Přespání v buddhistickém chrámu s mnichem na horách
Přespání v buddhistickém chrámu s mnichem na horách.
Povyprávím Vám jeden příběh o Martinovi a jeho přespání v buddhistickém chrámu vysoko v horách s mnichem.
Ten den se blížilo k západu slunce a já jako obvykle dnes nemám zabookované žádné ubytko, takže jedu klasicky na PUNK. Všímám si odbočku doprava do horské vesnice Hmong Meo Microwave Village.
I když nevidím přes aplikaci Booking, Agodu ani Google Maps ubytko říkám si, že to prostě zkusím. Navíc tam zrovna najíždějí na motorce i místní kluci. Najíždím proto do kopce a po nějakých 8 km se dostávám do vesnice v horách. Stíhám i zahlédnutí zapadajícího slunce, to zapadá v oparu díky všudypřítomné kouřové sezóny.
Opodál výše potkávám místní kluky, které jsem zahlédl na motorkách níže. Jsou z místního etnika Hmong a ptám, jelikož anglicky neumí, ptám se přes Google Translator, zda by nebylo možné někde tady přespat. Samotní kluci mi povídají, že ve vesnici to není možné a jeden z nich mi navrhuje přespání v buddhistickém chrámu, a tak ho následuji na motorce s kamarádem a parkujeme u buddhistického chrámu.
Jeden z hmongů zkouší otevřít spodní dveře jediného místního buddhistického chrámu, ale je zavřeno. Zkoušíme to výše ale bez úspěchu. Už zoufalý se optávám se, zda by se nenašlo třeba místo u něj doma. „Mám doma starší rodiče, o které se musím starat“, odpovídá mi překlad Google Translate od mladého Hmonga a tak mi to prostě nedá a ještě jednou vylézám po schodech nahoru s klučinou a voláme přes velkou místnost.
Mnich se vynořil
A přece povedlo se. Ze stínu velké buddhistické chodby se vynořuje místní mnich. „Můžeš tady přespat, pokud potřebuješ, pojď, cizinci jsou vždy vítáni“. Moc děkuji mladším klukům a beru si z motorky věci nahoru. Ukazuje mi, kde dneska budu spát, a tak si tu do místnosti dávám věci.
„Pojď udělám ti večeři“, povídá a u večeře se seznamujeme. Prý moc lidi zde nepřichází, jelikož nikdo o tomto místě neví.
Seznámení s mnichem
Jmenuje se Nosman a je ročník 1981 a narodil se v Thajsku. Je tu jako jediný mnich v tomto buddhistickém chrámu pobývá sám se svým pejskem už 3 týdny. Předtím pobýval v buddhistickém chrámu Wat Pa Ban Mai ve městě Mae Hong Son. Nosman nikdy necestoval mimo Thajsko. Kdysi pracoval jako autobusák a před 10 lety se stal mnichem. Povídá, že je mu nejlépe když žije ve vesnici a jako mnich je šťastný.
Jeho otec je z Pattaya a už je v důchodu ale býval policajtem. Prý špatně slyší, protože ho během nějakého tréningu zásáhla bomba. Matka je z provincie Ratchaburi a prý se za ní Nosman přestěhoval, aby byl 2 roky vojenským inženýrem.
Každý den medituje, a tak mu povídám že taky medituji a že mám k buddhistickému směru nejblíže.
Společná večeře
Na večeři mi nabízí párky, což mě udivuje, jelikož jsem si myslel, že všichni mniši jsou vegetariáni. Nicméně každý mnich to má „po svém“. Na druhou stranu povídá, že si děla jen jedno jídlo za den, jinak přes den pije čaj nebo čokoládu. Dává mi tu kafé a pak čokoládový drink a jako dárek čínskou mast a nějaké probiotika a vodu.
„Zítra jdu do vesnice sbírat almužnu a můžeš jít se mnou“, povídá. Ukazuje mi misku, do které mu místní lidi každé ráno dávají z přilehlé vesnice jídlo. Miska, do které mniši v Thajsku dostávají almužnu, se nazývá „patra„. Je to kulatá miska, obvykle vyrobená z kovu, plastu nebo keramiky. Patra má ploché dno a mírně vyvýšené okraje. Mniši ji drží oběma rukama před sebou, když chodí po ulicích a prosí o almužnu. Zde osobní video, jak se předává almužna, a článek jak jsem podstoupil meditační retreat.
Věří se, že darování almužny mnichům pomáhá dárcům sbírat zásluhy a odpouštět hříchy či zbavit se negativní karmy.
Zapaluje si cigárko a přitom povídá, že jako mnich nemá moc peněz. „Tady máš nějaké penízky, budou se ti hodit, jelikož jsem moc vděčný za tvou laskavost“, povídám a podávám mu je oběma rukama, jak se patří. Mnich se mi klaní a děkuje. „Víš, i když takto žiju z almužen lidi jsem tímto životem naplněný a šťastný jako nikdy předtím.“ dodává.
Povídám mu, že jsem z České republiky a snad jako jediný člověk za mou cestu absolvovanou tady v Thajsku ví že jsme byli kdysi Československo. „A pak jste se rozdělili“, dodává. Je to neuvěřitelné, to je snad co má skvěly přehled. Prý hodně sleduje na internetu dokumenty. WiFi v chrámu není, ale chytá ji z místní školy, a tak to, že si otevře okno pro lepší signál v jeho přespávací místnosti.
Pereme
„Je mi zima a tobě?“, táže se. Povídám že ne a že mu kdyžtak dám rolák, nicméně povídá, že musí mít jen na sobě oranžovou či žlutou barvu, a tak se zabaluje do nějaké další vrstvy nějaké oranžové látky. Nabízí mi tu ještě Tom Yum polévku z pytlíku, ale tu si nakonec neberu.
„Můžeš si tady vyprat, jestli potřebuješ,“ povídá, a tak si tu prádlo dávám na hromadu oblečení pereme. Je neskutečné, co všechno Vám nabídne člověk, co nemá nic a žije jen z almužen.
Dozvídám se, že miluje skupiny Limp Bizkit, Linkin Park, Slipknot či Korn. Dokonce mi tu některé písničky zpívá. Já normálně na tímto žasnu. A ještě Vám u praní zpívá písníčku Rollin od Limp Bizkit :D.
„Pojď ukážu ti místo, kde se můžeme zítra spolu kouknout na východ slunce“, povídá, a tak ho následuji. V té absolutní tmě šplháme výše na kopec odkud jsou vidět prý hory kolem. Krásně tu lze pozorovat hvězdy. Scházíme dolu, a ještě si s mnichem vyměňujeme pár slov.
Théravádový buddhismus
Dozvídám se i to, že se thajský théravádový buddhismus dělí na dva proudy, a to Thammayut a Mahanikaya.
Thammayut klade klade důraz na striktní dodržování mnišské disciplíny (Vinaya) a praktik. Mnichové v této sektě se obvykle řídí přísnějšími pravidly ohledně stravování a jiných každodenních praktik. Například mnichové Thammayut jedí pouze jedno jídlo denně a přísněji dodržují pravidla týkající se styku s laiky. Thammayut je menší z těchto dvou proudů, ale má významný vliv zejména v městských oblastech a mezi vzdělanými vrstvami thajské společnosti. Tento proud následuje právě on.
Mahanikaya je starší než Thammayut a má méně přísná pravidla a je více flexibilní v praktikách ve srovnání s Thammayut. Pravidla pro mnichy v Mahanikaya nejsou tak přísná, což umožňuje větší variabilitu v praktikách a životním stylu. Mahanikaya je nejrozšířenější buddhistickou sektou v Thajsku a má chrámy po celé zemi, jak ve městech, tak na venkově. [1]
V 22:00 se odebíráme ke spánku, resp. já si tu ještě natáčím pár videí a píšu jako každý den deník do 0:20. V „mezi přestávce“ koukám dolů z okna dolů do vesnice, kde dnes umřel 110letý Hmong a ozývá se celou vesnicí a po okolí hor tradiční ale překrásný zpěv. Před ulehnutím si všímám jedné věci. Je to snad po třetí, co slyším po půlnoci kokrhat kohouty. To se rozléhá celým údolím.
S mnichem na východ slunce
I když jsme se domlouvali na 6:45, místní mnich už buší na dveře v 6:30. Oblékám se a vycházím z pokoje. „Kávu, čaj?“, ptá se. Prosím ho, zda by mi namíchal kávu s čokoládou, která byla dobrá.
6:50 se odebíráme za chrám lesíkem až na vyhlídku. Čekáme na východ slunce. Nicméně je opar a díky všudypřítomné kouřové sezoně nejsou úplně vidět vzdálenější hory. Východ slunce jde vidět v 7:10. Mraky už se zbarvuji do červena. „Tam za horami je město Chiang Mai“, povídá. „Kolik je hodin?“, ptá se. „7:12“ odpovídám.“Okey, budu muset jít, jelikož každé ráno chodím přes vesnici na almužnu.
Celou dobu nás následuje mnichův „pčikající“ pes. A proč pčikající? Stačí mrknout na video níže.
Ke konci videa výše lze vidět, že mnich pospíchá do vesnice na almužnu, jako to dělá každé ráno. A jak takto ráno v buddhistické chrámu vysoko v horách vypadá? To lze vidět ne videu níže.
Pohled do údolí vesnice etnické skupiny Hmongů je okouzlující.
Asi po pul hodině přichází mnich z almužny a dáváme společnou fotku u sochy Buddhy.
Společná snídaně
Připravuje snídani a dává mi polévku a lepkavou rýži v sáčku. Polévku si nalévám do talíře. Děla mi také omeletu z dvou vajíček a parky a také mi nabízí mandarinky.
Nicméně mniši si sami zpravidlo jídlo nepřipravuji a ani ne druhým, jeden z důvodu je ten, že vaření a jiné manuální práce odvádí mnichy od jejich duchovního cvičení a modlitby. Z praktického hlediska může být vaření časově náročné a vyžadovat určité dovednosti. Mniši se proto raději věnují modlitbě, studiu a dalším duchovním aktivitám, než aby trávili čas vařením.
Jak lze vidět každý mnich to má ale jinak nastavené, nicméně sám mě upozorňuje, že při přípravě jídlo ho nemám fotit.
Výšlap s mnichem na kopec
„Pojď půjdeme se podívat na kopec, jak jsem ti včera slíbil“, povídá mi po snídani. Vytahuje mačetu, že ji mam vzít a že nám budu prosekávat cestu. S těma kroksnama to pěkné klouže, možná jsem si měl vzít lepší boty. Teda, mnich má celkem kondičku i když si pomáhá bambusovou holí. Tu a tam prosekávám cestu okolních porostů, ale jinak se tu da v pohodě projít.
Stálo za tu se tu vydat, výhled je opravdu krásný, více prozradí video níže.
Cestou ukazuje ohniště a spálené stromy. V některých případech jde o žhářství, nicméně v období sucha jsou stromy náchylné k požárům.
Některé místní stromy tu jsou označené oranžovým šátkem. Tímto místní obyvatelé dávají najevo, že si stromů cení a že je nechtějí, aby byly káceny nebo poškozeny.
Následně se soukáme se v tech cuklích zpátky dolů do chrámu.
Mísní vesnice Hmongů
„Potřebuji hodit do města Mae Hong Son, povídá mnich. Mám tam namířeno a klidně tě tam hodím, nicméně rád bych si projel ještě tuto místní vesnici a hned ti zajedu ti pro nějakou čokoládu, protože ji máš rád a za 30 min budu tady, odpovídám. „V pohodě“, dodává s klidem. Zatímco si dává čaj a cigaretku, kupuji ve vesnici kupuji dobrůtky v jednom snad jediném zapadlém malém obchůdku.
Vesnice nejde moc dobře projíždět, ale i tak se nejdříve potkávám s mladšíma a pak se starší etnickou skupinu Hmongů.
Jedu zpátky do chrámu a přináším mnichovi dobrůtky. Jsi připraven? ptám se mnicha. Jo můžeme, povídá, a tak si beru všechny věci a vyrážíme na motorce.
Vezu mnicha na motorce
Projíždíme stejnou vesnici a mnich se baví s nějakou místní paní. Ta ukazuje, že máme jet dále. Jedeme nahoru až k anténám, zatímco nás jeho pčikací pes stále následuje. Začíná tu polní cesta. Tážu ho, zda jedeme dobře, jelikož si nejsem jistý touto cestou. Koukám na Google mapy a jedeme úplně spatně. Já doufajíc, že jedeme celou dobu správně to otáčím a jedeme opatrně z kopce zpátky do vesnice.
U chrámu povídá, že si mužů nechat krosnu, že je to bezpečné a jet do slibovaného města Mae Hong Son. Nicméně povídám mu, že si baťoh vezmu s sebou.
Vyjíždíme od chrámu a hned po chvíli přemýšlím, jestli si nemyslel, že se nim budu vracet zase zpátky. „Jedu do Mae Hong Son a už se nebudu vracet a pak pojedu dále“, dodávám. Myslel jsem, že pojedeš zpátky, povídá mnich. „Nene, ale mohu tě tam hodit, jestli chceš, dodávám. „Povídá, že tady dneska musí zpátky být, a tak ho nakonec zavážím zpátky k chrámu.
Děláme poslední společnou fotky a loučíme se před 12 hod. Kdybys měl kdykoliv cestu tady, rád tě zase uvidím, povídá mnich. Já mu moc děkuji za všechno, co jsem tady prožil, bylo mi tu fakt dobře. Děkuji ti moc, snad se zase potkáme 🧡
A tohle byl Martinův příběh a jeho přespání v buddhistickém chrámu s mnichem na horách.