Šílený buddhistický pohřeb
Šílený buddhistický pohřeb
Asi největší zážitek z celého Severního Thajska přišel v posledních dnech. To jedu z hornaté oblasti rýžových teras a dojíždím k buddhistickému chrámu ve vesnici která snad nemá ani jméno. Já bych tu namířeno vůbec neměl, ale nějaký cestovatel mi tu na mapě označil buddhistický chrám jakožto místo krásné cestou, po které se mam vydat na motorce.
Asi se něco bude dít, říkám si, jelikož vidím kolem davy místních Thajců. Je tu i místní policie a securiťáci.
„Co se tady děje?“, překládám policajtovi do Google Překladače. Ukazuje prstem pohybem kolem krku – čili pohřeb jsem pochopil. V Thajsku jsem viděl pár pohřbů, ale nic se nějak extra nedělo, a tak další pohřeb neřeším a jdu do chrámu, kde fotím místní paní se synem a pote se její syn fotí semnou u buddhistického oltáře.
Najednou slyším vystřel… pak další. Co se to děje? A opět další. To je nějaké divné, mumlám si pod nosem. Snad se historie neopakuje a Myanmar nezatočil na Thajsko.
Vycházím z chrámu a níže si všímám jakéhosi bílého altánku kolem kterého chodí mniši se securiťákama držící rakev. Pravděpodobně umřel nějaký mnich, říkám si. Jdu níže a musím říct, že tolik mnichu jsem ještě na místě snad neviděl, řekl bych že tu bude něco přes 200 mnichů. Stále se tu střílí rachejtlemi.
Před umístěním těla do rakve bývá tělo omyto a oblečeno do čistých šatů. Následně je tělo umístěno do rakve. Následuje obřad, tzv. buddhistický rituál „pradakshina“ což znamená v thajštině „obchazení altánku“. Během obcházení recitují mniši modlitby a zpívají mantry. Obcházení altánku symbolizuje propuštění zesnulého z cyklu samsáry (koloběhu utrpení) a je také vnímáno jako způsob, jak zesnulému pomoci na jeho cestě k reinkarnaci.
Securiťáci začínají dávat rakev do připraveného altánku. Nakonec berou podstavec pod rakvi a vkládají rakev do altánku, zatímco všichni lidé v bílých oblečeních pomalu usedávají na zemi na připravené podložky.
Následují modlitby mnichů, ti také dávají obleky či jakési látky/oblečení na rakev zesnulého a pak na rakev pokládají květiny.
Zatímco točím a fotím společné s dalšími fotografy, přichází ke mně paní se slovy „This is private area for monks, could you please stop taking pictures?“ „Of cource“, odpovídám. „Kdybych to věděl tak bych se tu neproducíroval a nefotil“, dodávám paní. „V pohodě jen se postav dále“, dodává.
Asi se tu už nic dít nebude, a tak se jen procházím dokola s myšlenkou, že půjdu. Už chci jít a teď si všímám že mniši berou pochodně na kterých zapálili oheň. „To si děláš srandu ten altánek budou zapalovat?“ Je to přesně tak a mniši odhazují pochodně na altánek.
Ty kokso, začíná to hořet jak drak, lítají tu rachejtle a bouchají do nebeských výšin. Mnich tady do mikrofonu recituje mantry a sútry za zvuku kvílejících trubek. Recitace manter a súter se dělá, aby se pomohlo zesnulému dosáhnout osvícení a aby se utěšili pozůstalí.
Tomuhle říkám šílený buddhistický pohřeb a něco tak šíleného jsem nikdy neviděl. Ta atmosféra mě dostává tak, že mi jde mraz po zádech a hrnou se mi slzy do oči, dokonce i teď když píšu tento text – tak silný byl zážitek.
Dozvídám se od místní holčiny se jménem Jing, že se kvůli této události dojela až z jižního Thajska z provincie Yala, což je asi odsud 1500 km vzdušnou čarou. „To jako fakt?“, tážu se ji. Ano, ten mnich byl můj učitel, stejně jako pro ostatní lidi kolem a bylo mu 78 let. Byl to nejvýše postavený mnich ze všech mnichu široko daleko. Proto má tento speciální obřad kde se sjelo cele Thajsko, aby se s ním mohli rozloučit, jinak takové obřady vůbec nebývají“, povídá pokorným hlasem Jing.
S Jing se přemisťujeme blíže ke skoro vyhořelému altánku. „Kdy ten obřad bude končit?“, ptám se Jing, jelikož tu už stojíme skoro dvě hodiny. „Až vyhasne oheň“, povídá.
Sestříhané minutové video jak vše probíhalo najdete níže:
Altánek už dohoříval, ale v tom mniši přidávají další dřevo. „No další hodinu tu už nebudu“, povídám si pro sebe. Moc děkuji Jing za zodpovězení všech mých zvídavých otázek a jedu dále.
Možná se ptáte, co následně dělají s popelem nejvyššího mnicha. Inu, ráno posbírají mniši ostatky zesnulého mnicha, zabalí je do látky a vloží do jakési dřevené urny ve tvaru buddhistické stupy. Spolu s jeho obrazem a urnou mu v buddhistickém chrámu vyhradili památeční místo.
Buddhisté věří v reinkarnaci, takže pohřeb je vnímán spíše jako přechod z jednoho života do druhého než jako konečná událost.