Rýžové terasy v Banaue
Sice jsem si dal budíka na 10:15, abych zaplatil za hotel, ale spím nakonec až do 12hod. Teprve teď můžu říct, že jsem se vyspal. Jedna věc mě tu štve a to ta, že na pokoji nejsou zásuvky. Mobil mam celkem nabitý, a tak nahoře nechávám nabít powerbanku. Mam tu ještě nějaké špinavé prádlo, a tak jdu prát. A sakryš, do toho umyvadla, kde ráno týpek nablil, se mi to nechce dávat, a tak to prostě peru nad ním (ještěže mám ty mýdélka z těch hotelů). Natahuji si šnůru na pokoji a házím na ní prádlo. Chystám si nejdůležitější věci na cestu a krosnu tu nechávám. Vycházím do slunné obce Banaue. Je to obec v provincii Ifugao a podle sčítání lidu z roku 2000 má obec téměr 21 tisíc obyvatel žijících. Rýžové terasy to je něco čím je Banaue známé. Ta jsou součástí kulturní památky UNESCO.
Na obloze není ani mráček, ale je pěkný hic. Procházím i kolem domu Jehovové víry. Tu a tam projíždí rikšové na motorkách. V podstatě motorky mají připojeny na pravé straně vozík pro spolucestující. Míjím mini helipad mezi domy, a za nim je krásný pohled na krajinu kolem. To sluníčko a zelená barva kolem tvoří krásnou kombinaci. Jdou vidět i trošku rýžová pole.
Všímám si, že mám skoro vybitou baterku na foťáku, a tak musím znovu nahoru pro powerbanku. Každopádně pak se vydávám k turistickému středisku, kde potkávám i pár Evropanů.
Navazuji na cestu Mt. Province road do kopce. Mapy.cz ukazuji viewpointy po cestě nahoru, a tak narážím na první viewpoint. Nad tím sluníčkem jsou ta rýžová pole úchvatná.
Osmý div světa
Někdy jsou tyto rýžové terasy označené „Osmým divem světa“. Jsou staré tisíce let. Od úpatí hor sahají do výšky stovek metrů. Pokud bychom terasy rozložili do délky, údajně by obepjaly polovinu zeměkoule. Terasy jsou zavlažovány mnoha horskými proudy a prameny, které byly svedeny do kanálů vedoucích dolů přes rýžové terasy.
Všude na cestě se tu potulují psi, ale nic neudělají. Další viewpoint jen asi 100 m dále ukazuje rýžové terasy Banaue, tak jak jsou vytisklé na 20 PHP bankovce. V zatáčce cesty narážím na schůdky přímo k rýžovému poli, a tak si zde dělám pár fotek.
Všímám si, že je možné přímo na jednu z rýžovou teras vstoupit a tak se dávám po schůdkách dolů.
Na dalším viewpointu výše jdou vidět nejen pole, ale i v další tyčící se hory. Takový výhled bych chtěl mít z okna doma. Koukám na to snad 10 min a užívám si to.
Tu a tam Vás lidi pozdraví, a hlavně i ty děti pobíhajíce kolem. Jednu z místních se nechala i vyfotografovat.
V dalších několika minutách si všímám indiánských bábušek sedících na lavičce. Prosím o fotku a všechny souhlasí, ovšem za nějaký ten dar.
Tak jim dávám 20 PHP. Dorážím na poslední viewpoint, kde je možné jít kolem rýžových teras, ale upřímné část je vydupaná turistama. Výhled je ovšem k nezaplacení. Nějakých 20 min tu tak chilluji. Je tady i lavička. Koukám na vrstevnice přes mapy.cz a jsem v nadmořské výšce 1300 m.
A teď zpátky
Máme kolem půl 5 a začíná mi být zima, takže si to kráčím dolů. Děti kolem je tu spousta, ale obecně ty domečky mě šokují. Jsou to takové boudy. I prase cestou nacházím.
Procházím kolem 7th Heaven’s a hned si uvědomuji, že je to ten hotel, kde se ten starší pán z Nizozemska ubytoval. Dělají tu kafé, a tak si jdu dát. Mají tu i jídlo Adobo, které jsem ještě nezkusil, tak paráda a objednávám.
Místní specialita – Adobo
Když připluli španělští mořeplavci a všimli si, jak filipínci nakládají maso v octu, pojmenovali tento způsob marinování adobo. A klenot místní kuchyně byl na světě. Adobo je považováno jako jedno z nejlepších filipínských jídel. Adobo může být z vepřového nebo kuřecího masa, které se vaří se sójovou omáčkou, česnekem, octem, pepřem a bobkovým listem.
A vida náš Holanďan se tu objevil a všímá si mě. „Viděl jsi ten západ slunce?“ táže se mě. Hned beru foťák a jdu fotit na jejich terasu. To kafé si tu beru taky a pochvíli ke mně přichází Holanďan. Opět kecáme o cestovaní, zatímco dostávám Adobo pod nos.
Potkal jsem tu českou rodinu..
Povídáme si dobrou hodinu a půl a pozívá mě i na pivo. Najednou se na terase na chvíli mihnul klučina a co to slyším? Jsou to české hlasy a je tu celá rodinka ubytovaná. Vyměňuji s nimi pár slov. S milým Holanďanem ještě děláme společnou fotku a pak již jde na pokoj.
Mezitím tu česká rodinka hraje kanastu u jednoho ze stolu. Na chvíli je vyrušuju, zda by mi dali nějaké tipy, kde byli. A tak s nimi prokecávám další hodinu. Kecal bych s nimi vice, kdyby nám paní z hotelu neřekla, že už zavírá hlavní vchod. Tatík kluků mi dokonce nabízí svezení půjčeným autem k mému hotelu, a tak chvíli odmítám, ale pak si říkám proč ne. To už je asi 21hod. Spojuju se ještě s Marťou na 45 min a následně prosím klučinu na recepci o udělaní kafé. Teď už vzhůru do psaní poznámek z dnešního dne.
Během toho přichází recepční, že bude zhasínat, a tak se ho ptám, že jsem slyšel, že má konat zítra svatba. „Jojo, klidně se tam běž podívat a můžeš se tam taky zadarmo najíst“, odpovídá. „To jako vážně?“, tážu se. Ano, je to u Immaculate Concepcion School, a tak se hned dívám na mapy, kde to vlastně je. Díky psaní cestopisu jdu až v 1 ráno jdu spát.