Slunečná Kodaň
A jsme tu! Kodaň! Vycházím z letadla, jeden z cestujících se ještě obrací na letušky, proč nebyly schopny napomenout slovenské fanoušky. Procházíme snad celým letištěm k „baggage claim“, které není nějak malé. Asi nejdelší cesta od letadla k bagážím vůbec. Pás číslo pět by měl vydávit naše zavazadla. Naštěstí už z dálky vidím, že spacák a karimatka jsou stále připnuty ke krosně. Chvíli u pásu posedíme na tzv. Copenhagenských lavičkách a odebíráme hledat místo na spaní protože máme kolem půl 1 ráno.
Jedno nacházíme v prvním patře, ale ještě i tak se jdu podívat po nějakém, zatímco Jirka hlídá. Procházím dlouhým koridorem až k jakési rekonstruované části letiště. Nikde nikdo a dokonce procházím i přes turnikety. Vypadá to na rekonstruovanou část. No nevím zda je to úplně ideální a tak se vracím zpátky. Rozhoduji se, že si složím na zem karimatku, hned vedle letištních židliček. Ještě nafukuji polštář a pak už si jen nasazuji špunty do uši a klapky. Snažím usnout a pomalu se mi to daří, ale chvílemi se tu a tam vzbudím.
Budíček
Něco jsem naspal, ale v tom mě někdo budí. Stahuji klapky dolu a nade mnou stoji 3 strážnici a jeden z nich vychrli: „Time to wake up“. Koukám se na hodinky a odvětím „Really?“ To mi hned připomnělo velmi podobnou situaci jako první den na letišti v Keflavíku na Islandu. Následně se jeden doptává, v kolik mi jede letadlo. V tom spánku jsem ještě úplně rozhozený, a tak budím Jirku, který chrní na sedátku. „4 pm“, odpovídám a k tomu dodávám. „Time to visit Copenhagen“. Je něco kolem 5hod ráno a tak strážnici si asi nepřáli, aby se tady povalovali lidi. Koukám se na svůj Xiaomi Mi Band náramek, jestli mi napočítal vůbec deep sleep – ale jo nějakých 47min a light sleep 2h 51min.
Skládám karimatku a jinak musím říct jedno z těch lepších spaní a to díky karimatce, teple a relativním klidu kolem. Všem doporučuji špunty a klapky. Je to skvěla věc, která Vám ušetři toho waking up času.
Přepadává mě hlad a tak si dávám řízky s chlebem. Je něco kolem půl 6 a my máme v planu kouknout na město až na 8 am, proto se snažím ještě usnout, ale tentokrát raději na křesle. Moc mi to nejde, a tak se rozhodujeme s Jirkou, že vyjdeme za krásami Kodaně dříve. Co je ale potřeba udělat je schovat si naši velkou krosnu. Už jen pomýšlení na to že ji budu smykat cely půl den mě ubijí. Na informacích se ptáme kudy kam. Paní nás mile navede na cestu a my přicházíme k přihrádkám.
Problémy se skříňkou
Do střední skřínky se nám krosna nevejde, a tak se rozhodujeme pro tu větší za 100 DKK. Jestě před placením nás osloví mlady Asiat, zda máme na kartě PIN a zda jsme již platili kartou. Odpovídáme, že pin máme, ale nezkoušeli jsme ho jeste. „What happend?“, ptám se jej, vylézá z něj že PIN vůbec nepoužívají a že ho už zapomněli, oba celí smutní. Jirka tak hned nabízí, že jim to může cvaknout, a tak oba vystřelují radostí.
Jirka si hned vybírá skřínku a platí, dostává tak lístek s PIN kódem. Na to hned platím já. Najednou si uvědomím, že nevím, kde jsem si svůj lístek dal a tak hledám po kapsách, v batohu, ale nikde není. Pak si uvědomil že jsem žádný lístek nedostal. I tak několikrát stejně prohledávám všechny kapsy a baťůžek. Vyřešíme to hned, nebo až přijdeme z Kodaně zpátky? Raději teď a tak volám na support. Pán přislibuje, že tam někoho posle, ale kdy, to neříká.
Po 10-15min přichází technik a odemyká automat. Přitom povídá, automat má ochrany mechanismus, ze když si lístek někdo nevezme do 30 sec, automaticky zajede zpět. No asi jsem se musel při placení zakecnout s Asiatem, protože jinak bych si ho vzal. A opravdu je tam, lístek se skřínkou A18. Uff, strávili jsme tam nakonec asi 45 min a tak je na čase vykráčet směrem na metro.
Vzhůru do města
Kupujeme jeden lístek za 36 DKK jedeme na stanici Norreport. Při vstupu si všímáme, že metro nemá řídiče a vše je ovládáno automaticky (podobně jako tomu je v Dubaji, nebo Milánu). Devátá stanice je naše a tak vystupujeme.
První důležitá věc je ta, že Kodaň je dnes úplně jasná, sluníčko příjemné hřeje a my nejprve kráčíme k Rosenborský zámek. Je to renesanční zámek, který byl postaven v roce 1606. V jeho sklepeních jsou uloženy i Dánské korunovační klenoty a královské šperky. Nicméně všímáme si, že jsou zahrady hradu obklopeny vojáky a vstup úplně uzavřen, a tak dolam par fotek skrz mříže.
Hned vedle se nachází The King’s Garden. Zahrada je někdy nazývána po zámku Rosenborg Garden a byla postavená za vlády krále Kristiána IV. v souvislosti s jeho palácem. Je situována v centru Kodaně a je to jedna z nejstarších zahrad v zemi postavená počátkem 16. Století. Průměrně navštíví zahradu zhruba 2,5 miliónu lidí ročně. Procházíme jej až k překrásné aleji stromů, kde se dostáváme zezadu k Rosenborg Castle. V parku se nachází mnoho soch. Zelená je všude kolem nás, všechno kvete a do toho nám pěkné svítí sluníčko.
Dále procházíme severovýchodně Kodaní a cestou narážíme na krásné uličky s tyčícími se domečky v oranžovém stylu.
Pevnost Kastellet
Jdeme podél rybníku, až se dostáváme do Areálu pevnosti Kastellet, který má tvar pěticípé hvězdy. Kdysi to byla jedna z obranných pevností Kodaně. Celé nové opevnění v tu dobu vznikalo na místě původních středověkých hradeb na přání Kristiána IV. a sloužilo téměř do roku 1900.
Citadela je obklopena kolem dokola stezkami. Kolem dokola chodí lidi na procházku, ale také zde nalézáme běžce (pro mě úplně běžecky ráj). Uprostřed stojí červené domky pro bývalé vojáky a cestou se dostáváme až na větrný mlýn.
Vracíme se zpátky přes most ke kostelu Churchillparken, kde se nachází Gefionská fontána. Byla navržena dánským umělcem Andersem Bundgaardem, který vyřezal naturalistické postavy 1897-99. Dekorace byly dokončeny v roce 1908. Kašna byla poprvé aktivována 14. července 1908.
Odtud jde vidět na obrovský parník směřující do různých destinací.
Dále se vydáváme jihovýchodní cestou kolem vody a docházíme k další fontáně Amaliahaven a odtud k Amalienborg, což je Dánský královský palác, jakožto hlavním sídlem dánských králů. Palác je využíván především jako zimní rezidence královské rodiny. Rovněž se jedná o největší palácový komplex stav v rokokovém slohu v Dánsku.
Odsud již vede cesta k nedalekému Frederikovému kostelu.
Nyhavn
Jihozápadní cestou kráčíme do King’s New Square, které se nachází v srdci města a je to jedno z nejkrásnějších a neživějších míst Kodaně. Po levé straně si všímáme několika zakotvených lodi v přístavech (Nyhavn). Je tu mnoho turistu a není divu, že je to jedno z nejnavštěvovanějších míst. Z druhé strany přístavu tvoří lodě a domy na pozadí užasnou a parádní podívanou na sluníčku.
Pokračujeme stále níže na jih a zhruba po 10 minutách se dostáváme k jedné k nejkrásnější stavbě Kodaně, jíž je burzovní palác Borsen. Pro již zmiňovaného Kristiána IV, nebylo zašpičatění dvoupatrové budovy dostatečně grandiózní a tak po roce 1625 nechal postavit 54 metrů vysokou věž, která vznikla spirálovým zapletením ocasů 4 draků.
Hned pár kroků odsud jsme také zahlídli Christiansborg, což je královský palác a do roku 1794 královská rezidence dánských králů. Aktuálně se jedná o sídlo dánského parlamentu.
Z dálky jsme si nemohli nevšimnout Kodaňské radnice.
Odtud se táhne cesta až do třídy Strøget, což je nákupní galerie a je jednou z nejdelších peších zón v Evropě. Nachází se zde mnoho butiků, tržnic i kaváren. Od té cesty nám dost vyhládlo a máme něco po 11hod, takže na oběd ideální doba. Nakonec nám přisel do rány nedaleký kebab, a tak si dáváme jako menu pitu s falafelem, hranolky a Coca Colu. Nemůžu říct, ze mě nohy nebolí – mala pauza přišla vhod. Myslím, že by se i šiklo kafé a tak procházíme zpátky a nacházíme kavárnu „Villa Vino“. Ta je zvenku úplně plná, a tak sedáme dovnitř, přestože je venku pěkně. U mě jako obvykle latté a Jirka nakonec volí „blond beer“. Hned jsem si k tomu objednal i sušenku.
Zpátky na letiště
Dobrou hodinu jsme tam strávili. Rozhodujeme se jít zpátky podívat na přístav s loděmi a ještě tam nějaké fotky udělat a hlavně taky proto, že se kousek odtud nachází metro. Máme nyní kolem 2hod a tak se pomalu metrem odebíráme na letiště. No Kodaň byla nad moje očekávání moc pěkná. Odlet máme v 16:45, takže jistou rezervu máme. Je čas vzít naši batožinu z přihrádek. Sedáme ještě na letišti, abychom si odpočinuli. I přesto že nacházíme zásuvky ani jedna ze tři není funkční. Nezbývá nic jiného, než si mobil nabít powerbankou. Únava se u projevuje a tak tu půl hodinu ještě sedíme.
Poté se již chystáme projít checking, když tu nás upozorní paní letecké společnosti (říkejme ji paní S), že nemáme palubní lístky ani lístek na batožině a ukazuje na automat elektronického checkingu v poměrně odměřené náladě. Naklikáváme své rezervační číslo a dostáváme boarding pass i lístek na batožinu. Pomalu ani nevíme jak jej poradně zalepit. Paní ukazujeme, že vše máme ale stejně nás paní S místo checkin přepážek našeho letu posílá na jiné. Stejně se nám nevede batožinu napípnout přístrojem a cosik to píše dánsky.
Zkoušíme to po druhé, ale krosna prostě naskenovat nejde. Dochází k nám jiná paní (říkejme ji paní T), která nejdříve ukazuje, jak má byt lístek pro batožinu správně zalepený a následně si všímá mé karabiny, která drží spacák a karimatku. Otačí se na mě a povídá, že takovým způsobem můžu o ně přijít a že společnost není zodpovědná za ztrátu. Vysvětluji ji, že mi nic jiného nezbývá a do batohu je prostě nenasoukám. Všímá si i chybové hlášky elektronického checkin terminálu, ale nakonec nás stejně posila za paní S. Ta nás u konečně pouští k checkin personálu přepážky, který si s tím poradí. Výborně to bychom měli a teď najit gatu. Je tu jen jedna cedule, která ukazuje ke všem gatam a my jíž jdeme jejím směrem.
Vzhůru do nebes
Procházíme detektorem kovů a RTG proběhne v pořádku také, jen Jirku namátkou trošku více kontrolují. Číslo gaty ještě není ohlášeno. Žádná volna sedačka taky kolem, ostatně ty nacházíme až dále. Nabírám ještě do PET láhve vodu, zatímco Jirka kontroluje číslo gaty na obrazovce. Vrací se ke mě s informaci o půl hodinovém zpoždění. To nás nějak netíží, protože Faerské ostrovy jsou naší cílovou destinací. Asi půl hodiny zde sedíme, a pak už naskakuje číslo gaty a my jdeme jejím směrem. Sedáme a už v očích Jirky ale také mě jde vidět patřičná únava. Od půlnoci doteď jsme pravě ušli 25000 kroků, což je skoro 19 km.
U gaty koukám na lidi kolem a všímám si, že každý už má na sobě zimní bundu a já letím s jarní. Ještěže mam ty tři mikiny. Kdo ví, jakým letadlem poletíme, protože si všímám z okna dvou vrtulových. Nyní je ohlášen boarding a my můžeme nastupovat. Tak teďka to je jasné, jedná se o t tryskové letadlo, konkrétně Airbus A320. Tentokrát má Jirka místo vpravo u okna. To mi nějak nevadí, protože nemám z druhé strany souseda. Opouštíme Kodaň
Letíme asi 2 hod, s minimálními turbulencemi. Pilot hlásí, že je na místě slunečno a tuto skutečnost nám potvrzuje i před přistáním.
Faerské ostrovy a náš první kontakt
Je 19:12 místního času (GMT) a dosedáváme na Faerskou runway. Ani nesejdu schody z letadla a přejemnou se otočí jedna z cestujících a vykřikne s úsměvem We Made It! Kodaň byla určitě teplejší. Je tady o něco chladněji a fouká vítr. Docházíme do letištní haly. Je to opravdu malá hala, jedna z nejmenších co jsem kdy viděl. Uvnitř čekají lidi na opačný směr a my si to kráčíme k pasům – vlastně k jednomu pasu, víc jich tu není. Začínám byt nervózní, zda bude karabina stále připnuta ke spacáku a karimatce. Ano přežily to! Vycházíme z pasové zóny, kde čekají tři chlapíci a nabízejí taxi. Nějak nás netíží, protože my jdeme po svých. Ještě před výstupem z letištního prostoru si přeuspořádávám všechny věci v batohu a vyndávám si tu hliníkovou konstrukci, která mi stále bodala do zad. Bez ní to je o mnoho lepší. Máme to namířené směrem do vesnice Sorvágur.
Sorvágur
Krajina je naprosto úžasná a ohromující. Vzadu se krčí ostrov Mykines s pokrývkou mraku, proste je to ten pravý pohled na přírodu.
Procházíme Sorvágur a dále celou vesničkou. Jen co jsme zabočili k obchodu, vidíme před ním turisty, kteří se otáčejí na nás a říkají: „Piwo nie jest.“. Cože? Poláci a tady? Ti jsou fakt všude. „Vážně, pivo není?“ tážu se česky. A tak už jen slyšíme obligátní otázku od jednoho „Where are you from?“. „Czech Republic“, odpovídám. Musíme se pohnout, protože potřebujeme sehnat kartuši, abychom si na další dny mohli uvařit, a tak jdeme celou vesnici až k benzinové pumpě. Příroda je skutečně úžasná.
Docházíme a zjišťujeme, že je pumpa bohužel zavřena. Chtěli jsme tu koupit i vodu, a tak ještě rychle upalujeme do obchodu. Teď je čas najit nějaké místo na spaní, a tak se táhneme nahoru nad Sorvágur mezi hory.
Díky sluníčku se mi pěkné potí tričko a natož i mikina. Až opravdu vysoko nacházíme jedno a rozkládáme stan. Jsme kousíček od malického vodopádu, takže tekot vody bude slyšet celou noc. Tu a tam nějaký racek zachechtá, ale i zabéká ovce. Stavíme stan v mírné dolině a na ne moc rovné zemi – spíše je z kopce a to díky tomu, že nechceme, aby si nás někdo všiml. Stanovaní mimo kempy je zakázané a riskovat se nám moc nechce. Před spaním si dávám ještě sardinky s chlebem ať se mi zase odlehčí krosna. Instalujeme vnitřek stanu a jelikož jsem z předchozí zkušenosti par noci zmrzal, navlíkám si další ponožky a oblékám si další mikinu. Den byl velmi vyčerpávající tak už po 10hod uleháváme.