Objevování v Baquio city
Včera jsem si dal budíka na 9:45 ale nakonec ještě ležím v posteli do 10:15. Na to si dávám sprchu v hotelu. Ty sprchy jsou strašné, připomíná mi to prostředí z filmu Saw. Ani teplá jim tu neteče i přestože šteluji na „high temperature“ a ještě to tu smrdí, protože je to spojené se záchody. Pokoj má umyvadlo se zrcadlem, a tak se ještě holím. Všechno zvládám do hodiny a teďka je čas se sbalit. Na recepci se ještě ptám na busy, které jezdí do Banaue odsud z Baquio city a tak mi ukazují místo kde jít přes Google Maps.
Vyrážím a jdu si směnit eura na filipínské peso a jednu banku DBP vidím naproti. Před skleněnými dveřmi banky stoji securiťák, a tak se ho ptám, zda si to mohu vyměnit. „Tady ne“, povídá. Ale naproti je Baguio City Public Market, kde tedy koukám a jdu tímto směrem.
Je to taková velká tržnice, která mi připomíná Chatuchak Weekend Market v Bangkoku. Někde uprostřed tržnice potkávám securiťáka, a tak se ptám, kde si tady mohu rozměnit peníze. Sam neví a ptá se vedle paní prodávající zeleninu. Ta jde ochotně se mnou několik kroku k bábušce s mini obchůdkem a ta mi ukazuje kolik za 350 euro dostanu. Vychází to u ní na 20405 PHP, takže podle propočtu si nechá jen kolem 200 PHP. Takhle je to mnohem lepší než výběr z bankomatu, který Vám v cizině strhne (alespoň u mě AirBank) 100kč plus minimálně 200 PHP za výběr z jejich bankomatu. Procházím se ještě tržnicí a koukám co bych ještě ulovil za jídlo do autobusu.
Pak již jdu směrem k terminálu. Cestou vidím kopeček a na to naskládané domečky, i to je stálé Baguio.
Kde je ten terminál?
Na terminálu zjišťuji, že žádné busy odsud nejezdí do Banaue, jen si zde mohu pronajmout auto. Ještě se raději ptám tady více lidí, protože z mé zkušenosti někdo řekne tak a jiný onak. A opravdu je to tak, jede to z KMS Lines Terminal, což bylo od mého hotelu pár set metrů.
No nic, tak vyrážím skoro 1 km zpátky tam. Terminál se nachází u Rizal parku a při vstupu se mě chlápek ptá: „Banaue?“. „Jo přesně tam“, odpovídám. Paráda a cena je za 450 PHP ale počkat? Co ta paní říká? Že jede až v 21:30? „A nejede o něco dříve?“, ptám se. Jezdí tam jen noční busy, odpovídá. „To je divné, mě říkali už dva lidi, že i denní“, povídám. „Tak o tom nevím“, dodává. „Ale kdo ví, jak to je“, říkám si v duchu. Jakože už se mi nechce chodit přes celé město a hledat. Na netu jsou fakt jen noční busy, co jsem našel. Nakonec se raději rozhoduji, že to vezmu, než bych se sem pak vrátil a řekli mi, že už není místo.
Mrkneme více na Baquio city?
No jo, ale co teď? Máme 14:00, takže mám 7 a půl hodin k dobru. S tou krosnou, a hlavně tím malým batůžkem se mi blbě chodí.
Hned pod Rizal parkem je Burnham park, a tak jdu tam. Uprostřed mají Burnham jezero, kde se lidi projíždějí na různých loďkách i ve tvaru labuti. Na lavičkách lidi okolo řeky nabízejí třeba dobití kreditu ale i masáže.
Několik kroků od parku vidím přes cestu restauraci Solibao a jelikož bych už něco pojedl, tak jdu tam. Dávám si Kare – Kare, což je zkrátka filipínský guláš. Hovězí maso se vaří s arašídovou omáčkou a s různou zeleninou. Některé jiné varianty Kare – Kare jsou vařené i z kozího či kuřecího masa, ale já si dávám to hovězí. Dostavám pořádný kotel se střední porci rýže. Tohle vím, ze nesním. Chutná to dobře, jen to hovězí maso je z většiny tlusté, a jelikož tlusté nemusím, tak ho z větší části nechávám.
Mňouká tu kočka, a tak ji volám a dávám ji trošku toho tlustého na papírový kapesník na zem. Tak aspoň maso nějak posloužilo. I tak jsem se dost najedl a jídlo odsouvám. Po chvíli přichází člověk, a ptá se, zda by si mohl zbytek vzít. „Jasně“, povídám. Akorát nemá pytlík, a tak mu dávám jeden. Jsem moc rad, že se to nemusí vyhazovat a poslouží to lidem, kteří mají hlad. Vlastně mi udělalo radost, že přišel. Pravděpodobně se jednalo o člověka bez domova.
Po 15 min se ještě ukázal, a ještě jednou děkuje. Platím 450 PHP i za mangový džus.
Strašidelný hotel
Koukám se na Google Trips aplikaci (která bohužel od 5.8.2019 již není dostupná – i přesto to byla jedna ze skvělých aplikací, pozn. autora), kde bych se tu ještě podíval a zaujímá mě jedno místo Heritage Hill and Nature Park Garden. Ono tak ani nejde o to, že to je nějaký kopec dědictví, ale nachází se tam opuštěný strašidelný hotel, tedy aspoň co tu píšou. Sice je to na kopci a kokem 2,5km ale čas nějak zabit musím. Veru se tedy kopce v uličkách přes Baquio city nahoru s těžkou krosnou. Lidi na mě pochopitelně všichni koukají, a někteří i zdraví. Asie mě vždy udivuje tou drůbeži, my samozřejmě vypasené slepice a kohouty a oni tato tintítka. Nahoře jde tak trošku vidět na hory a domečky kolem.
A docházím k opuštěnému hotelu s názvem Dominican Hill Retreat House. Musím si trošku pohnout, protože je zavíračka v 17:00, takže mám tak 25 min čas. Nahoře má budova kříž a omítka je „zamarasena“.
Jeho konstrukce začala v roce 1913 a byl otevřen v roce 1915. Během druhé světové války hledali lidé prchající před Japonci nacházeli útočiště mezi jeho zdmi. Japonské síly jej nakonec napadly a přeměnily ho na své velitelství. Během osvobozování Filipín v dubnu 1945 americké síly bombardovaly místo a částečně zasáhly pravé křídlo budovy. V letech 1945-1947 prošla budova rekonstrukcí. Společnost Diplomat Hotels, Inc. získala vlastnictví nemovitosti v roce 1973 a důkladně přestavěla interiér na hotel se 33 ložnicemi. Hotel spravoval Antonio Agapito „Tony“ Agpaoa, podnikatel z Baguia. Ten zemřel v roce 1987 a od jeho smrti hotel zastavil provoz a byl opuštěn. Budova také utrpěla značné škody během zemětřesení v Luzonu v roce 1990. V roce 2005 byl prohlášen národním historickým místem v Baquio city. [1]
Vnitřek strašitelného hotelu
Uvidíme, co uvnitř. Vnitřek vypadá místy trošku strašidelně, ale býti větší šero a bez lidí, to by byla pecka. Místy mi ale běhá mraz po zádech. Uprostřed velká fontána s nápisem „Wishing well“. Musím ale uznat, že tady pro turisty udělali relativně čisté záchody.
Největší tabule na světě z desetimi přikázaní
Opouštím tuto budovu a již při vchodu jsem se ohlížel na Ten Commandments table building, což je největší tabule na světě z desetimi přikázaní a velikostí skoro 153m2. Již v roce 2011 byla oceněna v Guinnessově knize rekordů. [2] Při vstupu koukám okolo na všechny vlajky světa a potkávám uvnitř paní, která povídá, že už zavírá, ale stejně ztrácíme 15 min konverzace. Je velice příjemná a má výbornou angličtinu.
To už je hlavní brána této oblasti zavřena, ale i tak tu není kdo by ji hlídal. Koukám dále do Google Trips jdu na další místo asi 1 km odsud a cestou si zkracuji voláním Marti. Pomaličku bude zapadat slunce. Docházím k Our Lady of Lourdes Grotto, což je jeskyně Panny Marie Lurské. Kolem ní, je mnoho květin. Kostelík vypadá moc pěkně, je z větší části uvnitř dřevěny, ale nemá varhany. Za 35 PHP si tady můžete z krabice vzít svazek svíček a zapálit.
Zpět na Baquio city terminál
Teď už je čas jít zpátky a jen co jsem vešel na hlavní cestu mávám na jeep, jedoucí do centra města. Tentokrát jsem měl štěstí. Holčina sedící na sedačce spolujezdce si se mnou nenapadne děla selfie. Si mohla říct ne? 😀 Dojíždím a máme asi 18:30 a tak jdu ještě sednout do Starbucks a psát dnešní a včerejší záznamy z mých cest, které jsem nestihl. Zkouším Caramel Mochiato a je výborný. Dávám si i brusinkový koláček. Teď budu mít klid na psaní cestopisu. Sepisuji to skoro 2 hod. Pak už je čas jít a já si ještě cestou kupuji nějaké pečivo na cestu a jdu směrem k KMS Lines Terminálu. Dnes je plno lidi v ulicích díky Valentýnu. Všude samé květiny a srdíčka.
U terminálu se ještě potřebuju převléct do kalhot, protože předpokládám, že mi bude kosa, a tak mi týpek ukazuje dřevěnici postavenou na kmenech stromu, připomínající posed. Převlékám se a vše podstatné si dávám do menšího batohu. Nasedám a 21:30 vyjíždíme. Tímto opouštím Baquio city.
Zběsilá jízda do Banaue z Baquio city
Začátek je dobrý ale později mě to začíná pěkně štvát, protože jedeme kdesi přes hory a je to furt nahoru, dolů, doleva, doprava. Nemůžu setrvat v žádné poloze. Zlaté letadlo. Po chvíli mi z těch serpentin začíná byt spatně, musím se nějak zaháknout, abych se co nejméně kymácel. Nejhorší, že tam budeme až v 5 hodin ráno. Tohle nedám. Zkouším najít tu nejlepší polohu na spaní, ale z každé bolí nějaká část těla. Po necelých třech hodinách zastavujeme někde uprostřed ničeho na zdravotní přestávku. Je potřeba procvičit nohy. Dnešní měsíc vypadá úchvatně, ani nevím, zda jsem ho ve tvaru misky takto viděl.
Seznamuji se ze spolujezcem
Oslovuji staršího pana, který vypadá, že bude z Evropy. Jeho angličtina je výborná a zjišťuji, že je z Nizozemska, konkrétně z Utrechtu. Cestuje sám a podle jeho vzhledu je mu přes 60 let určitě. Zjišťuji také, že je velký cestovatel a že má projetou i Indii skrz na skrz. Prakticky každou zemi, kterou on či já vyjmenovává, tak ji již navštívil. Na tento věk je tohle pro mě dost motivující. Je čas nasedat a jet. Kupodivu najíždíme odsud na silnici vyšší třídy a takže už bylo serpentin dost. Paní vedle mě nejen že vytuhla, ale opírá se již hlavou o mé rameno. Cestou začínají pomalu vysedávat cestující a minivan se pomalu ale jistě vyprazdňuje. A jen co jsme vyjeli na další silnici nižší třídy, už jsou tu ty ostré serpentiny znovu. Já se picnu.
Nakonec dojíždíme kolem půl 4 ráno do Banaue. Zde je i cílová zastávka a řidič nás vyhazuje u turistického centra. „Můžete si u něj sednout tam na ty lavičky“, povídá. Jenže jen co odjel, brána centra je zavřena. Setrváváme tady chvíli s Nizozemcem, který mi ukazuje tipy, jak cestoval přes Filipíny. Povídá, že za tři dny odlítá z Manily domů. No a co teď my tady ve tmě a zimě budeme dělat? Asi je čas se rozloučit a najít hotel. Ještě máme společnou cestu k hotelu, ale pak se rozdělujeme kdesi u autobusu zastávky. Sedí tu Filipínci, a tak nás navádějí, a tak jdu ke svému hotelu doufajíce, že na recepci budou ještě svítit. Bohužel tomu není tak.
Kde dneska budu spát?
Snažím se klepat na dveře ale marně, jen slyším jen chrapot. Sedám si tam a checkuji Booking, zda nenaleznu nějaký jiný. V tom jde kolem klučina, kterého pozdravuji a on ptající se mě kde mam hotel. Povídám, že tady ale nikdo tam není. Povídá, že toto je jen hospoda a že lůžková část je nahoře Banaue. A na to mi povídá: „Jdu tam“. „Super, já bych se k tobě přidal“, odpovídám. Dojde opět k výměně obligátních otázek. „To je ten hotel tak daleko?“, říkám si v duchu. Jdeme už tak 30 min. Nakonec docházíme a on odemyká hotel.
Z té konverzace jsem nepochopil, že je spolumajitelem hotelu, do kterého jsem chtěl jít. Mám to ale fakt kliku. Jdu s ním po schodech dolů a jednomu nájemníkovi je asi blbě, protože tu frká, plive a myslím, že i blije. Chuťovka do toho umyvadla. Každopádně správce hotelu mi hned dokonce dává místnost s posteli a ptám se ho, jak to tedy uděláme. „Mám ti zaplatit poloviční noc, nebo celou?“, tážu se. „Nene, odpočin si a zaplatíš až za tu další, jak vstaneš“, odpovídá. „To jako fakt? Wow, moc ti děkuji“, odpovídám. Před 5 hod konečně a spokojeně ulehávám.
Zdroj:
[1] https://en.wikipedia.org/wiki/Dominican_Hill_Retreat_House
[2] https://ph.news.yahoo.com/philippines-gets-worlds-largest-ten-commandments-143349108.html