Červená pevnost (Red Fort)
Vstáváme maximálně vyspaní. Pod těmi dekami bylo příjemné teplo, i když bylo venku asi jen 10 °C (okna samozřejmě netěsní). Spal jsem dokonce v trenkách a tričku. Chystáme se ven na Red Fort, a tak bereme menší batůžky a nejdůležitější věci. Ptáme se dole na recepci na supermarket, nicméně recepční si to vyložil tak, že sháníme oblečení. „Ne, vodu a jídlo potřebujeme“, odpovídám. Ukazuje jen ven do ulice, kde docházíme.
Našli jsme bankomat
Fajn, teď je potřeba vybrat nějaké prachy, jeden bankomat nacházíme v naší ulici. Stojí tu již pár lidi. Určitě ten týpek, co stoji vedle nás, čekajíc na vybraní peněz je jako my z Evropy. Oslovuje nás a zjišťujeme, že je to klučina z města Zakopané (Polsko) a je na business tripu už pátým dnem. Podle jeho slov je to tu katastrofa. Na jeho názor také přitakávám. Od bankomatu vychází nějaký starší pár z Evropy (podle přízvuku šlo asi o lidi z Velké Británie) se slovy „fucking system“. Jo, vypadá to na stejný problém jako jsme měli včera, mezitím šel vybrat náš soused z Polska.
Už tam vybírá nějak dlouho, takže to vypadá, že asi taky neuspějeme. Vychází se slovy „funguje to“. Pomáhá nám doklikat se až k vydaní peněz. „Saving“ i „Current money“ jsem včera zkoušel, ale najednou ATM začíná cvakat a WOW máme úspěch ačkoli je to neuvěřitelné. Vybrali jsme nakonec přes „saving money“. Fajn a teď ještě tu SIMku zařídit.
Vedle si všímám transparentu New SIM cards, tak se jdu optat. Borec nabízí za 650 INR, což je sice o 50 INR vice, ale už se nám nechce tak daleko, tak nakonec souhlasíme. Prý v 6hod máme zavolat na číslo a zadat dvě čtyřčíslí, které nám vypisuje na papír. Tak tohle máme víceméně vyřešeno. Všimli jsme si, že cestou jsme prošli relativně pěknou kavárnu Voyage Cafe (doporučujeme), a tak se otáčíme a jdeme tam. Dáváme si Mango smoothie. Sice za 100 INR na jedno, což je dost na Indické poměry, ale je vynikající! Ještě plánuji cestu kudy kam dnes. Dopíjíme a jdeme na metro. Cestou nás stále někdo zastavuje nabízejíce svezeni tuk-tukem. Přestávám si je už pomalu všímat.
Speciální indické koláče
Máme krásně jasno. Procházíme přes most a koukáme co že to tam jsou za položené patvary. Proboha to jsou normálně exkrementy! Leží tady plno hoven, vytvarovaných do podoby jakýchsi koláčů. Pravděpodobně to mají jako palivo pro oheň. Ještě nechutnější zážitek teprve přichází, a to paní sedící na zemi dělajíce koláčové tvary holýma rukama! Tohle jsem nezažil.
Raději jdeme dále a procházíme přes přechod à la vyhni se tuk tuku. Probouráváme se přes detektory. Sjíždíme metrem jen zastávku k Chawri Bazar ze zastávky New Dehli. Ulice jsou k prasknutí, i na chodnících je těžké jít vedle sebe.Při pohledu na elektrické dráty si říkam, že by naší elektrikáři měli radost.
Nacházíme cestou pofiderní street foody ale jeden „lepší“ jsme našli. Zkouším úplně poprvé nějaký druh plněných kapes. Ten vpravo dostavám s nějakou místní kari omáčkou a vnitřek byl zeleninový a trošku ostrý. Ten druhy je také zeleninový uvnitř a pálí mnohem víc. Placky si necháváme na pak.
Otáčím se a co nevidím, dva chlapy chčijící do jakýchsi chcacích kabinek, fakt chuťovka.
Jama Masjid
V tom davu lidí docházíme k naší první „památce“, kterou je Jama Masjid, což v překladu znamená páteční mešita. Jedná se o největší mešitu v celé Indii, která byla postavena v 17. století. Je postavena z červeného pískovce a mramoru a její celková cena činila 1 milión rupii. Musím řičí, že Indové jsou pěkné vychcaní. Místní nemají žádný vstup, ale turisti to mají za 300 INR na hlavu. Nebudeme dělat cavyky a platíme. Zouváme si boty a Marťa dostava jakousi formu muslimského hábitu a raději si bere i šatek přes hlavu.
Vcházíme na velké nádvoří, kde se již chodí bez bot Konečně, aspoň tady je míň ruchu i lidí. Sedáme si a v okamžiku k nám přichází asi 10letý synek a žebrá peníze. Přehlížíme jej, ale je neústupný. Ukazujeme mu ať si dá odchod, ale absolutně nezájem. Začíná nás štvát, a tak se zvedáme a jdeme se kouknout do mešity přes obrovské nádvoří. Klučina jde mezitím zkoušet štěstí se škemráním u jiných turistů. Vnitřek tedy nic moc, ani na koberci nemůžeme býti, nýbrž se procházet, protože nejsme muslimové. Vycházíme a zkoušíme si sednout na jinou stranu nádvoří, a tam rozbalujeme placky. Nejsou nějak moc pálivé a chutnají nám. Od mešity se rozezní volaní k modlení.
Nějakou dobu tu ještě setrváváme a později vycházíme z mešity jinou stranu. Posouváme se k obrovské tržnici Urdu Park Market podél cesty. Najdete tady snad všechno, přes jídlo, oblečení a elektroniku, která je samozřejmě fejková.
Následně se dostáváme na cestu, kterou chceme přejít. Vypadá to, že červená na semaforu nic nikomu neříká, jelikož místní ji přehlíží a jednou dále. Konečně se dostáváme i přes ní a cestou potkáváme několik povalečů.
Teď do mě zrovna drcnul chlapík na boso, který něco zažvatlal a nastavil ruku, abych mu strčil nějaké rupie. Ignoruji to a jdeme k směrem k Červené pevnosti (Red Fort).
Red Fort
Red Fort postaven z červeného pískovce v letech 1639-1648 pro císaře Šáhdžahána a v roce 2007 se stala součástí světového dědictví UNESCO a nyní je muzeem.
„O jéje, to je pěkně dlouhá fronta na lístky“, povídám. Místní securiťák povídá, že můžeme přeskočit frontu a jít přímo k pokladně č. 4, ale to ignorujeme. Vidíme bránu, a tak zkoušíme v tom davu lidí projít mezi lidmi, co kontrolují lístky, ale neprochází nám to. Jdeme dolů ke kase a snažím se narvat do stejné fronty, ale stejně asi 10 min čekám. „Vstup je za 50 INR, tak to je v pohodě“, povídám si v duchu, zatímco přicházím na řadu. „Pro turisty máme přepážku č. 4“, povídá pokladní a žádá mě o můj pas. „Zaplatím to tady“, odpovídám. „Nene, musíš jít k pokladně č. 4, protože nejsi zdejší“, dodává. Fajn, tak odbíhávám k ní, kde nikdo není.
„Cože? Vstup na Red Fort za 550 INR kartou a hotově za 600 INR, to si dělají prdel, ne?“, říkám na hlas. Už neví, jak turisty okrást. Tohle je neuvěřitelné. Znechucený platím a dostáváme žeton, a tak prostupujeme. Procházíme vstupem k detektoru a jde se jak jinak než přes RTG.
No jo je to všude hlídané, vojáci to tu kontroluji a mají tu i hnízdo pro samopal.
Nejdříve procházíme tunelem, kde kupujeme první magnetku, které sbíráme z cest, a pak již vkráčíme do klidnější části.
Tyčí se tu Diwan-i-Aam, což je památník i zeleň je kolem.
Sedáme na lavičku a dáváme si s našich zásob kuřecí maso s cibulovým chlebem. Přišly k nám veverky, a tak jim ulomujeme kousíčky z chleba.
Zaslechli jsme první české hlasy a areál si celý obcházíme. Ještě nás zastavuje pan s chlapečkem, který si vyprosil fotku s námi. Vycházíme a postupujeme až k metru na fialovou linku Lal Quila. Obyčejný záchod raději v metru nehledám, a tak jdu hned na turecký (ničeho se nemusíte dotýkat, ale zase si moc dlouho nemůžete hrát s mobilem).
Další památky v okolí
Následně jedeme na zastávku Kashmere Gate. Vycházíme a jdeme ke Kasmiri Gate, kde na chvíli setrváváme.
Jen 100 metrů je od nás Anglikánský St. James’ Church, který má zavřené brány. Volám přes jednu bránu na chlapíka a přichází nám otevřít. Nikdo v areálu není jen nám další chlapík údržbář ochotně otevírá bránu kostelu a my procházíme vnitřek.
A teď kde? Vracíme se a kupujeme v jedné zapadlé drogerii šampon.
Vracíme se metrem zpátky na New Delhi zastávku, kde si dáváme v Café Coffee day latté za 190 INR. Později se dozvídáme, že tato firma působí i v České Republice. Na tu cenu to dobře chutná. Zkoušíme aktivovat SIMku a nakonec se daří. Jen ten net mám zasekaný, zatímco Marti jede v pohodě. Vycházíme z metra a už se udělala i tma.
Koupit lístek je nemožné
Procházíme koridorem nad vlakovým nádražím, a když už jsme tu tak si zkoušíme koupit lístek. Vystáváme si frontu, ale chlap za přepážkou mě odkazuje zase jinde. Proč mají turisti všechno jinak? Docházíme na jinou přepážku, ale tam mě zastavuje týpek, že si rezervaci musím udělat 4 hod před ve stejný den odjezdu a směruje mě zase jinam. Jdu s ním, a vede mě k tuk-tuku. Prý to musím zarezervovat přes turistickou kancelář o zastávku jinde. Pořád si nás někdo předává, ale to už nechci poslouchat a loučím se. Cestou se ještě doptávám v jiných informacích pro turisty orientačně na ceny, protože fakt netuším, kde si můžeme lístek objednat.
Vysoké ceny si necháme projít hlavou a pomalu docházíme do naší ulice a vcházím do obchodu se SIMkami a stěžuju si, že nejsem schopný net používat. Předávám mu svůj mobil, a nakonec udělá nějaký „magic“ a vše jede. Ještě se stavujeme do kavárny Voyage Cafe a dáváme si Lassi s mangem a je výborné.
V hotelu nám netekla teplá voda, takže se ptáme, jestli je možnost mít teplou. Recepční zapíná zásuvku pod jeho stolem. To je skvěle, takže kdybych se nezeptal, tak se koupeme v ledové vodě. Tohle má být automaticky ne? Ještě žádám o informaci cen vlaku do Agry. Vola týpkovi, který dochází o půl hod později a odkazuje se na dalšího. Tohle je jen a jen zmatek, a tak to necháváme být. Dneska jsme ušli 13 km a tak konečně osprchovaní uleháváme a kolem 1 hod usínáme.