Výstup na nejvyšší vrchol
O půl 8 slyším nějaké zvuky – Jirka už vstal a pomaličku začínám taky, i když se nechce. Dělám si čínskou polévku a jím ji jak jinak než z hrnce. K tomu nějaký ten chleba přikusuji, ať se najím. Následně jdeme postavit stan, ale zjišťujeme, že vítr je moc silný a tak ho raději budeme stavět až večer. Každopádně hned u kempu se pasou ovečky – hned beru mobil a fotím.
Máme krásné počasí, opět po několika dnech nám sviti sluníčko. dneska stoji před námi nejvyšší hora Farských ostrovů.
Všechny věci si proto nechávám ve společenské místnosti kempu a beru si ty nejdůležitější – balím jen vodu, cereální tyčinky a hlavně pláštěnku. Vycházíme něco po 9 hod a jdeme vesničkou Eidi. Začíná se trošku zatahovat, ale i tak se nám naskýtá krásny pohled na tuto malebnou vesničku a na výběžek sousedního ostrova Streymor.
Za Eidi zabočujeme na cestu Gjaarvegur. Po cestě se nám začíná odkrývat nejvyšší vrchol Faerských ostrovů Slaettaratindur (880 m.n.m).
Cestou potkáváme mnoho oveček, které na nás jen koukají a tu a tam zamekají. Mezi nimi nacházíme i malé jehňátka. Jedna z nás dokonce jakoby s námi i chtěla jít.
Mezitím začíná pršet, tak na sebe házíme pláštěnku. V tom do 10min zase vysvitne sluníčko. Počasí se tu mění velmi rychle a je nestále. Příroda je kolem opravdu nádherná.
Slaettaratindur
Pomalu ale jistě se blížíme k cestičce, která nás zavede až na vrchol, ale před jejím vstupem si dáváme na lavičce pauzu. Beru si cereální tyčinku na posilnění. No od kempu tady jsme šli asi 2hod a bylo to něco pres 8km. Snědeno máme, a tak se můžeme se vydat nahoru. Nejdřív to jde poměrně dobře do kopce, ale pak to začne. Ten převis je obrovský. Každých 100m asi 50m převýšení. Soukám se nahoru a Jirka za mnou. Ještě jde za námi nějaký pár. Naštěstí nám neprší a výhled je nádherný.
Další štace už je lepší – vede tudy i lepší cestička nahoru. Procházíme do mlhy a potkáváme další lidi pochodující dolů.
Posledních 100m do cíle je jen přelézání balvanu až na vrchol. Vítr fouká pěkné, ale nakonec jsme tady. Díky mlze nejde vidět nic. Jsou tu jen hromádky vytvořené z kamenů. Celkově jsme to mohli vyjít za hodinu a půl.
Děláme par fotek a pak míříme dolů. To jde mnohem rychleji, nicméně cestou zpátky se trošku spouští déšť. Celkově jsme to mohli asi za 30min slézt. Dole u asfaltky potkáváme dána a dáváme se s ním do kecu – taky připraven na horu, tak mu předáváme nějaké zkušenosti. Následně po té stejné cestě míříme zpátky až do Eidi.
Tam se zastavujeme do obchodu a kupujeme pár drobnosti i jídlo na večer (našel jsem nějaký levný kari salát, tak si ho beru) a zkouším pendrek v čokoládě.
Něco po půl 4 dorážíme do kempu, kde je potřeba se posilnit, a tak si dáváme z hotovek hovězí guláš a já k tomu ještě kafé.
Eidiskollur
Tímto den ještě nekončí, a tak po pul 5 vycházíme na další vrchol, blíže k Eidi – Eidiskollur (352 m.n.m). Je to vrchol naproti našemu kempu. Jdeme přes celé město a následně navazujeme na jakousi polní cestičku. V dáli se začínají dělat bouřkové mraky. Jdeme výše a výše začíná foukat stále více. Ten kopec níže si budu v životě pamatovat.
Je co jsme ho začali vylézat, v půli začalo extrémně moc foukat. Nikdy, ale nikdy jsem tak silné větřisko nezažil. Tu se zastavuje Jirka a otáčí se na mě, že raději nechce riskovat kvůli stále viditelně horšímu počasí kolem Eidi. Jen chvíli přemýšlím, jestli jít opravdu dál, protože v jednu chvíli by Vás ten vítr snad odfoukl. Risk je zisk a co tě nezabije, to tě posílí – jdu do toho, a tak se Jirka rozhoduje tedy, že mě počká pod kopcem. Tak, to je ono – to ten pravý adrenalin – to je něco co tě v životě popožene a já stoupám výše. Další kopeček mi připomíná, co jsem zažil na tom prvním, a tak se opravdu znovu peru s větrem. Za kopečkem už je vidno na antény a tak silně už nefouká. Všímám si, že tady nahoře mají postavené všelijaké přístřešky a kryty z betonu – hned je jasné proč.
Nahoře dokonce potkávám dvě ovečky. A jsem na vrcholu. S respektem se dívám dolů pod útes. Je tady krásný výhled na protější hory a zároveň strašidelný díky bouřkovým mrakům nad nimi. Vypadá to tak, že všude kolem dost prší jen nad touto horou, je pěkně. Ale stejně stojí za pozornost, co příroda všechno dokáže a jakou má moc, je to nádhera.
Vrchol zdolán a teď opatrně dolů
Je na čase jít zpátky, snad mě nechytí déšť. Z kopce se dostavám dolů. Je mi jasné co mě bude čekat na kopci. Teda fakt mega tady fučí, tohle jsem nikde a nikdy nezažil. Dokonce jsem se do toho větru položil. Dokonce se do toho větru pokládám tak, že mě vítr z druhé strany „drží“. Dostávám se do stavu, kdy nemohu dýchat díky jeho síle. Asi tak nějak jakoby jste z okna auta vystrčili hlavu z 60 km/h rychlosti.
Jirka nakonec došel až do kempu a já tak nakonec docházím po polní cestě a pak přes vesničku Eidi.
To už opravdu s bolavýma nohama a bolavým kolenem doklopýtávám do kempu. Dávám si zasloužený kari salát s chlebem a k tomu kafé. Nejsme tady sami, je tu ještě jeden týpek a zjišťujeme, že je ze Settlu a cestuje na vlastní pěst až na Mistrovství světa ve fotbale v Moskvě, ale předtím si prý ještě pocestuje. Ještě je potřeba postavit stan a tak volíme místo tak, ať na něj co nejméně fouká. Já si ještě dávám sprchu a nakonec se stejně rozhoduji, ze přespím ve společenské místnosti. Nemůžu uvěřit, že jsem dneska nachodil pres 45000 kroků (35,2 km). To je snad můj osobní rekord.