Cesta na ostrov Bohol
Dnes vstávám opět před zvoněním budíku, protože je v místnosti fakt horko a ten větrák tu nepomáhá. Dneska směr na ostrov Bohol. Máme kolem 8:45 a já se pomaličku balím. Scházím dolů, kde je již několik lidí a pár jich tu pracuje na noťasu (pravděpodobně digitální nomádi). Recepční Chris se mě ptá, zda chci udělat snídani, a tak odpovídám že jo, zatímco si dělám kafčo do velkého hrníčku. Přináší mi dvě palačinky a já si na něj dávám palačinkový sirup. To je dobrota.
Nahoře si ještě dobaluji věci a následně scházím dolů a načerpávám vodu z tanku. Ptám se ještě jak je to s řízením motorky, když nemám mezinárodni řidičák, a tak mě jedna Filipínka povídá, že je to v pohodě a týpek co tu sedí u noťasu povídá, že to taky není problém. Beru věci a děkuji Chrisovi za pobyt tady.
Fičím směrem k přístavu, a tak hledám na hlavní cestě jeep s číslem 13B a ten hned nacházím. Cpu se mezi lidi až k řidiči a platím 7 PHP. Docházím stejně asi přes půl kilometr k přístavu. Je taky několik společností, a tak koukám na tu, co je nejlevnější. Nalézám Lite Shipping corporation, která pluje na ostrov Bohol do města Tagbilaran za 300 PHP. Jiné mají nejlevnější za 450 PHP a výše.
Je něco po 11 a loď odplouvá až 12:30 z terminálu 3, ale já jsem u terminálu 1, takže kráčím ani ne půl kilometr k mému přístavu. Ptám se ještě jedné slečny, zda je to správná cesta a ta povídá že jo. Dává si se mnou selfie. Zakecáváme se vyslovení jejího jména usuzuji, že odteď budu používat její přezdívku, protože je to více zapamatovatelné, takže se jedná o Chemai.
Loď s lehátkama
Vcházíme do přístavu a čekáme. Jede odsud bus k lodi, a tak na nej nastupujeme a přijíždíme k lodi. Nastupujeme a všímám si, že má loď po cele palubě lehátka. Ono tady jízda bude trvat 5 hodin. Na jedno si lehám a pouštím si YouTube videa a vyjíždíme po půl 1 ze Cebu.
A když pojedeme tak dlouho, tak si docházím na záchod a čas zabíjím holením vousů. Docházím k posteli a dávám si šlofíka. Poté se stále dívám, kde že to dneska půjdu a všímám si, že Chemai je také vzbuzena, a tak se ji ptám, zda je možnost se dostat do vesnice Batuan busem a povídá že jo. Hned si proto bookuji hotel tam. Nějakou chvíli si s ní povídám o životě v Evropě a porovnávám ho se životem v Asii. „Závidím, že se lidé v Evropě mají lépe než my, povídá Chemai.“ „A proč si to myslíš?“, povídám. „Vyděláváte velké peníze a jste proto více šťastní“, dopovídá. Tak ji vyvadím z omylu, že štěstí ji peníze nepřinesou.
Ostrov Bohol
Ostrov Bohol je desátým největším ostrovem Filipín a je rozlohou (4 821 km2) o něco vetší než je rozloha Mallorky. Převším to byly čokoládové vrchy co mě tady zavedly (více v dalších dílech). Zajímavostí je, že Bohol byl zdevastován zemětřesením o síle 7,2 jehož epicentrum bylo 6 km (3,7 mil) jižně od města Sagbayan v říjnu 2013. Zemětřesení, které zasáhlo i jih Cebu, si vyžádalo celkem 156 obětí a 374 zraněných.
Loď doraží do přístavu Tagbilaran na ostrov Bohol a vystupujeme. Zda ten klučina je její kámoš, nebo přítel, co přišel to se nedozvídám, každopádně mi potřebuji dojít na bus terminál, a tak mi odchytávají tuk-tuk. Dohadujeme se na částce 50 PHP, a tak se loučím a vyražíme přes město Tagbilaran. Dojíždíme k terminálu a tuk-tukář ukazuje, že si mám vzít ten žlutý bus. Koukám, že zrovna odjíždí, a tak k němu hned pádím a nastupuji. Žádné volné místo se zde nenachází, a tak musím stát. Řidič to bere pěkné ostře ty zatáčky a sem tam mu ani nesvití světlo. Pomalu se začíná stmívat a až po setmění dorážím do vesnice Batuan.
Koukám se po jídle kolem a nacházím pekařství které již malém zavírají, a tak kupuji 4 sladké kousky pečiva. Opět se mě místní ptají odkud jsem, a tak jim povídám, že z ČR.
O několik kroků dále je Angles burger, a tak si tam dávám jeden syrový a Pepsi abych zahnal hlad. Chutná mi to, a tak si dávám další dva kuřecí v ceně jednoho. Ptám se na hotel a ten je podle místních vzdálený 3 km, a tak uvidím a třeba mě někdo nabere. Platím a vycházím.
U křižovatky mě zastavuje klučina a ptá se kde fičím, a tak mu povídám, že do Batuan Hammock hostelu. Povídá, ze mě tam za 50 PHP vezme ale usmlouvávám to za 40 PHP. Jedeme ve tmě a dojíždíme k hotelu.
Potkávám lidi z České Republiky
Na terase sedí nějací lidi, a tak se ptám kde je recepční. Povídají že někde uvnitř, a tak mi paní povídá, že mam počkat chvíli na terase. Mezitím na mě lidi z terasy volají odkud jsem, a tak jim povídám z ČR, a tak se ozývají dvě česky: „My taky!“ Další je zase ze Slovenska. To je neskutečné jak se svět malý. Mezitím přichází další holčina, a tak chvíli, zatímco čekám na recepční si povídáme o cestovaní. Jmenuje se Edie a je z Londýna. „Udivuje mě, že nemáš Londýnský přízvuk“, povídám. „To mnoho lidí říká“, dodává.
Z našeho rozhovoru nás přerušuje recepční, který požaduje podpis a ukazuje mi postel nahoře v prvním patře dřevěnice. Ono je to spíše matrace položena na zemi, ale jsem v koutku.
Docházím dolů a ptám se, zda se mužů připojit k lidem na lavičce a ti říkají, že samozřejmě ano. Poslouchám příběhy druhých odkud jsou a jak dlouho cestují. Je tady třeba Juven, což je týpek z Německa. Dále tři lidé z Anglie James, Zara a Edie. Zara je Jamesova ségra a James se potkal s Edie v Austrálii. Prý ani neviděli navzájem své rodiče. Ptám se i Češek odkud jsou a zjišťuji, že jedna bydli v Třinci a jmenuje se Veronika, a studuje posledním rokem logopedii. Další je z Plzně se jménem Lucka a studuje psychologii. Monika je z Bratislavy a pracuje jako účetní rok.
Zítra na východ slunce?
Přichází Juven a oznamuje nám, že by šel zítra na východ slunce, a tak nejdříve přemyslím a pak mu povídám, že se přidám. Ostatní také přemýšlí, a nakonec se k nám nejspíše přidá Zara s Jamesem. Juven chce vyjet již v 5 hod, a tak jdu raději dříve spát a sprchu si nechávám na ráno. Nastavuji budík na 4:35, no to bude teda bolestné vstávání. Ulehávám jako jeden z prvních nahoře na terase v koutu.