Filipíny a první kontakt
Cestou na Filipíny poslouchám písničky a snažím se při tom usnout a nějaký ten lehký spánek mám. Proč se mi chce vždycky tak v letadle prdět. Vždy jak usnu, tak mi to malém vyjede. Pilot nám oznamuje, že máme venku 29 stupňů, takže to bude jako ve státu Goa. Cesta jinak probíhala dobře, jen teda několik minut před přistáním to s námi cloumá, ale usedáme v pořádku na Manilské letiště. Odcházím snad jeden z posledních. Jen co procházím koridor, cítím to horko.
Ještě musím vyplnit formulář pro cizince. Stojí přede mnou nějaká holčina a je nesvá. „Chceš půjčit propisku?“, ptám se ji. „Jo prosím“, odpovídá. Dozvídám se, že je z Ruska a cestuje sama. Pravděpodobně úplně poprvé. Vrací mi pero a odnáší vyplněny formulář nejistě k pasové kontrole. Celá rozrušená si tu nechala mobil, a tak na ní z dálky křičím. Nervózně se vrací, bere si ho a děkuje. Vyplňuji formulář a přistupuje ke mně klučina, který by taky potřeboval půjčit propisku. Na nic nečekám a podávám mu ho. Na jeho letence vidím doménu .de a hned je mi jasné, odkud je. „Taky cestovaní?“, ptám se. „Jojo“, odpovídá. Ve frontě k pasové kontrole ještě kecáme. Cestuje od října, a taky jako já dal výpověď. Byl v Thajsku a Laosu.
Dostavám razítko a dole hledám bankomat, abych si vybral. Zkusil jsem již druhý a vypadá to, že nejvíce mužů vybrat 10 000 PHP, (Filipíny mají Filipínská Pesa). Banka si bere poplatek za výběr 250 PHP, no to nějak přežiju. Sice tu prodávají SIMky, ale zkusím koupit levnější ve městě.
Něco málo o Filipínách a Manile
Poprvé vstupuji na Filipínskou pevninu hlavního města Manily. Jsou dvanáctou nejlidnatější zemí na světě se s více než 106 miliony obyvateli (2017). Mluví se tady filipínštinou, ale angličtina je tu úředním jazykem, dalšími jsou tagalština, bikolština, cebuánština a další. Tagalog či tagalština (výslovnost [tɐˈgaːlog]) je jedním z nejrozšířenějších jazyků Filipínské republiky. Jako svůj první jazyk jej používá přibližně 22 miliónů lidí. Filipíny jsou silně římsko-katolickou zemí (83 %) další směrem křesťanství je protestantismus (10 %) a ve velmi malé míře zde najdeme i muslimy (5 %). Odhaduje se, že mimo Filipíny žije po celém světě na 11 milionů Filipínců. [1] Měnou je zde filipínské peso (PHP).
Filipíny se rozkládají se na 7641 ostrovech v západním tichém oceánu, nicméně geograficky se těcto více jak 7 tisíc filipínských ostrovů dělí do 3 skupin ostrovů:Luzon, Visazas a Mindanao. Ty se dále dělí na 17 regionů (z toho jeden autonomní), 81 provincií, 146 měst, 1488 obcí a 42046 malých obcí. Tyto malé obce jsou nazývané barangay a jedná se o nejmenší administrativní divizi na Filipínách
V Manile žilo v roce 2015 přes 1,7 miliónů obyvatel a je to město s nejhustším osídlením na světě (41 515 obyv./km²). V metropolitní oblasti Manily žilo v roce 2015 celkem 12,8 miliónů obyvatel. [2]
Jízda na hostel
Co se týče teploty, je asi 30 °C a dnes máme 9. února 2019. To není tak velký skok, protože jsme v Dubaji měli asi 25 °C. Hledám bus a je jich tu teda dost. Chci samozřejmě najit ten nejlevnější, a tak se po něm ptám. Nakonec ho úspěšné nacházím a jen za 20 PHP se dopravuji klimatizovaným k LRT line 1 by mě měla zavést až k hostelu (LRT = Light Rail Transit). Pár lidech se opět ptám, jak se dostanu k LRT a ti mě nasměrovávají správným směrem. Před vstupem do LRT procházím detektorem a místní securiťáci kontrolují, zda nemám vodu (není to povolené přenášet). V automatu si kupuji jednosměrný lístek a jen co si pípám u turniketu přijíždí metro. „Je to ono?“, povídám si v duchu. „Jo, je“, a tak nasedám.
Jednou ze zajímavostí je, že v Manile je reprezentována i Česká republika. Po rychlodráze na bulváru Edsa jezdí tramvaje vyrobené ve firmě ČKD Dopravní systémy (typ RT8D5M). [2]
Je plné, ale po 10 min lidé vystupuji. První dojem z Manily je ten, že to tu vypadá podobně jako v Bangkoku. Cestou si ještě kupuji v 7/11 vodu a ptám se na SIMku. 30denní bohužel nemá, a tak docházím na hostel, který jsem vůbec malém nenašel jelikož se jedná o komplex Qubix Condominium. Securiťák se mě dole táže na pár věci a říká, že si mam sjet do 5 patra. Přichází paní, která mě ale navádí o patro níže a ukazuje mi pokoj. Je to takové místo pro cestovatele a ze dvěma Filipíncema se potkávám na pokoji. Seznamuji se s nimi. Jeden se jmenuje Charlie a druhý Edison a třetí Adam. Po chvíli stejně jejich jména zapomínám. Několik slov s nimi prohazuji, a pak mi ještě jeden doporučuje nějaká jídla a trasy po Filipínách.
Jelikož jsem unaveny z cesty a mám tu před sebou dvě noci a není tady zase tak v Manile, co dělat tak dnes jen odpočívám na lůžku a koukám na videjka.
Dobrodružství začíná, ale?
Ano dnes pro mě začalo na samotné dobrodružství – Filipíny na 30 dní. První noc se blíží a já nevím co bude následovat za těch dalších 60dní. Upřímně je mi z toho nějak smutno až mi i tečou slzy. Je to zvláštní, že nevím, co bude. Že by mi to začalo vadit? Že už mi to cestovaní vlastně stačilo? Já nevím, dneska je fakt divný den.
Místní specialita – Balut
V tom se ozve z místnosti, Martin? Rychle si otírám slzy a snažím se mluvit hlavou ke zdi. Spolubydlící navrhuji, že bychom mohli někde zajít. „Nechceš zkusit street food? Balut?“, povídá jeden a začíná se smát. „Co to je?“, táži se. A tak jeden z nich začne vysvětlovat. A teď mi to dochází. Kdysi jsem o tom četl. Balut je pokrm pocházející z jihovýchodní Asie a je rozšířený především na Filipínách jako cenově dostupné pouliční občerstvení. Připravuje se z kachního vejce, nebo z kuřecího, které je oplodněné a udržuje se dva až tři týdny v teple, aby se v něm vyvinul zárodek. Vejce se ve skořápce vaří v páře dvacet až třicet minut. Nevylíhnuté mládě má dosud křehké kosti a pojídá se vcelku. Filipíny jsou tím známy. Wow nevím, zda na to budu mít koule, ale zkusím to, odpovídám.
Po půl hodině se zvedáme a jdeme do nočních manilských ulic. Žije to tu musím říct. Jdeme se najíst do lokálního/asijského fast foodu Jollibee, což je Filipínský národní řetězec restaurací rychlého občerstvení. Dávám si kuře s rýži s Coca Colou a platím jen 115 PHP. Můžete si doplatit asi 15 PHP a dostanete neomezenou porci rýže. Dostavám dřevěnou tyčku s číslem. Nikdo jiný si nic neobjednává. Kuřecí stehno není úplně podle mých představ, ale jím ho s rýži. Dochází tu zaměstnankyně podniku a zadarmo nám tu lije do misky polévku. Polévka je velmi intenzivní ale chuťově ne moc dobrá. Dojídám a vycházíme ven, kde to teprve přijde. Docházíme k jednomu stánku s místní pochoutkou Balut. Místní stánkaři toho mají celý kotel. A názorná ukázka, jak se Balut jí místním Filipíncem.
A teď je řada na mě
A teď já, v takové té situaci, kdy už není cesty zpět nesměle rozklepávám vajíčko a pomalu jej loupu. Jak dochucovadlo se si beru sůl a chilli. Čekám i ten případ, že se pobliju. Hned si to dávám do pusy. Nevím, co na to říct – cítím uvařené vajíčko, především žloutek, a pak něco, co tam nemá být. Tak jako kolega to po pár rozkousnuti vyplivuji a zbytek žvýkám. Filipínci se mě ptají: „Tak co dobrý? Nepotřebuješ vodu? Říkám, že OK a sám jsem překvapen, že mě nenatáhlo.
Další místní speciality na ulici
Jdeme zkusit další jídlo, a to chicken adobo (filipínsky Adobong Manok). Adobo je národní jídlo Filipín, kde se jedná pikantní kousky kuřete dušeného v octu a sójové omáčce podávané s bílou vařenou rýži a s limetkou. Adobo může být i na způsob z vepřovým masem (Adobong Baboy), či olihněmi (Adobong Pusit). Namáčím si to do pálivé omáčky a musím říct, že je to není špatné. Hned na to zkouším smažené kalamáry a pak Isaw, což vypadá jako usmažený had a taky se to dá. Za oba platím snad jen do 30 PHP.
Hned na to ještě zkouším Puto bumbóng. „Je to sladká pochoutka, kterou jí Filipínčané před Vánocemi“, povídá jeden ze spolubydlů. Skládá se z barevné rýže ochucené kokosem a třtinovým cukrem, vařené a servírované v trubičkách z bambusových stonků. Nicméně zde jsem jej neměl tímto stylem naservírován.
Džípy z druhé světové války jako MHD
Následně se po noční cestě vracíme k hostelu. Na hostelu se rozhodujeme, že bychom ještě mohli skočit „na pivo“. Fajn po chvíli se zvedáme a vycházíme. Jdeme noční cestou všichni čtyři. Co jsem nezmínil je to, že Filipíny se pyšní džípy z druhé světové války. K džípům, zanechaným odcházející americkou armádou, přidali domácí výrobci svůj um a schopnost improvizace a použili tyto džípy jako vozidla pro veřejnou dopravu. Kapota je pomalovaná obrázky a symboly, které mají pro jeho majitele speciální význam – většinou s náboženskou tématikou. Těžko byste na celých Filipínách hledali barevnější místo, než je jeepney terminál.
Jednoduše zaklepete mincí na trubku vedoucí po obvodu celé střechy vozu, na znamení, že chcete vystoupit. Prodrat ven se už musíte sami a občas je to nelehký úkol.
Jdeme na pivo
Vystupujeme a cestou potkáváme plno lidi na ulici až konečně docházíme k baru. Dáváme si místní pivka. Tuším, že je jmenovaly San Mig Strong Ice. Vypadají jako Corona beers, ale mě moc nejedou. Dávám si tam dvě pivka, a nakonec to platím já. Předpokládám, že mě kluci ale taky na něco pozvou. Snad až po 1hod vycházíme z baru. Je tu teda hodně tech šlapek dokonce potkávám i jednoho ladyboye. Štěstí, že tu nejsem sám, kdo ví, jak by to dopadlo. Docházíme k jeepu, který nás zaváží do naší ulice. Ještě kluci zahlížejí bar a chtějí tam jít, ale povídám, že se potřebuji vyspat. Proto kecáme venku s nějakou místní holkou a ta nás stále tahá dovnitř. My jaksi zájem nemáme, resp. já ne, a tak nakonec stejně všichni docházíme na hotel.
Ještě tam kecám se spolubytnou Charliem o tom, kde byl po světě a kde se mu líbilo a naopak. Snad až před půl 3 ráno ulehávám se špunty v uších a klapkami. Filipíny na mě udělaly první den velmi dobrý dojem, jsem zvědav na ty další.