Zlatý okruh
Po dlouhém včerejším dni se probouzíme. Ve stanu byla trošku zima, ale noc svítících paprsků nebyla nejhorší. Konečně na sebe „házíme“ horkou sprchu a začínáme balit věci a následně i stan. Ještěže jsme si vzali proteinové tyčinky, abychom zahnali rychle hlad. Cestou kolem kempu jsme si nemohli nevšimnout tyčící se lodí v přilehlém parku Skemmtigarðurinn Grafarvogi. Ihned se k ní vrháme. Zjišťujeme, že součástí parku je minigolf a kolem drah nacházíme různě umístěné artefakty. Najdeme tu třeba starý traktor, zadní část lodi ale také dřevěné strážní věže s opevněními.
Konečně nacházíme majitele kempu, kterému platíme za noc a nasedáme do auta na 300 km dlouhý okružní výlet z Reykjavíku, který zahrnuje historicky a geologicky významná místa Islandu. Neuběhla ani půl hodina jízdy a já nemohu z okolního světa spustit oči. Myslím, že je Michal na tom stejně. To je prostě pastva! O několik kilometrů zastavujeme, abychom si ji vyfotili.
Ta nádhera nám úplně převrátila smysly, a my zjišťujeme, že se nacházíme u Laxnessova muzea (Laxness museum), což byl prozaik, básník, dramatik, esejista a překladatel a také nositel Nobelovy ceny za literaturu. Úplně si vystačíme na vnější část muzea, protože u něj nacházíme přistaveného Jaguára Mark 2 z roku 1962, pěkný to kousek. Nasedáme a jedeme dále.
Cestou zastavujeme na malé vyhlídce u cesty a v dáli koukáme na největší jezero na Islandu Þingvallavatn s rozlohou 82,6km2 údajnou maximální hloubkou 114 metrů. Začíná nám foukat vítr a tak se uchylujeme do auta a jedeme směrem ke zlatému okruhu.
Oči nám stále spadají na venkovní svět.
Zlatý okruh – Vodopád Öxarárfoss
Jsme asi 50 kilometrů od Reykjavíku a naše první významná zastávka se blíží a tak sjíždíme z hlavní cesty po kamínkované. Všímáme si ideálních míst na kempování s pěknými malými chatkami zahrnující dokonce i dřezy. A konečně, vjíždíme na přeplněné provizorní parkoviště, ale místa moc není a tak čekáme na uvolnění. A vida, jedno auto vyjíždí a tak parkujeme jak jinak pod velkou kaluží vody. Všímáme si parkovacího automatu a tak ihned kupujeme parkovací lístek. To už se blížíme roklinou po dřevěné pěší cestě přímo vodopádu Öxarárfoss s výškou 20 metrů. Foss značí islandsky vodopád a Öxará je jméno řeky.
Řeka dále protéká tektonickým zlomem a pokračuje mezi stěnami rokle až do jezera Þingvallavatn.
Scházíme na kamínkovou cestu na další turistické atrakce a jen, co by kamenem dohodil pokukáváme na jezírko Drekkingarhylur v němž údajně byly v pytlích topeny nevěrné ženy.
Začíná nám pršet, ale to nám vůbec nevadí, ba naopak – procházíme nádhernou cestičkou a obdivujeme tektonickou puklinu Almannagjá, táhnoucí se již od vodopádu. Puklina je místem severoamerické a evropské zemské kontinentální desky, které se každoročně od sebe vzdalují.
Dostáváme k Lögbergu, což bylo místo pro shromáždění islandského parlamentu. Dnes tu nevidíme nic jiného než tyčící se islandskou vlajku na stožáru, kde předsedající parlamentu pronášel své projevy. S proudem řeky Öxará docházíme k velkému parkovišti s informačním centrem, kde se v dálce koukáme s opačné strany na největší jezero Þingvallavatn.
Zlatý okruh – Národní park Þingvellir
Po levé straně koukáme na národní park Þingvellir (v překladu shromažďovací pláně), zatímco se počasí umoudřuje a my dostáváme krásný výhled na celý to park. Þingvellir na nás působí dojmem opuštěného místa, ale před 1000 lety sem každé léto po dobu dvou týdnů proudily zástupy Islanďanů, aby se účastnili zasedání parlamentu. Dokonce se tu natáčel seriál Game Of Thrones.
Scházíme cestou zpátky přes tektonickou puklinu na umělou pěší stezku a dál přes řeku Öxará a koukáme se z mostu na ní. „Takhle čistou vodu jsem už dlouho neviděl“, povídám Michalovi. Ten jen přitakal. Abychom viděli místo, kde se z barbarských Vikingů jako zázrakem stali první parlamentáři na světě, zabočujeme na cestu k sněmovním pláním obsahující pět spojených domečků a jeden nejstarších kostelů Þingvallakirkja na Islandu. Místo bylo vybráno skvěle – v okolí byly pastviny pro koně, vedly sem stezky z obydlených částí ostrova a bylo zde jezero hemžící se rybami – v té době nezbytný předpoklad pro nasycení příchozích.
Cestičkou se vracíme zpátky k parkovišti, ale nijak nespěcháme, času je dost a stále je o co stát. Hlavy skláníme výše, a nám se tak v dálce vyjímá úžasná, táhnoucí se puklina tektonické desky, pod vzdálenými bouřkovými mraky. Celá krajina působí příjemným dojmem a lze na ni vypozorovat plno přírodních úkazů.
Teď už startujeme auto a vyrážíme zase o kus dál. Ani nevjíždíme na hlavní cestu a uvědomujeme si, že nás pronásleduje hlad a bylo by fajn po delší procházce něčím zaplnit žaludek. Ihned jsme si vzpomněli na pěkné chatky u hlavní cesty s dřezy a tak zastavujeme tady.
Vaříme
Nikdo nikde a tak vystupujeme a chystáme věci na vaření. Překvapuje nás, že má chatička záchody s přívodem elektřiny. Jsme příjemně překvapení čistotou dřezů a záchodů. Hned vedle chatky stojí i dřevěná lavička se stolem – je to skvělé místo pro odpočinek. „Tak dáme ten hovězí guláš“, povídá Michal. Naléváme obsah „hotovky“ do ešusu a zapalujeme hořák. „Konečně nějaké teplé jídlo“, povídám. „A teď když je tu ta elektřina, není tady někde i zásuvka? Mohl bych si nabít zrcadlovku“, povídá Michal. Jen co otevřel spodní skříňku, zásuvku nachází, hned frčí pro ni. „Ještěže si vzal ty ešusy dva“, povídám, a to už je jídlo prohřáté a jedeme s jídlem „fifty-fifty“.
Ještě toustový chleba a to už konečně usedáme. „Horší to bude s příborem, máme totiž jednu malou plastovou lžičku a jednu plastovou vidličku“ povídám. „Hořák a bombu máme a nevezmeme si k tomu příbor, to jsme fakt inženýři.“ dodávám. „No nic, najez se nejdříve ty, a já zkusím tu vidličku, snad mi to nevychladne“, povídá Michal už smířeně. Zatímco spořádávám gulášek, začínají mi uskakovat koutky, když vidím, jak si toustový chleba bezmocně roztrhává na menší kousky a jí je namočené vidličkou. Jím co nejrychleji ať mu to nevystydne, ale už mi ho pomalu začíná být líto a tak dodávám „Už to mám skoro snězené“. Ale co jsme to dořekl tak jeho jídlo náhle z ešusu zmizelo. Hladu neporučíš.
A teď něco proběhlo přes chatku! To zjišťujeme z našeho periferního vidění a tak zaostřujeme na ni a kde se vzala tu se vzala – z pole vylezla myš a slídí kolem ní. Hned ji házíme kousek toustového chleba, ale chvíli trvá, než si ho všimne. Jakmile chleba vyčenichala, radostně se dává do něj.
Dojídáme, dopíjíme a jedeme dále
Abychom se ještě zahřáli tak si stavíme vodu na čaj. Ten už při varu do sebe láduji, zatímco si ho Michal vychutnává. „Martin, udělej mi takhle fotku“, povídá. No není to pohodička.
Chybí nám pití a chtělo by to i nějaké dobroty, naštěstí je motorest nadohled! Ten mi trošku připomnělo takový ten z těch amerických filmů. Kupujeme nějakou tu Fantu, Pepsi a Pringles chipsy tady mají taky celkem za levno, tak bereme i je a vyrážíme dále. Jedeme už nějakou půlhodinu a vybavujeme se v autě, nehledíc na krajinu kolem a najednou Michal povídá „Hej kráter!“, úplně ho přejíždíme. Zastavujeme o kus dál, abychom se otočili, ale než jsme to udělali tak koukáme na horizont jiného kráteru, nebo vrcholu dalo by se říct, kde se nachází dva lidé.
Snažíme vyšplhat až na vrchol, kde v půli cesty cítíme v nohách, že se nejedná o klasickou půdu nýbrž půdu se ztuhlými lávovými kameny, již obrostlými porostem. Z vrcholu opravdu nějaký kráter vidíme na levoboku, ale není to opravdu ten, na který se chystáme. To nám nevadí, protože se jen otočíme o 90 stupňů k cestě a naskýtá se nám další překrásný pohled na krajinu kolem. Není slova, jak bych to popsal.
Scházíme z vrcholu a teď už k našemu kráteru Kerið. Odstavujeme auto a koukáme, že je atrakce placená, ale 400 ISK je skoro zadarmo a tak vcházíme do areálu kráteru. Jeho nitro je zaplaveno vodou a fotka stojí každopádně za to. Mobilem ani zrcadlovou ho z kraje nemůžeme celý zabrat a tak kráčíme po stezce až nahoru a děláme pár fotek. Údajně byl vytvořen pře 6500 lety s horním rozpětím okraje obrovských 270 metrů na délku a 170 metrů na šířku. Jeho hloubka je 55 metrů a hloubka vody kolísá mezi 7-14 metry.
Zlatý okruh – Vodopád Gullfoss
Teď se vydáváme více na sever přes Zlatý okruh a za necelou hodinu dojíždíme k jednomu z nejznámějších vodopádu Gullfoss, což v překladu znamená zlatý vodopád. Už při pohledu na obrovský vodopád z dálky se nám tají dech. K vodopádu scházíme stezkou, která byla ke konci tak mokrá, že nám bylo jasné, že cáry vodních tříští nás neminou. Nad vodopádem hřmí nebezpečné peřeje. Ve skutečnosti je tvořen dvěma vodopády s celkovou výškou, neuvěřitelných 32 metrů. Dopadající voda dále hřmí ve 2 km dlouhém kaňonu pod nimi. Jen co tu stojíme pár minut, jsme přemočení od hlavy až k patě, ale věřte nebo ne, stojí to za tu podívanou.
Je něco po 9 hodině večer a my se přemočení až na kost vracíme zpátky k autu. Nastupujeme a hned zapínáme vyhřívání sedadel, abychom si co nejrychleji usušili oblečené věci. Dnes již už poslední zastávku zlatého okruhu máme pouze 10 km vzdálenou. Již po chvíli z auta vidíme kouř, planoucí ze země. Byla to horká voda, která se měnila v páru.
Zlatý okruh – Geysir
Stále přemočení zůstáváme v autě se zapnutím foukání teplého vzduchu. Nedá mi to a tak stejně měním svou přemočenou mikinu za jinou. Mám to štěstí, že mi bunda usychá rychleji, než Michalovi. Dešťové mraky jsou na obloze pořád, ale důležité je, že nám neprší a tak se vydáváme do geotermálního areálu na Geysir.
Kromě gejzíru zde vidíme další menší horké prameny a jezírka. Již varovné nápisy nás upozorňují, že nemáme do jezírek namáčet ruku. Údajně se podle statistik jeden turista denně opaří.
Kráčíme tedy nejprve ke Geysiru, který byl činný déle než 10000 let. Jedná se o zřídlo, které kdysi chrlilo horkou vodu do výšky 60 metrů, nicméně několik desetiletí je již nečinné. Původní Geysir sice ještě čas od času vytryskne, dnes však už jen do výšky 10 metrů. My bohužel to štěstí neměli.
Naštěstí „náhradou“ za Geysir je Strokkur, což v překladu znamená „velká konev“ a jedná se o sousední gejzír, stříkající do výšky 20 metrů, každých pár minut. Již z dálky jsme se všimli horkých erupcí a už jsme se na ně nemohli dočkat, až je uvidíme zblízka a tak postupujeme k němu a horlivě čekáme.
Tento fascinující jev vzniká v oblastech výskytu sopečné činnosti. Voda protéká až 2 kilometry pod zemský povrch a následně se dostane do styku se žhavými horninami. Voda se zahřeje natolik, že dochází k explozivnímu vytlačení horké vody zpět na zem.
Přes areál se dostáváme turistickými chodníčky níže k dalším horkým geotermálním pramenům. Obdivovali jsme nejen to, ale také bahenní jezírka.
Camping Geysir
Zlatý okruh je dnes úspěšně za námi. Je již něco po 10 hodině večer a tak je nejvyšší čas najít kemp. Naštěstí jsme jeden našli (Camping Geysir) kousek u geotermálního areálu a tak se odebíráme tam. Platíme a hned jdeme hledat nejideálnější místo pro stan. To nacházíme a tak se stavíme, dokud nám neprší.
Dnes se počasí měnilo snad prakticky co půl hodiny a jako na potvoru nám při stavění samozřejmě začíná. Naštěstí se po chvíli umoudřuje a my sypeme všechny potřebné věci do stanu. Teď je čas na pozdní večeři a tak ohříváme vodu pro těstoviny, zatímco se cpeme zbytkem toustového chleba s paštikou. Mezitím přišla paní, se kterou se dáváme do řeči. Zjišťujeme, že je z Itálie a rovněž byla z Islandu natěšená jako my, což ji šlo vidět na tváři, nehledě na pochmurné dnešní počasí. Voda vaří a my sypeme těstoviny do ešusu. Jediná možnost jak promíchat syrové těstoviny byla naší vidličkou z umělé hmoty, protože jsme nic jiného neměli při ruce. Ale přece jen někde udělali soudruzi z NDR chybu.
Tak a teď nemůžeme absolutně ničím jíst, což je celkem pech. Napadá mě zajít na recepci, jestli něco nemají. Po pár prohozených slovech starší pán pochopil a vytáhl ze šuplíku lžičky, a tak jsme je s chutí snědli. Teď už máme půl 1 ráno a světlo by se dalo stále krájet. Na sprchu není čas a je potřeba se pořádně vyspat na další den, kde nás čeká další dobrodružství stejně jako dnešní zlatý okruh. Najezení a příjemně cestou unavení usínáme.