Poslední hodiny na Islandu
Dneska vstáváme něco po 7 hod a důvodem je to, že máme zabookovanou Blue Lagoon na 8 hod. Tu bylo nutné zabookovat dopředu a my to provedli asi dva dny před odjezdem. Jejich stránky jsou zde: https://www.bluelagoon.com. Blue Lagoon je jedna z nejznámějších a nejvíce turističtějších míst na Islandu, proto se také od toho odvíjí vysoká cena. Horké prameny lze najít po celém Island, doporučuji zkouknout http://fitfab.cz/ nebo https://wildcamping.tips/, kde lze najít nepřeberné množství horkých pramenů.
Startujeme auto a popojíždíme ani ne 5 km přímo až k Modré Laguně. Celou je ale nutné objet. U parkoviště je si možné schovat kufry, zavazadla, nebo cokoli rozměrného. Ke vstupu je možné se dostat po chodníku přes jakési lávové pole.
Jen co jsme otevřeli u vstupu dveře, je tady hromada lidí. My kráčíme k pánovi, kterému nahlašujeme registraci a on nám dává klíče a ručník. Je vidět, že je to tu opravdu moderní při průchodu ke skříňkám. Převlékáme se o jdeme směrem ke sprchám, kde nás navádí cedule. Pak už jen docházíme k velké prosklené místnosti, kde je možné relaxovat, nebo si dát u baru drink.
Modrá laguna
Otevíráme její dveře a před námi se objevila velká modrá laguna. Ta má již podle názvu mléčně modrý odstín, a to díky vysokému obsahu oxidu křemičitého. Teplota vody je uváděna mezi 37–39 °C. Jelikož je venkovní teplota kolem 10 °C, tak hned do ní lezeme.
Jdeme se kouknout do každého koutu laguny, abychom zjistili, co všechno tady mají. Je tady jakýsi vodní bar, kde si člověk může dat smoothie, džus, pivo, víno a další nápoje. Za příplatek je možné navštívit saunu, nebo parní lázeň, ale také masáže na vodní hladině laguny. Objevováním laguny si všímáme, že někteří lidé mají na tvářích jakousi bahenní masku. Díky okolní teplotě a teplotě vody se tu dělá pára, a tak ve velmi komické, jak se lidi z druhé strany laguny vynořují v páře s bílými tvářemi. Po chvíli nacházíme vodní stánek s bahenní maskou a zkoušíme si natřít tváře taky. Oba na sebe koukáme a lehce nám tahají koutky. Údajně se jedná o čistící a revitalizační síly oxidu křemičitého a řas. Všímáme si také, že tu kolem chodí securiťáci v hrubých bundách, na kterých mají žluté reflexní vesty. Jeden tady dokonce v této vestě plave přes celou lagunu.
Dokonce se zde natáčela část filmu The Fifth Estate (2013).
Asi po 4 hodinách nám to tu docela stačí a je čas jít zase dále, a tak se sprchujeme a převlékáme. Nasedáme a vyrážíme opět do Grindavíku a následně směrem na západ po cestě č. 425, na které narážíme na Brimketill lava rock pool, což byla vlastně neočekáváná zajížďka. Brimketill je velký přírodní bazén, vytvořený z lávové skály, který leží na dvě útesu na okraji oceánu. Údajně v zimě se díky rozbouřenému moři stává přírodní bazén dramatičtější, díky bušením vln do lávových skal.
Největší bahenní jezero
Necelé 5 km se nachází místo Gunnuhver, což je název pro celou oblast bahenních jezírek. Gunnuhver je největší bahenní jezero celého Islandu. V nejširším místě měří 20 metrů a po okraj je naplněno horkých bublajícím bahnem. Vystupujeme z auta a pomalu se přibližujeme přes molo k tryskajícímu prameni. Ten hluk vařící vody a pára, která se rozléhá po okolí z vycházejících spárů popraskané země je velkolepou podívanou. Celou oblastí lze také cítit výpary síry. Bahenní jezírka lze vidět v okolí, které se zformovaly v místech, kde se páry z vařící vody kondenzují a míchají s povrchovou vodou. Chemickou reakcí, kde vstupuje oxid uhličitý a sirovodík se z vody prakticky vytváří kyselina. Ta dokonce umí měnit čerstvou lávu v bahno.
Necelých 7 km dojíždíme k okraji Euroasijské tektonické desky a jedná se o jednu z největších na celém světě. Ta obsahuje některé ze skalních útvarů zemské kůry. Přibližně 75 % lidí na planetě žije právě na této Euroasijské tektonické desce. Toto místo vyniká tím, že se zde potkávají Euroasijská a Severní Americká tektonická deska. Ty jsou spojeny v jednom místě mostem. Místo nese název Bridge America – Europe.
Naše poslední památka Islandu
Máme 16 hod, a tak nasedáme zpátky do auta a naší poslední výpravou po Islandu je místo vzdálené 30 km odsud. Míjíme město Reykjanesbær a dojíždíme k Garður Old Lighthouse, což je maják, kde jeho první zmínky existují od roku 1847. Původně tu byla postavena hromada kamenů. Celá stavba byla asi 9 metrů vysoká a byla vodítkem po několik let. V roce 1897 byl maják níže postaven na okraji tohoto poloostrova. Jedná se o čtvercovou budovu z betonu o výšce 12,5 a šířce 3,25 metrů na každé straně. Ke stavbě byla připojena malá místnost pro majitele majáku. Věž měla kvalitní světelné zařízení, které bylo poháněno plynem.
Nový maják byl zde postaven až v roce 1944 a to z důvodu, že díky vodě začala základna majáku stále více erodovat. Nový maják je vysoký 28 metrů a je vyroben z betonu. Je nejvyšším majákem na Islandu. Světelné zařízení bylo z bývalého majáku přesunuto do nového a zdroj energie byl brzy změněn z plynu na elektřinu.
Dokonce se zde natáčela část filmu Walter Mitty a jeho tajný život (2013).
Hned za majákem si všímáme, že je tu jakási dřevěná malá chatka, která má na opačné straně dva dřezy. Mimo jiné jsou tu zanechány různé věci od lidí jako kartuše, jídlo ale i kečup. Pravděpodobně to byla rovněž poslední zastávka cestovatelů. Nacházíme tady i hadici a uvažujeme, zda raději neumyjeme to naše auto, jelikož je dost od prachu. A tak na nic nečekáme a Michal auto přeparkovává a pouštíme vodu do hadice. To, co nejde umýt se snažíme odstranit hadříkem. Myslím, že je i na čase si sbalit některé věci zpět do cestovního kufru a některé do mého baťohu. Máme něco kolem půl sedmé večer a my naposledy startujeme auto a míříme na letiště Keflavík. Poslední hodiny na Islandu odtikávají.
Letiště Keflavík
U letiště nacházíme benzínku a čepujeme tady do plna, jelikož jsme dostali nádrž také do plna. Dočepováváme nějakých 4649 ISK, což je v roce 2017 přes 1000 CZK. Auto jsme si půjčili v půjčovně Avis, a tak dojíždíme k ní a parkujeme a bereme si všechny věci z auta. Kráčíme k přepážce a povídáme pánovi, že auto vracíme. Ten si nejdřív jde auto zkontrolovat, zda je v pořádku a následně s ním kousek popojíždí až k ostatním autům. Vypadá to, že vše (naštěstí) v pořádku a na přepážce si ještě vyjíždí papír, kde jsme se mimo jiné dozvěděli kolik kilometrů jsme ujeli. Je to neskutečných 3544 km, a to jsme plánovali, že to bude tak nejvíce 2000 km. Dokonce nám povídá, že nám ještě něco bude vracet za pojištění odpovědnosti, což se celkem divíme.
Je něco po 19:00 a my se již pomalu ale jistě uchylujeme na letiště. Zbývají poslední hodiny na Islandu. Je po 19:00 a letadlo nám letí 00:40 místního času, a tak budeme mít na letišti mnoho času. „Tak Michal a je to za námi.“, povídám. „Uteklo to fakt rychle“, odpovídá. „Ani tomu nemůžu uvěřit“, dodávám.