Směr na jih Filipín
Budím se o půl 2 a utíkám na záchod. Opět mě to chytlo a myslím, že s tím budu muset fakt něco dělat. Každopádně budíka jsem si dal pro zichr již včera na 8 hod ráno, abych vše stíhal. Vstávám tedy a balím si krosnu. Všichni už jsou pryč kromě Emily, která se v posteli ze spaní kroutí. Asi mě slyšela a při odchodu se s ní loučím. Dnes letím na jih Filipín.
U hotelu nahoře si ještě vytahuji sendvič a fičím směrem k Olivarez Plaza, kde by měl čekat bus. Cestou u mě zastavuje pár tuk-tukářů. Nicméně, i když stojím správně na bus, přichází za mnou místní týpek, že busy stojí o kousek dále, a tak mu děkuji a jdu na dané místo. Mám štěstí, protože zrovna přijel bus mířicí do Manily. Cesta trvá něco přes hodinu a jak se koukám na Google mapy, tak jen 2,6 km mám odsud letiště, a tak jelikož budu mít čas, půjdu pešky.
Procházím jednu z gate, ale zastavuje mě nějaký servisák, že tudy jít nemůžu a musím si to obejít, a tak mi nic jiného nezbývá. Potkávám policajta, který mi ukazuje cestu. Pomalu, ale jistě začíná hřát sluníčko, a tak mým cílem bude stejně sednout do 7 eleven a dát si dřívější oběd.
Cestou procházím nad řekou, která smrti samými vykaly a dále také typickými filipínskými uličkami. Kupuji někde u cesty pečivo za 7 PHP a dále narazím na rohu na 7 eleven. Dávám si Makarony jako polotovar a Tjendrawasih, což je plněný knedlík kuřecím masem s tím výborným sosem plus půl litrů Pepsi. Nějakých 45 min tu chilluji a pak vycházím.
Střevní potíže přetrvávají
Všiml jsem si také že naproti je lékárna a hned jsem si vzpomněl na sestřičku z hotelu a doporučovaného léku proti průjmu Erceflora. Jdu tam a jedna lahvička je za 38 PHP na jeden den. Kupuji raději 4 protože člověk nikdy neví a jelikož mám i po jídle, tak jednu již beru a zapíjím to s vodou.
Ještě si všímám kapličky vedle 7 eleven pojmenovanou Sta. Monica Chapel, která ani nejde za těmi všudypřítomnými elektrickými dráty vidět. Otáčím se a kráčím směr letiště. Začíná se stále více oteplovat ale po zhruba 30 min úspěšně docházím. U otevíracích dveří mě zastavuje securiťák, kterému povídám, že letím na Cebu. „Tady je Terminál 1 s mezinárodními lety, musíš na terminál 4“, odpovídá. Ptám se na shuttle bus a na to přikyvuje a ukazuje kde mám jít.
Tam se raději ptám ještě jednoho securiťáka, držícího brokovnici, zda stojím dobře dostavám pozitivní odpověď. Nicméně pak mi ještě ukazuje na místo dále, kde je možné odchytit jeep za 9 PHP, místo 20 PHP za shuttle bus. Jdu tedy tím směrem a snažím se zastavit jeep ale zjišťuji, že musím jít ještě dál.
Filipínka nebo „převlečený“ filipínec?
Na zastávce se mě ptá taková vysoká Filipínka, kde že jedu. Tak ji odpovídám, že na terminál 4. „Tak to stojíš dobře“, odpovídá. „Ne každý jeep tam jezdí, ale jakmile něco pojede, dám ti vědět “, dopovídá. Během 10 min jich pár projíždí ale nakonec jeden přijíždí a paní nastupuje také. Jede taky na terminál 4, a tak nějak kecáme, odkud jsem, kde jsem byl či na jak dlouho zůstávám a tak dál. Po necelých 10 min vystupujeme a ukazuje kde mam jít. „Mimochodem mé jméno je Mila“, představuje se. „A já jsem Martin“, povídám. „Koukám, že jsi na Filipínku celkem vysoká“, říkám. „Ale to bude tím, že jsem ladyboy“, dopovídá. A já si říkal, že je to nějaké divné. Ten týpek má kozy, a pravděpodobně také bere hormony. Raději mu na to říkám, že už musím jít, a tak ještě s údivem kráčím ke vchodu.
Securiťákovi ukazuji číslo bookingu a vstupuji. Terminál je relativně malý a já si jdu hned pro předražené kafé. Není možné, že tu mají funkční internet, což moc na letištích nebývá, a tak tu chilluji surfováním asi hodinu, zatímco si také bookuji hotel na Cebu. Je půl 3 a boarding time jen po 3 hod, takže se zvedám a při průchodu kontrolami mi byla odebraná power tape, neboli lepící páska, prý abych nemohl nikoho svázat, nebo mu zalepit hubu. Vice bizardnější situaci jsem ještě při průchodu detektoru nezažil. Usedávám před gatou a ještě si pouštím nějaké videa.
Po 3 hod je ohlášen boarding, a tak si ještě rychle napouštím vodu do petky a jelikož mám povolený pouze jeden bágl na palubu, ten menší si balím do velkého. Úspěšné procházím až do letadla. Odlet máme 15:50 a i když už jsme ready 15:30, a tak ještě čekáme.
Ostrov Cebu
Cesta trvá asi něco přes hodinu a bez problému dosedáme na runway. A jsem tu – Jih Filipín. Procházím terminálem a hledám východ. Ten nacházím a hledám zastávku busu. Nacházím přepážku, na které se ptám, kde že mohu najít zastávku a paní mi povídá, že tady si mužů koupit lístek za 40 PHP a bus přijede tady. Kupuji jej a po chvíli přijíždí. Jedeme tím přímo do Cebu city, kde se v půlce cesty ptám dvou žen přede mnou kde bus přesně jede. Ty mi říkají že na SM City Mall, a tak jim pravím, zda se odtamtud dostanu busem na Fort San Pedro. Povídají, že se zeptají na zastávce. Wow, ti Filipínci jsou fakt hodní.
Přijíždíme k SM City Mall a ženské kráčí se mnou k jednomu řidiči na zastávce a ten ukazuje směrem na severozápad. Ženské jdou také tím směrem a cestou kecáme. Povídají, že letěli tím stejným letem co já a že tu jsou na týdenní dovolené. Následně čekáme na místě, co nemá ani zastávku až přijede bus. Jedou sice jiným směrem než já, ale přesto vyčkávají se mnou. Bus přijíždí a já se s nimi loučím a moc děkuji. Během jízdy se již pomalu stmívá a já po 10 min vystupuji kousek od Fort San Pedro. Kráčím dále k němu a vypadá, že je tu nějaké shromáždění.
Jih Filipín a co se to tu kolem děje?
Od Fort San Pedro se ozývají zvuky, sem tam hraje hudba a někdy zase někdo mluví. Okolo je plno vojáků hlídajíce pevnost. Ptám se jen tak nějakého vojáka, ale hned jsem si uvědomil, že je to „vojačka“, co se tady děje. Povídá, že je zde druhé kolo debat mezi senátorskými kandidáty pro průzkumy veřejného mínění. Prý tam je i prezident. Ptá se odkud jsem přišel, jak dlouho cestuji a proč sám. Prý je zatím něco jako ve zkušebce, ale za pár měsíců by se chtěla stát vojákem či policajtkou. Jmenuje se Angel a je původně z Mindanao a je ji 27 let. Prý je tu i její klučina se kterým chodí 3 roky, ale zatím nejsou svoji, povídá. Kecáme snad něco přes půl hodinu snad o všem možným, a dokonce i o vztazích a celkem koukám, že si tak dlouho povídáme.
Mezitím dostává od místního vojáka nějaké jídlo v pytlíku a podle všeho to vypadá na Lechon s ryží. Lechon je pokrm z vepřového masa, ono vlastně Lechón je španělské slovo označující pečené prasátko. Dokonce povídá, že si ji mám přidat na Facebook. Ptám se, zda mohu do areálu jít, ale povídá, že si není jistá, zda mě tam s batohem pustí. Ale jde se mnou zeptat. Nakonec stejně stojím před branou v davu lidí a nějak mé to ani netáhne jít dovnitř. Každopádně ji děkuji a teď si půjde sníst jídlo.
Ještě chvíli tu vyčkávám a koukám na obrazovku, co se vůbec děje, ale furt tam nějaká baba kecá. Potkávám nějakých 5 kluků asi kolem 12 roků, kteří chtějí po mě drobné, a tak jim opětovávám úsměv a povídám, že mám kartu. A tak jeden prav: „Tak mi dej kartu“. No, kdyby kolem mě nebyl dav lidi tak kdo ví, jestli by nepřepadli. No jih Filipín začíná být zajímavý.
Je libo viagra nebo valium?
Jdu zpátky a stavuji se do 7 eleven s tím že bych si tam dal večeři. Nicméně jaksi jim tu nejde klíma a je tu docela smrad, tak si kupuji jen ledové kafé a valím se najíst do mekáče. Cestou na mě pokřikuje nějaká robustní paní ať zkusím její street food, ale kývu na ni, že nechci. V mekáči si dávám křupavé kuře s rýži, coca colou a hranolkama jako menu za 96 PHP. Pak valím kolem Basilica Minore del Santo Niño de Cebu, kde slyším na celou ulici modlitby a vycházející dav lidi, a to možná proto, že je dnes neděle. Někde za bazilikou chytám jeep, a tak tak jestě vyšlo místo a za 7 PHP platím jízdu kousek k hotelu.
Nicméně cestou na hostel potkávám nějakého týpka se slovy: „Viagra? Valium?“. Začínám se smát a odcházím, ale potkávám dalšího takového experta. No jih filipín je snad zajímavější než Manila.
Docházím uličkami na hostel a první co vidím je velká místní jídelna snad se všemi druhy filipínského jídla na stolech. Kolem koukající lidi na mě, z nichž jeden povídá: „Do you have booking here?“ „Yeah“, odpovídám. A tak jdu až k recepci, kde slečně ukazuji přes mobil potvrzení o ubytování. „Where are you from?“, táže se. „Czech Republic“, odpovídám stejně domnívajíce, ze neví kde to je. „Prague!“, vykřikuje. Wow, tak to jsem nečekal. A na to na mě lámavou češtinou: „Dobrý den“. „Wow, amazing“, povídám. Prý se učí mnoho jazyku pro zábavu. Ukazuje mi pokoj se třemi postelemi, který je malebný. Vypadá to, že jsou již nějaké zabrané. Zahajuji hovor s Marťou a mezitím přicházejí další 2 hosté. Teď je jasné, kdo ty postele zabral.
Kluk z Hong Kongu a holčina s Taiwanu
Po hovoru si jdu ještě vyprat, protože už mam opět půlku věci spínavých. Jdu si dolu pro vodu a tam potkávám moje spolu bydly klučinu se jménem Dev’l a holčinu Scarlett. Dáváme se do kecu a zjišťuji ze Dev’l je z Hong Kongu a má 23 let a Scarlett je z Taiwanu, hlavního města Taipei a je jí 27 let. To se náramně hodí, protože do Taiwanu jedu a Hong Kong možná také. Dev’l dostudoval stavebnictví a Scarlett děla v mediích. Prý existuje server, kde lidi hledají další lidi na cestovaní, a tak cestuji spolu, povídá. Dev’l povídá, že mnoho lidi v Hong Kongu tvrdě dře a mají jen 7 dní dovolené za rok. To je šílené.
Učíme mě i trosku čínsky a já zase nějaké fráze česky. Ani jsem nevěděl, že oni sami sobě plně nerozumí, a je rozdíl mluvy v Hong Kongu, kde se jako hlavní jazyk používá Kantonština a na Taiwanu standardní taiwanská mandarínština. Takže např. šéf se řekne na Taiwanu jako shàng sī (上司) a v Hongkongu jako lǎosi (老細). Oba jsou fakt v klidu.
Zjišťuji, že zítra jedou do města Moalboat (stále jih Filipín), tak jako já, takže pojedeme spolu. No kecáme tady dole na křesle snad skoro 2 hod. Scarlett povídá, že jak budu v Taipei, že ji mám napsat a že mi tam třeba ukáže jejich street markets. Je půlnoc a my se pomalu rozhodujeme jít spát. Není tu klimatizace, je tu jen síť, přes kterou jde vidět ven. Snad ty větráky nade mnou pomůžou. Vypadá, že tu budou i komáři, a proto se stříkám sprejem z Indie, který snad pomůže. Budíka nastavujeme na 8hod a uleháváme.