Netravali park a jeho divočina
Dnes již vstáváme v 8 hod, protože se chystáme do Netravali Wildlife Sanctuary. Večer jsme se ptal ještě jedné prodávající, jak se tam dostanu, a tak ráno snídáme tousty s džemem a vyrážíme pešky do města Varca. Je to něco přes kilometr a je zatím příjemně. Ve vesnici nacházíme zastávku, ale ta je bez jízdních řádů, a ani Google nic neukazuje, tak doufáme že nám něco brzy pojede. Čekají tu další lidi tak to vypadá, že by snad mělo. A opravdu za nějakých 15 min jeden přijíždí. Musíme se dostat do města Margao na autobusovou stanici, povídám výběrčímu peněz. „Nastupte si“, odpovídá a máme to za 20 INR na hlavu.
Po necelé půl hodině vystupujeme na ústředním autobusovém nádraží a ptám se autobusáků kolem jakým busem vlastně jet. Máme štěstí, protože jeden bus za 25 min vyjíždí, takže tu ještě kupujeme ve stánku sendviče, Pepsi a nescafé v krabičce.
Vyjíždíme o něco lepším busem dokonce dříve, než bylo původně v plánu a příroda se začíná za městem krásně ukazovat. Poprvé vidíme i rýžová pole a pracující lidi kolem nich.
Cesta utíká relativně rychle. Po hodině a půl zastavujeme někde úplně mimo v nějaké maličké vesnici kompletně bez mobilního signálu. Autobusák nám říká, že je to asi 2 km na vodopád, ale že jestli chceme máme počkat půl hoďku, protože mají obědovou pauzu. Rozhodujeme se jít po svých. Těch palem kolem, a to vše je naprostá nádhera. Je to jiný svět v porovnaní s hlavním městem Indie. Jen tu a tam někdo kolem nás projede.
Savari vodopád
Docházíme k ceduli ukazujíce tygra na obrázku, a to Marťu hned poleká a hned se na mě: “Marťo přelož mi to“. „Je tady napsané, že vcházíme do Netravali Wildlife Sanctuary parku“, odpovídám klidně. Po chvíli vidíme pár opic v korunách vysokých stromů nad námi. Miji nás autobus, a nakonec se s ním svážíme až k lesní cestě kousek od Savari (Netravali) vodopádu.
A teď už vstupujeme do jakéhosi lesa, nebo pralesa a začíná nám divočina.
Jdeme asi 5 min a narážíme na místního, tloušťkou malého ale dlouhého zeleného hada. Toho Marťa vidí poprvé v divočině a je celá vyklepaná a chce jít zpátky. „Takový zelený, ten bude určitě jedovatý“, povídám. To Marti nepřidalo na odvaze, a tak se ji snažím uklidnit. „Neublíží ti, když ty mu taky ne“, uklidňuji ji. „Já bych si ho malém nevšiml, kdybys mě neupozornila“ dodávám. Nakonec se mě odvažuje následovat, ale ještě se klepe a dává si pozor na každý krok, stejně jako já.
Na konci je cestička k vodopádu a u cesty potkávám chlápka, a ptám se ho, zda je bezpečné jít tam dolů k vodopádu. Povídá, že nebezpečí nehrozí, a že je ten vodopád je úžasný. Vodopád už jde slyšet i odsuď a Marťa pomalu a nesměle schází dolů se slovy, ale dál už nepůjdu. Oba si dáváme bacha, kam šlapeme, a nakonec stejně oba docházíme dolů k vodopádu. To se opravdu vyplatilo, protože bychom o tu krásu přišli.
Hadi všude kolem
Přichází za mnou ale nějaký voják či ostraha (má vojenské oblečení) a vybírá poplatek za vodopád. Sám se divím, že i tady člověk musí zaplatit, ale 20 INR na hlavu a 30 INR za foťák není vůbec hrozné. Dá se projít i níže podél řeky po kamenech, a tak se koukám i tam. Je tady i nějaký bílý pár a oba si sedli do vody, já je jen kolem nich procházím a zdravím je. Ještě udělám poslední foto na tom velkém kameni a jdu, povídám Marti. Všímám si dalšího, ale menšího zeleného hada a malém jsem ho také přehlédl. Vypadá jak stéblo trávy z toho úhlu pohledu. Podle tech výběrčích daní prý tento had jedovatý. I když kdo ví, mě vždy přijde, že to ti Indi říkají tak nejistě. Později se dovídám, že jde o Bičovku zelenou.
Pak se ptám na bus a prý jede ve 3 hod z toho místa kde nás vyhodili. Máme půl 3, takže to stiháme. Cesta nahoru, se zdá byt vyčerpávající v tom pařáku.
Cesta zpátky
Jen co se dostáváme k cestě, tak po 5 min přijíždí bus, zatímco na něj máváme z cesty. Nastupujeme a tímto opouštíme Netravali park. Výběrčí peněz nám povídá, že máme vystoupit ve městě Curchorem, kde nám jede autobus do města Varca. Tam tedy přestupujeme dále. Cestou si všímáme dalších rýžových polí. Dojíždíme ale na ústřední autobusové nádraží v Margao jako dopoledne, takže musíme ještě přestoupit. Tento autobus snad celou jízdu jede jako zdechlina, prostě ne víc jako 30 km/h, ale žije to tu.
U jedné zastávky mi nějaký chlapík dokonce nabízel pomeranče, a když jsem mu řekl, že nechci tak mě začal přemlouvat, jak to mají ti Indi ve zvyku, zavřel jsem mu své otevřené okno.
Zastavujeme na zastávce Varca a to už si jdeme po svých na apartmán. U apartmánu se máme v plánu najíst, protože jsme všechny sendviče snědli, ale díky komárům kolem se omlouváme číšníkovi a jdeme na pokoj. Na zaženutí hladu si dáváme ananas, a pak už jen chillujeme u karetní hry autobus. Jelikož máme půl 9 tak si ještě dáváme film Den kdy se zastavila země. Kolem 12 hod usínáme.