Vestmanské ostrovy
Ráno vstáváme už v 7:45, protože nás dneska čeká velká cesta. Hned si to štracháme do kuchyňky udělat si narychlo čínskou polívku, abychom nemuseli čekat pozdější frontu na hrnce. Hltáme ji co nejrychleji, abychom stihli i rychlou sprchu. Jelikož zjišťujeme, že se zde nachází jeden sprchový kout, tak naši činnost ještě více urychlujeme. Je už něco kolem 9:15 a my teprve teď vyjíždíme 15 kilometrový úsek, kde nám na konci této cesty odplouvá trajekt v 9:45 na Vestmanské ostrovy.
Po nějakých 15-ti minutách přijíždíme k přístavu a opatrně volíme parkovací místo, jelikož nás cedule upozorňuje, že správa parkoviště nezodpovídá škody způsobené odlítajícím pískem a kamínky. Již odtud se nám v dálce tyčí krása ostrovů.
Ihned se uchylujeme k recepci hlavní budovy, kde si vyzvedáváme palubní lístky. Naštěstí jsme přijeli včas a tak si uvnitř na chvíli sedáme, ale zanedlouho se otevře vstup a my kráčíme koridorem do podpalubí.
Stoupáme až nahoru, ať máme při jízdě dobré místo a pěkný výhled. Podařilo se nám dostat co nejblíže na místo, kousek od kapitánovy kabinky.
Nějaká ta chvíle utekla a pracovníci dole již začínají odvazovat lana a trajekt začíná pomalu ale jistě startovat. Nejdříve couváme, zatímco koukáme do kapitánovy kabinky, jak si hraje se čtyřmi páčkami lodi. No musím říct, že krásně vycouval z přístavu s tak velkým trajektem a to už jeho „skillu“ manévrování vůbec nepochybujeme. OK, loď namířená čelem na ostrovy a my vyplouváme přímo za nosem.
Vyplouváme
Počasí není zrovna nejlepší, dost fouká vítr a dělají se bouřkové mraky, nicméně pohled na krajinu a cákající vodu dole stojí za to, i když trajekt dost houpe.
Začínají se k nám přibližovat po levoboku dva z prvních Vestmanských ostrovků Ellidaey s rozlohou 45ha a Bjarnarey s rozlohou 32ha. Oba ověnčené velkými a drsnými útesy.
Ty přejíždíme a vytváří se nám krásný pohled na jejich travnatou plochu obou ostrůvků. Ale na obou se něco tam tasí a my nepřestáváme zírat. „Cože?“, povídám. Michal ještě bere do ruky zrcadlovku, aby si to přiblížil. Věřte tomu nebo ne, ale na obou se tyčí domečky, totálně odříznuté od zbytku světa na velké ostrovní louce. Jak to tam postavili? Kdo tam žije? Jakoby tam žil sám trosečník. Nakonec se dozvídáme, že v domečcích nikdo nebydlí, ale jedná se pouze o lovecké chaty. Posuďte na fotce a videu dole sami.
Pomalu se přibližujeme k největšímu Vestmanskému ostrovu Heimaey, jakožto jediným obydleným ostrovem v souostroví, který už od pohledu vypadá, že byl vytvořen mořskými erupcemi sopky. A taky že jo, toto souostroví vulkanickou činností před 10 000–12 000 lety. Tato oblast je ale stále vulkanicky aktivní, ale to si nějak k srdci nebereme, protože jen co se přibližujeme k přístavu, mávají nám radostně tucty dětí z dálky. Chystáme se k zakotvení. Na schodech trajektu ještě čekáme frontu, než se nám otevřou dveře, a mezitím si všímáme „Vestmannaeyjar“ aplikace pro cestování, kterou nemůžeme přehlídnout jako reklamu na velkém transparentu v podpalubí lodi. Ihned stahujeme a koukáme na nejzajímavější místa.
Doplouváme na Vestmanské ostrovy
35 minutová plavba trajektem utekla poměrně rychle a my jsme konečně tady – Vestmanské ostrovy, aneb Ostrovy západních mužů. Údajně jsou „Muži ze západu“ jsou míněni irští otroci nebo irští mniši. Jedná se o 16 ostrovů ležících 10km jižně od pobřeží Islandu. Radiouhlíkovou metodou bylo zjištěno, že se jedná o nejstarší osídlenou část Země.
Jen co vyskočíme z trajektu, oči nám upadají na první horu pokrytou travnatou plochou a tyčícími se velkými útesy a pasoucími se v poklidu ovečkami. Jen co jsme se zaměřili na vrchol hory, všimli jsme si na úpatí dvou lidí, kteří právě horu zdolali.
Hlad nás dostává a tak rozbalujeme „protejnovku“. Zjišťujeme, že k aplikaci ještě potřebujeme stáhnout katalog, a tak se snažíme u nejbližšího café shopu připojit k nějakému hotspotu – to se nám až daří o něco dále. „Hecneme se a vylezeme tu horu před námi, co?“, povídám Michalovi. Chvíli jsme přemýšleli, abychom stihli loď zpátky. „Dem na to“, odpověděl.
Cestou nahoru se nám stále více vybarvuje celý ostrov. Po půl hodině zdolávání se zastavujeme na hřebenu spojující hory, kde potkáváme dva páry „chillující“ v trávě. Usedáváme na chvíli a děláme pár fotografií okolí, zatímco kolem nás lítají ptáci nejrůznějších druhů. Souostroví oblíbeným hnízdištěm ptáků, zejména mořských a to včetně papuchalků a také různých druhů tažných ptáků. Hnízdí zde asi 30 druhů ptáků. Botanikové zde napočítali asi 150 druhů rostlin a cca 80 druhů hmyzu.
Je zase načase vyrazit výše a tak se zvedáme a jdeme. Překrásná procházka zelenou krajinou, vytvořenou sopečného původu. Po dalších dvaceti minutách dorážíme až na nejvyšší úpatí hory.
Nádherný výhled se nám naskýtá na celé Vestmanovy ostrovy.
Vestmanské ostrovy – pastva pro oči
Jdeme po hřebeni dále a zastavujeme se na jednom konci hory. Slovy to popsat prostě nejde, tohle se musí vidět na vlastní oči. Zemský ráj to napohled. Pro takovou krásu půjdu světa kraj! Je to neskutečný zážitek tady nahoře. Jsem moc rád, že jsme došli až tady, slzy jsem měl až na krajíčku, tak silný pocit to byl.
Nechce se mi odsud, nejradši bych tady zůstal celé dny a jen se v poklidu koukal, my se ale musíme zase dále posunout a tak v poklidu scházíme horu. Opět nám vyhládlo, a tak hledáme nejbližší možné jídlo a nacházíme jednu „hamburgrárnu“ říkajíc si Tvisturinn, a tak si dáváme menu.
Je pondělí a banky už jsou otevřené – teď je nejvyšší čas otevřít přihrádku auta a chňapnout po parkovacím lístku, aneb naší pokutě, kterou jsme dostali v Reykjavíku za prošvihnutý čas na parkovišti. Proto se tážeme kolemjdoucí, kde bychom na ostrově našli banku. Ta nás nasměruje a po 10 minutách vcházíme a konečně pokutu platíme. Kousek od banky je park Stakkagerðistún, tak míříme přímo tam a mezitím nám i začíná svítit sluníčko. Na chvíli zde usedáme a odpočíváme, kolem pobíhají menší děti. Odebíráme se dále a více na severovýchod ostrůvku a to je patrné rovněž podle měnící se krajiny na sopečnou.
Cestou potkáváme pár artefaktů, třebaže nacházíme dělo, mířící na opačnou stranu rozeklaného pobřeží ostrůvku Heimaey.
Hned kousíček je na dohled k vidění Heimaey stave church, který kostelík byl postaven v roce 1000 Olavem Trzggvasonem a vytvořil ho na podnět Islandské vlády.
Sluníčko hřeje – dneska se snad i opálím
Jdeme zase o několik metrů dál a počasí se nám začíná vyjasňovat stále více, teď vidíme tu nádheru celé krajiny kolem. Už od pohledu lze vidět, že ostrovy jsou také centrem průmyslového rybolovu a vyskytují se zde i velryby i tuleni. Kosatka Keikó z filmu „Zachraňte Willyho“ tady žila několik let poté, co na základě kampaně veřejnosti USA bylo rozhodnuto o jejím navrácení do volné přírody.
Jen co dojdeme za další horizont, všímáme si dalšího přírodního jevu. Nejdříve jsme při průjezdu lodi mezi skalinami nic neviděli, nicméně teď to máme přímo na očích. V dáli se nám tyčí jakási jeskyně a tak se snažíme jít co nejvíce blíže.
Došli jsme až kam to šlo, ale hlouběji již do jeskyně neuvidíme, ledaže bychom si k ní v ledové vodě zaplavali. Tento krásný pohled je pro nás naprosto dostačující. Děláme pár fotek a pokračujeme dále.
Otáčíme se čelem a míříme jemným levobokem do kopce a vcházíme na cestu. Cestou se uchylujeme k informační tabuli Vestmanských ostrovů, zatímco kolem dokola vidíme půdu tvořenou sopečnou lavou.
Docházíme k informační tabuli a rovněž odsud se nám naskýtá báječný pohled na část ostrovů s jeskyní a výhledem na zmiňované výše ostrůvky.
Podle tabule se dozvídáme, že se kousek od nás nachází Gaujulundur, což je jakási lávová zahrádka, se snahou rekultivace, která zde vznikala od roku 1988 a je stále udržována dobrovolníky.
Vestmanské ostrovy a jeho místní sopky
Přesouváme se opět dále, jakožto další informační tabuli s velmi zajímavými informacemi. Jak už zdejší krajina ukazuje, souostroví byly vytvořené sopečnou erupcí a to sopkou Helgafell (svatá hora). Eldfell (hořící sopka) je další jmenovaná sopka, vznikla při masivní erupci v roce 1973 a málem pohřbila celé město. Došlo k tomu v časných hodinách 23. Ledna 1973, kdy se východním úbočí sopečného kopce Helgafellu rozevřela puklina dlouhá skoro 2km a začala s ní prýštit láva. Podle výpočtu tato katastrofa měla trvat 6 měsíců. Všech 5000 obyvatel bylo evakuováno na pevninu, láva rozbíjela okna, střechy. Ohromná lávová řeka si razila cestu směrem k městu. Mnoho domů bylo zničeno, zborcenými pod váhou sopečného popela a než se proud lávy konečně zastavil, byla třetina Heimaey zničena.
Přístav byl zachráněn v poslední chvíli a dodnes si není nikdo úplně jistý, zda to bylo dílem šťastné náhody, nebo zda postupující proud lávy zastavily miliony kubíku mořské vody, kterými jej kropili požárníci. Po pul roční práci lávy byl ostrov o 2,2km^2 a vznikl nový kopec Eldfell.
Nicméně díky této katastrofické události vznikl „heating project“, což byl nový systém uvedený v roce 1978 do provozu s cílem dodávat 90% domácností teplou vodu z geotermální energie. Jednalo se o cirkulační systém, kde 70°C voda byla pumpována domácnostem a vracena nazpět při 30°C. Byl to v té době jedinečný systém na světě.
Na spodním obrázku se v dáli tyčí kopec sopky Eldfell. Na další obrázku původní kopec sopky Helgafell.
Času už moc nezbývá a tak se nám naskýtá poslední pohled na městečko.
Zpátky na trajekt
Je něco kolem půl šesté a trajekt nám odjíždí za hodinu a něco, a tak pomalu scházíme níže do města. Procházíme naposledy uličkami a objevujeme Bónus supermarket. Nemáme nic nakoupené na příští dny a tak vstupujeme. Zjišťujeme, že se jedná o snad nejlevnější obchod, a tak kupujeme mnoho jídla, abychom měli nějakou tu zásobu sebou. Čas kvapí a teď už ale fičíme zpátky, protože 18:45 nám jede trajekt. Nastupujeme a tiše opouštíme jeden z nejúžasnějších přírodních ostrovů, snad se tady zase jednou vrátím. Cesta zpátky nám utíká rychle.
Doplouváme zpátky ke břehům Islandu a koukáme, že počasí se nám skoro úplně vyjasnilo. Poslední fotka našeho trajektu jakožto vzpomínka z Vestmanských ostrovů byla vyfocena a kráčíme si to k autu.
Cestou si všímáme, že cedule nelhala – auto bylo z části jemně pokryto pískem, ale to nám nevadí, neboť víme, jak se z minuty na minutu mění počasí.
Vracíme se stejnou cestou na hlavní silnici a díky pěknému počasí se nám nyní odkrývá krásná část ledovce Eyjafjallajökull po naší pravé straně.
Po několika minutách se v autě vracíme na jedničkovou silnici a míříme směrem na jih. Všímáme si dalšího menšího vodopádu stékajícího z ledovce daleko v horách po našem levoboku, který se ve slunečné krajině krásně vyjímá.
Pokračujeme dále a krajina kolem je opravdu nádherná.
Činná sopka Eyjafjallajökull
A je to tady, přijeli jsme do lokace Þorvaldseyri, kde z fotky níže za horizontem vybuchla aktivní sopka Eyjafjallajökull v roce 2010. Plynoucí tlak způsobil na této farmě posun zemské kůry, kdy 3-5. března bylo naměřeno téměř 3000 zemětřesení v epicentru sopky.
Eyjafjallajökull pokrytou ledovcem, která naposledy vybouchla v dubnu 2010. Dne 14. dubna 2010 sopka Eyjafjallajökull erupce obnovila. V tomto okamžiku již na vrcholu kráteru v centru ledovce, čímž došlo k roztání ledu a zvednutí hladin přilehlých řek a následné záplavy, což si vyžádalo evakuaci celkem 800 lidí z postižené oblasti. Tato druhá erupce vyvrhla sopečný popel do atmosféry do výše několika kilometrů, což zapříčinilo výpadky letecké dopravy především v severozápadní Evropě ve dnech 15. až 17. dubna 2010 včetně uzavření vzdušného prostoru téměř v celé Evropě. Můžete porovnat dvě fotografie níže.
Kdyby byla možnost, tak bychom se k ledovci podívali blíže, nicméně s naším Volkswagenem Polo, to nebylo možné.
Hned u cesty Islanďané postavili kino, kde ve 20-ti minutách můžete údajně vidět dramatický film o velkolepé erupci sopky Eyjafjallajökull v roce 2010. Bohužel my jsme zde dojeli v 8 hodin večer a otevírací doba byla od 9:00-18:00 (červen, červenec, srpen).
Vodopád Skógafoss
Do naší poslední zastávky přijíždíme něco kolem půl deváté. Parkujeme a blížíme se k jednomu největšímu a nejkrásnějšímu vodopádu Islandu. Skógafoss (Lesní vodopád) je 25 metrů široký a 60 metrů vysoký. Napájí ho řeka Skógá.
Jen co jsme dofotili, oslovuje nás postarší paní z USA, zda bychom ji také neudělali fotky. „Sure, why not“, povídám, fotím jednu za druhou, upozorňujíc ji, že čočka je mokrá a kapičky vodopády zamezují její vyčištění. Paní se ale s fotkami spokojila a tak si dále všímáme, že napravo od vodopádu vede cestička nad vodopád a jelikož je stále relativně čas, kráčíme nahoru. Naskýtá se nám pěkný pohled odsud na stékající vodu.
Dalšími kroky se dostáváme k následující části řeky Skógá.
Cestička dále pokračuje a my s ní. Po nějakých 15-ti minutách se dostáváme opět o něco výše, kde už můžeme vidět meandry, a kolem vody se začíná tvořit roklina.
Je tu jeden kopec, který je nadohled asi 5 minut před námi, a tak neváháme a kráčíme přímo na něj. Tady usuzujeme, že nám výhled absolutně stačí. Na pozadí hory, tyčící se nad jejími vrcholky paprsky světla, dopadajíce na naše zmrzlé a znavené tváře. Ovce se pasoucí tou krásnou zelenou krajinou nedaleko od nás inu to je ten prvý pohled na Islandskou krajinu.
Skrytý vodopád
Chvíli jsme setrvali a teď je čas jít zase zpátky. Dostáváme se níže až k autu a než jsme si stihli nastoupit, oslovili nás cestovatelé, kteří právě teď přijeli. „Ahoj byli jste se podívat až tam?, a ukázal na hory vzdálené asi 3 km od nás. „Zajeďte si za parkoviště – hned za tou bílým domem, je plot, který snadno přelezete. Dostanete se do rokliny, a tu když dojdete až nakonec, najdete překrásný vodopád. Určitě se tam stavte, mnoho turistů o tom neví.“ To nás hned namotivovalo, bylo to jako bychom měli hledat ztracený poklad, někde úplně v neznámu. Vřele jsme poděkovali a upalovali.
Dostali jsme se na velké parkoviště, které zelo prázdnotou – kousek o něj stály dřevěné domečky ověnčené zboku balvany a jejich střechy byly zahaleny trávou. Velmi pěkný pohled.
Parkujeme za bílým domem, jak pravili, vstupujeme z auta a po několika krocích přelézáme plot. Blížíme se k roklině, jejím jádrem protéká řeka.
Kráčíme dále a začínáme koukat kolem sebe. Slovy nelze popsat ten velkolepý a nádherný pohled, úplně byste se tam rozplývali… a pak tam byl… tyčil se vzadu. Michal jen pronesl jedno slovo: „Avatar“. „Uááááá to je překrásné“, povídám.
Jdeme stále dále a nevěřícně koukajíce stále kolem sebe.
Michala velmi mrzí, že zrcadlovka byla úplně vybitá, ale mě taky, protože si myslím, že by z této krásy udělal jednu z nejlepších fotek vůbec. Za vodopádem vedla cestička a už od pohledu velmi mokrá. Bylo mi úplně jedno, jestli budu mokrý až na kost, i když jsem měl za ty dny vše promočené, šel jsem, i když byla zima. Voda stříkajíce kolem a já nevzdávající se vrhám až za vodopád Kvernufoss.
Stejnou cestičkou se vracím nazpět, přemočený ale dosti spokojený. Nicméně si myslím, že je Michal taky.
Přespáváme v autě
Vracíme se tou krásnou roklinou zpátky, až docházíme k autu. Do půlnoci nezbývá ani hodina a přitom je tolik světla, ono taky za dva dny nám začíná letní slunovrat. Rozhodujeme se, zda přespíme tady, nebo někde jinde. Je tady klid, nikdo není kolem, myslím, že jsme ho našli. Hlad je „sviňa“ a tak ještě vytahujeme zbytek toustového chleba. Nejhorší je na tom, že to není čím natřít a tak jsem si najednou vzpomněl na Mr. Beana.
„My flexible friend“. Věřte nebo ne, natírání pomazánkového másla je mnohem snazší, než obyčejným kovovým nožem. Teď je čas se převléct a přichystat se ke spánku, a tak Michal startuje auto, abychom mohli využít vyhřívaných sedaček. Je 5 minut před dvanáctou a světlo by se dalo krájet, tak je potřeba udělat trošku „tunning“, no více video níže 🙂