Déšť a jen déšt
V noci se budím, minimálně dvě hodiny nemůžu pořádně usnout díky tomu že máme stan z kopce, ale po čase si zvykám a usínám. Probouzím se o půl 4 ráno, kdy mě budí zima zad. Na nic nečekám a hned si oblékám další mikinu a také cítím že i nohy by potřebovaly zahřát a tak si beru další ponožky (teď už mam na sobě troje). Doufám, že snad už usnu a neprobudím se znovu. Začíná svítat a slyším dopadávající kapky na stan. Až ráno v 8hod mě budí Jirka s otázkou: “Tak co vstáváme?“ ospalým hlasem odpovídám: „ehmhm“. Dávám si řízky s chlebem a pak se balíme. Jen co vylezeme, je úplně za mrakem.
Prochází kolem nás starší pan, asi na ranní procházku, směrem k vrcholu hor. Zabalujeme stan a ještě obětovávám svou pláštěnku, abych si zakryl batoh, a vycházíme. Cestou dolu potkáváme pár holek, jak si to šlapou nahoru.
Procházíme přes Sørvágur a máme to namířeno směrem na letiště. Kolem cesty pobíhají ovečky a ozývá se bučení. Docházíme na letiště, kde si ještě skáknu na záchod a beru nějaké papírové ubrousky do kapsy v případě rýmy. Ještě si bereme mapu Faerských ostrovů a vydáváme se na cestu. Máme to namířeného po hlavní cestě 11 přes vesnici Vatnsoyrar. Pořád nám ale stále prší. Teď už je pěkně vidět na jezero Leitisvatn.
Za městem už procházíme kolem něj a cestou vidíme skály, na nichž stéká voda z hor. Všude kolem tu mají ovečky ploty a některé se došly i k němu podívat. Ty jsou teda durch přemočené inu déšť je déšť.
Trælanípan
Mraky se ženou a stále nám prší. Začínám býti přemočeny a krosna začíná těžknout. Docházíme k zatáčce, kde vede polní cesta na nás další cíl. V této zatáčce potkáváme několik domečku z kamenů a „travních střech“. Pokud vidíte ten fjord vzadu tak tam přesně deme. Raději nemyslet, že se budeme tahat až tam dozadu s těmi krosnami a ještě v takovém dešti.
Asfaltka se začíná ztrácet a po chvíli jdeme po kamenech a také bahně. No blbě našlapuji a kloužu po pravé noze až dosedávám na levou nohu. Díky tomu mám cely levý bok totálně od bahna. Tou vodou s jezera se to snažím vyčistit trošku, ale nemá to cenu. Příroda je moc pěkná kolem jen škoda, že nás doprovází stále déšť. Míjíme ovečku a všímáme si i osamocené chatky na druhé straně břehu.
Od hlavní cesty jdeme už asi hodinu, když v tom si všímáme útesu v mlze. Jdeme blíže a naskýtá se nám krásny pohled na útes Trælanípan (takzvaný „Slaves Peak“) a bijící vodu o něj. Jdeme ještě výše, ať se můžeme pokochat. Fouká a prší teda pěkně, ale ten pohled za to stojí.
Za stálého pršení teď musíme sejít dolů, protože se tam někde nachází vodopád. Jdeme až dolu pres velké balvany a div že neuklouzneme. Z vrchu docházíme po 30min mezi balvany. Tam nacházíme sice dřevěné prkno pro další průchod k vodopádu, ale moc to dobře nevypadá. Díky stálému dešti a hladiny vody, moc šanci nemáme. Nic jiného tu není, a tak nezbývá nic než se vrátit zpátky.
Miðvágur a déšť je stále s námi
Nicméně kousek od útesu navazujeme na polní cestičku vedoucí do vesnice Miðvágur. Cestou potkáváme nějaké ty ovečky ale i slýcháme mekaní všude kolem. Je to fakt na nic, porad prší, já jsem kompletně přemočeny až to cítím pres bundu, mikinu a tričko, stejně tak i nohy, které jsou totálně přemočené od kalhot. Cestou uvazujeme už o projmutí auta, pokud bude takto pršet další dny. Město už je na dohled, ale je stále dost daleko. Cestou také narážíme na místa, kde stékajíc voda tvoří jakýsi malý vodopád.
Přes hodinu a čtvrť nám trvalo, než jsme se dostali od vodopádu do vesničky Midvágur.
Všímáme si obchodu Bónus, kde bychom rádi koupili kartuši, ať si můžeme dneska uvařit. Těším se, jak dojdu do obchodu a hodím ze sebe batoh a hlavně se ohřeju. Docházíme a co nevidíme – zavřeno, podle cedule celou sobotu a neděli. Nemáme dneska moc štěstí. Koukáme na mapu, kde je benzínka, a doufáme, že tam najdeme kartuši.
I když jsme unavení tak se zastavovat se moc nemůžeme, protože by nám byla ještě větší zima. Proto jdeme východně vesničkou až docházíme k pumpě, ale k našemu překvapení (a nejspíše i překvapení prodavaček) kartuše není k mání. Tak se aspoň ptáme kde je zastávka autobusu do Tóshavnu. Dostáváme odpověď, že hned tady u pumpy a že můžeme počkat v zastávce asi 150m od pumpy (heh asi se jim nelíbilo, jak jsme přemočení). Potřebujeme se ale nutně zahřát, tak si dáváme kafé a já si k tomu dávám nějaké místní jídlo „ristad bagel“ (jakási kulatá houska se slaninou, vajíčkem, …), protože už mam děsný hlad.
Tórshávn
Dojídám a dopíjíme a jdeme směrem k zastávce. Tam si ještě dávám sardinky a Jirka se také po dlouhé době občerstvuje. Díky tomu, že sedím tak klepu kosu. Tu vodu mám i v botech. Vytahuji namátkou par věci z krosny – něco vydrželo ale něco je mokré. Navrhuji jít zpátky na pumpu a počkat tam. Tak bylo vykonáno a já si tam ještě dávám kakao. U stolečku s námi navazuje konverzaci pán ze Srbska. Zjišťujeme, že je z Bělehradu a je tu pracovně. I on fičí do Tórshavnu, takže jdeme s ním.
Autobus přijíždí a my si tak dáváme si bágly do zavazadlového prostoru. Platíme 90 DKK za jednoho. Mimochodem jizdní řády najdete zde: http://www.ssl.fo/en/. Celou cestu s ním kecáme, a dozvídáme se, že pracuje pro elektrickou společnost a tady na Faeských řeší jeden z projektů. Takto ho firma vysílá po světě. Takový dream job. Cca po půl hoďce cca přijíždíme do hlavního města a loučíme se s ním. Vstupujeme do hlavní haly autobusu, kde není skoro nikdo, krom taxikářů.
Zásuvky tu jsou a fungují tak si házím nabít mobil. Věci mam tak mokré, že si vysvlékám bundu i mikinu. Další mikinu, a trička si házím na židle v hale. Koukám se zda je v hale na záchodech fukar a je. Beru si mikinu a jdu to vyzkoušet. Moc to nepomáhá, protože se po čase se fukar přehřívá a tepelná pojistka ho vypíná. Nakonec si na záchodě všímám topení, tak si tam házím bundu a otáčím termostatickou hlavici na největší stupeň. Nikdo není na dámských a topení je tam také, proto beru mikinu a dělám to samé. Ještě koukáme na net, zda je možnost půjčení auta v Tórshávnu. Nic ale na netu nenacházíme. Skoro dvě hodiny tu jsme a máme skoro 7hod.
Dorážíme do kempu
Kemp je otevřeny mezi 7-8hod proto jdeme k němu. Konečně je déšť pryč. i v hlavním městě mají zahrady, kde můžete vidět ovečky.
Docházíme do kempu a platíme 90 DKK za jednoho. Jelikož neprší, jdeme rozložit hned stan.
Jdeme kouknout po kartuši
Věci si tam necháváme a hledáme další pumpu, abychom mohli konečně koupit kartuši. Naskýtá se nám pěkný výhled na Tórshavn. I místní domečky tu mají na střechách trávu. Naštěstí déšť nechytáme. Co je to tam vzadu? To vypadá dost punkově.
Po hlavní cestě docházíme k jedné z pump. Obsluha je milá, ale stejně je to marné, protože ani tady nic nenacházíme. Slečna nás odkazuje na jinou pumpu (Effo), kde docházíme a stále nezakupujeme o štěstí. Já si tady aspoň dávám za 15 DKK další kakao, obsluha je opět příjemná. S prázdnou se vracíme zpátky do kempu. Cestou už je jasné co jsme to viděli z dálky
Kemp má naštěstí i kuchyňku a to docela moderní. Aspoň si můžeme dnes udělat teplé jídlo. Volíme hovězí guláš, který s chutí jíme.
Boty mam totálně přemočené, tak si do nich místo novin dávám papírové ubrousky z koupelny. Na to si vytahuji některé mokré věci a házím si je kolem. Hold musíme si tady na ten déšť zvyknout. Přichází klučina s pizzou a se kterým dávám do řeči, mezitím Jirka odchází do stanu. Dovídám se, že je z Francie. Je tu předposlední den, tak mi ukazuje tipy. Natož přichází další, o kterém se dozvídám, že žije ve francouzské provincii v Kanadě (město Quebec). Mezitím si ještě dělám čínskou polévku a přichází starší paní. U té zjišťujeme, že je z Islandu z Vestmanských ostrovů. Wow, povídám, taky jsem tam byl, dokonce minuly rok (to si můžete přečíst zde https://martinovycesty.cz/day-4-vestmanske-ostrovy/).
Nakonec si všichni mezi sebou povídáme, zatímco baštím polévku, taková zajímavá zkušenost a dobra atmosféra. Je něco kolem půl 12 a všichni se odebírají spát. Já ještě do pul 1 dopisuji tento cestopis. Už se těším na příští den, kdy pojedeme na sever. Nicméně na to brzké vstávání po celkovém dnešním dni se v 7hod už zas tak netěším. Dneska jsme nachodili přes 29 km.