Poklady jihu
Vstáváme něco po půl 9, z poslední noci jsme z auta trošku rozmlácení a tak posnídáme a vyjíždíme. Po 12 km dojíždíme do cíle na jihu, ale začíná nám opět poprchávat. To nám ale nevadí, protože je tu něco co jsme ještě nikdy neviděli, ale musíme si k němu dojít. Tím pokladem je ledovec Sólheimajökull. Jedná se o 10 km jazyk vycházející z ledovce Mýrdalsjökull. Chvíli se kocháme, ale díky počasí nás to žene opět zpátky. Nasedáme a vyjíždíme dále a tak se definitivně posouváme na jeden z nejjižnějších bodů. Dojíždíme přes hřeben hory až k mysu Dyrhólaey což je v podstatě útes o výšce 120 metrů u kterého stojí Dyrhólaey maják. Kromě majáku lze vidět z útesu na vlny bičující černého pobřeží. Ale jen kvůli tomu jsme tady nejeli. Především nám cesta sem zavedla, protože jsme si nemohli nechat ujít Dyrhólaey.
Koukáme na google mapy a všímáme si, že ani ne 2,5km se odsud nachází Kirkjufjara beach, proto není důvod váhat. Je to fascinující energetické místo. Celkem nás i překvapuje, že oplývá tolika turisty.
Black beach
Naproti námi se nachází Reynisfjara Beach, která se táhne až k místu označovanému Black beach na jihu Islandu. Cedule nám říkají, ať se k vodě moc nepřibližujeme kvůli velkým vlnám, ale především další katastrofou která se stala začátku roku 2017, kdy turistka z Německa, přítelem a dvěma dětma byla vlnami stažená do oceánu. Jako bych to nebyl já a nepřiblížil se stejně. I tu mě upozornila místní průvodkyně, že jde opravdu o silný proud, kterému nelze odolat. Hned u pláže se nachází Hálsanefshellir Cave. Vnější část jeskyně je zdobena sloupcovitým čedičem, což připomíná kostelní varhany.
Vypadá to na velmi navštěvované místo, tudíž tady nacházíme coffee shop. Objednáváme latté a bereme si ho do auta, kde si rozbalujeme další protejnovku. Další námi nečekanou zastávkou je vesnička Vík, plným jménem Vík í Mýrdal což je v překladu záliv u bažinatého údolí. Je to nejjižnější osídlené místo a žije tady něco kolem 300 lidí. Jedeme přes město a dojíždíme na místo z druhé strany útesu. Vystupujeme a všímáme si terénního busu, ale rovněž obroského útesu. Na černém vulkanickém písku je vybudovaný i jakýsi pomník.
Za Víkem zkoušíme odbočit mimo silnici č. 1 a najíždíme na ulici zvanou Kerlingardalsvegur. Chvíli jedeme po asfaltce, ale po chvíli cesta přechází v kamenitou. Víceméně nejedeme úplně daleko ale i tak jsme v místě s oplývající nádhernou přírodou na jihu.
Pokocháme se a zase jedeme zpátky na silnici č. 1, kde se nám začíná příroda měnit.
Farma Laufskalar
Dojíždíme k Laufskálavarða což je místo, které vypadá mysticky. Do roku 894 tady stála farma Laufskalar, která ale zmizela během erupce Katly. Dnes je zde násyp lávových kamenů jakési ho lávového hřebene pod nímž je farma zasypaná a každý, kdo zde projíždí, přiloží pro štěstí kámen na nějaký jiný kámen. Islandská správa silnic k tomuto účelu občas doveze zásobu kamenů, aby návštěvníci mohli dál vršit malé mohyly. Farma patřila k nejstarším na Islandu a měla prý 24 dveří s panty.
Příroda se tam venku stále mění před očima. „..And don’t traðka on the moss…“ jak zpívá jedna povedená písnička o Islandu, je další zastávkou dlouhých kilometrů mechu, který tu údajně roste 70 let.
Další zastávkou je nád Fjaðrárgljúfur je nádherný a mohutný kaňon asi 100 metrů hluboký a asi dva kilometry dlouhý ma jihu Islandu. Kaňon je poněkud hadovitý a úzký. Podloží je převážně palagonitu z chladných období ledové doby a předpokládá se, že je asi dva milióny let staré. Kaňon byl zformován na konci doby ledové asi před 9000 lety. Opravdu úžasný zážitek. Nějaké holčiny se tu snaží udělat selfie, ale moc jim to nejde. Do you wanna take a picture together with Canon?, tažu se jich. Yes, please if you dont mind, odpovídá jedna z nich. Později se dozvídám, že jsou ze Španělska. I když jsem se učil chvíli portugalsky, zkouším nahodit něco, a zdá se, že i celkem rozumí. Thank you, povídá jedna. De nada, odpovídám a jdeme zase dále.
Cestou potkáváme pár úzkých vodopádů. Ale po několika kilometrech narážíme na další protékající řeku, a její vodopády Foss, nad kterými se tyčí útesy zakryté stále se pohybujícími se mraky.
Přibližujeme se pomalu k východu, zatímco se cestou krajina opět změnila a my před půl 7 dojíždíme k dalším turistickým atrakcím. 
Vodopády
Parkujeme auto a koukáme na turistickou mapu hned vedle návštěvnického centra. Asi 2km je od nás vzdálený vodopád Hundafoss, který je jednou ze sérií vodopádu v národním parku Skaftafell . Hundur je v překladu pes, takže bz se dalo říct, že jde o jakýsi psí vodopád. Píše se i historka, že dal pes svůj vlastní život záchranu lidského života. Díky tomu, že je vodopád podél stezky, bylo ho snadné identifikovat.
Popocházíme dále a už v dálce se nám krásně odkrývá pohled vodopád Svartifoss (černý vodopád). S tou krajinou kolem to vypadá fakt úchvatně. Od vodopádu Hundafoss, je Svartifoss vzdálený asi 1km. Po příchodu se všímáme, že je obklopen tmavými lávovými sloupy. Tyto čedičové sloupy údajně inspirovaly islandské architekty pro stavbu kostelu Hallgrímskirkja v Reykjavíku. U vodopádu dokonce slyšíme české hlasy.
Turistickou cestou jdeme dále nahoru až k místu Sjonarskel, kde se nám naskýtá pěkný výhled na hory a ledovec.
Národní park Skafafell
V národním Skafafell parku nacházíme zpáteční cestou dolů tradiční islandské domečky zarostlé travním porostem. To nás přijme k tomu se podívat, jak se vůbec žilo kdysi vevnitř. Bude vůbec něco k vidění uvnitř? Nechme otázky stranou a pojďme se raději přesvědčit na vlastní oči.
Mohu říci jen jedno, do těch postelí bych se výškově nevlezl. Lidi snad museli dorůstat velmi malé výšky.
Scházíme dolu a míjíme z druhé strany Hundafoss až nakonec docházíme k autu. Máme něco kolem půl deváté a hned u parkoviště se nachází kemp Skaftafell, proto zakempujeme tam. To co ukazuje obrázek níže je náš kemp, ale co jde vidět vzadu je nejvyšší hora Islandu Hvannadalshnúkur, která se nachází na severozápadním okraji masivu Öræfajökull. Její nadmořská výška je 2110 m a tvoří součást národního parku Skaftafell.
Máme něco po 9 hod a tak se jdeme pomalu chystat ke spaní. Stavíme stan, zažehujeme plynovou kartuši a dáváme jídlo. Nakonec házíme zaslouženou sprchu a po dalším skvělém dni uléháme.