Day 19 – Vodopády Inambakan a Dao

Vodopády Inambakan a Dao

Budíka jsem si dal na 9:15 ale vstávám už 8:45 protože cítím, že budu muset na záchod. Prohání mě teda pěkná sračka. Dávám si kafé a jím raději včerejší rohlíky, které jsem si koupil. Sedá ke mě Lukáš, spolubydla, a ukazuje mi, že našel mapu Siquior ostrova, cosik mele ale já ani nevnímám, protože mi není úplně nejlépe. Balím se plánuji jít na na Vodopády Inambakan a Dao, a  doufám, že nepotkám Lukáše. Na recepci si prodlužuji další noc a fičím směrem na hlavní cestu. Vidím lékárnu, a tak kupuji Ercefloru, ale nabízejí mi i Immodium. Myslel jsem, ze zkušenosti z Indie, že obecně na Asijské střevní sračky není dobrý, ale asi zaleží, kde jste a co máte.

V pečivu kupuji opět rohlíky, páč nechci dráždit žaludek a najednou vidím žlutý bus, který jede směrem k vodopádům, a tak rychle platím za pečivo a utíkám za nim. Stihl jsem to! Do města Ginatilan je to skoro 50 km, a mám to za 63 PHP.

Cesta trvá přes hodinu. Až teďka jsem si všiml, že pokud chtějí lidi v busu vystoupit udělají jakýsi zvuk pusou připomínající zvuk polibek.

Vystupuji ve městě Ginatilan a tuk-tukáři se již na mě vrhají. „Díky, půjdu si po svých“, odpovídám a veru se do kopce po betonu.

cesta k Vodopády Inambakan
cesta k Vodopády Inambakan

Nádherní cesta k vodopádu

Začíná byt čím dál tepleji a příroda se začíná ukazovat v cele své kráse. Tu a tam tu projíždí motorky, ale to ničemu nevadí, protože ty krásné zelené hory plné palm a banánovníku, to je něco úžasného. Fakt si to užívám a zrovna přijel týpek na motorce, zda nechci hodit k vodopádům, a tak mu povídám, že to zvládnu a že jsem zvyklý chodit. Té zeleně kolem se proste nemůžu nabažit. Procházím kolem banánovníku s ještě nezralými banány.

bananovnik

Cestou potkávám také několik psů, kteří poštěkávají, ale pak zalézají, protože se bojí. Místní domečky se ukrývají pod palmami spolu s krávy a kozy, které tu a tam vydávají zvuk. Zdravím se i s některými místními. Slunce začíná palet čím dál více, a tak si raději natírám ruce krémem.

Cesta k vodopádu Inambanakan

Cesta k vodopádu Inambanakan

Inambakan falls

Už je to jen kousek k vodopádu a pravě přijela v dodávce skupina turistů. Scházím schody a blížím se k řece a musím říct, že je to tu fakt užasne, ale taky proto, že tu nikdo není. Pohybuji se proti proudu řeky, a nakonec docházím úspěšné k skrytému říčnímu údolí Inambakan vodopádu. Místní průvodce se mě ptá, zda bych si ho chtěl objednat, ale odmítám. Vodopád je vysoký 30 metrů.

Vodopády Inambakan

Jdu níže a odkládám si věci na kámen, kousek od cizích věcí a nejsem tu sám, nýbrž tu je také mají nějaký pár. Seznamuji si z týpkem a zjišťuji, že se jmenuje Niku a je z Jihoafrické republiky. Pletí na to vůbec nevypadá, každopádně doteď jsem si myslel, že je to zem černochů, ale podle statistiky v Jihoafrické republice tvoří celých 27 % obyvatelstva bílá rasa. [1]

Vylekám si tričko a jelikož mám plavky již na sobě, tak jdu hned do vody. Voda je osvěžující a hned plavu směrem k vodopádu. Podplavuji ho a opět jsem v jakési jeskyni. Tryskající voda dopadá na balvan, na kterém si nechávají dva týpci dělat masáž. Zkouším na něj také vylézt a týpek mi podává ruku. Ten proud mě ani tak nevadí ale ta tryskající voda to je jak tisíce injekci dopadající na kůži.

Vodopády Inambakan

Doplovává i od Niky slečna, a tak ji pomáhám na kámen a na to pak i samotnému Nikovi. Chvíli tu zůstávají ale pak skáčou a doplovávají na břeh. Já následně také a doplouvávám ke břehu. Obouvám se a beru si věci. Dávám sbohem slečně, ale začíná se mě pt8t odkud jsem a kde jsem cestoval. Zjišťuji, že je z Brazílie ze Sao Paulo, ale žije již dva roky v Austrálii, kde studuje. Následně dávám sbohem obou.

Nad vodopádem

Zkouším se dostat až nad vodopád a chvíli tu trávím. Po cestě také potkávám instruktora se dvěmi lidmi taky z Asie. Po zeptání, zjišťuji, že jsou ze Singapuru. Instruktor ještě výše nad vodopádem ukazuje skoky do vody, a tak tu tráví nějakou dobu.

Já se posouvám ještě nahoru doufajíce, že tam ještě bude na co kouknout. Každopádně vždy je na co se koukat, je tu palmový les s banánovníky a nějaký domeček pod nimi, ale dále cesta nevede. Proto jdu zpátky dolu k vodopádu až docházím na cestu. Trošku se zatáhlo, ale ne tak aby pršelo. Cestou projíždí mnoho lidi na motorce a teď na mě někdo troubí zezadu. Je to ten pár, který jsem potkal u vodopádu Inambakan falls. „Hodíme tě dolů, jestli chceš“, povídá Niku. Díky moc, odpovídám a nasedám.

Cestou dolů zjišťuji, že jsou spolu 7 měsíců. Dojíždíme dolu a moc jim děkuji. Zrovna jede žlutý bus, ale díky tomu, že za půl hodiny jede další, usedávám do 7 eleven. Tam si tam dávám špagety s Pepsi a kupuji si taky vodu. Dojídám, vycházím a do 5 min vidím přijíždějící bus, a tak nastupuji.

Cesta k dalšímu vodopádu

Jedu směrem na Dao falls, což je busem ani ne 10 min a vystupuji v Suba. Zabočuji do vedlejší cesty a příroda se opět začíná ukazovat.

Cesta k vodopádu Dao

Jdu kolem nějakého obchodu, kde na mě vola týpek: „Hello, Do you want to beer? “. „No thanks, odpovídám a začíná si se mnou povídat. Má tam ještě nějaké dvě holčiny, a tak kecáme odkud jsem a jestli se mi tu libí. Zjišťuji, že je jedné 23 let a druhé tedy netuším, ale je o něco mále starší a už má dítě. Nevím proč, ale chtějí po mě Facebook. Následně se a nimi loučím a fičím výše, ale koukám že podle cesty jdu nějak jinak, a tak jdu směrem do palmového lesa, ale tudy cesta také nenavazuje na tu, kterou chci jít. A tak se vracím a potkávám opět ty holčiny a ty prý jdou stejným směrem, co chci já a tak jdu za nimi.

Cesta k vodopádu Dao

U dřevěného domečku jedné z nich se zastavujeme a oni mi píšou svůj Facebook.

Dao falls

Pokračuji dále pres tu krásnou přírodu. Místních lidi se ptám, zda jdu dobře a jedna paní ukazuje směrem rovně, takže zatím tedy jdu. Cestou do kopce mě bere klučina do kopce a já tak dojíždím k domečku a vidím, že vstup je za 60 PHP na Dao Falls a k tomu ještě musí být i průvodce. Je tu nějaká paní a nějaký Evropan.

Dozvídám se, že je pán z Holandska a má výbornou angličtinou. Ten už má po túře a doporučuje mi ať si vezmu průvodce. Ten průvodce je ta paní a ta se mě ptá, co říkám na lidi tady, a tak ji povídám, že jsou pohostinní, pokorní a stále usměvaví lidé. Povídám ji, že bych klidně šel i bez něj. „OK abych ti ukázala, jak jsou filipínští lidé přátelští nemusíš platit nic“, odpovídá. To mě najednou přišlo blbé, a tak ji dávám aspoň 100 PHP. Přece jen je to její čas.

Scházíme dolu a jdeme kolem skal a řeky. Dozvídám se, že to vlastně není paní či slečna, ale ladyboy, no asi mám na ně štěstí. Následně již není jiná možnost, že si vyzout boty, protože se místy brodíme vodou skrz kaňon. Občas je to dost kluzké, ale na samém konci kaňonu nakonec docházíme k Dao falls. Vodopád je velký 40 metrů a skalní stěnou teče voda zvrchu.

Vodopády Dao

Vodopády Dao

Dělám si pár fotek a pak zase fičíme zpátky mezi skalami s kluzkým terénem. Nahoře u domečku, kde jsem platil jsou jeho rodiče, a tak si máváme. Povídá, že jede dolu k cestě, a tak nejdříve scházíme k jeho domu, kde je jeho rodina a nás klučina vyzvedává na motorce až dolu k hlavní cestě. Čeká tady se mnou na bus, protože očekává na balíček od kamarádky, která přichází a údajně je v balíčku holici strojek udajné na jeho chlupy.

A rum na závěr

Přijíždí bus a my se loučíme. Dnešní vodopády Inambakan a Dao byly úžasné a vřele doporučuji navštívit. Vystupuji v MoalBoal a ještě se jdu podívat do parku, ale je tu jen hřiště a nic víc. Každopádně je tu molo, a tak se jim jdu projít, zatímco nějací týpci mě zdraví a povídají, že si s nimi mám dat jeden drink. Tak neodolávám a jdu. Jsou to tři místní a je jim teprve 19 let. Popíjíme Tanduay rum, což je speciální rum z palírny Tanduay, který byl vytvořen v roce 1998 k oslavě 100. výročí Filipínské republiky (12. června 1898). Kecáme o místním životě , o mém cestovaní, odkud jsem o tom, co studuji o turistech a tak dále.

Tanduay rum

Tanduay rum

Chytá mě opět sračka, a tak mě borec veze k parku, kde jsou záchody. Ptám se jedné, zda tam je toaletní papír a ta povídá, že ne ale vytahuje mi vlhčicí ubrousky. Bez ničeho na utření bych to fakt nedal. Mísa samozřejmě bez prkýnka a zrovna mi volá Marťa. Nikdy jsem zatím nezažil situaci, kdy bych byl v polosedě nad mísou, sral a ještě volal. Nohy z toho bolí, a tak si otírám mísu a stejně si sedám na tu keramiku. Týpek, co mě vzal na motorce tu ještě močí, a tak se scházíme na hajzlu, a pak míříme zpátky k motorce. Jedeme opět na molo, zatímco furt mluvím s Marťou.

molo MoalBoal

Přicházím ke stolu a omlouvám se týpkum na 5 min, že to s ní dořeším. Nakonec za mnou stejně týpci přicházejí, že už budou muset, a tak se během callu s nimi loučím. Ještě tam nějak chodím po molu, ale pak si v centru kupuji pečivo, a nakonec se vracím až na hotel, kde dovolávám s Marťou. Fičím na pokoj a do půl 1 dopisuji cestopis o dnešním dnu: vodopády Inambakan a Dao. Myju si zuby a jdu spát.

Zdroj:

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%BEn%C3%AD_Afrika

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..