidí prosící o fotku, tak jim vyhovujeme.
Při výstupu z parku si všímáme výborně skrytého mobilního vysilače na umělé palmě. Uber nás pak závaží k hotelu, ale cestou do něho nabourává tuk-tuk. Náš řidič vykoukává z okna na chlapa, jen mu něco říká a pak jede dál. Myslím, že to tu mají totálně na párku. Přijíždíme k hotelu a my doufáme, že Aliho už neuvidíme. Naštěstí tu není, takže se uchylujeme do pokoje. Večeři si zajištujeme na střešní restauraci v podobě pizzy a ananasového džusu. Nahoře nám nějaký pán nabízí jakési loutky, ale odmítáme. Dneska je pátek, takže tu mají i živou hudbu a je tady několik kravaťáků. Spokojeně po večeři odcházíme na pokoj. Myslím, že nakonec byl první den v Džajpuru prožitý pěkně. Házíme si sprchu a ve 12 jdeme spát.