Day 9 – Směr rýžová pole Batad

Směr rýžová pole Batad

Budíka jsem si včera nastavil na 9:15, protože v 10 hod je check out. Balím věci a vracím klíče. Sedám si nahoře v jídelně, abych počkal do 14:30 na jeep na rýžová pole Batad. Tam si píšu cestopis a objednávám kafé a hned si k tomu dávám ten muffin co jsem si včera koupil. No a na to pak pomerančový džus. Možná by bylo fajn si dat také nějaký oběd, a tak se ptám recepci, co mají za jídla. Povídají, že mají porksilog a hotsilog. Jelikož to jejich vepřové moc nemusím, tak si dávám Hotsilog. Dostávám kopeček rýže, párky, vajíčko, rajčata a nějaký ten kus salátu. Není toho moc, tak se aspoň nepřejím.

hotsilog

Máme 13:15 a vycházím, ale ještě se ptám na cestu recepční, a to jak se dostat z Batadu a pak ze Sagady. Nakonec tu jsem ještě další půl hodinu, povídáním o jejich kultuře.

Máme 13:45 a já už musím vyjít, a tak se dostavám za 20 min k turistickému centru, kde mi říkají, ze jeep jede zdola. Velky bágl si házím dozadu jeepu a ještě si jdu nějaké jídlo koupit. Konečně tu mají v krámku slané pečivo sýr se šunkou. Ještě si dokupuji toaletní papír, pastu na zuby (ve zvláštních pytlících) a vodu a následně nastupuji do jeepu.

Cestovatelka z Japonska

Zakecávám s nějakou holčinou bydlící kousek od Tokya. Procestovala Vietnam a Laos. Vyjíždíme jeepem v 14:50. Ve čtvrtce cesty (stálé ve městě) se zastavujeme a hošani nabírají do auta cement a my musíme vystoupit, protože se bude uvnitř prášit. Potkávám další páreček tentokrát z Izraele, konkrétně z Tel Avivu. Jak tak koukám moc místa uvnitř jeepu nezbylo, a tak se koukám na střechu jeepu, že bych tam nasednul. Toto si všimá řidič a povídá: „Klidně si tam vlez“. Sedí tady ještě dva malí týpci a my ještě se tankujeme naftu.

Filipiny dzipy

směr batad

Po chvíli vyjíždíme a krásy světa se začínají objevovat. Na té střeše jeepu je pohled velkolepý, to okolí je prostě k nezaplacení. A vůbec nevadí že je za mrakem, protože i to dodává určitou atmosféru. Ty krásné zelené hory, to je prostě pastva pro oči. Tu a tam kolem nás projede i jeep vracející se z vesničky Batad s lidmi na střeše. Snad po hodině zastavujeme v destinaci, protože dále už cesta nevede. Vyskakuji shora jeepu a tím, že jsem seděl na pytli mouky, tak mám celý bílý zadek.

 

Směr rýžová pole Batad

jeepney

 

konec cesty filipiny

A jsme tu

Je čas sestoupit níže, a tak si to kráčíme s cestovatelkou z Japonska dolů abychom našli hotel. Jmenuje se Maho a je „digitální nomádka“ a ani nevypadá, že by měla 31 let. V Batadu již byla, ale prý si tu zapomněla všechny nabíječky včetně pouzdra. Nejdříve se musíme zapsat a zaplatit registrační poplatek 50 PHP. Teprve pak můžeme sestoupit dolů, tou strmou cestou. Všímám si ji kohouta na stromu. Wow, ty rýžová pole Batad jsou fakt úžasné v naskládané v nádherných kaskádách, ještě lepé než v Banaue.

Batad je horská vesnička snad až na konci světa. Nejezdí tam motorky ani auta auta. A díky této odlehlosti je právě hlavním důvodem, proč si Batad zachoval svoje kouzlo. Všechny tyto rýžové terasy zapsány na seznam světového dědictví UNESCO v roce 1995, což je vůbec první nemovitost zařazená do kategorie kulturní krajiny v seznamu světového dědictví.

Přes rýžová pole Batad

Je to úchvatné. Ptám se místních, kde jít, protože je to tady rozsáhlé. Přidává se k nám místní pán, který nám ukazuje cestu. Dokonce jde i s námi. „Aha tady je ten hotel, kde jsem to zapomněla“, povídá Maho. Bohužel po několika minutách zjišťuje, že to tam není a že to ztratila asi někde jinde. Každopádně tu mají volný pokoj, a tak zde zůstává, ale říká, že se ke mně pak připojí. Mezitím jdeme s místním týpkem nebo chcete-li průvodcem přes rýžová pole Batad najít ten správný hotel. Cestou mi povídá, že začínají sázet rýži (je únor) a roste asi 6 měsíců, takže sklízejí v červnu nebo červenci, ale zaleží na druhu rýže. Mají tady 9 druhů.

rýžová pole Batad

rýžová pole Batad

Cestou dokonce vidím i místního býka. Jdeme relativně dlouho přes dlouhé rýžová pole Batad, které mají své kouzlo, jak se tady tyčí pod horami všude kolem. Nakonec se přece dostáváme až k mému hotelu Batad village homestay. „Jak je to možné, že se tu Maho dostala dříve než já?“ Pravděpodobně protože již tady byla. Fakt nekecala a přišla. Bohužel dostavám zprávu od místní paní z hotelu, že nemají místo pro jednoho v pokoji. V tom vstupuje klučina, podle tváře Evropan a říká, že klidně můžu přespat v jeho pokoji, že je tam ještě místo. I místní průvodce povídá, že mohu přespat u něj, ale nakonec volím místo s Evropanem. Na pokoji zjišťuji, že je ze Švýcarska. Všímám si, že celá oblast je totálně bez mobilního signálu. Nechávám si tu krosnu a jdu za Maho ven.

Vyzkoušel jsem i Asijskou “žvýkačku”

Venku průvodce povídá: „Tak a teď ti ukážu, jak se dělá místní žvýkačka“. Jde o tzv. Betelový žvanec neboli betelové sousto. Připravuje se z listu pepřovníku betelového, nezralého arekového ořechu a vápenné pasty. Jedná se o rostlinnou drogu, která se žvýká zejména v jihovýchodní Asii. Žvýkáním se člověk dostane do dobré nálady, vyvolá se euforie a pocit příjemného tepla. Neutralizuje žaludeční kyseliny díky alkalické reakci a chrání před zánětem, jelikož působí na žaludeční sliznice jako stahující látka. Projevy jsou zvýšená tvorba slin, pocení, zvětší se bdělost a pracovní kapacita, a to se může projevit už při dvou minutách.

Průvodce všechno začíná dávat dohromady a nabízí mi ji. Beru si ji a dávám do pusy. Hlavně to nepolykej a pak to vyplivni. Vysvětluje mi, že právě díky této žvýkačce mají lidi červenou pusu a plivou na zem červené sliny. „Je to jakási medicína a žvýkají to tu všichni. Je to dobré na zahřátí, když jsou zimní večery a nabudí to člověka“, povídá. Každopádně pak mám zvláštní pocit v žaludku, je to jako by mi tam něco pracovalo a zároveň měl i hlad. Na to dodává: „Jo to jsou ti červíčci, kteří to tam čistí“. Místní přísedící si dělají srandu, že z toho budu zhulený a že to bílé je kokain. Každopádně je to zajímavé a nic podobného jsem nevyzkoušel.

Na to se loučíme s průvodcem a jdeme s Maho kouknout nahoru na plantáže. Docházíme až k jakési nedostavené stavbě a odsud jde vidět zase jinak na rýžové terasy. Ty pohledy jsou velkolepé. Můžete tady vyšplhat nahoru po tech mnoha schodech, my však chodíme jen kolem, a dokonce vidíme zde jak roste papája a banány.

rýžová pole Batad

papaja

banany filipiny

Místo sprchy – dva kbelíky s vodou

Pak se odebíráme nazpátek přes terasy, protože se stmívá. Tam se s Maho loučím a jdu si dat kafé dole v jídelně hotelům, kde kecám s dalšími dvěma Němci. Je to pár, který bydlí kousek od Cologne a také se dozvídám, že jejich práce je sestavování varhanů pro kostely. Průměrné střední varhany prý stojí 300 000 euro. Připojuje se k nám Švýcar, a tak nějak tu kecáme o všem. Pak se jdu sprchnout. No i když sprchnout, není tu žádná sprcha jen dvě velké kádě a dva kyblíky. Obě kádě jsou naplněné vodou a v jedné je nebezpečně zapojený ohřívač vody. Nicméně po jedná kádi sahám a hned mě paní domácí zaráží, protože ohřívač probíjí. Takže co dělám je to, že namíchávám vodu tak, abych dostal ideální teplotu vody do jednoho z kyblíku a pomoci nádoby se koupu.

Jelikož už je tma, tak se rozhoduji udělat nějaké noční fotky na jedné z rýžových farm, kde stravuji skoro hodinu.

rýžová pole Batad

Večeře s místními

Odebírám se zpátky a slyším nad hotelem nějaké hlasy. „Pojď si k nám přisednout a naber si“, povídá jeden hlas v tom šeru. Místní si tu dávají večeři a zvou mě? Wow, nikdy jsem z místními takto nevečeřel. Jedna z nich mi podává talíř s rýži a pak pronáší: „Obsluž se sám a vem si na co máš chuť“. Připojil se k nám ještě pár z Francie a všichni si pochutnáváme. Poprvé ochutnávám místní rýži. To je poprvé, co jím v takovém rodinném kruhu Filipínců. Jsou to fakt skvěli lidi. Tak různě si povídáme o všem v kruhu, a ještě zkouším i filipínsky Gin s limetkou. Wow, je celkem silný. „Zapij to vodou“, povídá jedna. „Díky, na tu ostrost jsem zvyklý z ČR“, odpovídám.

filipiny tradicni jidlo

filipinsky gin

Po jídle mnoho lidi odchází, ale já si tu povídám s místní babčou. Je moc milá a její angličtina je vynikající. Jmenuje se Rona a je jí 76 let. Žije tady celý život. Je neuvěřitelně, jak je aktivní a plná života a elánu. Hlavně je také pokorná a usměvavá. Je to příjemné být s takovým člověkem, který má radost ze života. Upřímné to je to, co nám v Evropě chybí. My máme všechno na co si vzpomeneme a stále si kolikrát někteří stěžujeme a oni mají co? Jen rýžovou farmu, o kterou se musí každý den starat a malý 6×6 dřevěný domek a jsou to nejspokojenější lidi. Stravuji s ní hodinu a je to velmi příjemné.

Pak už je čas jít spát ale já ještě hodinu dopisuji cestopis. Až v 0:45 ulehávám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..