Sestup do Sumaging jeskyně (Sumaging Cave)
Po včerejší noci plného příjemného povídaní vstávám již 8:20 abych stihl dnešní atrakci (Sumaging jeskyně) na kterou jsme se domluvili. Ještě si dávám ráno sprchu a balím si krosnu. Klepu na dveře Alči a Standy, ale bez úspěchu. Bud spí, nebo jsou už tam. Na recepci ještě píšu Standovi a dostavám odpověď, že už je u informačního centra, aby schrastil snídani. Bohužel Alča s námi nejde, protože ze včerejška bez mikiny nastydla, a tak prý leží na pokoji a dnes s námi nepůjde.
Nechávám si na recepci krosnu. Kráčím přes město za nim a potkáváme naproti turistického centra u prodejny autobusových lístku. Oni i já chceme dneska jet již do Manily, a tak zde kupujeme lístek za 790 PHP. Hned na to jdeme do turistického centra abychom si pronajali průvodce do sumaging jeskyně (jmenuje se to „Cave connection“). Je to 3-4 hodinové objevovaní vnitřku jeskyně a je to fyzicky náročnější. Jen chvíli na to, co jsme tu, přichází Matt a tak jsme kompletní a můžeme jít. Jen co nám byl přirazen průvodce, prosíme ho ještě zda si nemůžeme skočit pro jídlo, že jsme ani nesnídali. Kupuji jakési housky plněné sýrem a jednu čokoládovou. Teď se můžeme vydat na cestu. Přes celé město kráčíme asi 40 min k Sumaging jeskyni.
Cestou nám průvodce ukazuje na jinou ale podobnou skálu stojící dále se zavěšenými rakvemi. U jednoho ze stánku ještě ukazujeme naše registrace a kráčíme boční cestičkou níže. Naproti nám se krčí místní černá hora. Sestupujeme níže a vchod máme nadohled. I tady je u Sumaging jeskyně položeno několik rakví.
Zapálit petrolejovku a jde se dolů
Zatímco děláme fotky, tak náš průvodce Norman zapaluje petrolejovou lampu. Vstupujeme níže a jsou tady dokonce vidět i spadlé rakve. Prostupujeme níže a teď koukám, kde se to průvodce cpe. Cože? Tou malou dírou mám jít dolů? Sotva se tam vlezl. Jdu opatrně hned za nim a řeknu Vám, že tohle není nic pro lidi trpící klaustrofobii. Za mnou jde Standa a Matt. A další díra dolu před námi.
Lezeme stále hlouběji a já vůbec nemam páru kde. Po slezení druhé díry se Standa ptá: „Tohle ještě budeme lézt i nahoru? „Půjdeme jinou cestou“, odpovídá průvodce. Těch slezených dír stále přibývá a sám nevím, jak to popsat. Je to zvláštní pocit prolézat takhle dolů. Je to dobrodružství a zároveň i adrenalin. Každopádně jsem se ujistil, že klaustrofobik nejsem.
Lezeme níže a níže a kolikrát si dopomáháme se sestupováním přítomným lanem. Některou díru ani neprolezu s malým batůžkem.
Brození přes ledovou vodu
Jsme tak hluboko, že jsme narazili i na vodu. Údajně je během léta deštivé počasí, a tak je Sumaging jeskyně nepřístupná, protože je to tu celé zatopené. Procházíme níže a níže k vodě a co teď? Průvodce si sundává kalhoty a povídá: „Tohle musíme přebrodit.“ Ty vole, to je docela hloubka, jak koukám. No ještěže jsem vysoký. Průvodce vkračuje do vody a já hned za ním. Pěkně studená voda, ale nic jiného proste nezbývá.
Ale přece jsme to dokázali, a tak docházíme k jakémusi jeskynnímu úkazu a děláme pár fotek.
Netopýří hnízdo
Vypadá to, že je tato část velká, protože tu jde slyšet ozvěna a mě je jasné co to je. Není jiná cesta než jít k tomu zvuku létajících netopýrů naproti. Průvodce říká, že občas se Vám i dotknou hlavy a dává lampu doprostřed obrovské místnosti. Myslím, že to jde vidět i na těch stínech na stěně.
Dostáváme se dále k tzv. Big Mama úkazu.
Pohybujeme se kupředu a slyšíme opět nějaké zvuky. Tentokrát to nejsou zvuky netopýru, ale lidi. Docházíme do tzv. Krátké cesty Sumaging jeskyně a vyzouváme si žabky. Potkáváme i nějaké tři lidi z Malajsie, a tak si jen vyměňujeme pár slov a jdeme dále. Všude tu teče voda, a tak jsem maximálně opatrný, abych i naboso neuklouznul. I tu a tam se stejně procházíme trosku vodou a šplháme po těch kluzkých stěnách.
Po obhlídce kolem pak opět šplháme po laně nahoru až se dostáváme zpátky k naším žabkám a kráčíme nahoru již za světlem. Moc průvodci děkujeme a povídáme, že to byl úžasný zážitek. Za každého se platilo 500 PHP ale opravdu to stalo za to a nelituji těch peněz, vřele všem doporučuji.
Vystupujeme nahoru po schodech až k cestě. Sdělujeme si vlastní zážitky. Po chvíli nás Matt opouští a jde se najíst do restaurace. A my dva se Standou máme nejvyšší čas vyjít nahoru na bus, který nám jede ve dvě hodiny. Já si ještě jdu pro baťoh, co jsem si nechal na hotelu. Beru ji a kráčím k busu přes město nahoru. Bus už tam stojí, ale já mám pořád 20 min čas, a tak si kupuji nějaké pečivo. Opět mají místní krámky jen to sladké. Nic jiného nezbývá, a tak si jej beru. Venku potkávám Alču a Standu a pomalu se odebíráme do busu. Krosnu nechávám v zavazadlovém prostoru.
Zpátky do hlavního města
Vyjíždíme a po pár minutách se ozývá rána. Ani nevím, co se stalo ale po další půl hodině kdy bus zastavuje mi to došlo. Řidic si rozbil pravé zrcátko a teď ho opravuje ze střechy jeepu. Po 15 min vyrážíme. Opět jsou to ty zatáčky doleva, doprava, nahoru, dolů no proste mi s toho není dobře. Na první zastávce, ještě někde mezi Bontoc a Banaue si dávám kafčo a Alča povídá, že ani po kinedrilu ji ty zatáčky stejně nedělají dobře. Zastavujeme v Banaue, abychom nabrali lidi. Vypadá to, že tu ale nemají místa k sezení a tohle mě fakt pobavilo. Místo toho, aby v autobusu stáli, nanosili jim tu plastové židličky, které si dali do chodbičky busu. Snažím si zabookovat letenku, a to z Manily na Cebu. Bohužel až za tři dny je to za dobrou cenu, a tak ty dny snad něco kolem Manily vymyslím.
Někde za Banaue ke mně usedá starší paní a bus snad zastavuje 2x na benzínce. Nicméně nedává žádný pokyn k přestávce. Ale přece tu nebudu 15 min jen sedět, a tak jdu ven se vyvenčit. Začíná se stmívat a já si ještě v buse volám s Marťou. Ty hory ale dělají kolikrát výpadky. Po nějakém čase opět zastavujeme někde u benzínky, ale to již dává řidič pokyn k vystoupeni. Kupuji si tam hot dog, ale kde má rohlík? Dostal jsem jen párek s majonézou. Takto jsme zastavili ještě párkrát po nějakých těch benzinkách. Paní vedle mě je úplně vytuhla, pěkně teda chrápe. Odbila 2 hod ranní a já si uvědomuji dvě věci. Už půl den jedu v buse a ve dvě jsme měli přece být v Manile. Jakože ne že bych se do Manily těšil, stejně nevím, kde budu v těchto nočních hodinách.
Zase ta Manila
Asi až ve 3 hod ráno vystupujeme na autobusovém stanovišti v Quezon city. Alča a Standa hledají, jak by se dostali na letiště. Připojuji se k nim nějaký německý pár, a nakonec volí Grab. Loučím se s nimi u auta a teď jsem v tom zase sám. V noci uprostřed Manily, a navíc nemám ani zabookovany žádný hotel. Zkouším nejdříve zda někde odsud jezdí bus přímo na Tagaytay, kde bych se chtěl dostat. Lidi si mě navigují různými směry ale nakonec na to kašlu a koukám na booking.com a na Agodu, jaké hotely jsou blízko. Volím to hlavně i z pohledu ceny. Jeden jsem nasel asi 750 m odsud, a tak se k němu vydávám.
Plno lidí tu na ulici prodává různé věci, aby se uživili, a dokonce u toho i přespávají. Nedokážu si ty jejich životy představit, mají to dost těžké. Cestou si ještě v 7 eleven a kupuji ještě vodu a něco na jídlo. Kousek odsud docházím k hotelu RedDoorz near Aneta. Koukal jsem na cenu na Agodě a vycházelo to nějak 450 PHP na noc, a tak se na recepci se ptám na cenu a doufám, že ho dostanu levněji. „Normálně je check in od 2pm a vy jste přišel později tak to je něco extra. Takže to bude stát 799 PHP“, povídá. „Cože? ale na Agodě je za 450 PHP“, odpovídám. „To jo, ale to se vztahuje na normální příchod a za tu částku 799 PHP to máte na 12 hodin“, dopovídá. Ještě se snažím něco levnějšího najít kolem ale nic tu není a fakt už bych si lehnul. Proto si to nakonec beru.
Pokoj je hrozný
Vyjíždím výtahem do 9 patra a musím teda říct, že za tu cenu jsem čekal lepší vnitřek. Recepce byla samozřejmě tip top, létají tu komáři a ani toaleťák tu není a mám tu jen prostěradlo jako peřinu. Zásuvka je jen za televizi. Lezou tu i štipky, v koupelně i po stole. Zapínám klimatizaci a po chvíli ulehávám.
