DEN 2 – Nové Dillí a první šok
Let trval zhruba 7 hod a my tak přilítáme do hlavního města Indie, čímž je Nové Dillí. V té mlze kolem letiště jsme si ani pomalu nevšimli, že jsme dosedli, snad jen přítomný nájezd na runway tomu nasvědčil. Samotné Dillí, je druhým největším městem Indie s počtem více než 20 miliónu obyvatel. To je dvakrát více lidí než v celé České Republice, to je šílená představa. Nemůžu uvěřit, co vidím po vkročení na letiště. Podobně jako v Singapuru je tu všude kolem koberec. Jsem i spokojeny s čistými toaletami a Marta ještě více. Dokonce ji uklízečka s úsměvem na rtech zdraví.
Procházíme k vestibulu eVisa a příchozí kontrola. Vše dopadá dobře a my vkráčíme na půdu Indie. U pasu si vyzvedáváme krosny a už začínám uvažovat, kde si rozměníme peníze. Předtím si ale vytahujeme maso s chlebem a něco pojíme. Později jdeme ven, a to už si nás bere do merku místní taxikář a uchází s námi dobrých 50 metrů, zatímco mi rozmlouvá, jak nás levně sveze do centra, a navíc mi pochvaluje bradku. Nakonec mu vysvětlujeme, že bereme metro, ale i tak s námi jde až k přepážce. Bohužel u přepážky lístků na metro neberou žádné karty, a tak nám taxikář ukazuje, kde najdeme bankomaty a opět s námi jde celou cestu. V kroku se najednou zastavím a koukám na velký transparent „TAXI“ a tak nám je jasné, že jde o podvod. „Tak to ne!“, odvětím a otáčíme se. Teď jde ještě kousek s námi, ale nechytá žádného úspěchu.
Docházíme k hale letiště a tam nacházíme bankomat ze kterého vybíráme (netuším, jak je to tady s poplatky, a tak raději vybírám jen 600 Indických rupií (zkráceně INR), později si uvědomuji, že žádné nebezpečí nehrozí). Na přepážce metra následně kupujeme token (jeden za 60 INR). V metru mají detektor, kterým procházíme, a navíc mě chlap šacuje a projíždí ručním detektorem. Dámy mají separátní vstup, ale tam už je ošmatlává ženská. S metrem jsme také velice překvapení, je čisté a moderní.
Směrem do centra
Krajina se kolem rýsuje, ale mají tu pořádný smog (svatá Ostrava). Na 300 m nejde vidět dále. Dojíždíme do stanice New Delhi (Nové Dillí). Tam kupujeme přeplacenou kartu na metro (50 za kartu a 100 INR nabití). Check-in v hotelu je od 12:00 a my máme ještě čas, tak sjíždíme jednu zastávku na „Central station“, kde hledáme Vodafone shop. Odchycuje nás nějaký sikh a nabízí se, ze nám ho ukáže, a tak poprvé překračujeme velkou cestu, kterou snad od pohledu není možné přejít, ale zkušeně s ním v davu troubících aut vše možných tuk-tuku a motorek přecházíme. Teď mi pochvaluje bradku. „Že bych tu s ní tak vynikal?“, tážu se sám sebe v duchu.
Předražené SIMky
Blížíme se do vedlejší uličky, kde na nás místní zírají, koho tu sem přivádí a docházíme k turistickému centru. Tam našemu sikhovi vysvětluji, že nehledám turistické centrum, ale Vodafone store, ale on stejně ukazuje dovnitř. Tak nakonec vcházíme a uvnitř nám turistický pracovník nabízí židli a já mu vysvětluji, že hledám obchod Vodafonu. „I tady můžete SIMku koupit“, odpovídá kravaťák. A tak sedáme a sám jsem zvědavý o kolik bude SIMka dražší. Mezitím příchází další pán nabízející předraženou SIMku za 599 INR (já vím není to na naše poměry drahé, ale na Indické poměry je to dost).
Doma jsem četl, že se dá SIMka sehnat na měsíc za 255 INR a taky jsem četl, že se musí dost smlouvat ceny. Proto se poprvé snažím se usmlouvat na 300 INR, ale bez úspěchu. Stále se rozhodujeme, ale nakonec na jeho podmínky přistupujme, nicméně pán se SIMkama už odešel za jiným kšeftem, aniž bychom si něčeho všimli. Čekáme na něj další půl hodinu, ale pak nám dochází trpělivost a jdeme. Já si následně stejně uvědomuji, že musím vybrat, jelikož kartami tam nelze platit.
Problém s bankomaty
Za rohem ulice mě turistický pracovník nasměrovává na bankomat, ze kterého následně zkoušíme vybrat, ale ani přes Revolut a AirBank nejde vybrat. Jsou tady dva bankomaty, tak zkoušíme i z druhého, ale bez úspěchu. Tohle je fakt divné, a není to dobré. Už jsme tak unavení z cesty že nemáme sílu to dnes řešit, a tak jdeme na metro. Cestou potkáváme plno potulných psu po cestách.
Všimli jsme si ještě dalších třech bankomatů, a tak jdeme zkusit štěstí znovu. Bez šance. Ani z ČSOB karty nemůžeme vybrat. Tohle bude ještě zábava, naštěstí je ještě co jíst z naších zásob. Nějak jsme zabloudili a metro nacházíme po úporném 30 min hledaní. Jedeme zpátky a míříme k hotelu. Nové Dillí je děs a hrůza. Cesty jsou velmi zarušené, platí tady, že ten, kdo troubí nejvíce, jede. Při výstupu nás zastavují tuk-tukáři a táží se, kde máme hotel. Povídáme jim, že nepotřebujeme svézt, ale jsou dost vlezlí. Cestou k hotelu přes most potkáváme i krávu, táhnoucí vozík ze sikhem.
Problém s hotelem
Po půl hodině docházíme k našemu hotelu Hotel Darpan Palace a máme další problém. Recepční nám říká, ze nemá místo tak unavený a už celkem naštvaný mu říkám, že jsme platili přes booking.com že chceme pokoj. Odkazuje se na nějakého jeho managera, který údajně vše bez problému, za stejnou cenu zařídí jinak, ale musíme počkat půl hodiny.
Později mu připomínám, že tady stále vedle něj čekáme na pokoj, a tak telefonuje a ne že by to vyřídil sám, ale předává mi ho ať se s ním já domluvím. Můžeme si vybrat prý pokoj, který se nám líbí a všechno bude „no problem“, podle něj a nic nebudeme platit navíc. Toto slovní spojení „no problem“ jsme za tu dobu, co tady stojíme a dohadujeme o pokoj, slyšeli dokola. Recepčnímu znova opakuju, že máme zaplaceno tady a že si na tom trváme a že to je pro nás „problém“ být jinde. „Kde budeme jako dneska spát?“, tážu se ho. Teď mám dojem, že recepční nevnímá a na otázku přikyvuje ano. Takže můžeme mít pokoj tady? Ano, odpovídá. Tak hodinu se tu dohadujeme a teď na sebe koukáme s Marťou a nechápeme co to všechno mělo znamenat. To Nové Dillí je šílené.
Konečne dostáváme pokoj
Najednou se s jeho kolegou odebíráme nahoru, ale pokoj nevypadá, tak jako z obrázku na bookingu. Později objevujeme spínavé umyvadlo a záchod. Usazuji se na postel a rozdýchávám to tu. Jsem navíc nevyspaný a mám tak náladu s tím seknou a hledat na zítra letenku zpátky. Vzalo mě to tak, že jsem si z těch nervů musel odskočit na velkou a přes dveře říkám Marti: „Ne to dáme“. Koupelna je fakt špinavá a tak se odebírám dolů k recepčnímu, zda by uklízeč nemohl vyčistit koupelnu nebo nám vyměnit pokoj. Ten kýve hlavou, že ano a doufám, že mi rozuměl.
Jen co otevírám dveře našeho pokoje zvoní telefon a příchozí manager, a tak jdeme oba dolů na recepci. Údajně, když si zabookujeme vlak tady den předem, budeme mít 100% jistotu, že se do dej dostaneme. Pak manager navazuje na plán cesty přes Delhi, Jaipur a Agru. Finální předražené ceny jsou směsné a aby nás ještě více nalákal, udělal nám Yogi čaj. Stejně se nám to nelibí a budeme cestovat po vlastní ose a ne, tak že nám někdo naplánuje cestu. Odpovídáme mu, že si to rozmyslíme.
Kde je ten uklízeč?
Dožaduji se po druhé recepčního na vyčistění koupelny nebo vyměnění pokoje. „Jo on tam přijde a nový můžete pokoj dostat v 6pm, odpovídá. Něco mi říká, že se tak nestane. Dáváme budík na 17:50 a celkem hned usínáme. Recepční samozřejmě zapomněl. Prostě sliby, chyby. Dvakrát se ho jdu zeptat jak to teda je. Nakonec k nám o pul 7 dochází uklízeč a „leští“ koupelnu, asi tak jako to tu nikdy nedělal. Nevypadal zrovna vesele, a tak si raději i v koupelně zavřel dveře. Bohužel je leden a přes noc bývá 8 stupňů a jelikož okna vůbec netěsní, už z toho všudypřítomného hluku, tak se ještě doptávám na topení. Nakonec dostáváme další přikrývku. Voda je maximálně ledová. Večer jíme z naších zásob a koukáme, kde bychom se zítra mrkli. Ještě si raději dáváme na postel deku a vzali jsme si i povlečení na polštář.
Pro čistění zubů raději používám vodu z filtrační lahve. Nasazuji si klapky a špunty (klapky jsou opravdu potřeba, protože jde stále slyšet troubení z ulic). Kolem půl 11 usínáme. Doufám, že zítřejší Nové Dillí bude lepší.