Day 1 – Filipíny a první kontakt

Filipíny a první kontakt

Cestou na Filipíny poslouchám písničky a snažím se při tom usnout a nějaký ten lehký spánek mám. Proč se mi chce vždycky tak v letadle prdět. Vždy jak usnu, tak mi to malém vyjede. Pilot nám oznamuje, že máme venku 29 stupňů, takže to bude jako ve státu Goa. Cesta jinak probíhala dobře, jen teda několik minut před přistáním to s námi cloumá, ale usedáme v pořádku na Manilské letiště. Odcházím snad jeden z posledních. Jen co procházím koridor, cítím to horko.

Filipíny - letiště

Ještě musím vyplnit formulář pro cizince. Stojí přede mnou nějaká holčina a je nesvá. „Chceš půjčit propisku?“, ptám se ji. „Jo prosím“, odpovídá. Dozvídám se, že je z Ruska a cestuje sama. Pravděpodobně úplně poprvé. Vrací mi pero a odnáší vyplněny formulář nejistě k pasové kontrole. Celá rozrušená si tu nechala mobil, a tak na ní z dálky křičím. Nervózně se vrací, bere si ho a děkuje. Vyplňuji formulář a přistupuje ke mně klučina, který by taky potřeboval půjčit propisku. Na nic nečekám a podávám mu ho. Na jeho letence vidím doménu .de a hned je mi jasné, odkud je. „Taky cestovaní?“, ptám se. „Jojo“, odpovídá. Ve frontě k pasové kontrole ještě kecáme. Cestuje od října, a taky jako já dal výpověď. Byl v Thajsku a Laosu.

Dostavám razítko a dole hledám bankomat, abych si vybral. Zkusil jsem již druhý a vypadá to, že nejvíce mužů vybrat 10 000 PHP, (Filipíny mají Filipínská Pesa). Banka si bere poplatek za výběr 250 PHP, no to nějak přežiju. Sice tu prodávají SIMky, ale zkusím koupit levnější ve městě.

Něco málo o Filipínách a Manile

Poprvé vstupuji na Filipínskou pevninu hlavního města Manily. Filipíny se rozkládají se na 7641 ostrovech v západním tichém oceánu a jsou dvanáctou nejlidnatější zemí na světě se s více než 106 miliony obyvateli (2017). Mluví se tady filipínštinou, ale angličtina je tu úředním jazykem, dalšími jsou tagalština, bikolština, cebuánština a další. Tagalog či tagalština (výslovnost [tɐˈgaːlog]) je jedním z nejrozšířenějších jazyků Filipínské republiky. Jako svůj první jazyk jej používá přibližně 22 miliónů lidí. Filipíny jsou silně římsko-katolickou zemí (83 %) další směrem křesťanství je protestantismus (10 %) a ve velmi malé míře zde najdeme i muslimy (5 %). Odhaduje se, že mimo Filipíny žije po celém světě na 11 milionů Filipínců. [1] Měnou je zde filipínské peso (PHP).

V Manile žilo v roce 2015 přes 1,7 miliónů obyvatel a je to město s nejhustším osídlením na světě (41 515 obyv./km²). V metropolitní oblasti Manily žilo v roce 2015 celkem 12,8 miliónů obyvatel. [2]

Jízda na hostel

Co se týče teploty, je asi 30 °C a dnes máme 9. února 2019. To není tak velký skok, protože jsme v Dubaji měli asi 25 °C. Hledám bus a je jich tu teda dost. Chci samozřejmě najit ten nejlevnější, a tak se po něm ptám. Nakonec ho úspěšné nacházím a jen za 20 PHP se dopravuji klimatizovaným k LRT line 1 by mě měla zavést až k hostelu (LRT = Light Rail Transit). Pár lidech se opět ptám, jak se dostanu k LRT a ti mě nasměrovávají správným směrem. Před vstupem do LRT procházím detektorem a místní securiťáci kontrolují, zda nemám vodu (není to povolené přenášet). V automatu si kupuji jednosměrný lístek a jen co si pípám u turniketu přijíždí metro. „Je to ono?“, povídám si v duchu. „Jo, je“, a tak nasedám.

Jednou ze zajímavostí je, že v Manile je reprezentována i Česká republika. Po rychlodráze na bulváru Edsa jezdí tramvaje vyrobené ve firmě ČKD Dopravní systémy (typ RT8D5M). [2]

Filipíny - LTR

Je plné, ale po 10 min lidé vystupuji. První dojem z Manily je ten, že to tu vypadá podobně jako v Bangkoku. Cestou si ještě kupuji v 7/11 vodu a ptám se na SIMku. 30denní bohužel nemá, a tak docházím na hostel, který jsem vůbec malém nenašel jelikož se jedná o komplex Qubix Condominium. Securiťák se mě dole táže na pár věci a říká, že si mam sjet do 5 patra. Přichází paní, která mě ale navádí o patro níže a ukazuje mi pokoj. Je to takové místo pro cestovatele a ze dvěma Filipíncema se potkávám na pokoji. Seznamuji se s nimi. Jeden se jmenuje Charlie a druhý Edison a třetí Adam. Po chvíli stejně jejich jména zapomínám. Několik slov s nimi prohazuji, a pak mi ještě jeden doporučuje nějaká jídla a trasy po Filipínách.

Jelikož jsem unaveny z cesty a mám tu před sebou dvě noci a není tady zase tak v Manile, co dělat tak dnes jen odpočívám na lůžku a koukám na videjka.

Dobrodružství začíná, ale?

Ano dnes pro mě začalo na samotné dobrodružství – Filipíny na 30 dní. První noc se blíží a já nevím co bude následovat za těch dalších 60dní. Upřímně je mi z toho nějak smutno až mi i tečou slzy. Je to zvláštní, že nevím, co bude. Že by mi to začalo vadit? Že už mi to cestovaní vlastně stačilo? Já nevím, dneska je fakt divný den.

Místní specialita – Balut

V tom se ozve z místnosti, Martin? Rychle si otírám slzy a snažím se mluvit hlavou ke zdi. Spolubydlící navrhuji, že bychom mohli někde zajít. „Nechceš zkusit street food? Balut?“, povídá jeden a začíná se smát. „Co to je?“, táži se. A tak jeden z nich začne vysvětlovat. A teď mi to dochází. Kdysi jsem o tom četl. Balut je pokrm pocházející z jihovýchodní Asie a je rozšířený především na Filipínách jako cenově dostupné pouliční občerstvení. Připravuje se z kachního vejce, nebo z kuřecího, které je oplodněné a udržuje se dva až tři týdny v teple, aby se v něm vyvinul zárodek. Vejce se ve skořápce vaří v páře dvacet až třicet minut. Nevylíhnuté mládě má dosud křehké kosti a pojídá se vcelku. Filipíny jsou tím známy. Wow nevím, zda na to budu mít koule, ale zkusím to, odpovídám.

Po půl hodině se zvedáme a jdeme do nočních manilských ulic. Žije to tu musím říct. Jdeme se najíst do lokálního/asijského fast foodu Jollibee, což je Filipínský národní řetězec restaurací rychlého občerstvení. Dávám si kuře s rýži s Coca Colou a platím jen 115 PHP. Můžete si doplatit asi 15 PHP a dostanete neomezenou porci rýže. Dostavám dřevěnou tyčku s číslem. Nikdo jiný si nic neobjednává. Kuřecí stehno není úplně podle mých představ, ale jím ho s rýži. Dochází tu zaměstnankyně podniku a zadarmo nám tu lije do misky polévku. Polévka je velmi intenzivní ale chuťově ne moc dobrá. Dojídám a vycházíme ven, kde to teprve přijde. Docházíme k jednomu stánku s místní pochoutkou Balut. Místní stánkaři toho mají celý kotel. A názorná ukázka, jak se Balut jí místním Filipíncem.

Balut

A teď je řada na mě

A teď já, v takové té situaci, kdy už není cesty zpět nesměle rozklepávám vajíčko a pomalu jej loupu. Jak dochucovadlo se si beru sůl a chilli. Čekám i ten případ, že se pobliju. Hned si to dávám do pusy. Nevím, co na to říct – cítím uvařené vajíčko, především žloutek, a pak něco, co tam nemá být. Tak jako kolega to po pár rozkousnuti vyplivuji a zbytek žvýkám. Filipínci se mě ptají: „Tak co dobrý? Nepotřebuješ vodu? Říkám, že OK a sám jsem překvapen, že mě nenatáhlo.

Další místní speciality na ulici

Jdeme zkusit další jídlo, a to chicken adobo (filipínsky Adobong Manok). Adobo je národní jídlo Filipín, kde se jedná pikantní kousky kuřete dušeného v octu a sójové omáčce podávané s bílou vařenou rýži a s limetkou. Adobo může být i na způsob z vepřovým masem (Adobong Baboy), či olihněmi (Adobong Pusit). Namáčím si to do pálivé omáčky a musím říct, že je to není špatné. Hned na to zkouším smažené kalamáry a pak Isaw, což vypadá jako usmažený had a taky se to dá. Za oba platím snad jen do 30 PHP.

Filipíny a speciality

Filipíny a speciality

Hned na to ještě zkouším Puto bumbóng. „Je to sladká pochoutka, kterou jí Filipínčané před Vánocemi“, povídá jeden ze spolubydlů. Skládá se z barevné rýže ochucené kokosem a třtinovým cukrem, vařené a servírované v trubičkách z bambusových stonků. Nicméně zde jsem jej neměl tímto stylem naservírován.

Puto bumbóng

Puto bumbóng

Džípy z druhé světové války jako MHD

Následně se po noční cestě vracíme k hostelu. Na hostelu se rozhodujeme, že bychom ještě mohli skočit „na pivo“. Fajn po chvíli se zvedáme a vycházíme. Jdeme noční cestou všichni čtyři. Co jsem nezmínil je to, že Filipíny se pyšní džípy z druhé světové války. K džípům, zanechaným odcházející americkou armádou, přidali domácí výrobci svůj um a schopnost improvizace a použili tyto džípy jako vozidla pro veřejnou dopravu. Kapota je pomalovaná obrázky a symboly, které mají pro jeho majitele speciální význam – většinou s náboženskou tématikou. Těžko byste na celých Filipínách hledali barevnější místo, než je jeepney terminál.

Filipíny - Jeepney

Jednoduše zaklepete mincí na trubku vedoucí po obvodu celé střechy vozu, na znamení, že chcete vystoupit. Prodrat ven se už musíte sami a občas je to nelehký úkol.

Jdeme na pivo

Vystupujeme a cestou potkáváme plno lidi na ulici až konečně docházíme k baru. Dáváme si místní pivka. Tuším, že je jmenovaly San Mig Strong Ice. Vypadají jako Corona beers, ale mě moc nejedou. Dávám si tam dvě pivka, a nakonec to platím já. Předpokládám, že mě kluci ale taky na něco pozvou. Snad až po 1hod vycházíme z baru. Je tu teda hodně tech šlapek dokonce potkávám i jednoho ladyboye. Štěstí, že tu nejsem sám, kdo ví, jak by to dopadlo. Docházíme k jeepu, který nás zaváží do naší ulice. Ještě kluci zahlížejí bar a chtějí tam jít, ale povídám, že se potřebuji vyspat. Proto kecáme venku s nějakou místní holkou a ta nás stále tahá dovnitř. My jaksi zájem nemáme, resp. já ne, a tak nakonec stejně všichni docházíme na hotel.

Filipíny - Manila

Ještě tam kecám se spolubytnou Charliem o tom, kde byl po světě a kde se mu líbilo a naopak. Snad až před půl 3 ráno ulehávám se špunty v uších a klapkami. Filipíny na mě udělaly první den velmi dobrý dojem, jsem zvědav na ty další.

Zdroje:

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Filip%C3%ADny

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Manila

Day 2 – Hlavní město Manila a její památky

Hlavní město Manila a její památky

Vstávám 4 min po zvonění budíku, protože díky klimatizace jsem ho neslyšel. Spolubydla Charlie mi přislíbil, ze mě dnes povede po památkách hlavního města Manila, bohužel je teď někde fuč. Mám čekat nebo jít sám? No ještě si zajdu do 7/11 pro vodu a potřebuju tu už tu SIMku. Vycházím a na pokladně se na ni ptám. V podstatě tu mají dva operátory Smart a Globe. Po přečtení článku a rady s lidí má Globe lepší pokryti na severu Filipín, kdežto Smart na jihu. Tím, že chci vidět přírodu na severu si beru Globe. SIMka mě stojí jen 40 PHP a jak koukám na obal má 1 GB dat. To je nějak málo, říkám si. Hned jdu na pokoj ji vyzkoušet.

Sice vidím ikonku 4G+ nahoře ale data jaksi stále nejdou. Koukám, zda se musí nějak zaktivovat. Mezitím již přisel spolubydla Charlie, a taky na to kouká a ptá se mě, zda jsem si ji nabil. „Ne, tohle je předplacena SIMka“, povídám. Musíš si ji nabít, dodává. Aha, takže mě to stálo 40 PHP, dodávám. Jdeme tedy nejdříve nabít SIMku do 7/11. V podstatě to funguje tak, že každá 7/11 má kiosek, kde se proklikáte k operátorům a zadáte jakou částkou chcete dobít kredit na své číslo. Zde bylo možné zaplatit maximálně 350 PHP per lístek. Jelikož 8 GB dat stojí 999 PHP, tak si kupuji 2×350 PHP a 3×100 PHP. Dostavám tedy 5 lístku, které platím u pokladny.

Manila 7/11

Během 10 sec mi přicházejí zprávy o dobití. V podstatě teď se mi jen dobil kredit. A teď se přes *143# se doklikávám k volbě 5 – Surfing, následně 1- GoSURF, a pak si zvolíte za kolik pesos chci nastavit data. Já tu budu min. Těch 20 dnů určitě, takže ten nejdražší GoSurf999 na 8 GB dat za 999 PHP.

Manila smažený banán

Rizal Park

Vycházíme pešky směrem k památkám. Charlie mi doporučuje další street food, a to smažený banán.

Docházíme k Dr. Jose P. Rizal Parku, který je považovan za jeden z největších městských parků v Asii s plochou 58 hektarů. Je pojmenovaný podle José Rizala, což je národní hrdina a buditel Filipín a také nejvýznamnější postava filipínského hnutí za nezávislost a osvobození od španělské koloniální nadvlády, která zde panovala od roku 1565. Za své vlastenecké aktivity byl popraven, avšak národní osvobozenecké hnutí, inspirované jeho myšlenkami a aktivitami, vedlo už necelé dva roky po jeho smrti ke kapitulaci Španělské Východní Indie, a to 12. června 1898. Výročí jeho smrti se stalo státním filipínským svátkem. V roce 1901 se Filipíny staly kolonií Spojených států amerických a až v roce 1916 byla Filipínám udělena tzv. omezená autonomie. Roku 1934 byl domluven desetiletý přechodný stav, během něhož se měly Filipíny připravit na nezávislost který ale přerušila válka. Nakonec 4. července 1946 získala země nezávislost.

V parku mimo jiné nacházíme zmenšenou mapu Filipín, pojmenovanou Relief Map of the Philippine Islands.

Manila - Relief Map of the Philippine Islands

Dále je možné vidět velkou sochu Statue of the Sentinel of Freedom, což je socha postavená z bronzu s výškou přes 12 metrů. V podstatě představuje muže míru, který je připraven chránit své území a lidi, pokud jsou ohrožení.

Manila - Statue of the Sentinel of Freedom

Stojí tu také jedna z původních chatek z palm nipa ve které kdysi bývali lidé.

Manila Nipa house

Už z dálky se tyčí Rizal Monument, což je Rizalův památník, postavený z bronzové sochy a obeliskem na kamenné základně v níž jsou pohřbeny ostatky. Památník je neustále střežen námořní bezpečností a doprovodnou skupinou filipínských námořních sborů, přičemž střídání stráží se stalo každodenním rituálem. kde vidím hlídající vojáky. Akorát nám zrovna proběhla výměna stráží.

Manila - Rizal Monument

Manila a Intramuros

Následně kráčíme ke čtvrti Intramuros (česky doslova Uvnitř zdí), kterou obklopují staré hradby bývalé pevnosti. Čtvrť se nachází uvnitř moderního města v Manile. V této čtvrti nejdříve docházíme k The Minor Basilica and Metropolitan Cathedral of the Immaculate Conception, známá jako Manilská katedrála v novorománském stylu, sloužící jako biskupské sídlo arcibiskupa Manily. Od doby, kdy byla katedrála posvěcena v roce 1581 z palm nipa, dřeva a bambusu, ale také několikrát zničena a nyní je současná stavba zachována od roku 1958. Vcházíme dovnitř a katedrála vypadá moc pěkné. Celou ji obcházím, zatímco Charlie sedí. Je fajn být tady v chladu, neboť je venku 32 °C ve stínu.

Manila - The Minor Basilica and Metropolitan Cathedral of the Immaculate Conception

The Minor Basilica and Metropolitan Cathedral of the Immaculate Conception

Další monument o kousek dal je Memorare – Manila 1945, který má připomínat ztracené životy během bitvy při osvobození Manily, vedené filipínskými a americkými silami proti imperiálním japonským jednotkám od 3 února 1945 do 3 března 1945. Nicméně u mě vzbuzuje dojem velice příjemného prostředí.

Memorare - Manila 1945

Níže lze vidět Casa Manila Intramudos, což je museum zobrazující koloniální životní styl během španělské kolonizace Filipín. Budova byla postavena v roce 1850. Nejdeme přímo do musea, ale je možné si to projít na malé nádvoří, a to si kolem projít.

Casa Manila Intramudos

Casa Manila Intramudos

Na co hlavně koukám jsou tady ty kola na půjčení. Velice zajímavý nápad vyrobit bambusové kolo celým názvem „bambike“. Velice originální a povedené!

bambike

Další dominantou je San Agustin Church v barokním stylu. Stavba začala rokem 1571 a byl dostaven v roce 1607 a je nejstarším kamenným kostelem na Filipínách. Kostel je pod světovým dědictví UNESCO. Charlie povídá, že normálně vstup stoji 200 PHP, ale my máme štěstí, protože uvnitř právě probíhá svatba, a tak vidíme až k oltáři na novomanžely. Je tu taková babča, která hlídá, že za tuto ceduli nikdo nesmí a některé vyhazuje ven.

Manila - San Agustin Church

Manila - San Agustin Church

Manila a Fort Santiago

Další takovou atrakci, kterou si ale musíte zaplatit je pevnost Fort Santiago. Domlouvám se z Charliem, ze mě počká před bránami, a tak platím u vstupu 75 PHP (studenti a děti za 50 PHP). Zleva procházím koridorem přes vyrobená dřevěná zvířata, a za nimi je jakási kaplička jménem Leovigilda Bedspacer, která je malebná. Na ní lze vidět zeď s dírami pro balistické děla.

Fort Santiago - wooden animals

Fort Santiago - Leovigilda BedspacerFort Santiago

Sestupuji dolů a jdu přes Plaza Moriones, což je populární veřejné náměstí lemované stromy s centrální zahradou a fontánou. Procházím přes hráz a teď již vstupuji přímo do pevnosti Santiago.

Fort Santiago

Fort Santiago se se pyšní nejstarším opevněním v Manila. Byla postavená v roce 1571 postavená španělským navigátorem a guvernérem Miguelem Lópezem de Legazpi pro nově založené město Manila na Filipínách. V roce 1574 byla zničena a kamenná pevnost byla postavena mezi roky 1589 až 1592. Nicméně roku 1645 byla zničena zemětřesením a následně znovu opravena a zesílená mezi roky 1658 až 1663. Stala se hlavním sídlem britskou okupační armádou mezi roky 1762 až 1764. Pevnost je jedním z nejdůležitějších historických míst v Manile. Během španělské říše a druhé světové války bylo ve věznicích ztraceno několik životů. José Rizal, jeden z filipínských národních hrdinů, byl zde uvězněn před svou popravou v roce 1896.

Manila - Fort Santiago

Tyčí se tu Rajah Sulayman Theater, je „divadelní“ budova z 18 stolení, která byla dějištěm sezónních představení.

Fort Santiago - Rajah Sulayman Theater

Kohoutí zápasy

Jdu se kouknout po hradbě nalevo a všímám si dole, že se konají kohouti zápasy. To je na kapitolu samoutnou pro sebe. Sabong neboli kohoutí zápasy jsou oblíbenou a drahou zábavou místních (něco jako fotbal pro Italy a Brazilce) a atrakcí, jež Filipíny proslavila po celém světě. Filipínci sami sabong v první řadě považují za sport, až druhotně za hazard. Oficiální zápasy jsou v arénách povoleny každý víkend, na většině ostrovů se konají zpravidla v neděli od jedné hodiny odpolední. Zapovězené je také datum 30. prosince, den filipínského národního hrdiny devatenáctého století, José Rizala. Organizátorovi v ten den hrozí dokonce vězení [1].

Kohout zahajuje svou zápasnickou kariéru zpravidla kolem jednoho roku věku, a pokud není v aréně hned napoprvé zabit, stává se doslova rodinným mazlíčkem. Majitelé je nosí po dvorku v náručí, láskyplně je chovají a šeptávají jim cokoliv ve smyslu: “Zítra musíš zvítězit můj šampione, potřebuji nutně peníze”. Samotný boj je pak krvavý, prudký a často i velice krátký. Vzduchem létá peří a tribuny jsou ve varu. Ve hře je hodně peněz [1].

Sabong - kohouti zapasy

Týpek na mě po nich kouká zdola a mává na mě se slovy: „Money, money! Já se usmívám a jdu dále.

Vzadu pevnosti je pěkný výhled na část Manily. Část Manily za mrakem dodává fotkám určitou atmosféru. Našel jsem tu dokonce jakési muzeum kostelu ale i hlavní katedrály postavené z lega.

Manila

Zamkli mě v žaláři

Venku si všímám nápisu Dungeon. Sloužily nejdříve jako sklady, díky vlhkému počasí, ale následně byly překonvertovány na podzemní vězení. A to bych nebyl já, abych si nevzpomněl na starý dobrý WoW. Dokonce koukám, že tam mohu projít, a tak lezu do něj malinkatou chodbou. Uvnitř absolutní tma a podle hlasů se tu partička lidí leká navzájem. Zapínám LEDku na mobilu, protože nechci zakopnout. Teď se všichni najednou vypařili, a tak tu chodím ve tmě sám. Dělám pár fotek a najednou cože? Ten vchod zavřeli mřížemi a zapomněli na mě? Dělám si tak i z toho srandu, a tak přes mříže volám do davu: „Help me out!“ Po chvíli přichází jakýsi turista a hned dává vedet securiťákovi ať mě odemkne. „Tady je vstup zakázán“, praví. „Jo? A jakože jsem tu při vstupu viděl lidi procházet dovnitř?“, odpovídám. Na to už jsem odpověď nedostal, a tak mi odemyká.

Fort Santiago - Dungeon

Fort Santiago - Dungeon

Fort Santiago - Dungeon

Procházím přes Plaza de Armas, jakožto jedno ze tří náměstí v části Intramuros a s vracím se před bránu.

Fort Santiago - Plaza de Armas

Od té doby uběhla více než hodina a Charlie nikde. Snad nebude naštvaný, protože s hodinou ani snad nepočítal. Píši mu a po 10 min přichází. Vypadá to, že mu to nějak nevadilo. Vedle koukám do turistického obchůdku, ale nic si neberu, jen se tu fotím.

Manila

Přes Intramudos se dostáváme k Japonskému dělu, který jako jediný přežil druhou světovou válku, protože Manila byla zničena v roce 1945.

Japonské dělo

San Diego Gardens

Hned několik kroků stále v části Intramuros je možné kouknout na San Diego Gardens, kde mě Charlie taky nechává si to projít za 75 PHP. Zrovna je tu focení novomanželů. Možná to jsou ti, které jsme viděli v San Agustin kostelu.

San Diego Gardens

Jsou tu vidět děla ale především tu je Baluarte de San Diego, což byla španělská opevněná vež. Krásné zahrady kolem dodávají patřičnou atmosféru. Přes zdi je lze možné vidět na golfová hřiště, která jsou zde uprostřed Manily úžasná.

Baluarte de San DiegoManila

Lze se tu procházet po hradbách a copak nenacházím. Banánovník s nedozrálými banány. Níže lze projít další zahradu, kde si lidé dělají fotky s pár ztrácím pár slov.

Banánovník s nedozrálými banány

San Diego Gardens

Vystupuji ze zahrad a Charlie nikde, tak po odeslané zprávě do několika minut přichází. To už jdeme směrem k hotelu.

Manila

Cestou se ještě stavujeme do obchoďáku hledat magnetky, ale v žádném ho nenacházíme. Takže již jdeme přímo na hotel, kde na chvíli odpočívám, a pak jdu poprvé prát oblečení. Ještěže mám ty mýdélka z hostelu. Není toho moc, jen ponožky, tričko, trenky a šatek.

Pak již sepisuju hrubě cestopis a během toho jdu do 7/11 pro jídlo. Nechávám si tam ohřívat Jumbo sisig, což vypadá jako rýže s nějakým mletým masem a omáčkou. Teď při úpravě cestopisu se dozvídám, že Sisig je z části prasečí hlavy a kuřecích jater. Je to filipínské jídlo. Jím jej přímo v 7/11. Je to slušná porce, a ještě jsem si i koupil tousty na zítřejší snídani, a hlavně i potřebuji vodu.

Jumbo sisig

Před odchodem si ještě kupuji velké vanilkové kafé. Docházím a do 0:45 ještě dopisuji cestopis. Dneska jsem ušel skoro 15 km. Kafé mi každopádně usnadňovalo udržovat pozornost. Pak jen ulehávám.

Zdroje:

[1] https://www.denik.cz/cestovani/filipinske-kohouti-zapasy-porazeny-putuje-do-polevky-20181003.html

Day 3 – Neznámý filipínec se mnou strávil půl den

Neznámý filipínec se mnou strávil půl den

Neznámý filipínec.

Ve tři hod ráno slyším zdola hlasité hlasy lidí. Ty špunty to trošku odhlučňuji, ale i tak nechápu proč nerespektují spící lidi. Nakonec nějak usínám a vstávám stejně jako včera 4 min po 10hod. Zvláštní, že by už si tělo zvyklo, že by forma biologického budíku? Možná už mám jetlag za sebou. Každopádně všichni jsou již vzhůru a pryč, kromě Adama, který ještě spí. Balím se a vydávám se směrem na LRT metro.

Cestou opět plno lidí kolem a dopravní zácpy. Ty originální jeepy jsou všude a pořad koukám na ty spletené dráty a připomíná mi to Bangkok. Před vstupem do LRT jsem zapomněl na tu litrovou vodu, co mám s sebou, a tak se ji snažím celou vypít, což se mi skoro daří. V ne tak přeplněném LRT jedu na Carriedo station.

Neznámý filipínec

manila jeepney

Neznámý filipínec

Při výstupu vidím všude plno stánku kolem s nejrůznějším zbožím. Ovoce, zelenina, ryby, oblečení, sem tam nějaké pochutiny. Jedná se o nějaké tržiště. Všechny stánky přecházím a začínám si říkat, že začíná být stále tepleji, zatímco se dostavám k Minor Basilica of the Black Nazarene, jedná se tedy o baziliku, postavenou v barokním stylu. Bazilika je známým domovem Černého Ježíše Nazaretského, o které se říká, že je zázračná. Uvnitř je příjemněji a zaujímají mě na stropě pověšené obrovské větráky. Všímám si, že dost lidí před modlitbou přikládají ruku přímo na Ježíše Krista, nebo na jeho kříž. Lidi tu jsou docela dost pobožní, inu 83% obyvatel na Filipínách jsou římští katolíci.

Neznámý filipínec

Neznámý filipínec

Minor Basilica of the Black Nazarene

Neznámý filipínec

Neznámý filipínec

Neznámý filipínec, který mě oslovuje

Teď zpátky do horka a jen co vylézám, dávám se do kecu s nějakým týpkem, který mě oslovuje. Snad nebude chtít prachy, protože povídá, že tu přijel, protože jeho mamina nemá peníze. Tento neznámý filipínec povídá, že kdysi pracoval ve Spojených arabských emirátech a já mu říkám, že jsem odtud teď přiletěl. „Vážně?“, povídá. „Jojo, jinak jsem z České republiky“, odpovídám. To mu nic neříká, a tak mu povídám, že sousedi třeba z Německem a Polskem, a to už je mu bližší. Ptá se mě na kontakt, protože by rád někdy pracoval v Evropě. „Jasně, není problém“, odpovídám a snažíme se o výměnu. Dalo nám to kupodivu dost práce, asi 30 min, než jsme se našli na FB. No jo, koukám problém byl, že měl zablokované přidání přátel.

„Jdu k San Sebastian Church“, povídám kolegovi. Super, já jdu tím směrem taky. A tak nejisté doufám, že to není žádná léčka na mě a nebude fakt něco chtít. Jmenuje se Paulo a žije tady na Filipínách. Další kostel bych pravděpodobně našel sám díky Google mapám, ale jdu za ním s vírou, že ví, jakým směrem jít. Ale víra opadá, protože si není úplně jistý, a tak se dokonce ptá lidí kolem jak se tam dostat. Nakonec docházíme k San Sebastian Church.

San Sebastian Church

Kostel kde se podíváš

Paulo zrovna vytočil číslo své přítelkyně, která je údajně teď v Kanadě. Vypadá to, že mu přítelkyně moc nevěří, že je se mnou, a tak mi podává telefon ať ji něco řeknu. Po svém představení se z opačné strany neozvala ani hláska raději zavěsila. Možná se styděla, nechtěla, nebo ji to bylo trapné? To už jsem se nedozvěděl. Každopádně Paulo se v kostele taky nejdřív pokřtí, a pak si sahá na Ježíše a v duchu si říká modlitbu. „Obejdi si to“, povídá a usedavá na lavičku a začíná se modlit, zatímco si kostel procházím. Kostel byl dokončen v roce 1891 a je příkladem novogotické architektury a jako jediný kostel z ocelových staveb na Filipínách. V roce 1973 byl uznán jako národní kulturní památka. Před výstupem nás ještě kolemjdoucí pán fotí.

San Sebastian Church

Neznámý filipínec

Vycházíme a k další památce to máme 1 km. Volá na tuk-tukáře za kolik by nás vzal, a tak za 50 PHP vyjíždíme a vystupujeme u National Shrine of Saint Michael and the Archangels. Kostel San Miguel byl poprvé postaven z kamene v roce 1603 jezuity v Paco v Manile (dříve známém jako Dilao). Byl poškozen při zemětřesení v Luzonu v roce 1645 během britské okupace, které bylo součástí sedmileté války. Kostel byl přestavěn v roce 1913 na současném místě. Brána kostela se zdá být zavřena, ale da se otevřít, a tak ji Paulo bez hanby otevírá. V kostele sedí vepředu jen dva lidé. Paulo opět provádí jeho rituál a já kostel procházím.

National Shrine of Saint Michael and the Archangels

National Shrine of Saint Michael and the Archangels

National Shrine of Saint Michael and the Archangels

Směr Chinatown

V příštích několika minutách bereme z ulice jeep a jedeme směrem k Chinatown. Vystupujeme tak na půl cesty kousek od Minor Basilica of the Black Nazarene, kde si vereme cestičku přes již zmíněnou tržnici. Povídám mu, že bych rad koupil magnetku a tričko, a tak se hned ptá kolem stánkařů. Jedna paní nás nasměrovává k jinému stánku, kde mají několik filipínských triček. „Kolik za jedno?“, ptám se. „300 PHP“, odpovídá. To mě na Filipíny přijde moc, a tak si jdu osvěžit své vyjednávací schopnosti vytěžené z Indie. Nakonec se dostavám na 250 PHP. Mám jen u sebe 1000 PHP, nebo 200 PHP povídám paní, ale drobné nemá. Paulo mě zakládá. „Díky, moc“, povídám. Vypadá to, že Paulo nebude špatný člověk. Mám z něho stále lepší pocit. Magnetku ale nikde nevidíme.

V příštích minutách míjíme stánek s nějakým druhem ovoce. Jedná se o Langsat, původně pochází z Indočíny, ale byl později rozšířen do světa. Plod je ukrytý ve slupce, a tak je loupu. Dužina je bíla, šťavnatá, průsvitná a sladce nakyslá a není vůbec špatná. Bereme 1/4 kila za 25 PHP. Nemám drobné jen 200 PHP, tak mi opět Paulo půjčuje 5 PHP. „To nemusíš“, povídám. „To je v pohodě“, odpovídá. „Prosím, když najdeš kafé, dej mi vědět, pozvu tě taky“, dodávám.

Langsat

Neznámý filipínec

Jdeme se kouknout do obchodního centra, ale tam nic nenacházíme. Cestou k Chinatown nacházíme Jollibee, kde si konečně to kafé dáváme. Latté nemají, jen obyčejné, a tak beru dvě k tomu si ještě objednávám Coca Colu, protože nemám nic na pití. Dobré 3/4 hodiny tu sedíme a kecáme. Ptám se ho, jak je to tu alkoholem, cigaretami a taky vodními dýmky. Nějak extra se tu údajně nekouří a povídá, že jejich jakýsi silnější alkohol je Gin. „Hmm, ale to máme taky, že by nějaký její speciální?“, říkám si.

Neznámý filipínec

Vždyť on začal Nový čínský rok..

Venku je snad ještě větší hic než předtím. Docházíme ještě kostelu Santa Cruz Church. Během toho piju Coca Colu a nějaký sedící žebrák mě ukazuje, že by chtěl napít. Nemám toho už moc, odpovídám a procházím. Ale po pár sekundách mě ho začne býti líto a zbytek mu nechávám. Kostel byl postaven, na počátku 17. století. Kostel prošel mnoha opravami a rekonstrukcemi, poslední rekonstrukce proběhla v 50. letech. Současná budova kostela, rekonstruovaná v roce 1957, byla navržena tak, aby odrážela španělský barokní styl.

Santa Cruz Church

V kostele si opět děla Paulo stejný rituál, a pak před výstupem z kostela se Paulo doptává policisty kudy kam do čtvrti Chinatown, zatímco já již vidím bránu Chinatown, takže to nějak nebylo potřeba. Přecházíme fontánu a kráčíme tam. Opět ty nezapomenutelné spleti drátu se krčí nad námi. Všímám si nějakého drinku prodávajíc místní týpek na ulici, a tak zkouším. To v té vodě vypadá jako nějací bílí červi, ale po vyzkoušeni to byla jen kokosová voda Boko coconut (za 5 PHP kelímek).

manila

manila - chinatown

chinatown

Boko coconut

Teď už vcházíme přímo do centra Chinatown, což jde poznat díky čínských lampionů a také se zde tyčí velké „prasátko“, symbolizující začátek Nového čínského roku vepře (5.2.2019). Usmívají tu i čínští Buddhové a Lu Fu Shou. Česky Lu Fu Šou známé bytosti z čínského panteonu božstev. Jsou trojicí takzvaných San Xing, Tří Hvězdných bohů štěstí, dlouhověkosti a služební kariéry. Spojeni jsou se souhvězdím Ursa Minor, Jupiterem a nejjasnější hvězdou souhvězdí Lodního kýlu Canopus. Většinou jsou tato božstva vyobrazována jako trojice šťastných staříků se symboly štěstí a nesmrtelnosti, nebo dlouhověkosti. Lu je bůh kariéry neboli Hvězda služebních prožitků a naznačuje cestu k prosperitě. Fu je bůh štěstí, přesněji řečeno Hvězda dobrého osudu, je dárcem všeho dobra. Šou má zřejmě nejdelší tradici jakožto bůh dlouhého života, Hvězda dlouhověkosti někdy též zván Stařec dlouhého věku. [1]

Nový čínský rok vepře

čínští Buddhové

Ochutnávka jídel

Kousek se nachází obchoďák, ale tam nenacházíme magnetky jen kapičku Our Lady of the Most Holy Rosary Chapel, která je malebná.Po výstupu z obchoďáku konečně narážíme na stánek s magnetkami, a tak po dlouhém rozhodovaní, který je hezčí kupuji 4 (3 stejné a jeden jinačí). Paní mi to zlevnila z 50 PHP na 45 PHP, čili to bych měl za 180 PHP. Ještě se pokouším usmlouvat toto všechno za 170 PHP a daří se mi to.

magnetky na lednicku

Hned u toho je street food, a tak si tam hlavně dávám vodu, protože je stále horko a tekutin málo. Ale nějaké jídla přece zkouším. Stánkař mi doporučuje Lobster balls, neboli koule z Humra, a tak je beru ale ještě předtím mi je smaži. Doporučuje mi to se sweet chilli. Je to výborné! Pořád ale koukám na Sharkfin dumplings (žraločí ploutve) a ptám se, jestli jsou dobré. Samozřejmě, že je, odpovídá. Tak když už tu jsem tak si to dam. Doporučuje mi to s omáčkou Toyomansi, což je směs sójové omáčky, kalamansi (filipínský citrón) a Siling labuyo (chilli paprička z Filipín o 80,000 až 100,000 SHU). Vůbec to ale není špatné. Vedle paní, která zrovna jí rýži z něčím se mnou navazuje kontakt a bavíme se o cestování a doporučuje mi ostrov Bohol, že prý je překrásný.

street food

Dojídám a snažíme se dostat ven z Chinatown. To už mi Paolo povídá, že bude muset domů, a tak mě ještě doprovází až k LRT stanici. Ještě kupuje nějaké bonbónky a jeden mi dává na cestu. Rozlučujeme se a já mu moc děkuji, že se mnou byl. No není to úžasné potkat místního obyvatele, který s Vámi stráví půl dne, protože chce?

Manila

Zpátky na hostel

Metrem se dostavám z Carriedo station na Pedro Gil, kde se nějak ztrácím a jdu špatně na druhou stranu hotelu. Ještěže mám ten Google maps. Procházím Pedro Gil ulici a stavuji se ještě do obchodu Super 8 Paco, kde kupuji vodu, nějaké máslové bonbóny Butterkist a pivo San Miguel. Jedná se sice o španělské pivo, ale první San Miguel Brewery Inc. byl založen v roce 1890 na Filipínách jako La Fábrica de Cerveza San Miguel.

Je fajn, že berou v obchodě platební karty, a tak platím. Nechápu, ale cosik po platbě pořád ověřují a kontroluji přitom nákupní lístky. Koukám na účet a už mi to strhlo. Pokladní si prý musí ověřit, zda je to kreditní či debetní karta a bere mi ji někde dozadu obchodu. To se mi nějak nelíbí, a tak sleduji, zda mi to ještě něco nezdrhne na učtu. Kartu ještě u pokladny v terminálu “swipla” a zadávala čísla z karty. Co to je za systém? Jakože neměl jsem nějak nahnáno, protože u kasy byla securiťačka, která na proces dohlížela. Po asi 10 min mi konečně vracejí kartu a dávají lístek. Před odchodem mi další securiťačka ještě dává razítko na lístek. Co se to tu děje? 😀

pivo San Miguel

Docházím na pokoj a začínám psát cestopis. V pulce mi vyhládlo, a tak jdu do 7/11 na večeři. Dávám si Sisig with Eggroll and burfer patty. Jak již bylo zmíněno, sisig je z části prasečí hlavy a kuřecích jater, celé je to s vaječnou omeletou a masitou placičkou. Není to špatné, ale ohřál mi to pokladní až moc. Ještě si tu kupuji Mocaccino a tousty na zítřejší snídani.

Sisig with Eggroll and burfer patty

Zítra na sever Filipín?

Dopisuji cestopis, zatímco piju kafčo. Musím říct, že i když jsem vypil tolik vody tam před metrem, doteď jsem nebyl na záchodě a ani po Coca Cole – holt většinu pití člověk v tom horku vypotil. Následně si volám s Marťou a 45 min utíká jako voda.

Na pokoj přichází Charly. Na zítra nemám ještě žádné plány a měl bych si je udělat, protože zítra opouštím Manilu. Potřebuji se dostat na sever a vůbec netuším kde jít. V tu chvíli přichází také Edison. Ptám Charlyho jak se dostat na sever. Rád bych si vyšel i horu Mount Pulag, a tak mi nějaké tipy dává, ale zda se mi, že ho to nějak sere. Ne nechoď tam na horu Mount Pulag jsou tam lidi se zbraněmi a neobjednávej si hotel v Baguio jsou moc drahé. Přitom když koukám na hostely jsou od 330 PHP. Připadá mi, že si ten Charly trošku i vymýšlí, nebo nemá moc náladu. Každopádně pár lidi mi říkalo, nedůvěřuj každému a myslím, že on taky. Takže to vypadá, že asi pojedu do města Baguio.

Dneska jsme byli domluveni s klukama, že půjdeme večer naposled ven, protože odjíždím, ale ti si chtějí něco objednat na pokoj. Nakonec z toho nějak ustupuje a já říkám, tak co jdeme někde nebo jak? „Obvykle je to na Filipínách tak, že kdo je tu poslední noc, tak platí za všechny“, dodává Edison. Tak to mě celkem naštvalo, protože mi do této chvíle nic nezaplatili za ty drahá piva. Mám spíše pocit, že toho využili a chtěli znovu. Fajn, jak chcete, říkám si v duchu. Malinko si sbaluji věci a oni se pomalu převlékají do pyžama. Tak a vidím druhou stránku Filipínců. Možná jsem i rad že zítra odjíždím jinde. Ještě chvíli koukám na videjka na YouTube a o půl 1 ulehávám.

Zdroje:

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99i_hv%C4%9Bzdn%C3%A1_bo%C5%BEstva

Day 4 – Cesta na server do Baguio city

Cesta na server do Baguio city

Vstávám v 9:30 a rozhoduji se, zda se ještě sprchnout předtím, než vyjdu. Nakonec si studenou sprchu dávám a je to příjemné. Balím a jediný kdo tu je, je Charly a Adam. Nicméně oba ještě spí, a nechci je budit, takže se ztrácím. Přes ulici ještě jdu do 7/11, protože jsem si včera ty sendviče snědl. Dávám si plné jídlo, a to opět rýži s mletým masem a k tomu nějaké latte v PETce. Dnes mě čeká Cesta na server do Baguio city. Vycházím směrem na LRT a cestou si jestě kupuji ananas jako street food, který je výborný. Před vstupem na LRT stanici ještě musím dopít ten zbytek vody.

manila city

manila ananas

LRT manila city

Dojíždím na stanici Doroteo a pár set metrů docházím na přestup na LRT2 Recto station. Nacházím velmi zajímavý úlovek a to Chinabank bankomat s wifi připojením. Inu bezpečnost především.

Chinabank manila

Dojíždím do Betty Go-Belmonte kde musím až na Cubao bus station. Předtím si jdu koupit pár set metrů ještě do 7/11 nějak ty sendviče na 7hodinovou cestu.

cestovatel

Cestou zpátky potkávám i místní lidi bez domova.

mistni bezdomovci

Po příchodu k Cubao busové zastávce mě securiťáci říkají, že musím jakoby opět cestou k 7/11 a přejít cestu a tam bych měl najít Victory liner. Ptám se snad pěti lidi po cestě kde, že to mám jít, protože jsem si myslel, že to bude blíž. Nakonec přece nacházím jejich Victory liner terminál a u okýnka si kupuji jízdenku za 485 PHP. Je půl 1 a bus by mel vyjíždět za půl hoďky. Nechávají mě už nastoupit jako jednoho z prvních a bus se začíná pomalu ale jistě plnit. Bus je klimatizovaný, takže paráda. Vyjíždíme až v 13:15.

Victory liner

Jízda na server

Nejdřív jedeme stálé v koloně, ale za Vaenzuelou, což je část metropolitního města v Manile se rozjíždíme na plný plyn. Až teď jsou u cest vidět krásné zelené rýžové farmy.

Paráda bus má i funkční wifi! Po 3 hod bus zastavuje kousek od vesnice Pura a my dostáváme na 15 min přestávku. Dávám si tam cheese hot dog a nějaké sezamové tyčinky od firmy Tay Seng Hopia & Bakery se sídlem v Cebu city a ty jsou fakt výborné. Dokonce tady nacházím i stejný automat na kávu používaný v Tietu.

sezamove tycinky

kavomat

Cesta celkem utíká a my za další dvě hodiny zastavujeme na další stopce. Hlad ani nemám, a tak se jen procházím. V autobuse nacházím u města Baguio jeden vrchol hory se jménem Mount Santo Tomas s 2252 m.n.m. Vypadá to, že bych se tam i podíval, protože obrázky jsou pěkné.

Oslovuje mě neznámá holčina

Hodinu před příjezdem do Baguio se začíná stmívat a sedá ke mně nějaká holčina a po chvíli mě oslovuje a ptá se odkud jsem a tak. Kecáme celou cestu až do města (odkud jsem, s kým cestuji, proč Filipíny, …). Jmenuje se Abegail zkráceně Abe (nikdy jsem to jméno neslyšel), ale mluví strašné potichu a do toho rachotí bus. Zjišťuji, že ji je tak jako mě 29 a že už má tři děti. To je další samo rodička, co znám na Filipínách. Pracuje na sebe v zelinářství. Ptám se ještě na vrchol Mount Santo Tomas, zda je to bezpečné tam jít a odpovídá, že je to v pohodě. Prý se mi i ve městě zeptá z jakého stanoviště mam jet s jeepem k hoře. Jakože jeden mam vyhlídnutý, ale třeba bude znát i lepší. Povídá taky, že mi klidně pomůže najít hotel. „Díky, budu rád“, povídám.

A jsme tu – Baguio city

Vystupujeme a já si beru bágl. Ptá se mě, zda jsem zkusil i nějaké místní jídla. „Balut“, odpovídá. „Wow a jak ti to chutnalo?“, táže se. No nebylo to nic extra, ale chtěl bych zkusit i další, odpovídám. „Můžeme klidně zajít na tržnici nedaleko”, povídá. „Jasně, rád něco nového zkusím”, odpovídám. Docházíme na stanoviště a Abe povídá, že otevírají až v 9 večer,  což máme za hodinu a čtvrt. Zpětně tuším, že se jednalo o Harrison Road Night Market.

Docházíme na stanoviště jeepu Green Valley Jeepney Terminal a týpek ji říká, že zítra v 10 dopoledne mám tady být. Jdeme kouknout nejdříve na hotely. Jeden procházíme ale nejlevnější pokoj mají za 1500 PHP. Zkoušíme dále ale situace je podobná. Nakonec do třetice všeho dobrého nacházíme Silverstone Inn, kde mají jeden pokoj za 500 PHP. Po krátké ukázce se mi libí a beru ho. Nechávám si tu věci a dole na recepci platím na den noci. Jelikož máme asi 45 min čas tak se domlouváme, že si skočíme na kafé, nedaleko hotelu, než se otevře street food. Zjišťuji o Abe, že teď tři měsíce chodí s holkou a že bydlí až Dagupanu, což je po cestě kolem 80 km od Baguio city.

Prý se zatím mluví ve vládě o tom, že na Filipínách bude možné uzavřít sňatek s opačným pohlavím, nicméně Filipíny zatím neumožňují homosexuálním párům uzavírat stejnopohlavní manželství, registrované partnerství nebo jinou formu právního uznání jejich soužití (2021) [1]. V česku byl poslanecký návrh o registrovaném partnerství přehlasován poslaneckou sněmovnou 15. března 2006 a tak např. Institut registrovaného partnerství v Česku platí od 1. července 2006 [2]. Nicméně v České republice není stejnopohlavní manželství uzákoněné, ale je v jednání [3]. Další celosvětové info zde.

Street food

Všímám si, že dost holek zde má jemný knírek včetně Abe. Máme skoro 9hod a tak vycházíme a jdeme do street food uličky. Nejdřív si dávám kuřecí koule na špejli, které jsou výborné.

Baguio city - street food

Na to si dávám Shawarma se sýrem. Nejedná se o Filipínské jídlo, nýbrž je to tortilla a v podstatě variace Döner kebabu. Rozdíl spočívá v původu těchto pokrmů. Döner kebab je jednou z mnoha odrůd tureckého kebabu, zatímco shawarma pochází z oblasti arabsko-středního východu a pochází z doner kebabu. Shawarma je popularní jídlo v Egyptě [4]. Je fakt vynikající. Až teď mi došlo, že je tu mnohem větší zima takto přes večer, než v Manile. Není to jen tím, že jsme více na severu, ale tím, že město Baguio se nachází kolem 1500 m. n. m.

Baguio city - street food

Dále si dávám i nakonec polévku Bulalo Mami s vajíčkem. Polévka se připravuje vařením z hovězího stehna a kostní dřeně, obvykle zahrnuje listovou zeleninu (jako pechay nebo zelí), kukuřičný klas, jarní cibulku, cibuli, česnek, zázvor a rybí omáčku [5]. Jako street food mě moc neoslovuje.

Baguio city - street food

Další místní pokrmy.

Baguio city - street food

Následně se loučíme, protože již musí koupit ještě par věci pro děti, a tak ji děkuji za společnost a pádím na hotel. Hodinu ještě kecám s Marťou po WhatsAppu a pak je nutné si vyprat věci. Je fakt, že mám na pokoji aspoň umyvadlo, a tak si ho peru mýdlem. Natahuji si tu šnůru, abych si ho měl kde pověsit a kolem půl 1 ráno jdu spát.

Baguio city - hostel

Zdroje:

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/LGBT_pr%C3%A1va_na_Filip%C3%ADn%C3%A1ch

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Registrovan%C3%A9_partnerstv%C3%AD_v_%C4%8Cesku

[3] https://cs.wikipedia.org/wiki/Stejnopohlavn%C3%AD_man%C5%BEelstv%C3%AD

[4] https://foodsguy.com/shawarma-vs-kebab/

[5] https://en.wikipedia.org/wiki/Bulalo

Day 5 – Výšlap na vrchol Mount Santo Tomas

Výšlap na vrchol Mount Santo Tomas

Vstávám už 8:45 abych vše stíhal, jelikož se chystám na vrchol Mount Santo Tomas. Dneska si na hiking raději vezmu krosnu a nejdůležitější věci nechám tady na pokoji. Dávám si jeden ze sendvičů ještě před odchodem. Počasí mi hlásí jen 17 stupňů, a tak si beru na sebe hned mikinu. Na Filipíny je to nižší teplota, ale jak již bylo zmíněno ve 4 dni Filipín, Baguio se nachází v nadmořské výšce 1500 m. I tak je ale venku celkem teplo, takže ji mikinu schovávám do báglu. Nacházím jedno velké parkoviště místních jeepů.

Hledám můj oblíbený 7/11 a kupuji na cestu další tousty a pak se vydávám na Green Valley Jeepney Terminal. Cestou tam Týpek mi ukazuje, do jakého jeepu vlézt, a tak se v jeepu ještě zakecávám s nějakou paní a jejím kolektivem. Nakonec se stejně čeká na jeep až do 11:00.

cesta na Mount Santo Tomas

Vysedám nakonec až v Kabuyao, nacházející se v obci Tuba v provincii Benguet a to nedaleko přehrady Mount Kabuyao Dam Reservoir, což je asi 12 km od místa kde jsem nastupoval. Procházím se dokola této přehrady a narážím na psy, a tak zpozorňuji ale podle jejich postoje to vypadá, že neublíží (asi podobně jako v Indii). Tak fajn a jdeme nahoru. Vede tu stále asfaltka a narážím na jakési křesťanské sochy při ukřižovaní Ježíše.

Mount Santo Tomas a prehrada

Směr na vrchol Mount Santo Tomas

Míjím i kavárnu Coffee In The Sky, kterou určitě vyzkouším na cestě zpátky. Máme za mrakem a v tričku s krosnou se jde dobře. A konečně se mi příroda začíná ukazovat v plné kráse. Kolem jsou především brokolicová pole (což jsem později zjistil od místních) a takhle z kopce vypadají úplně jinak, než jak je známe my. Ono brokolici se daří při teplotě mezi 10 až 25 stupni Celsia a toto místní horské podnebí je ideální. Taky ty lesy se svahu se pěkně pozorují. Zjišťuji, že moc nemám vody a doufám že toho nebudu litovat, takže ji setřím. I tady bydlí lidi v malých domečcích. Stoupám stálé po asfaltce výše a výše a začíná se dělat stálé více mlha, zatímco údolí je krásně zelené. Skoro tam potkávám jakési zapomenuté chatky pod mlhou, kde jim rostou kedlubny.

Mount Santo Tomas a brokolicova pole

Mount Santo Tomas a brokolicova pole

Filipiny - Mount Santo Tomas

Filipiny - Mount Santo Tomas

Filipiny - Mount Santo Tomas

Vrchol úspěšně zdolán

Vrchol Mount Santo Tomas s jeho výškou 2252 m. n. m úspěšné zdolan. Od půlky cesty jsem nepotkal vůbec nikoho stoupat nahoru, snad jen filipínské pracovníky. Až teď jsem si uvědomil, že jsem to došel v tričku. Ono, když má člověk pohyb a ještě krosnu, docela se zahřeje. Přátelé není tu nic než mlha a radiová stanice s mnoha anténami. Štěká tady na mě nějaký pes, a navíc kolem mě prochází obloukem další pes. Později si všímám těchto sedmi schovaných malých štěňátek před dveřmi radiové stanice. A já si říkal, proč na mě štěká a ono to bude asi fenka a matka těchto štěňátek.

Filipiny - Mount Santo Tomas

A teď zase dolů

No myslím, že stačilo a teď už jen cesta dolů. To už potkávám pár lidí. Ovšem cestou dolu už se udělala pořádná mlha tady i v údolí, inu takové jsou hory. Už se těším na to kafé. Pro představu jsem i pár domečku vyfotil v té mlze. Z těch domečku volá nějaký klučina a já jen slyším, jak jeho mamča mu na to odpověděla: „Americano“. No americano jako svině 😀

Filipiny - Mount Santo Tomas

Docházím do Coffee In The Sky, ale připadá mi, že tu moc teplo tu nemají. No a obsluha v bundě. Objednávám si Latté s arašídovou příchuti (to jsem zvědav) a filipínskou specialitu Lechon Mami, ale prosím o menší porci, protože jsem cestou tady zvalil sendvič. Kupodivu dostavám obrovskou i když jsem opravdu platil za malou. Lechon Mami je filipínská polévka. Je to výborný vepřový vývar pochopitelně s kousky vepřového, nudlí, zelí, mrkve, květáku, zelených fazolí a pokapal jsem si to ještě limetkou. S úspěchem jsem to skoro snědl, a ještě u kafé koukám na letenky.

Mezitím mraky odešly a jde vidět dolu na město, a tak hned beru foťák na jejich terasu. Jen co jsem tam vlezl volám na obsluhu: „Néé to kafé jsem ještě nedopil“. Omluvila se mi a já následně pokračoval v hledání letenek.

Po dlouhém zvažování jsem si booknul letenku na Taiwan 7.3.2019 z Manily přes společnost AirAsia jen za 1300kč.

Místní ožrala

Paráda a teď bych měl už sejít, protože se za půl hodiny stmívá. Cestou dolu doufajíce, že chytnu jeep se stálé víc a víc stmívá. Tu a tam prochází človíček, nebo projede auto ale žádný jeep na odchytnutí. Cestou dolu se mlha stálé drzí. Je tady domeček a u jeho brány jsou přivázaný koně, a tak se si je fotím. Vychází nějaký chlapík, ale už má „v kuli“ a navazuje se mnou řeč. Polo lámavou angličtinou se ptá, zda se nechci svézt, ale odmítám. Řve na celé okolí, zatímco vzadu ho jeho paní prstem u pusy utišuje. Ještě si se mnou podává ruku a raději už jdu. Raději si na baťoh dávám světlo a taky čelovku na hlavu, protože jsem celý v černém.

Potkávám i policejní budku a ptám se na jeepy, ale ty prý už v tuto dobu nejezdí. Nějakých 6 km jsem již ušel od kavárny až do Dontoganu, což je malý územní a správní obvod města Baguio. Tady již nějaké jeepy vidím, a tak se raději ještě přímo táži jeepaře. „Jo za 10 min pojedu, tak počkej na zastávce, která je kousíček tady“, odpovídá. Na zástavce si všímám jakési internetové herny, inu na Filipínách ne všichni mají internet.

Jeepem dojíždím do centra města a docházím na pokoj. Jeepem dojíždím do centra města a docházím na pokoj a po takové cestě chilluji.

Jít spát nebo mrknout na Night Market?

Uvažuji, zda mám jít ještě ven a vyzkoušet další street food v Baguio Night Market. „Ale jo měl bych, jsem tu poslední den a je již po 9hod, takže to tam už jede“, říkám si. Zastavuju se u jednoho ze stánku, abych udělal fotku. V tom se mě klučina ptá, zda si něco budu kupovat. Povídám mu, že jsem měl jsem už chicken balls, ale tyhle vegetables ještě ne. „A chceš je?“, táže se. „Jojo, zkusím, odpovídám. Normálně mi to chce tento cizí týpek zaplatit, ale hned mu říkám: „Nenene, zaplatím si to“.

A další dobrůtka, u které stoji nápis Odeng (Fish cake), což je spíše korejské jídlo. Jedná se o zpracovaný produkt z mořských plodů vyrobený z mletých bílých ryb a dalších přísad, jako je bramborový škrob, cukr a zelenina. Zejména „eomuk-tang“, podávaný na špízu ve vývaru, je velmi oblíbeným pouličním jídlem, které milují lidé všech věkových skupin. [1] Zkouším a taky to není špatné.

V dalším stánku nacházím paní s drinky, a tak vybírám podle toho kde je nejmíň, a tudíž co lidi berou nejvíce. Je tu jeden zelený, který má jakési kousky zeleného želé a jmenuje se Buko Pandan, což je filipínský desert vyrobený z agar-agaru, což je přírodní polysacharid používaný k ochucování a jako stabilizátor i zahušťovací prostředek a v mnoha výrobcích asijských kuchyní od cukrářských a pekařských výrobků až po mražené dezerty, různá želé, pudinky apod. Je známý i jako japonská želatina. Dalšími ingrediencemi jsou kokos, tapiokové perly, kondenzovené mléko, odpařené mléko a želatina [2].

Baguio Night Market není jen o street food

Všímám si, že dále pak pokračuje část Baguio Night Marketu, kde je možné koupit všelijaké hadry, boty, opasky, peněženky, ale také stříbro a mnoho dalšího. Je to relativně velké, a tak se dívám po nejrůznějších věcech. Zastavuji se u stříbra a vzpomněl jsem si, že Marťa ztratila stříbrný náramek v Margao v Indii. Několik je tady se srdíčkem, a tak se ptám na cenu. Ze 150 PHP to usmlouvávám na 120 PHP. Na konci se otáčím a jdu do druhé lajny kuknout co tam mají.

Čečen vs Czech Republic

Někde uprostřed toho marketu chlápek nabízí do kelímku pochoutku skládající se z jahod, sóji a jahodového sirupu za 30 PHP, a tak to zkouším. Během toho, co si píši tyto ingredience, mě oslovuje kolemjdoucí týpek, který se mě ptá odkud jsem. Tak povídám Czech Republic. A on na mě Čečen? Hned jsem si vzpomněl na stejnou situaci, která se mi přihodila na autobusovém nádraží v Mallace v Malajsii v září 2018, kdy mě také jeden muslim oslovil a ptal se odkud jsem. „Czech Republic“ si pořád spojoval se slovem Čečen a když jsem mu po třetí řekl, že nejsem Čečen, ale z České republiky a on se mě po čtvrté zeptal, už jsem mu z vyčerpanosti na to kývnul.

Jako by byla tahle situace skoro jako přes kopírák. „Nene, to není v Rusku“, odpovídám. „A odkud si ty?“, tážu se jej. „Z části z Německa a část z Omanu“, odpovídá. V duchu si říkám, tak pokud máš jednoho z rodičů či příbuzných z Německa, tak jak to, že mi nerozuměl, a to jsem mu svou zemi zopakoval několikrát. „A ty ingredience si píšeš proč?“, táže se. Píšu cestopis, odpovídám. „Aha a máš stránky?“, ptá se. „Mám ale v češtině“, povídám. „Aha, nevadí“, dopovídá. Loučíme se.

jahodovy sirup

S tím stříbrem to byla dobra koupě, jelikož ryzost na náramku byla 925 a tak mi vrtá hlavou, že bych brachovi koupil třeba přívěsek. Po konverzaci na FB mu nakonec beru jeden s činkou, který usmlouvávám z 450 PHP na 200 PHP a odcházím. Nacházím jeden stánek, kde mě zaujmul plastový had, a tak jsem si říkal, že by se to mohlo líbit Jendovi, taťkovi od Marti, a tak ho kupuji za 50 PHP.

Mám nakoupeno pro všechny

Odbijí 12hod a mě pořad nedají spát ty náramky. Marťa píše, že by se určo její Mamce líbil náramek, a tak tam ještě jdu a kupuji i ji. Teď už rychle na hotel, protože prý od 12 hod v noci zavírají hotel. To jsem nějak nevychytal, ale koukám, ze není zavřený a recepční je na místě. Tak a tímto mám mnoho dárku z krku a jsem rád. Ani jsem se nestihl dnes okoupat, a tak to nechám až se vzbudím. Dnes jsem celkově ušel 27000 kroků, což je přes 20 km, každopádně vrchol Mount Santo Tomas stál za to. Ulehávám.

Zdroje:

[1] http://crazykoreancooking.com/ingredient/fish-cake

[2] https://simplybakings.com/buko-pandan/

Day 6 – Objevování v Baquio city

Objevování v Baquio city

Včera jsem si dal budíka na 9:45 ale nakonec ještě ležím v posteli do 10:15. Na to si dávám sprchu v hotelu. Ty sprchy jsou strašné, připomíná mi to prostředí z filmu Saw. Ani teplá jim tu neteče i přestože šteluji na „high temperature“ a ještě to tu smrdí, protože je to spojené se záchody. Pokoj má umyvadlo se zrcadlem, a tak se ještě holím. Všechno zvládám do hodiny a teďka je čas se sbalit. Na recepci se ještě ptám na busy, které jezdí do Banaue odsud z Baquio city a tak mi ukazují místo kde jít přes Google Maps.

Vyrážím a jdu si směnit eura na filipínské peso a jednu banku DBP vidím naproti. Před skleněnými dveřmi banky stoji securiťák, a tak se ho ptám, zda si to mohu vyměnit. „Tady ne“, povídá. Ale naproti je Baguio City Public Market, kde tedy koukám a jdu tímto směrem.

Je to taková velká tržnice, která mi připomíná Chatuchak Weekend Market v Bangkoku. Někde uprostřed tržnice potkávám securiťáka, a tak se ptám, kde si tady mohu rozměnit peníze. Sam neví a ptá se vedle paní prodávající zeleninu. Ta jde ochotně se mnou několik kroku k bábušce s mini obchůdkem a ta mi ukazuje kolik za 350 euro dostanu. Vychází to u ní na 20405 PHP, takže podle propočtu si nechá jen kolem 200 PHP. Takhle je to mnohem lepší než výběr z bankomatu, který Vám v cizině strhne (alespoň u mě AirBank) 100kč plus minimálně 200 PHP za výběr z jejich bankomatu. Procházím se ještě tržnicí a koukám co bych ještě ulovil za jídlo do autobusu.

Baguio City Public Market

Baguio City Public Market

Pak již jdu směrem k terminálu. Cestou vidím kopeček a na to naskládané domečky, i to je stálé Baguio.

Baguio City

Baquio city

Kde je ten terminál?

Na terminálu zjišťuji, že žádné busy odsud nejezdí do Banaue, jen si zde mohu pronajmout auto. Ještě se raději ptám tady více lidí, protože z mé zkušenosti někdo řekne tak a jiný onak. A opravdu je to tak, jede to z KMS Lines Terminal, což bylo od mého hotelu pár set metrů.

No nic, tak vyrážím skoro 1 km zpátky tam. Terminál se nachází u Rizal parku a při vstupu se mě chlápek ptá: „Banaue?“. „Jo přesně tam“, odpovídám. Paráda a cena je za 450 PHP ale počkat? Co ta paní říká? Že jede až v 21:30? „A nejede o něco dříve?“, ptám se. Jezdí tam jen noční busy, odpovídá. „To je divné, mě říkali už dva lidi, že i denní“, povídám. „Tak o tom nevím“, dodává. „Ale kdo ví, jak to je“, říkám si v duchu. Jakože už se mi nechce chodit přes celé město a hledat. Na netu jsou fakt jen noční busy, co jsem našel. Nakonec se raději rozhoduji, že to vezmu, než bych se sem pak vrátil a řekli mi, že už není místo.

Mrkneme více na Baquio city?

No jo, ale co teď? Máme 14:00, takže mám 7 a půl hodin k dobru. S tou krosnou, a hlavně tím malým batůžkem se mi blbě chodí.

Hned pod Rizal parkem je Burnham park, a tak jdu tam. Uprostřed mají Burnham jezero, kde se lidi projíždějí na různých loďkách i ve tvaru labuti. Na lavičkách lidi okolo řeky nabízejí třeba dobití kreditu ale i masáže.

Baquio city - Burnham

Baquio city - Burnham

Několik kroků od parku vidím přes cestu restauraci Solibao a jelikož bych už něco pojedl, tak jdu tam. Dávám si Kare – Kare, což je zkrátka filipínský guláš. Hovězí maso se vaří s arašídovou omáčkou a s různou zeleninou. Některé jiné varianty Kare – Kare jsou vařené i z kozího či kuřecího masa, ale já si dávám to hovězí. Dostavám pořádný kotel se střední porci rýže. Tohle vím, ze nesním. Chutná to dobře, jen to hovězí maso je z většiny tlusté, a jelikož tlusté nemusím, tak ho z větší části nechávám.

Mňouká tu kočka, a tak ji volám a dávám ji trošku toho tlustého na papírový kapesník na zem. Tak aspoň maso nějak posloužilo. I tak jsem se dost najedl a jídlo odsouvám. Po chvíli přichází člověk, a ptá se, zda by si mohl zbytek vzít. „Jasně“, povídám. Akorát nemá pytlík, a tak mu dávám jeden. Jsem moc rad, že se to nemusí vyhazovat a poslouží to lidem, kteří mají hlad. Vlastně mi udělalo radost, že přišel. Pravděpodobně se jednalo o člověka bez domova.

Kare-Kare

Po 15 min se ještě ukázal, a ještě jednou děkuje. Platím 450 PHP i za mangový džus.

Strašidelný hotel

Koukám se na Google Trips aplikaci (která bohužel od 5.8.2019 již není dostupná – i přesto to byla jedna ze skvělých aplikací, pozn. autora), kde bych se tu ještě podíval a zaujímá mě jedno místo Heritage Hill and Nature Park Garden. Ono tak ani nejde o to, že to je nějaký kopec dědictví, ale nachází se tam opuštěný strašidelný hotel, tedy aspoň co tu píšou. Sice je to na kopci a kokem 2,5km ale čas nějak zabit musím. Veru se tedy kopce v uličkách přes Baquio city nahoru s těžkou krosnou. Lidi na mě pochopitelně všichni koukají, a někteří i zdraví. Asie mě vždy udivuje tou drůbeži, my samozřejmě vypasené slepice a kohouty a oni tato tintítka. Nahoře jde tak trošku vidět na hory a domečky kolem.

místní drůbež

Baquio city

A docházím k opuštěnému hotelu s názvem Dominican Hill Retreat House. Musím si trošku pohnout, protože je zavíračka v 17:00, takže mám tak 25 min čas. Nahoře má budova kříž a omítka je „zamarasena“.

Jeho konstrukce začala v roce 1913 a byl otevřen v roce 1915. Během druhé světové války hledali lidé prchající před Japonci nacházeli útočiště mezi jeho zdmi. Japonské síly jej nakonec napadly a přeměnily ho na své velitelství. Během osvobozování Filipín v dubnu 1945 americké síly bombardovaly místo a částečně zasáhly pravé křídlo budovy. V letech 1945-1947 prošla budova rekonstrukcí. Společnost Diplomat Hotels, Inc. získala vlastnictví nemovitosti v roce 1973 a důkladně přestavěla interiér na hotel se 33 ložnicemi. Hotel spravoval Antonio Agapito „Tony“ Agpaoa, podnikatel z Baguia. Ten zemřel v roce 1987 a od jeho smrti hotel zastavil provoz a byl opuštěn. Budova také utrpěla značné škody během zemětřesení v Luzonu v roce 1990. V roce 2005 byl prohlášen národním historickým místem v Baquio city. [1]

Vnitřek strašitelného hotelu

Uvidíme, co uvnitř. Vnitřek vypadá místy trošku strašidelně, ale býti větší šero a bez lidí, to by byla pecka. Místy mi ale běhá mraz po zádech. Uprostřed velká fontána s nápisem „Wishing well“. Musím ale uznat, že tady pro turisty udělali relativně čisté záchody.

Dominican Hill Retreat House

Dominican Hill Retreat House

strašidelný hotel

Největší tabule na světě z desetimi přikázaní

Opouštím tuto budovu a již při vchodu jsem se ohlížel na Ten Commandments table building, což je největší tabule na světě z desetimi přikázaní a velikostí skoro 153m2. Již v roce 2011 byla oceněna v Guinnessově knize rekordů. [2] Při vstupu koukám okolo na všechny vlajky světa a potkávám uvnitř paní, která povídá, že už zavírá, ale stejně ztrácíme 15 min konverzace. Je velice příjemná a má výbornou angličtinu.

Ten Commandments table building - guiness world record

Ten Commandments table building - Philippines

Ten Commandments table building - Philippines

To už je hlavní brána této oblasti zavřena, ale i tak tu není kdo by ji hlídal. Koukám dále do Google Trips jdu na další místo asi 1 km odsud a cestou si zkracuji voláním Marti. Pomaličku bude zapadat slunce. Docházím k Our Lady of Lourdes Grotto, což je jeskyně Panny Marie Lurské. Kolem ní, je mnoho květin. Kostelík vypadá moc pěkně, je z větší části uvnitř dřevěny, ale nemá varhany. Za 35 PHP si tady můžete z krabice vzít svazek svíček a zapálit.

Our Lady of Lourdes Grotto

Our Lady of Lourdes Grotto

Zpět na Baquio city terminál

Teď už je čas jít zpátky a jen co jsem vešel na hlavní cestu mávám na jeep, jedoucí do centra města. Tentokrát jsem měl štěstí. Holčina sedící na sedačce spolujezdce si se mnou nenapadne děla selfie. Si mohla říct ne? 😀 Dojíždím a máme asi 18:30 a tak jdu ještě sednout do Starbucks a psát dnešní a včerejší záznamy z mých cest, které jsem nestihl. Zkouším Caramel Mochiato a je výborný. Dávám si i brusinkový koláček. Teď budu mít klid na psaní cestopisu. Sepisuji to skoro 2 hod. Pak už je čas jít a já si ještě cestou kupuji nějaké pečivo na cestu a jdu směrem k KMS Lines Terminálu. Dnes je plno lidi v ulicích díky Valentýnu. Všude samé květiny a srdíčka.

U terminálu se ještě potřebuju převléct do kalhot, protože předpokládám, že mi bude kosa, a tak mi týpek ukazuje dřevěnici postavenou na kmenech stromu, připomínající posed. Převlékám se a vše podstatné si dávám do menšího batohu. Nasedám a 21:30 vyjíždíme. Tímto opouštím Baquio city.

Zběsilá jízda do Banaue z Baquio city

Začátek je dobrý ale později mě to začíná pěkně štvát, protože jedeme kdesi přes hory a je to furt nahoru, dolů, doleva, doprava. Nemůžu setrvat v žádné poloze. Zlaté letadlo. Po chvíli mi z těch serpentin začíná byt spatně, musím se nějak zaháknout, abych se co nejméně kymácel. Nejhorší, že tam budeme až v 5 hodin ráno. Tohle nedám. Zkouším najít tu nejlepší polohu na spaní, ale z každé bolí nějaká část těla. Po necelých třech hodinách zastavujeme někde uprostřed ničeho na zdravotní přestávku. Je potřeba procvičit nohy. Dnešní měsíc vypadá úchvatně, ani nevím, zda jsem ho ve tvaru misky takto viděl.

měsíc

Seznamuji se ze spolujezcem

Oslovuji staršího pana, který vypadá, že bude z Evropy. Jeho angličtina je výborná a zjišťuji, že je z Nizozemska, konkrétně z Utrechtu. Cestuje sám a podle jeho vzhledu je mu přes 60 let určitě. Zjišťuji také, že je velký cestovatel a že má projetou i Indii skrz na skrz. Prakticky každou zemi, kterou on či já vyjmenovává, tak ji již navštívil. Na tento věk je tohle pro mě dost motivující. Je čas nasedat a jet. Kupodivu najíždíme odsud na silnici vyšší třídy a takže už bylo serpentin dost. Paní vedle mě nejen že vytuhla, ale opírá se již hlavou o mé rameno. Cestou začínají pomalu vysedávat cestující a minivan se pomalu ale jistě vyprazdňuje. A jen co jsme vyjeli na další silnici nižší třídy, už jsou tu ty ostré serpentiny znovu. Já se picnu.

Nakonec dojíždíme kolem půl 4 ráno do Banaue. Zde je i cílová zastávka a řidič nás vyhazuje u turistického centra. „Můžete si u něj sednout tam na ty lavičky“, povídá. Jenže jen co odjel, brána centra je zavřena. Setrváváme tady chvíli s Nizozemcem, který mi ukazuje tipy, jak cestoval přes Filipíny. Povídá, že za tři dny odlítá z Manily domů. No a co teď my tady ve tmě a zimě budeme dělat? Asi je čas se rozloučit a najít hotel. Ještě máme společnou cestu k hotelu, ale pak se rozdělujeme kdesi u autobusu zastávky. Sedí tu Filipínci, a tak nás navádějí, a tak jdu ke svému hotelu doufajíce, že na recepci budou ještě svítit. Bohužel tomu není tak.

Kde dneska budu spát?

Snažím se klepat na dveře ale marně, jen slyším jen chrapot. Sedám si tam a checkuji Booking, zda nenaleznu nějaký jiný. V tom jde kolem klučina, kterého pozdravuji a on ptající se mě kde mam hotel. Povídám, že tady ale nikdo tam není. Povídá, že toto je jen hospoda a že lůžková část je nahoře Banaue. A na to mi povídá: „Jdu tam“. „Super, já bych se k tobě přidal“, odpovídám. Dojde opět k výměně obligátních otázek. „To je ten hotel tak daleko?“, říkám si v duchu. Jdeme už tak 30 min. Nakonec docházíme a on odemyká hotel.

Z té konverzace jsem nepochopil, že je spolumajitelem hotelu, do kterého jsem chtěl jít. Mám to ale fakt kliku. Jdu s ním po schodech dolů a jednomu nájemníkovi je asi blbě, protože tu frká, plive a myslím, že i blije. Chuťovka do toho umyvadla. Každopádně správce hotelu mi hned dokonce dává místnost s posteli a ptám se ho, jak to tedy uděláme. „Mám ti zaplatit poloviční noc, nebo celou?“, tážu se. „Nene, odpočin si a zaplatíš až za tu další, jak vstaneš“, odpovídá. „To jako fakt? Wow, moc ti děkuji“, odpovídám. Před 5 hod konečně a spokojeně ulehávám.

Zdroj:

[1] https://en.wikipedia.org/wiki/Dominican_Hill_Retreat_House

[2] https://ph.news.yahoo.com/philippines-gets-worlds-largest-ten-commandments-143349108.html

 

Day 7 – Rýžové terasy v Banaue

Rýžové terasy v Banaue

Sice jsem si dal budíka na 10:15, abych zaplatil za hotel, ale spím nakonec až do 12hod. Teprve teď můžu říct, že jsem se vyspal. Jedna věc mě tu štve a to ta, že na pokoji nejsou zásuvky. Mobil mam celkem nabitý, a tak nahoře nechávám nabít powerbanku. Mam tu ještě nějaké špinavé prádlo, a tak jdu prát. A sakryš, do toho umyvadla, kde ráno týpek nablil, se mi to nechce dávat, a tak to prostě peru nad ním (ještěže mám ty mýdélka z těch hotelů). Natahuji si šnůru na pokoji a házím na ní prádlo. Chystám si nejdůležitější věci na cestu a krosnu tu nechávám. Vycházím do slunné obce Banaue. Je to obec v provincii Ifugao a podle sčítání lidu z roku 2000 má obec téměr 21 tisíc obyvatel žijících. Rýžové terasy to je něco čím je Banaue známé. Ta jsou součástí kulturní památky UNESCO.

Banaue

Banaue Philippines

Na obloze není ani mráček, ale je pěkný hic. Procházím i kolem domu Jehovové víry. Tu a tam projíždí rikšové na motorkách. V podstatě motorky mají připojeny na pravé straně vozík pro spolucestující. Míjím mini helipad mezi domy, a za nim je krásný pohled na krajinu kolem. To sluníčko a zelená barva kolem tvoří krásnou kombinaci. Jdou vidět i trošku rýžová pole.

Banaue Philippines

Banaue Philippines

Banaue filipiny

Všímám si, že mám skoro vybitou baterku na foťáku, a tak musím znovu nahoru pro powerbanku. Každopádně pak se vydávám k turistickému středisku, kde potkávám i pár Evropanů.

Banaue filipiny

Navazuji na cestu Mt. Province road do kopce. Mapy.cz ukazuji viewpointy po cestě nahoru, a tak narážím na první viewpoint. Nad tím sluníčkem jsou ta rýžová pole úchvatná.

Osmý div světa

Někdy jsou tyto rýžové terasy označené „Osmým divem světa“. Jsou staré tisíce let. Od úpatí hor sahají do výšky stovek metrů. Pokud bychom terasy rozložili do délky, údajně by obepjaly polovinu zeměkoule. Terasy jsou zavlažovány mnoha horskými proudy a prameny, které byly svedeny do kanálů vedoucích dolů přes rýžové terasy.

Rýžové terasy Banaue

Všude na cestě se tu potulují psi, ale nic neudělají. Další viewpoint jen asi 100 m dále ukazuje rýžové terasy Banaue, tak jak jsou vytisklé na 20 PHP bankovce. V zatáčce cesty narážím na schůdky přímo k rýžovému poli, a tak si zde dělám pár fotek.

Rýžové terasy Banaue

Rýžové terasy Banaue

Rýžové terasy Banaue

Všímám si, že je možné přímo na jednu z rýžovou teras vstoupit a tak se dávám po schůdkách dolů.

Rýžové terasy Banaue

Rýžové terasy Banaue

Na dalším viewpointu výše jdou vidět nejen pole, ale i v další tyčící se hory. Takový výhled bych chtěl mít z okna doma. Koukám na to snad 10 min a užívám si to.

Rýžové terasy Banaue

Rýžové terasy Banaue

 

Tu a tam Vás lidi pozdraví, a hlavně i ty děti pobíhajíce kolem. Jednu z místních se nechala i vyfotografovat.

mala filipinka

V dalších několika minutách si všímám indiánských bábušek sedících na lavičce. Prosím o fotku a všechny souhlasí, ovšem za nějaký ten dar.

babusky

Tak jim dávám 20 PHP. Dorážím na poslední viewpoint, kde je možné jít kolem rýžových teras, ale upřímné část je vydupaná turistama. Výhled je ovšem k nezaplacení. Nějakých 20 min tu tak chilluji. Je tady i lavička. Koukám na vrstevnice přes mapy.cz a jsem v nadmořské výšce 1300 m.

Rýžové terasy Banaue

 

Rýžové terasy Banaue

A teď zpátky

Máme kolem půl 5 a začíná mi být zima, takže si to kráčím dolů. Děti kolem je tu spousta, ale obecně ty domečky mě šokují. Jsou to takové boudy. I prase cestou nacházím.

filipinske deti

prase

Procházím kolem 7th Heaven’s a hned si uvědomuji, že je to ten hotel, kde se ten starší pán z Nizozemska ubytoval. Dělají tu kafé, a tak si jdu dát. Mají tu i jídlo Adobo, které jsem ještě nezkusil, tak paráda a objednávám.

Místní specialita – Adobo

Když připluli španělští mořeplavci a všimli si, jak filipínci nakládají maso v octu, pojmenovali tento způsob marinování adobo. A klenot místní kuchyně byl na světě. Adobo je považováno jako jedno z nejlepších filipínských jídel. Adobo může být z vepřového nebo kuřecího masa, které se vaří se sójovou omáčkou, česnekem, octem, pepřem a bobkovým listem.

A vida náš Holanďan se tu objevil a všímá si mě. „Viděl jsi ten západ slunce?“ táže se mě. Hned beru foťák a jdu fotit na jejich terasu. To kafé si tu beru taky a pochvíli ke mně přichází Holanďan. Opět kecáme o cestovaní, zatímco dostávám Adobo pod nos.

Adobo - filipinske jidlo

Potkal jsem tu českou rodinu..

Povídáme si dobrou hodinu a půl a pozívá mě i na pivo. Najednou se na terase na chvíli mihnul klučina a co to slyším? Jsou to české hlasy a je tu celá rodinka ubytovaná. Vyměňuji s nimi pár slov. S milým Holanďanem ještě děláme společnou fotku a pak již jde na pokoj.

filipiny spolecna fotka

Mezitím tu česká rodinka hraje kanastu u jednoho ze stolu. Na chvíli je vyrušuju, zda by mi dali nějaké tipy, kde byli. A tak s nimi prokecávám další hodinu. Kecal bych s nimi vice, kdyby nám paní z hotelu neřekla, že už zavírá hlavní vchod. Tatík kluků mi dokonce nabízí svezení půjčeným autem k mému hotelu, a tak chvíli odmítám, ale pak si říkám proč ne. To už je asi 21hod. Spojuju se ještě s Marťou na 45 min a následně prosím klučinu na recepci o udělaní kafé. Teď už vzhůru do psaní poznámek z dnešního dne.

Během toho přichází recepční, že bude zhasínat, a tak se ho ptám, že jsem slyšel, že má konat zítra svatba. „Jojo, klidně se tam běž podívat a můžeš se tam taky zadarmo najíst“, odpovídá. „To jako vážně?“, tážu se. Ano, je to u Immaculate Concepcion School, a tak se hned dívám na mapy, kde to vlastně je. Díky psaní cestopisu jdu až v 1 ráno jdu spát.

Day 8 – Místní Filipínská svatba a okolí Banaue

Místní Filipínská svatba a okolí Banaue

Jako včera, tak i toto ráno jsem si dal budík na 10:15. Jsem to ale spáč, že jsem do 11:30 nevylezl z postele. Včera jsem se dozvěděl, že v obci Banaue má být filipínská svatba, a tak jsem si řekl, že se tam půjdu podívat. Také se mi i dnes zdálo, že jsem byl na svatbě a jedl tam :D. Tak schválně, jak to dneska dopadne. Chystám si nejdůležitější věci do báglu a během 10 min vycházím. Dneska je venku opět horko a já procházím dolů až k centru města. Tam se ještě stavuji do turistického centra, optat se v kolik jede jeep do vesnice Batad. Údajně až od 14:30, což je škoda, protože musím zabít půl dne čekáním. Dole v centru města jsem přes den ještě ani nebyl, je tady několik místních obchůdku a opět jakási menší tržnice.

Banaue tržnice

Banaue

Každopádně proto bych se dostal na místní svatbu musím přes řeku, a tak zde nacházím nenápadnou cestu mezi domy, která vede schůzkami dolů k úzkému ale do délky velkému mostu. Most se nezdá byt nový, spíše bych řekl zachovalý a při vstupu na něj se kýve. Úplně příjemné to zrovna není.

Banaue old bridge

Filipínská svatba

Docházím na místo činu. A je to tak pravá filipínská svatba je přímo před očima. Představoval jsem si tu svatbu ve snu úplně jinak. Mají to venku a je tady snad půlka obce Banaue. Jen co jsem přišel začíná jim první novomanželský tanec a následně se přidává maminka ženicha a tatínek nevěsty. Celé je to komentováno nějakou starší paní.

Filipínská svatba

 

Následuje jakýsi individuální tanec lidí, tančící jako indiáni u totemu za zvuku připomínající mlácení do hrnců. Všichni se tak nějak trhaně pohybují a k ničemu jinému to neumím porovnat, než právě indiánskému tanci. Nicméně jedná se tanec Gangsa, což je nativní a tradiční tanec na svatbách z místní provincie Ifugao. Jeden si ho tu náramně užívá.

Filipínská svatba

Následně polovina lidí tu zvedá ruku, připomínajíce hajlovaní a vypadá to, jako by skládali jakousi přísahu.

Filipínská svatba

Ochutnávka místního svatebního jídla

Starší paní následně vyzývá lidi, že se podává jídlo. Vzadu lidi spojili stoly dohromady a začali přinášet rýži, kuřecí, hovězí, vepřové, nějaký skelet, játra a mnoho dalšího.

Filipínská svatba

Já jen tak koukám kolem a najednou na mě začne volat paní a mávat táckem a povídá: “Pojď jsem a vem si.” Dává mi tácek do ruky a poušti mě před sebe, mezitím se za námi vytvořila obrovská fronta. Nejdřív dostavám rýži kde mi místní paní, že je to ta jejich místní. Pak dostavám jakousi smaženou rýži a dále snad všechny druhy masa, ale také i játru. Nakonec i polévku v kelímku. Lidi si tu dávají mega velké porce, sám to nechápu. Hold pravá filipínská svatba. Já si usedám na lavičku a začínám s jídlem.

Filipínská svatba

Jejich místní rýže je trošku sušší, ale jsem rád, že jsem zkusil. Kuřecí maso chválím (žadné tlusté), ovšem vepřové je tvrdé jako kost a nejde uhryznout. A játra? Hrůza, a tak ji nechávám. Vepřové dávám tady místnímu psovi na zem.

Filipínská svatba

A polévka? Wow, ta je mega intenzivní a mastná až je to i trošku nechutné ale nakonec ji do 3/4 spořádávám.

Filipínská svatba

Pěkně jsem se tedy najedl musím říct. A co by to byla za filipínská svatba bez společné fotky novomanželů? Ti k tomu přistupují.

Filipínská svatba

Místní rýžová pole

Teď už se tu nic velkého neděje, jen se žere, a tak opouštím místní školu a zabočuji na stezku k rýžovým terasám. Všímám si, že mi již dochází voda, a tak si ještě v místním krámku kupuji. A jde se. Z těch schodů nahoru a jídla mě ale úplně dobře není, to jídlo bylo těžké, a tak si na půl hoďky sedávám na schody a pozoruji terasy. Sluníčko nám stálé svití a tu a tam někdo z místních prochází kolem mě. Jdu kolem místních dřevěných domečku a všímám si, že se ke mně připojili dva desetiletí chlapci, a tak si vyměňujeme pár vět. Schodů je tu snad až do nebe ale výhledy tady jsou k nezaplacení.

filipíny - rýžové terasy

filipíny - rýžové terasy

filipíny - rýžové terasy

Cestou nahoru potkávám i nějakého Němce, a tak se na chvíli dáváme do kecu. Jmenuje se Matt. Prý včera přijel z Nového Zélandu a už cestuje vkuse 5 měsíců. Vyměňujeme si číslo, protože taky fičí do Batadu a pak pokračuji v cestě.

filipíny - rýžové terasy

Banaue - rýžové terasy

Teď už se dostavám nahoru a po těch úzkých betonových cestičkách ohraničující rýžová pole, kde se jde již dobře. Tady už to vypadá trošku jako v divočině.

Banaue Filipiny

Banaue Filipiny

Cestičkou se posunuji stálé kupředu přes rýžová pole. Výhledy jsou více než úchvatné. Co bych dal za takový výhled z okna. Líbí se mi i některé druhy stromu vypadajíce, jako měli listy z kapradin. Podobné jsem viděl i v Cameron Highlands v Malajsii. Ostatně mají na sobě jakési béžové chloupky.

 

 

Banaue Philippines

Philippines Banaue

Teď vcházím na úzký a mokry betonový kvádr zpevňující jednu z rýžovou teras a malém jsem žuchnul do té vody. Tohle bylo úplně o fous.

 

Philippines Banaue

Philippines Banaue tree

Cestička až k vodopádu

Cestou dále zjišťuji, že jsem se napojil na špatnou cestičku a toho jsem si všimnul náhodné, a tak se vracím zpátky. Ale říkám si, že jsem tam žádnou křižovatku neviděl, ale pak mě to došlo, jak jsem tam došel. Cestička totiž ani nejde vidět a je pěkně strmá. Snad se tady nezabiju. Žádné schody a zemina je navíc mokrá. Opatrně scházím až dolů a slyším šum vody. Že by to byl vodopád? Je to tak, jakýsi malý vodopád tu je, a tak si čistím ruce od hlíny při sestupování.

filipiny mravenec

A teď nečekaně opět schody nahoru, kterými se teď veru. I tady všude jsou rýžové plantáže střídající se s všudypřítomnou divočinou, zatímco jdu stále přes betonovou úzkou cestičku. Nejlepší je na tom, že jsem od toho Němce již nikoho cestou nepotkal. Západ slunce máme za hodinu a je kolem 17:00. Plus se dá nějakou tu půl hodinku ještě jít za mírného šera. Mým cílem je dojít na asfaltovou cestu nahoře. Banaue ryzova pole

Domečky uprostřed rýžových polí

Po dlouhé době míjím první domek, ale všímám si, že zde snad nikdo není. Podle té dýky na zemi to vypadá, že tady někdo šikovný vyřezává ze dřeva draky a ty jsou moc pěkné.

vyrezavani ze dreva

Banaue lost hut

Po nějakých sto metrech míjím další místní domečky, kde již vidím hrající si děti a stékající psy. Udělal jsem i foto místních kluků.

Filipiny lidi

U dalšího domečku se ptám místních kudy kam se dostanu na asfaltovou cestu nahoře, a tak mě paní naviguje. Už by to nemělo být snad tak daleko a cesta je již nadohled. Pořád jsem si říkal k čemu jsou ty provazy táhnoucí se shora až dolů přes rýžové terasy všude kolem a pak mi to došlo, když jsem uviděl ten modrý koš, který slouží jako dopravák mezi dveřmi místy.

banaue

Jen co jsem ho prošel slyším nějaké zvuky chrochtaní, a tak se divám kolem a vidím jakéhosi synáčka jdoucí s otcem nesoucí tyč a mající na každé straně tyče ověnčené sele. No nedalo mi to a udělal jsem další fotku.

banaue local guy

Přes schody si to pádím nahoru, kde opět nějaký čas chodím kolem teras a nezapomenutelným výhledem na okolí. Všímám si i banánovníku, mající ještě zelené banány.

banany

Cesta zpátky

Nakonec přece úspěšné docházím přes nekonečné schody na cestu, a ještě si všímám šestého viewpointu na kterém jsem včera nebyl.banaue

banaue viewdeck viewpoint

Banaue - rice terraces

Cestou dolů se začíná stmívat a já si ještě v jednom stánku kupuji crackery a kávu, kterou si beru s sebou. Doufám v to, že tu pojede nějaký jeep, ale nakonec mám smůlu. Cestou se stavuji dolů do centra, kde kupuji pečivo na večer a ráno. Ti Filipínci jí snad jen sladké věci, protože já za boha nemůžu najít žádné slané pečivo a vůbec i ty hlavní jídla jsou tady takové sladké.

Místní Filipínská svatba a okolí

Ještě si v dalším krámku kupuji nějaké čokoládové pití, ale nic moc. Volám si z Marťou, zatímco jdu na hotel. Tam docházím až kolem 20hod a dávám si sprchu. Tím, že jsem vyčerpaný tak ulehávám na skoro hodinu a půl do postele a budím se v 22hod. Ještě si bookuji přespání v Batadu a následně opět spokojeně ulehávám.