Island, země ohně a ledu

Psal se leden 2017 a mě se trošku zachtělo dobrodružství, a tak mě napadl další nevšední cestovatelský zážitek a to vydat se až na Island. Můj plán byl procestovat pokud možno celý ostrov, nicméně samotnému se mi ne zrovna úplně chtělo a tak všichni známe to pořekadlo „Ve dvou se to lépe táhne“. Hned jsem měl v hlavě kamaráda/kolegu a spolužáka, se kterým jsem minulý rok absolvoval Milano v Italii a tak jsem neostýchal a hned ho v práci ulovil abych s nim nahodil řeč o mém “snu”. Za necelý týden přišel a na nabídku mi kývnul. Ihned jsme vyřešili letenky a zjistili, že společnost CSA začala lítat letos přímým letem na Island. Později jsme se vrhli na booking auta. Dva měsíce před letem jsme postupně plánovali jednotlivé cíle naší cesty.

Všechno to uteklo rychle a najednou přišel den D a my už sedíme v pendolinu ve směru na Prahu. Neuběhly ani 4 hodiny a to už sedíme na letišti odbavení i s letenkami, pojídajíc řízky s čerstvým cibulovým chlebem a čekajíc na nástup do letadla.

Vzhůru na sever

Je něco před 10 hodinou večerní a my vylítáváme z runwaye a pomalu se přibližujeme do vysněné destinace. Stálým přibližováním se dělá větší a větší světlo, snad jako bychom cestovali opačným proudem času, nebo jakoby se čas o několik hodin posunul a začalo vycházet slunce.

Počítali jsme s tím, že v době letního slunovratu potkáme na Islandu více světla. Je nám stále divnější, že se hodiny schylují k půlnoci, zatímco přistáváme za úplného světla. Cesta trvala necelé 4 hodiny a nám docvakává , že 14 dní noc ani šero neuvidíme. Podle statistik slunce ten den zapadalo za obzor minutu před půlnoci a vycházelo dvě minuty po 3 hod ranní. To máme něco přes 3 hodiny, ale 1 hodina ranní a takové světlo? O nějakém zapadání vůbec nemluvě. No ještě, že jsem si vzal klapky na oči 🙂

 

Reykjavík a jeho okolí

Procházíme chodbami letiště za úplného světla těsně po půlnoci až k pásům, abychom si vyzvedli společný kufr. Při čekání koukám na ospalé lidi a najednou – co to zbystřily mé oči? Je to on nebo není? Nesměle se blížím k povědomé osobě a v duchu si říkám, že si stejně udělám menší trapas. A vážně, spolužák z VŠB-TUO si taky s kamarády/kolegy udělal výlet – ten svět je fakt malý. Ztrácím s ním chvíli řeč a ejhle, přijíždí kufr na pásu.

Vyzvednutí auta jsme měli naplánované v 8 hodin ráno, a tak po letišti hledáme místečko, kde bychom mohli spočinout a případně se uchýlit ke spánku. Jedno takové klidnější nacházíme – instalujeme naše „pseudopostele“ na zem, zatímco kolem nás odpočívají unavení lidi z jiných cest. Před usnutím si ještě všímáme cedule s nápisem „no sleeping“ a „no cooking“, lehce se pousmějeme asi tak jako ostatní kolem, kterým je cedule rovněž ukradena a ztrácíme se.

Hey sir, wake up! I tu Michala probouzí securiťák kolem 6 hodinou ranní, kterému se nelíbí, že se s ostatními povalujeme na zemi. Na to pak Michal šťouchá do mě. Hladovi a stále unavení pojídáme májku s cibulovým chlebem, na chvíli pozevlíme a koukáme na hodiny a uchylujeme se k přepážce pro vyzvednutí auta. Auto jsme si objednali pres firmu Avis, která měla pobočku na letišti.

Rezervaci jsme již předtím provedli pre-bookingem přes https://www.rentalcars.com/cs/ , kde je možné porovnat auta společnosti, a tak i ušetřit. Samozřejmostí byla plna ochrana zahrnujíce havarijní pojištění, ale na místě si ještě pro úplný klid naší mysli a duše připlácíme za pojištění odpovědnosti, které nás vychází na 12euro/den.

Vstupujeme na Islandskou půdu

Dostáváme klíče a vykráčíme na islandskou půdu směrem k velkému parkovišti, zatímco nám kapky padají z nebe. Nehledáme nějak dlouho a už vidíme naše autíčko Volkswagen Polo. Pokládáme si řečnickou otázku „Snad nebude takto pršet celých 14 dní“. Auto máme, a tak házíme společný cestovní kufr nasoukaný stanem, spacáky a jídlem do zadního kufru a dva příruční kufry házíme na zadní sedačku. Ještě rychle nastavit GPS navigaci a konečně můžeme spokojeně vyjet z parkoviště.

A tak si to pádíme z letiště a míříme směr Reykjavík. Projíždíme celým Reykjavíkem až na malý poloostrov nazývaný Seltjarnarnes. Jednalo se vlastně o obec na jihozápadě Islandu v aglomeraci města Reykjavík. Zastavujeme kousek od Golfového hřiště Golfklúbbur – Seltjarnarnes, což je naším prvním místem (údajně se na Islandu nachází až 70 golfových hřišť). Bereme zrcadlovku a GoPro a jdeme udělat pár fotek. Házíme jej zpátky a poté kráčím k velkým balvanům, abych si udělal krásný to výhled od moře na obec a Reykjavík z dálky. Chvíli se kocháme a dále kráčíme ke golfovému hřišti.

Útoky místní ptáků

Cestou nad námi krouží ptáci a z nenadání na nás jeden z nich začíná ječet a o chvíli později se na náš střemhlav vrhá a to už se k němu přidávají i další. „Hej! My jsme turisti, nechte nás být! To Vám tak vadíme? Cestou zpátky si všímáme, že kousek od nás hnízdí jejich mláďata v trávě. Prakticky nevidíme jinou možnost, jak se jinak vrátit k autu než zpátky přes „letecké útoky“ neznámých ptáků, a tak pocházíme opět hejnem náletů a ptačích křiků. Později se dovídáme z našeho cestovatelského průvodce, že se jedná o Rybáky arktické/dlouhoocasé.

Kousek od pobřežní cesty dokráčíme až k majáku Grótta Island Lighthouse, Seltjarnarnes. Hledíme, zda je šance dojít blíže, ale vypadá to bez šance – poloostrov oddělují mokré balvany a cedule nám prozrazuje zákaz vstupu díky námluvám ptactva. Prakticky si s tímto výhledem vystačujeme a docházíme zpátky do auta, kde již pádíme směr Reykjavík.

Při průjezdu zjišťujeme, že zde neexistuji žádné výškové budovy a město je od pohledu malá metropole. Podle statistiky zde žije více než 1/3 obyvatel Islandu. Dedukcí zjišťujeme, že si město žije svému vlastnímu tempu, Ale jedno bylo jasné, město oplývalo velkým rustikálním kouzlem.

Zajímavosti je, že je to jedno z nejsevernějších hlavních měst světa a také nejzápadnějším hlavním městem Evropy. „Kouřová zátoka“, to je překlad slova Reykjavík do češtiny, kterou vymyslel jeden z osadníku Islandu, protože považoval páru vycházející ze země za kouř. Reykjavík používá pro vytápění budov geotermálně ohřívanou voda, která se rozvádí potrubím a která se dokonce se rozvádí i pod chodníky a parkoviště, aby v zimě zamezila jejich zamrzání. A tak se Reykjavík stal nejekologičtější metropolí na světě. Mimojiné se zde natáčela část filmu The Fifth Estate (2013).

Reykjavík a jeho centrum

Popojíždíme k další turistické atrakci Thufa, což je vrchol kopečku u námořního přístaviště s údajným panoramatickým výhledem na Reykjavík a okolní hory. Nepoštěsťuje se nám, protože staré travní koberce malého kopečku se zrovna vyměňují za nové, tak si alespoň děláme pár fotek u přístavu.

Na opačné straně břehu zajíždíme na placené parkoviště, kupujeme si lístek a uvažujeme, zda nám stání na 2 hodiny bude stačit. Nakonec se rozhodujeme, že ano a několik sekund po zaplacení k nám nakloní pán v autě, zda nechceme zadarmo parkovací lístek s platností na 3 hodiny – paráda. Házíme lístek za přední sklo a o kus dále se přibližujeme ke koncertní hale a konferenčnímu centru Harpa (Harpa Concert Hall and Conference Centre). Součástí byl dole i obchod se suvenýry a tak hned v prvním dni pár nakupujeme. Krásné pohledy zasíláme ihned do České Republiky.

Procházkou se dostáváme až do hlavního centra města Reykjavík, které je úplně maličké a jelikož hladovíme a ceny tu jsou nekřesťanské, vstupujeme do obchodu s názvem 1011, kde si kupujeme obyčejné párky v rohlíku a sedáváme si do parku Austurvöll, kde v pěkné to zimě hltáme jídlo i s obalem. Naproti nám se tyčí socha zvaná za hrdost Islandu s údajně nejvýznamnějších bojovníků Islandu.

Kousek od parku se vidíme luteránskou katedrálu Dómkirkjan, která má sice strohou fasádu ale za to krásný interiér.

Popojdeme na jihozápad od parku, kde se tyčila sklobetonová radnice City Hall, údajně navržená tak, aby spojovala obyčejné lidi s politiky a městské budovy s přírodou. Budova je zářným příkladem islandské architektury 20. Století. Radnice slouží také jako hala s návštěvnickým centrem, kde se také nachází výstavní sál a velikou plastickou mapu Islandu. Základy budovy jsou ponořeny v jezeru Tjornin.

Cestou také navštěvujeme kostel Fríkirkjan, který lze vidět na obrázku s jezerem.

Další památky

„Tak co Michale, dvě hodiny utekly, chce se nám jít několik kilometrů k autu kupovat nový parkovací lístek?“ „Kašlem na to, oni to tu stejně nebudou řešit.“ A tak se pěšky dostáváme k větší katedrále Cathedral of Christ the King s gotickou architekturou, kterou můžete vidět ve východní části města Reykjavík. Hned mě napadá první – věž vypadá na první pohled jako ta ze hry Stronghold.

Necelé 2km dále od katedrály obdivujeme mohutnou skulpturu lodi z ocele Sólfarið – Sun Voyager (sluneční poutník). Celá loď byla umístěna přímo na žule hned vedle moře.

Po třech a půl hodinách docházíme k autu se zjištěním, že parkovací lístky Islanďané neřeší. Popojíždíme více na východ Reykjavíku a parkujeme s nesmělostí v Městském parku Klambratún. Trošku se nám rozpršelo, tak stále sedíme v autě a já kymácím s hlavou, protože mě začíná brát spaní. „Raději půjdeme, než tady usnu“ odvětil jsem. Slovo dalo slovo a my vystupujeme z auta, zatímco se nedaleko tyčí kostel Háteigskirkja, postavený v roce 1965.

Popojíždíme ve východní části Reykjavíku, kde nalézáme na malém travnatém náměstí u moře vilu Höfði. Zkoušíme, zda se můžeme do vily dostat, ale zjišťujeme, že je budova užívaná pro vládní recepce a podobné společenské účely a proto je uzavřená pro veřejnost. Právě zde se v roce 1986 setkali prezidenti Gorbačov a Reagan, aby projednali otázky jaderného odzbrojování. Podle pověsti v ní dokonce straší duch.

Projíždíme městem k sochařskému muzeu Ásmundarsafn, mezitím slyšíme nějakou festivalovou hudbu z povzálí. Přicházíme hodinu po zavíračce, ale to nám vůbec nevadí, protože kolem této budovy nalézáme moderní sochy zobrazující Islanďany a různé mytické postavy.

Dostali jsme pokutu

Nějaké fotky máme, a tak se pomalu blížíme se k autu. Zaměřuji své oči na přední sklo auta a otáčím se k Michalovi s otázkou „Není to to, co si myslím, že ne?“ Za stěračem se náhle objevil papírek. Oba se shodujeme, že jsme cestou nic neviděli a tak doufám v nějaké reklamní sdělení. Islandsky jsme fakt neuměli, ale písmeno „P“ na modrém pozadí vlevo nahoře potvrzuje naše očekávání.

Nevěřícně na to koukáme a pro jistotu se ptáme posilněných kolemjdoucích, kteří nejspíš upalovali na festival, zda by nám tu hatmatilku nepřeložili. “No jo, to máte pokutu za parkování někde z centra města. Píšou tady za 4500 ISK, a když to splatíte do 3 dnů, odečte se Vám 1100 ISK. Ale to je v pohodě, je to jako byste zaplatili za pivo v baru. Jediná možnost jak to splatit je přes banku“ povídá jeden už trošku v přiopilém stavu. OK, oplétačky s Avisem nechceme a tak zapínáme data a hledáme nejbližší banku.

Pár kilometrů od nás se jedna nachází a tak na nic nečekáme a jedem, abychom to měli z krku. Zajíždíme do ulice, kde prakticky nic není, ani banka. Všímáme si další věci a to otevřených hodin bank, ale i ta poslední banka zavřela v 7 hodin a teď je zrovna před 8 hodinou večerní a co nejhorší je pátek. Koukáme se na víkendové hodiny bank, ale nenacházíme žádnou. „No nic, v pondělí je taky den…“ zahodíme lístek do přední přihrádky auta a dále pokračujeme.

Chrám Hallgrimskirkja

Jednou z nejpěknějších zastávek Reykjavíku byl nepřehlédnutelný monumentální chrám Hallgrimskirkja, který už spatříte při cestě z letiště do města. Kostelní budova je tak obrovská, že je ve srovnání s ní okolní stavby zdají býti bezvýznamné. Budova nám připomíná raketoplán připravený ke startu. Věž je vysoká 73 metrů. Varhany jsou vysoké neuvěřitelných 15 metrů a mají přes 5000 píšťal.

A teď už jedeme směrem na západní Reykjavík, kde se nachází mořská zátoka s malou pláží Nauthólsvík. Voda u pláže je ohřívání přívodem horké vody z termálního pramene na návrší, takže mořská voda pak dosahuje teploty 20 °C, ale nacházíme i bazénky s teplejší vodou do 35 °C. Nicméně při porovnání obrázku pláže a skutečností lze vidět, že voda nedosahuje návrší pomalu ani po kotníky.

Na kopci Öskjuhlíð opačné straně Reykjavického letiště, koukáme na proskleněnou kopuli Perlan, nicméně v tuto dobu již zavřenou. Údajně se v ní nachází otočná restaurace, která je umístěna nad šesti obrovskými nádržemi s geotermální vodou, kde se vejde 24 miliónů litrů vody, což pokryje zhruba polovinu spotřeby Reykjavíku.

Kousek od Perlanu nacházíme již nefungující geotermální pramen s upozorňující na jeho teplotu a tak děláme pár fotek.

Je něco před 9 hodinou a my dostáváme hlad a tak vjíždíme naposledy do centra města. Nenacházíme ale žádné místo a tak parkujeme od centra níže na placeném parkovišti. Ihned se blížíme k automatu pro lístek, a všímáme si na něm informace Mán-fös 9:00-18:00. „No pokud to znamená to, co si myslím, tak bychom si lístek kupovat nemuseli“ odvětil jsem. „No já nevím.“ povídá Michal. Nikdo se v blízkosti nenachází a tak jdeme směr centrum a nacházíme holčiny, kterých se ptáme, jak je to s placením. „It’s after 6pm, you cannot pay for parking” povídá jedna z nich. „Thanks a lot”odpovídám a s klidnou mysli kráčíme do centra.

Chybí nám bomba na vaření

Po rychlé rozhodovačce dáváme párky v rohlíku a sedáváme na lavičky. Zatímco spořádáváme jídlo, koukáme na lidi, procházejíc jednu z největších pěších ulic Austurstræti.

„Musíme někde koupit tu plynovou bombu na vaření.“ povídá Michal, zatímco já mu přitakávám. Sedáme do auta a navštěvujeme obchod, který je ještě naštěstí otevřen. Bomba ale nikde a tak nám pokladní sděluje, že plynovou bombu koupíme na pumpě a tak nás navádí na nejbližší. Jednu nacházíme a tak do ní ihned vcházíme. Štěstí ale přišlo v neštěstí – žádnou bombičku nenacházíme. Promlouvám s pokladním, že poptáváme propan-butanovou kartuši. Ten nám sděluje, že jednu jim tady nechali turisti a že nám ji dá klidně zadarmo. „That would be great“, dodal jsem s úsměvem. „Super“ dodal Michal a přináší hořák. „Hmm, tak to je bez šance – tohle je ta propichovací, pro náš hořák máme tu šroubovací.“ „My máme fakt smůlu, však v pohodě, tak nebudeme jíst“ dodal jsem ironicky a jedeme zase o dům dál.

Nacházíme další benzínku, ale to už jsme smířeni s naší nepřízni osudu. A vida, nějaké kartuše tu přece jen mají, že by jen přece? Ihned jednu zkoušíme a zjišťujeme, zda pasuje do hořáku. Výborně je to ona! „A máme vůbec zapalovač?“, zeptal se mě Michal. „No vidíš to, to bychom se moc nenajedli“, dodávám a ihned ho kupujeme.

Kde dneska přespíme?

„Stan nebo auto?“ To je teď oč tu běží. Parkoviště ve městském parku Klambratún bylo klidné a tak se uchylujeme tam. Hodiny už ukazují skoro 11 a my už víceméně smíření, že ulehneme v autě. Poslední kontrola map, zda jsme na něco nezapomněli. Něco by tu přece jen bylo a tak se rozhodujeme, zda to dnes prubnout, nebo jít spát. „Vypadá to dobře“ odvětil Michal a to už jsme na cestě k sochařskému parku (Sculpture Park), nacházející se na severovýchodu, zatímco si cestou všímáme kempu (Camper Resort) ve vzdálenější městské části v Reykjavíku s tyčící se lodí v parku Grafarvogi. Parkujeme auto, a to už se procházíme krásným sochařským parkem u pěší cesty. V dáli se nám sklání slunce svítící do dešťových mraků nad mořskou zátokou.

Hodiny ukazují půl 12 a my ze zvědavosti jdeme „checknout“ kemp, který již z cesty vypadal velice dobře. Kemp má i sprchy, což hned oceňujeme po dlouhém cestování a dobrodružné cestě Reykjavíku a tak zůstáváme tady. Majitel kempu už asi spí, jelikož na recepci nikdo není a tak se zastavujeme optat se u nejbližšího stanu. Ti také nezaplatili a budou to řešit až ráno. Přeparkováváme auto a roztahujeme u něj stan. Na sprchu už jsme moc unavení, nejdůležitější věci ke spánku. Je něco po 12 hodině a světlo by se dalo krájet. Nasazuji na oči klapky a uléháme ke spánku.

Zlatý okruh

Po dlouhém včerejším dni se probouzíme. Ve stanu byla trošku zima, ale noc svítících paprsků nebyla nejhorší. Konečně na sebe „házíme“ horkou sprchu a začínáme balit věci a následně i stan. Ještěže jsme si vzali proteinové tyčinky, abychom zahnali rychle hlad. Cestou kolem kempu jsme si nemohli nevšimnout tyčící se lodí v přilehlém parku Skemmtigarðurinn Grafarvogi. Ihned se k ní vrháme. Zjišťujeme, že součástí parku je minigolf a kolem drah nacházíme různě umístěné artefakty. Najdeme tu třeba starý traktor, zadní část lodi ale také dřevěné strážní věže s opevněními.

Konečně nacházíme majitele kempu, kterému platíme za noc a nasedáme do auta na 300 km dlouhý okružní výlet z Reykjavíku, který zahrnuje historicky a geologicky významná místa Islandu. Neuběhla ani půl hodina jízdy a já nemohu z okolního světa spustit oči. Myslím, že je Michal na tom stejně. To je prostě pastva! O několik kilometrů zastavujeme, abychom si ji vyfotili.

Ta nádhera nám úplně převrátila smysly, a my zjišťujeme, že se nacházíme u Laxnessova muzea (Laxness museum), což byl prozaik, básník, dramatik, esejista a překladatel a také nositel Nobelovy ceny za literaturu. Úplně si vystačíme na vnější část muzea, protože u něj nacházíme přistaveného Jaguára Mark 2 z roku 1962, pěkný to kousek. Nasedáme a jedeme dále.

Cestou zastavujeme na malé vyhlídce u cesty a v dáli koukáme na největší jezero na Islandu Þingvallavatn s rozlohou 82,6km² údajnou maximální hloubkou 114 metrů. Začíná nám foukat vítr a tak se uchylujeme do auta a jedeme směrem ke zlatému okruhu.

Oči nám stále spadají na venkovní svět.

Zlatý okruh – Vodopád Öxarárfoss

Jsme asi 50 kilometrů od Reykjavíku a naše první významná zastávka se blíží a tak sjíždíme z hlavní cesty po kamínkované. Všímáme si ideálních míst na kempování s pěknými malými chatkami zahrnující dokonce i dřezy. A konečně, vjíždíme na přeplněné provizorní parkoviště, ale místa moc není a tak čekáme na uvolnění. A vida, jedno auto vyjíždí a tak parkujeme jak jinak pod velkou kaluží vody. Všímáme si parkovacího automatu a tak ihned kupujeme parkovací lístek. To už se blížíme roklinou po dřevěné pěší cestě přímo vodopádu Öxarárfoss s výškou 20 metrů. Foss značí islandsky vodopád a Öxará je jméno řeky.

Řeka dále protéká tektonickým zlomem a pokračuje mezi stěnami rokle až do jezera Þingvallavatn.

Scházíme na kamínkovou cestu na další turistické atrakce a jen, co by kamenem dohodil pokukáváme na jezírko Drekkingarhylur v němž údajně byly v pytlích topeny nevěrné ženy.

Začíná nám pršet, ale to nám vůbec nevadí, ba naopak – procházíme nádhernou cestičkou a obdivujeme tektonickou puklinu Almannagjá, táhnoucí se již od vodopádu. Puklina je místem severoamerické a evropské zemské kontinentální desky, které se každoročně od sebe vzdalují.

Dostáváme k Lögbergu, což bylo místo pro shromáždění islandského parlamentu. Dnes tu nevidíme nic jiného než tyčící se islandskou vlajku na stožáru, kde předsedající parlamentu pronášel své projevy. S proudem řeky Öxará docházíme k velkému parkovišti s informačním centrem, kde se v dálce koukáme s opačné strany na největší jezero Þingvallavatn.

Zlatý okruh – Národní park Þingvellir

Po levé straně koukáme na národní park Þingvellir (v překladu shromažďovací pláně), zatímco se počasí umoudřuje a my dostáváme krásný výhled na celý to park. Þingvellir na nás působí dojmem opuštěného místa, ale před 1000 lety sem každé léto po dobu dvou týdnů proudily zástupy Islanďanů, aby se účastnili zasedání parlamentu. Dokonce se tu natáčel seriál Game Of Thrones.

Scházíme cestou zpátky přes tektonickou puklinu na umělou pěší stezku a dál přes řeku Öxará a koukáme se z mostu na ní. „Takhle čistou vodu jsem už dlouho neviděl“, povídám Michalovi. Ten jen přitakal. Abychom viděli místo, kde se z barbarských Vikingů jako zázrakem stali první parlamentáři na světě, zabočujeme na cestu k sněmovním pláním obsahující pět spojených domečků a jeden nejstarších kostelů Þingvallakirkja na Islandu. Místo bylo vybráno skvěle – v okolí byly pastviny pro koně, vedly sem stezky z obydlených částí ostrova a bylo zde jezero hemžící se rybami – v té době nezbytný předpoklad pro nasycení příchozích.

Cestičkou se vracíme zpátky k parkovišti, ale nijak nespěcháme, času je dost a stále je o co stát. Hlavy skláníme výše, a nám se tak v dálce vyjímá úžasná, táhnoucí se puklina tektonické desky, pod vzdálenými bouřkovými mraky. Celá krajina působí příjemným dojmem a lze na ni vypozorovat plno přírodních úkazů.

Teď už startujeme auto a vyrážíme zase o kus dál. Ani nevjíždíme na hlavní cestu a uvědomujeme si, že nás pronásleduje hlad a bylo by fajn po delší procházce něčím zaplnit žaludek. Ihned jsme si vzpomněli na pěkné chatky u hlavní cesty s dřezy a tak zastavujeme tady.

Vaříme

Nikdo nikde a tak vystupujeme a chystáme věci na vaření. Překvapuje nás, že má chatička záchody s přívodem elektřiny. Jsme příjemně překvapení čistotou dřezů a záchodů. Hned vedle chatky stojí i dřevěná lavička se stolem – je to skvělé místo pro odpočinek. „Tak dáme ten hovězí guláš“, povídá Michal. Naléváme obsah „hotovky“ do ešusu a zapalujeme hořák. „Konečně nějaké teplé jídlo“, povídám. „A teď když je tu ta elektřina, není tady někde i zásuvka? Mohl bych si nabít zrcadlovku“, povídá Michal. Jen co otevřel spodní skříňku, zásuvku nachází, hned frčí pro ni. „Ještěže si vzal ty ešusy dva“, povídám, a to už je jídlo prohřáté a jedeme s jídlem „fifty-fifty“.

Ještě toustový chleba a to už konečně usedáme. „Horší to bude s příborem, máme totiž jednu malou plastovou lžičku a jednu plastovou vidličku“ povídám. „Hořák a bombu máme a nevezmeme si k tomu příbor, to jsme fakt inženýři.“ dodávám. „No nic, najez se nejdříve ty, a já zkusím tu vidličku, snad mi to nevychladne“, povídá Michal už smířeně. Zatímco spořádávám gulášek, začínají mi uskakovat koutky, když vidím, jak si toustový chleba bezmocně roztrhává na menší kousky a jí je namočené vidličkou. Jím co nejrychleji ať mu to nevystydne, ale už mi ho pomalu začíná být líto a tak dodávám „Už to mám skoro snězené“. Ale co jsme to dořekl tak jeho jídlo náhle z ešusu zmizelo. Hladu neporučíš.

A teď něco proběhlo přes chatku! To zjišťujeme z našeho periferního vidění a tak zaostřujeme na ni a kde se vzala tu se vzala – z pole vylezla myš a slídí kolem ní. Hned ji házíme kousek toustového chleba, ale chvíli trvá, než si ho všimne. Jakmile chleba vyčenichala, radostně se dává do něj.

Dojídáme, dopíjíme a jedeme dále

Abychom se ještě zahřáli tak si stavíme vodu na čaj. Ten už při varu do sebe láduji, zatímco si ho Michal vychutnává. „Martin, udělej mi takhle fotku“, povídá. No není to pohodička.

Chybí nám pití a chtělo by to i nějaké dobroty, naštěstí je motorest nadohled! Ten mi trošku připomnělo takový ten z těch amerických filmů. Kupujeme nějakou tu Fantu, Pepsi a Pringles chipsy tady mají taky celkem za levno, tak bereme i je a vyrážíme dále. Jedeme už nějakou půlhodinu a vybavujeme se v autě, nehledíc na krajinu kolem a najednou Michal povídá „Hej kráter!“, úplně ho přejíždíme. Zastavujeme o kus dál, abychom se otočili, ale než jsme to udělali tak koukáme na horizont jiného kráteru, nebo vrcholu dalo by se říct, kde se nachází dva lidé.

Snažíme vyšplhat až na vrchol, kde v půli cesty cítíme v nohách, že se nejedná o klasickou půdu nýbrž půdu se ztuhlými lávovými kameny, již obrostlými porostem. Z vrcholu opravdu nějaký kráter vidíme na levoboku, ale není to opravdu ten, na který se chystáme. To nám nevadí, protože se jen otočíme o 90 stupňů k cestě a naskýtá se nám další překrásný pohled na krajinu kolem. Není slova, jak bych to popsal.

Scházíme z vrcholu a teď už k našemu kráteru Kerið. Odstavujeme auto a koukáme, že je atrakce placená, ale 400 ISK je skoro zadarmo a tak vcházíme do areálu kráteru. Jeho nitro je zaplaveno vodou a fotka stojí každopádně za to. Mobilem ani zrcadlovou ho z kraje nemůžeme celý zabrat a tak kráčíme po stezce až nahoru a děláme pár fotek. Údajně byl vytvořen pře 6500 lety s horním rozpětím okraje obrovských 270 metrů na délku a 170 metrů na šířku. Jeho hloubka je 55 metrů a hloubka vody kolísá mezi 7-14 metry.

Zlatý okruh – Vodopád Gullfoss

Teď se vydáváme více na sever přes Zlatý okruh a za necelou hodinu dojíždíme k jednomu z nejznámějších vodopádu Gullfoss, což v překladu znamená zlatý vodopád. Už při pohledu na obrovský vodopád z dálky se nám tají dech. K vodopádu scházíme stezkou, která byla ke konci tak mokrá, že nám bylo jasné, že cáry vodních tříští nás neminou. Nad vodopádem hřmí nebezpečné peřeje. Ve skutečnosti je tvořen dvěma vodopády s celkovou výškou, neuvěřitelných 32 metrů. Dopadající voda dále hřmí ve 2 km dlouhém kaňonu pod nimi. Jen co tu stojíme pár minut, jsme přemočení od hlavy až k patě, ale věřte nebo ne, stojí to za tu podívanou.

Je něco po 9 hodině večer a my se přemočení až na kost vracíme zpátky k autu. Nastupujeme a hned zapínáme vyhřívání sedadel, abychom si co nejrychleji usušili oblečené věci. Dnes již už poslední zastávku zlatého okruhu máme pouze 10 km vzdálenou. Již po chvíli z auta vidíme kouř, planoucí ze země. Byla to horká voda, která se měnila v páru.

Zlatý okruh – Geysir

Stále přemočení zůstáváme v autě se zapnutím foukání teplého vzduchu. Nedá mi to a tak stejně měním svou přemočenou mikinu za jinou. Mám to štěstí, že mi bunda usychá rychleji, než Michalovi. Dešťové mraky jsou na obloze pořád, ale důležité je, že nám neprší a tak se vydáváme do geotermálního areálu na Geysir.

Kromě gejzíru zde vidíme další menší horké prameny a jezírka. Již varovné nápisy nás upozorňují, že nemáme do jezírek namáčet ruku. Údajně se podle statistik jeden turista denně opaří.

Kráčíme tedy nejprve ke Geysiru, který byl činný déle než 10000 let. Jedná se o zřídlo, které kdysi chrlilo horkou vodu do výšky 60 metrů, nicméně několik desetiletí je již nečinné. Původní Geysir sice ještě čas od času vytryskne, dnes však už jen do výšky 10 metrů. My bohužel to štěstí neměli.

Naštěstí „náhradou“ za Geysir je Strokkur, což v překladu znamená „velká konev“ a jedná se o sousední gejzír, stříkající do výšky 20 metrů, každých pár minut. Již z dálky jsme se všimli horkých erupcí a už jsme se na ně nemohli dočkat, až je uvidíme zblízka a tak postupujeme k němu a horlivě čekáme.

Tento fascinující jev vzniká v oblastech výskytu sopečné činnosti. Voda protéká až 2 kilometry pod zemský povrch a následně se dostane do styku se žhavými horninami. Voda se zahřeje natolik, že dochází k explozivnímu vytlačení horké vody zpět na zem.

Přes areál se dostáváme turistickými chodníčky níže k dalším horkým geotermálním pramenům. Obdivovali jsme nejen to, ale také bahenní jezírka.

Camping Geysir

Zlatý okruh je dnes úspěšně za námi. Je již něco po 10 hodině večer a tak je nejvyšší čas najít kemp. Naštěstí jsme jeden našli (Camping Geysir) kousek u geotermálního areálu a tak se odebíráme tam. Platíme a hned jdeme hledat nejideálnější místo pro stan. To nacházíme a tak se stavíme, dokud nám neprší.

Dnes se počasí měnilo snad prakticky co půl hodiny a jako na potvoru nám při stavění samozřejmě začíná. Naštěstí se po chvíli umoudřuje a my sypeme všechny potřebné věci do stanu. Teď je čas na pozdní večeři a tak ohříváme vodu pro těstoviny, zatímco se cpeme zbytkem toustového chleba s paštikou. Mezitím přišla paní, se kterou se dáváme do řeči. Zjišťujeme, že je z Itálie a rovněž byla z Islandu natěšená jako my, což ji šlo vidět na tváři, nehledě na pochmurné dnešní počasí. Voda vaří a my sypeme těstoviny do ešusu. Jediná možnost jak promíchat syrové těstoviny byla naší vidličkou z umělé hmoty, protože jsme nic jiného neměli při ruce. Ale přece jen někde udělali soudruzi z NDR chybu.

Tak a teď nemůžeme absolutně ničím jíst, což je celkem pech. Napadá mě zajít na recepci, jestli něco nemají. Po pár prohozených slovech starší pán pochopil a vytáhl ze šuplíku lžičky, a tak jsme je s chutí snědli. Teď už máme půl 1 ráno a světlo by se dalo stále krájet. Na sprchu není čas a je potřeba se pořádně vyspat na další den, kde nás čeká další dobrodružství stejně jako dnešní zlatý okruh. Najezení a příjemně cestou unavení usínáme.

Vodopádů ráj

Brzo ráno mě budí neuvěřitelná zima. Michal to ještě celkem vychytal s nafukovací madračkou pod sebou, ale jsem to především já, komu zamrzá hřbet a to spím s čepicí s rukavicemi. To mám na sobě dvě trička, mikinu a pod sebou dva ručníky a celý zabalený ve spacáku. Stejně už nezaberu při takové zimě, a tak povídám Michalovi, že jdu spát do auta a tak mi ještě předává klíče. Probouzím se, hned co mi Michal zaklepal na okno. Vytahuji špunty do uší a klapky a koukám, že už máme po jedenácté a taky kemp zeje prázdnotou. V kuchyňce rozbalujeme ještě zbytek toustového chleba a mažeme si ho s majkou, a v tom mi při mazání křupe plastový nůž, ale i tak jsme si nakonec poradili. Abychom se ještě doprali tak pojídáme skořicové šneky.

Před sbalením na sebe ještě házíme sprchu a vyrážíme dále. Cestou nám opět začíná pršet, ale počasí se nám umoudřuje později. Máme to nějakých 110 km do další turistické atrakce, ale to nám nevadí, protože přejíždíme malebné městečka Reykholt a Skálholt a oči nám stále padají na okolní překrásnou přírodu.

Přejíždíme Laugarás Bridge a zastavujeme u něj, abychom si udělali pár fotek. Bouřkové mraky přidávají fotkám ještě lepší atmosféru.

Mohli bychom zastavovat každou chvíli, ale to bychom ani dneska do dalšího cíle nedojeli, a tak se snažíme zachytit i něco z okna auta. Projíždíme do jižní části Islandu přes městečka Hella a následně vlevo křižovatkou v Hvolsvölluru. I přesto, že se jedná o cestu, označenou pro obyčejná auta, dostáváme se po několika minutách na kamenitou. Tu z části přejíždíme a nakonec zastavujeme, protože bychom se stejně dále nedostali. Naskýtá se nám krásný pohled na vzdálené hory z prvé části cesty, které jsou známé díky aktivní sopce Eyjafjallajökull pokrytou ledovcem, která naposledy vybouchla v dubnu 2010.

Vodopád za domkem

Na levé části se nám tyčí kopce s malými stékajícími vodopády. Prakticky co vodopád, to rodinný domek. První takový se nám líbí a tak se vydáváme směrem k domečku, který od nás stojí asi 100 metrů.

Dostáváme se blíže a proti nám se rozběhne pes, naštěstí nás mile přivítá a to už se dostáváme k půl válcové konstrukci, ze které dva pánové odstraňují plechy a tak se jednoho ptáme, zda si můžeme zezadu domečku vyfotit malinké, ale za to malebné vodopády. „Go ahead“, praví a tak se s doprovodem psíka uchylujeme k nim.

Psík asi dlouho neviděl společnost, nebo jsme se mu zalíbili, a tak jsme měli doprovod až k autu.

Teď je zase čas posunout se dále a tak nastupujeme a vracíme se zpátky. Naskýtá se nám krásná vyhlídka na malé vodopády cestou stékajících po kopcích.

Chvílemi zastavujeme a koukáme na okolní přírodu.

Blížíme se cestou do města Hvolsvöllur, ale narážíme na další vodopád Gluggafoss. Horní polovina útesu je tvořena palagonitem a spodní čedičem. Někdy se vodopádu říká Merkjárfoss, protože byl vytvořený řekou Merkjá. Řeka vytvořila tunely a žlábky přes skálu.

„Hecneme se a zajdeme nad vodopád, ne? Prostě úplně do pryč“, navrhuji Michalovi. Ten přitakal a to už lezeme nahoru, kde dokonce vede i malá vyšlapaná cestička. Dalo nám to zabrat, ale nakonec se do štracháváme až za obzor.

WOW tady je další vodopád. Okem vůbec nebyl zdola vidět, ale přece – myslím, že tomu nebude konec, protože cestička ještě stále vede. Přeci nebudeme scházet dolů, kdo ví, co bude za dalším obzorem. Kolem nás lítají racci a po hřebenech se objevují kozy, ovce a my kráčíme dále – no přiznám se, začíná se mi to líbit. Za dalším obzorem se nám tyčí hádejte co? Odpověď pod textem.

Přichází déšť

My stále jdeme výše a trošku se i zvedá vítr a už se malíčku dostáváme na nepříkrý svah.

Cesta nekončí a my jdeme stále po okraji řeky. Další menší vodopád nadohled a my se zatím dostáváme na velkou planinu –  a to už v dálce vidíme hory, ze kterých stéká i řeka Merkjá, která k nám doplouvá přes meandry.

Nahoru to dělalo pro představu asi 45 minut a teď už je čas jít dolů. A jen co jsme to dořekli, tak doslova a do písmene na nás během 20 sekund začínají padat první kapky. Tak nahodíme trošku rychlý krok, ale jedno jasné – pěkně zmokneme, ať jdeme pomalu či rychle. Dole už zmoklí, ale míjíme paní, která je v krásné reflexní pláštěnce s trekingovými holemi odhodlaná vylézt tak jako my kopec, ale my se co nejrychleji uchylujeme k autu, abychom se ohřáli. Zapínáme vyhřívání sedadel a rozbalujeme proteinovou tyčinku.

Jedeme zase o kus dále a nalézáme další vodopád v chráněné zalesněné oblasti Þorsteinslundur, který je údajně populárním místem pro pikniky.

Toto všechno zažíváme a stále jsme se cestou nevrátili zpátky do města Hvolsvöllur. Teď už ale nejvyšší čas vyjet. A tak míjíme město a dostáváme se více na jih, kde nás dnes čeká poslední zastávka. Je to tak, dojíždíme k velkému vodopádu Seljalandsfoss, který už šel vidět zdálky.

Kráčíme blíže, abychom si udělali další fotky. Okolo vodopádu dokonce vede cestička, a tak na nic nečekáme a jdeme. Michal již při prvních krocích zjišťuje, že to asi nepůjde, to proto, že voda stříká všude kolem. Já ovšem na nic nečekám a vrhám se okruhem až za vodopád. Síla vodopádu je obrovská. Jsem sice durch mokrý ale stálo to za to. Nicméně je zde mnoho lidí, co si to projít prostě musí taky.

Kemp u vodopádů

Island je vskutku veliký ostrov, ale svět je malý – nemohu tomu uvěřit, ale znova potkávám stejného spolužáka z VŠB-TUO. No, ale to už na mě čeká z povzdáli Michal a jelikož oba jsme promrzlí, tak si hned u vodopádů ve stánku s občerstvením dáváme jedno z nejdražších latté za 950 ISK a jdeme pojíst proteinovou tyčinku. Dnešní plán byl splněn a máme teprve půl sedmé. Super je i to, že kousek od vodopádu Seljalandsfoss je další kemp a parkujeme tam.

Hned se nás ujímá správce areálu a povídá, že kemp zahrnuje sprchy a kuchyňku v dřevěné chaloupce u recepce, a tak kráčíme dovnitř. Uvnitř se nachází poměrně dost lidí v kuchyňce a tak hned po zaplacení hledáme místo pro postavení stanu a hned se odebíráme tam. Nějakou dobu ale čekáme, než se uvolní místo u plotny, každopádně věřte mi nebo ne, je to paráda se takto po několika dnech se ohřát. Další skvělou věcí je i to, že má kuchyňka hrnce a tak si děláme nejdříve polévku a poté nějakou tu minutku. Spokojení se odebíráme postavit stan. U tohoto kempu se nachází další vodopád Gljúfrabúi, a tak se vydáváme na něj.

Ještě se jdu ohřát do chatky a zapínám si po několika dnech mobil a chvíli ještě posedím v teple. Nakonec se odebíráme do stanu a to už si připravuji dvě trička a dvě mikiny abych nezmrznul. Nasazuji klapky na oči a pomalu usínáme.

Vestmanské ostrovy

Ráno vstáváme už v 7:45, protože nás dneska čeká velká cesta. Hned si to štracháme do kuchyňky udělat si narychlo čínskou polívku, abychom nemuseli čekat pozdější frontu na hrnce.  Hltáme ji co nejrychleji, abychom stihli i rychlou sprchu. Jelikož zjišťujeme, že se zde nachází jeden sprchový kout, tak naši činnost ještě více urychlujeme. Je už něco kolem 9:15 a my teprve teď vyjíždíme 15 kilometrový úsek, kde nám na konci této cesty odplouvá trajekt v 9:45 na Vestmanské ostrovy.

Po nějakých 15-ti minutách přijíždíme k přístavu a opatrně volíme parkovací místo, jelikož nás cedule upozorňuje, že správa parkoviště nezodpovídá škody způsobené odlítajícím pískem a kamínky. Již odtud se nám v dálce tyčí krása ostrovů.

Ihned se uchylujeme k recepci hlavní budovy, kde si vyzvedáváme palubní lístky. Naštěstí jsme přijeli včas a tak si uvnitř na chvíli sedáme, ale zanedlouho se otevře vstup a my kráčíme koridorem do podpalubí.

Stoupáme až nahoru, ať máme při jízdě dobré místo a pěkný výhled. Podařilo se nám dostat co nejblíže na místo, kousek od kapitánovy kabinky.

Nějaká ta chvíle utekla a pracovníci dole již začínají odvazovat lana a trajekt začíná pomalu ale jistě startovat. Nejdříve couváme, zatímco koukáme do kapitánovy kabinky, jak si hraje se čtyřmi páčkami lodi. No musím říct, že krásně vycouval z přístavu s tak velkým trajektem a to už jeho „skillu“ manévrování vůbec nepochybujeme. OK, loď namířená čelem na ostrovy a my vyplouváme přímo za nosem.

Vyplouváme

Počasí není zrovna nejlepší, dost fouká vítr a dělají se bouřkové mraky, nicméně pohled na krajinu a cákající vodu dole stojí za to, i když trajekt dost houpe.

Začínají se k nám přibližovat po levoboku dva z prvních Vestmanských ostrovků Ellidaey s rozlohou 45ha a Bjarnarey s rozlohou 32ha. Oba ověnčené velkými a drsnými útesy.

Ty přejíždíme a vytváří se nám krásný pohled na jejich travnatou plochu obou ostrůvků. Ale na obou se něco tam tasí a my nepřestáváme zírat. „Cože?“, povídám. Michal ještě bere do ruky zrcadlovku, aby si to přiblížil. Věřte tomu nebo ne, ale na obou se tyčí domečky, totálně odříznuté od zbytku světa na velké ostrovní louce. Jak to tam postavili? Kdo tam žije? Jakoby tam žil sám trosečník. Nakonec se dozvídáme, že v domečcích nikdo nebydlí, ale jedná se pouze o lovecké chaty. Posuďte na fotce a videu dole sami.

Pomalu se přibližujeme k největšímu Vestmanskému ostrovu Heimaey, jakožto jediným obydleným ostrovem v souostroví, který už od pohledu vypadá, že byl vytvořen mořskými erupcemi sopky. A taky že jo, toto souostroví vulkanickou činností před 10 000–12 000 lety. Tato oblast je ale stále vulkanicky aktivní, ale to si nějak k srdci nebereme, protože jen co se přibližujeme k přístavu, mávají nám radostně tucty dětí z dálky. Chystáme se k zakotvení. Na schodech trajektu ještě čekáme frontu, než se nám otevřou dveře, a mezitím si všímáme „Vestmannaeyjar“ aplikace pro cestování, kterou nemůžeme přehlídnout jako reklamu na velkém transparentu v podpalubí lodi. Ihned stahujeme a koukáme na nejzajímavější místa.

Doplouváme na Vestmanské ostrovy

35 minutová plavba trajektem utekla poměrně rychle a my jsme konečně tady – Vestmanské ostrovy, aneb Ostrovy západních mužů. Údajně jsou „Muži ze západu“ jsou míněni irští otroci nebo irští mniši. Jedná se o 16 ostrovů ležících 10km jižně od pobřeží Islandu. Radiouhlíkovou metodou bylo zjištěno, že se jedná o nejstarší osídlenou část Země.

Jen co vyskočíme z trajektu, oči nám upadají na první horu pokrytou travnatou plochou a tyčícími se velkými útesy a pasoucími se v poklidu ovečkami. Jen co jsme se zaměřili na vrchol hory, všimli jsme si na úpatí dvou lidí, kteří právě horu zdolali.

Hlad nás dostává a tak rozbalujeme „protejnovku“. Zjišťujeme, že k aplikaci ještě potřebujeme stáhnout katalog, a tak se snažíme u nejbližšího café shopu připojit k nějakému hotspotu – to se nám až daří o něco dále. „Hecneme se a vylezeme tu horu před námi, co?“, povídám Michalovi. Chvíli jsme přemýšleli, abychom stihli loď zpátky. „Dem na to“, odpověděl.

Cestou nahoru se nám stále více vybarvuje celý ostrov. Po půl hodině zdolávání se zastavujeme na hřebenu spojující hory, kde potkáváme dva páry „chillující“ v trávě. Usedáváme na chvíli a děláme pár fotografií okolí, zatímco kolem nás lítají ptáci nejrůznějších druhů. Souostroví oblíbeným hnízdištěm ptáků, zejména mořských a to včetně papuchalků a také různých druhů tažných ptáků. Hnízdí zde asi 30 druhů ptáků. Botanikové zde napočítali asi 150 druhů rostlin a cca 80 druhů hmyzu.

Je zase načase vyrazit výše a tak se zvedáme a jdeme. Překrásná procházka zelenou krajinou, vytvořenou sopečného původu. Po dalších dvaceti minutách dorážíme až na nejvyšší úpatí hory.

Nádherný výhled se nám naskýtá na celé Vestmanovy ostrovy.

Vestmanské ostrovy – pastva pro oči

Jdeme po hřebeni dále a zastavujeme se na jednom konci hory. Slovy to popsat prostě nejde, tohle se musí vidět na vlastní oči. Zemský ráj to napohled. Pro takovou krásu půjdu světa kraj! Je to neskutečný zážitek tady nahoře. Jsem moc rád, že jsme došli až tady, slzy jsem měl až na krajíčku, tak silný pocit to byl.

Nechce se mi odsud, nejradši bych tady zůstal celé dny a jen se v poklidu koukal, my se ale musíme zase dále posunout a tak v poklidu scházíme horu. Opět nám vyhládlo, a tak hledáme nejbližší možné jídlo a nacházíme jednu „hamburgrárnu“ říkajíc si Tvisturinn, a tak si dáváme menu.

Je pondělí a banky už jsou otevřené – teď je nejvyšší čas otevřít přihrádku auta a chňapnout po parkovacím lístku, aneb naší pokutě, kterou jsme dostali v Reykjavíku za prošvihnutý čas na parkovišti. Proto se tážeme kolemjdoucí, kde bychom na ostrově našli banku. Ta nás nasměruje a po 10 minutách vcházíme a konečně pokutu platíme. Kousek od banky je park Stakkagerðistún, tak míříme přímo tam a mezitím nám i začíná svítit sluníčko. Na chvíli zde usedáme a odpočíváme, kolem pobíhají menší děti. Odebíráme se dále a více na severovýchod ostrůvku a to je patrné rovněž podle měnící se krajiny na sopečnou.

Cestou potkáváme pár artefaktů, třebaže nacházíme dělo, mířící na opačnou stranu rozeklaného pobřeží ostrůvku Heimaey.

Hned kousíček je na dohled k vidění Heimaey stave church, který kostelík byl postaven v roce 1000 Olavem Trzggvasonem a vytvořil ho na podnět Islandské vlády.

Sluníčko hřeje – dneska se snad i opálím

Jdeme zase o několik metrů dál a počasí se nám začíná vyjasňovat stále více, teď vidíme tu nádheru celé krajiny kolem. Už od pohledu lze vidět, že ostrovy jsou také centrem průmyslového rybolovu a vyskytují se zde i velryby i tuleni. Kosatka Keikó z filmu „Zachraňte Willyho“ tady žila několik let poté, co na základě kampaně veřejnosti USA bylo rozhodnuto o jejím navrácení do volné přírody.

Jen co dojdeme za další horizont, všímáme si dalšího přírodního jevu. Nejdříve jsme při průjezdu lodi mezi skalinami nic neviděli, nicméně teď to máme přímo na očích. V dáli se nám tyčí jakási jeskyně a tak se snažíme jít co nejvíce blíže.

Došli jsme až kam to šlo, ale hlouběji již do jeskyně neuvidíme, ledaže bychom si k ní v ledové vodě zaplavali. Tento krásný pohled je pro nás naprosto dostačující. Děláme pár fotek a pokračujeme dále.

Otáčíme se čelem a míříme jemným levobokem do kopce a vcházíme na cestu. Cestou se uchylujeme k informační tabuli Vestmanských ostrovů, zatímco kolem dokola vidíme půdu tvořenou sopečnou lavou.

Docházíme k informační tabuli a rovněž odsud se nám naskýtá báječný pohled na část ostrovů s jeskyní a výhledem na zmiňované výše ostrůvky.

Podle tabule se dozvídáme, že se kousek od nás nachází Gaujulundur, což je jakási lávová zahrádka, se snahou rekultivace, která zde vznikala od roku 1988 a je stále udržována dobrovolníky.

Vestmanské ostrovy a jeho místní sopky

Přesouváme se opět dále, jakožto další informační tabuli s velmi zajímavými informacemi. Jak už zdejší krajina ukazuje, souostroví byly vytvořené sopečnou erupcí a to sopkou Helgafell (svatá hora). Eldfell (hořící sopka) je další jmenovaná sopka, vznikla při masivní erupci v roce 1973 a málem pohřbila celé město. Došlo k tomu v časných hodinách 23. Ledna 1973, kdy se východním úbočí sopečného kopce Helgafellu rozevřela puklina dlouhá skoro 2km a začala s ní prýštit láva. Podle výpočtu tato katastrofa měla trvat 6 měsíců. Všech 5000 obyvatel bylo evakuováno na pevninu, láva rozbíjela okna, střechy. Ohromná lávová řeka si razila cestu směrem k městu. Mnoho domů bylo zničeno, zborcenými pod váhou sopečného popela a než se proud lávy konečně zastavil, byla třetina Heimaey zničena.

Přístav byl zachráněn v poslední chvíli a dodnes si není nikdo úplně jistý, zda to bylo dílem šťastné náhody, nebo zda postupující proud lávy zastavily miliony kubíku mořské vody, kterými jej kropili požárníci. Po pul roční práci lávy byl ostrov o 2,2km^2 a vznikl nový kopec Eldfell.

Nicméně díky této katastrofické události vznikl „heating project“, což byl nový systém uvedený v roce 1978 do provozu s cílem dodávat 90% domácností teplou vodu z geotermální energie. Jednalo se o cirkulační systém, kde 70°C voda byla pumpována domácnostem a vracena nazpět při 30°C. Byl to v té době jedinečný systém na světě.

Na spodním obrázku se v dáli tyčí kopec sopky Eldfell. Na další obrázku původní kopec sopky Helgafell.

Času už moc nezbývá a tak se nám naskýtá poslední pohled na městečko.

Zpátky na trajekt

Je něco kolem půl šesté a trajekt nám odjíždí za hodinu a něco, a tak pomalu scházíme níže do města. Procházíme naposledy uličkami a objevujeme Bónus supermarket. Nemáme nic nakoupené na příští dny a tak vstupujeme. Zjišťujeme, že se jedná o snad nejlevnější obchod, a tak kupujeme mnoho jídla, abychom měli nějakou tu zásobu sebou. Čas kvapí a teď už ale fičíme zpátky, protože 18:45 nám jede trajekt. Nastupujeme a tiše opouštíme jeden z nejúžasnějších přírodních ostrovů, snad se tady zase jednou vrátím. Cesta zpátky nám utíká rychle.

Doplouváme zpátky ke břehům Islandu a koukáme, že počasí se nám skoro úplně vyjasnilo. Poslední fotka našeho trajektu jakožto vzpomínka z Vestmanských ostrovů byla vyfocena a kráčíme si to k autu.

Cestou si všímáme, že cedule nelhala – auto bylo z části jemně pokryto pískem, ale to nám nevadí, neboť víme, jak se z minuty na minutu mění počasí.

Vracíme se stejnou cestou na hlavní silnici a díky pěknému počasí se nám nyní odkrývá krásná část ledovce Eyjafjallajökull po naší pravé straně.

Po několika minutách se v autě vracíme na jedničkovou silnici a míříme směrem na jih. Všímáme si dalšího menšího vodopádu stékajícího z ledovce daleko v horách po našem levoboku, který se ve slunečné krajině krásně vyjímá.

Pokračujeme dále a krajina kolem je opravdu nádherná.

Činná sopka Eyjafjallajökull

A je to tady, přijeli jsme do lokace Þorvaldseyri, kde z fotky níže za horizontem vybuchla aktivní sopka  Eyjafjallajökull v roce 2010. Plynoucí tlak způsobil na této farmě posun zemské kůry, kdy 3-5. března bylo naměřeno téměř 3000 zemětřesení v epicentru sopky.

Eyjafjallajökull pokrytou ledovcem, která naposledy vybouchla v dubnu 2010. Dne 14. dubna 2010 sopka Eyjafjallajökull erupce obnovila. V tomto okamžiku již na vrcholu kráteru v centru ledovce, čímž došlo k roztání ledu a zvednutí hladin přilehlých řek a následné záplavy, což si vyžádalo evakuaci celkem 800 lidí z postižené oblasti. Tato druhá erupce vyvrhla sopečný popel do atmosféry do výše několika kilometrů, což zapříčinilo výpadky letecké dopravy především v severozápadní Evropě ve dnech 15. až 17. dubna 2010 včetně uzavření vzdušného prostoru téměř v celé Evropě. Můžete porovnat dvě fotografie níže.

Kdyby byla možnost, tak bychom se k ledovci podívali blíže, nicméně s naším Volkswagenem Polo, to nebylo možné.

Hned u cesty Islanďané postavili kino, kde ve 20-ti minutách můžete údajně vidět dramatický film o velkolepé erupci sopky Eyjafjallajökull v roce 2010. Bohužel my jsme zde dojeli v 8 hodin večer a otevírací doba byla od 9:00-18:00 (červen, červenec, srpen).

Vodopád Skógafoss

Do naší poslední zastávky přijíždíme něco kolem půl deváté. Parkujeme a blížíme se k jednomu největšímu a nejkrásnějšímu vodopádu Islandu. Skógafoss (Lesní vodopád) je 25 metrů široký a 60 metrů vysoký.  Napájí ho řeka Skógá.

Jen co jsme dofotili, oslovuje nás postarší paní z USA, zda bychom ji také neudělali fotky. „Sure, why not“, povídám, fotím jednu za druhou, upozorňujíc ji, že čočka je mokrá a kapičky vodopády zamezují její vyčištění. Paní se ale s fotkami spokojila a tak si dále všímáme, že napravo od vodopádu vede cestička nad vodopád a jelikož je stále relativně čas, kráčíme nahoru. Naskýtá se nám pěkný pohled odsud na stékající vodu.

Dalšími kroky se dostáváme k následující části řeky Skógá.

Cestička dále pokračuje a my s ní. Po nějakých 15-ti minutách se dostáváme opět o něco výše, kde už můžeme vidět meandry, a kolem vody se začíná tvořit roklina.

Je tu jeden kopec, který je nadohled asi 5 minut před námi, a tak neváháme a kráčíme přímo na něj. Tady usuzujeme, že nám výhled absolutně stačí. Na pozadí hory, tyčící se nad jejími vrcholky paprsky světla, dopadajíce na naše zmrzlé a znavené tváře. Ovce se pasoucí tou krásnou zelenou krajinou nedaleko od nás inu to je ten prvý pohled na Islandskou krajinu.

Skrytý vodopád

Chvíli jsme setrvali a teď je čas jít zase zpátky. Dostáváme se níže až k autu a než jsme si stihli nastoupit, oslovili nás cestovatelé, kteří právě teď přijeli. „Ahoj byli jste se podívat až tam?, a ukázal na hory vzdálené asi 3 km od nás. „Zajeďte si za parkoviště – hned za tou bílým domem, je plot, který snadno přelezete. Dostanete se do rokliny, a tu když dojdete až nakonec, najdete překrásný vodopád. Určitě se tam stavte, mnoho turistů o tom neví.“ To nás hned namotivovalo, bylo to jako bychom měli hledat ztracený poklad, někde úplně v neznámu. Vřele jsme poděkovali a upalovali.

Dostali jsme se na velké parkoviště, které zelo prázdnotou – kousek o něj stály dřevěné domečky ověnčené zboku balvany a jejich střechy byly zahaleny trávou. Velmi pěkný pohled.

Parkujeme za bílým domem, jak pravili, vstupujeme z auta a po několika krocích přelézáme plot. Blížíme se k roklině, jejím jádrem protéká řeka.

Kráčíme dále a začínáme koukat kolem sebe. Slovy nelze popsat ten velkolepý a nádherný pohled, úplně byste se tam rozplývali… a pak tam byl… tyčil se vzadu. Michal jen pronesl jedno slovo: „Avatar“. „Uááááá to je překrásné“, povídám.

Jdeme stále dále a nevěřícně koukajíce stále kolem sebe.

Michala velmi mrzí, že zrcadlovka byla úplně vybitá, ale mě taky, protože si myslím, že by z této krásy udělal jednu z nejlepších fotek vůbec. Za vodopádem vedla cestička a už od pohledu velmi mokrá. Bylo mi úplně jedno, jestli budu mokrý až na kost, i když jsem měl za ty dny vše promočené, šel jsem, i když byla zima. Voda stříkajíce kolem a já nevzdávající se vrhám až za vodopád Kvernufoss.

Stejnou cestičkou se vracím nazpět, přemočený ale dosti spokojený. Nicméně si myslím, že je Michal taky.

Přespáváme v autě

Vracíme se tou krásnou roklinou zpátky, až docházíme k autu. Do půlnoci nezbývá ani hodina a přitom je tolik světla, ono taky za dva dny nám začíná letní slunovrat. Rozhodujeme se, zda přespíme tady, nebo někde jinde. Je tady klid, nikdo není kolem, myslím, že jsme ho našli. Hlad je „sviňa“ a tak ještě vytahujeme zbytek toustového chleba. Nejhorší je na tom, že to není čím natřít a tak jsem si najednou vzpomněl na Mr. Beana.

„My flexible friend“. Věřte nebo ne, natírání pomazánkového másla je mnohem snazší, než obyčejným kovovým nožem. Teď je čas se převléct a přichystat se ke spánku, a tak Michal startuje auto, abychom mohli využít vyhřívaných sedaček. Je 5 minut před dvanáctou a světlo by se dalo krájet, tak je potřeba udělat trošku „tunning“, no více video níže 🙂

Poklady jihu

Vstáváme něco po půl 9, z poslední noci jsme z auta trošku rozmlácení a tak posnídáme a vyjíždíme. Po 12 km dojíždíme do cíle na jihu, ale začíná nám opět poprchávat. To nám ale nevadí, protože je tu něco co jsme ještě nikdy neviděli, ale musíme si k němu dojít. Tím pokladem je ledovec Sólheimajökull. Jedná se o 10 km jazyk vycházející z ledovce Mýrdalsjökull. Chvíli se kocháme, ale díky počasí nás to žene opět zpátky. Nasedáme a vyjíždíme dále a tak se definitivně posouváme na jeden z nejjižnějších bodů. Dojíždíme přes hřeben hory až k mysu Dyrhólaey což je v podstatě útes o výšce 120 metrů u kterého stojí Dyrhólaey maják. Kromě majáku lze vidět z útesu na vlny bičující černého pobřeží. Ale jen kvůli tomu jsme tady nejeli. Především nám cesta sem zavedla, protože jsme si nemohli nechat ujít Dyrhólaey.

Koukáme na google mapy a všímáme si, že ani ne 2,5km se odsud nachází Kirkjufjara beach, proto není důvod váhat. Je to fascinující energetické místo. Celkem nás i překvapuje, že oplývá tolika turisty.

Black beach

Naproti námi se nachází Reynisfjara Beach, která se táhne až k místu označovanému Black beach na jihu Islandu. Cedule nám říkají, ať se k vodě moc nepřibližujeme kvůli velkým vlnám, ale především další katastrofou která se stala začátku roku 2017, kdy turistka z Německa, přítelem a dvěma dětma byla vlnami stažená do oceánu. Jako bych to nebyl já a nepřiblížil se stejně. I tu mě upozornila místní průvodkyně, že jde opravdu o silný proud, kterému nelze odolat. Hned u pláže se nachází Hálsanefshellir Cave. Vnější část jeskyně je zdobena sloupcovitým čedičem, což připomíná kostelní varhany.

Vypadá to na velmi navštěvované místo, tudíž tady nacházíme coffee shop. Objednáváme latté a bereme si ho do auta, kde si rozbalujeme další protejnovku. Další námi nečekanou zastávkou je vesnička Vík, plným jménem Vík í Mýrdal což je v překladu záliv u bažinatého údolí. Je to nejjižnější osídlené místo a žije tady něco kolem 300 lidí. Jedeme přes město a dojíždíme na místo z druhé strany útesu. Vystupujeme a všímáme si terénního busu, ale rovněž obroského útesu. Na černém vulkanickém písku je vybudovaný i jakýsi pomník.

Za Víkem zkoušíme odbočit mimo silnici č. 1 a najíždíme na ulici zvanou Kerlingardalsvegur. Chvíli jedeme po asfaltce, ale po chvíli cesta přechází v kamenitou. Víceméně nejedeme úplně daleko ale i tak jsme v místě s oplývající nádhernou přírodou na jihu.

Pokocháme se a zase jedeme zpátky na silnici č. 1, kde se nám začíná příroda měnit.

Farma Laufskalar

Dojíždíme k Laufskálavarða což je místo, které vypadá mysticky. Do roku 894 tady stála farma Laufskalar, která ale zmizela během erupce Katly. Dnes je zde  násyp lávových kamenů jakési ho lávového hřebene pod nímž je farma zasypaná a každý, kdo zde projíždí, přiloží pro štěstí kámen na nějaký jiný kámen. Islandská správa silnic k tomuto účelu občas doveze zásobu kamenů, aby návštěvníci mohli dál vršit malé mohyly. Farma patřila k nejstarším na Islandu a měla prý 24 dveří s panty.

Příroda se tam venku stále mění před očima. „..And don’t traðka on the moss…“ jak zpívá jedna povedená písnička o Islandu, je další zastávkou dlouhých kilometrů mechu, který tu údajně roste 70 let.

Další zastávkou je nád Fjaðrárgljúfur je nádherný a mohutný kaňon asi 100 metrů hluboký a asi dva kilometry dlouhý ma jihu Islandu. Kaňon je poněkud hadovitý a úzký. Podloží je převážně palagonitu z chladných období ledové doby a předpokládá se, že je asi dva milióny let staré. Kaňon byl zformován na konci doby ledové asi před 9000 lety. Opravdu úžasný zážitek. Nějaké holčiny se tu snaží udělat selfie, ale moc jim to nejde. Do you wanna take a picture together with Canon?, tažu se jich. Yes, please if you dont mind, odpovídá jedna z nich. Později se dozvídám, že jsou ze Španělska. I když jsem se učil chvíli portugalsky, zkouším nahodit něco, a zdá se, že i celkem rozumí. Thank you, povídá jedna. De nada, odpovídám a jdeme zase dále.

 

 

Cestou potkáváme pár úzkých vodopádů. Ale po několika kilometrech narážíme na další protékající řeku, a její vodopády Foss, nad kterými se tyčí útesy zakryté stále se pohybujícími se mraky.

Přibližujeme se pomalu k východu, zatímco se cestou krajina opět změnila a my před půl 7 dojíždíme k dalším turistickým atrakcím. 

Vodopády

Parkujeme auto a koukáme na turistickou mapu hned vedle návštěvnického centra. Asi 2km je od nás vzdálený vodopád Hundafoss, který je jednou ze sérií vodopádu v národním parku Skaftafell . Hundur je v překladu pes, takže bz se dalo říct, že jde o jakýsi psí vodopád. Píše se i historka, že dal pes svůj vlastní život záchranu lidského života. Díky tomu, že je vodopád podél stezky, bylo ho snadné identifikovat.

Popocházíme dále a už v dálce se nám krásně odkrývá pohled vodopád Svartifoss (černý vodopád). S tou krajinou kolem to vypadá fakt úchvatně. Od vodopádu Hundafoss, je Svartifoss vzdálený asi 1km. Po příchodu se všímáme, že  je obklopen tmavými lávovými sloupy. Tyto čedičové sloupy údajně inspirovaly islandské architekty pro stavbu kostelu Hallgrímskirkja v Reykjavíku. U vodopádu dokonce slyšíme české hlasy.

Turistickou cestou jdeme dále nahoru až k místu Sjonarskel, kde se nám naskýtá pěkný výhled na hory a ledovec.

Národní park Skafafell

V národním Skafafell parku nacházíme zpáteční cestou dolů tradiční islandské domečky zarostlé travním porostem. To nás přijme k tomu se podívat, jak se vůbec žilo kdysi vevnitř. Bude vůbec něco k vidění uvnitř? Nechme otázky stranou a pojďme se raději přesvědčit na vlastní oči.

Mohu říci jen jedno, do těch postelí bych se výškově nevlezl. Lidi snad museli dorůstat velmi malé výšky.

Scházíme dolu a míjíme z druhé strany Hundafoss až nakonec docházíme k autu. Máme něco kolem půl deváté a hned u parkoviště se nachází kemp Skaftafell, proto zakempujeme tam. To co ukazuje obrázek níže je náš kemp, ale co jde vidět vzadu je nejvyšší hora Islandu Hvannadalshnúkur, která se nachází na severozápadním okraji masivu Öræfajökull. Její nadmořská výška je 2110 m a tvoří součást národního parku Skaftafell.

Máme něco po 9 hod a tak se jdeme pomalu chystat ke spaní. Stavíme stan, zažehujeme plynovou kartuši a dáváme jídlo. Nakonec házíme zaslouženou sprchu a po dalším skvělém dni uléháme.

 

Východní Island

Kolem půl 10 vstáváme a hned na startu máme namířeno na ledovec Skaftafellsjökull, což je jeden z výběžků ledovce Vatnajökull. Kamenitou cestičkou jdeme procházkou asi 20 min od návštěvnického centra.  Skaftafellsjökull je 10 kilometrů dlouhý a téměř 2,5 km široký ledovcový splaz. Dokonce se tady natáčel film Walter Mitty a jeho tajný život (2013).

Vracíme se zpátky k zákaznickému centru, kde nacházíme kavárnu a tak si dáváme latté a naštěstí nacházíme zásuvku tak i nabíjíme mobily. V návštěvnickém centru se koukáme na suvenýry a také nacházíme místnost s židlemi, kde je možné si poslechnout dokument o Islandu a také ledovcích. Pár lidi už tu sleduje a my sedáme dozadu, kde si všímáme zásuvek. Už chci dobít mobil, ještě tady pěkně v teple, ale zásuvka je zablokovaná. Všímáme si cedule, že za několik desítek islandských korun je možné si zásuvku odblokovat. No chvíli posedíme a o půl 2 jsme na cestě směrem na východ, kde projíždíme kolem nejvyšší hory Islandu Hvannadalshnjúkur.

Pokračujeme směrem na východ, kde se nám odkrývá něco překrásného. Tou zastávkou je ledovcová laguna Jökulsárlón. Tento fotogenický přírodní jev se nachází v místě, kde je odtok z jezera do moře překlenut malým mostem. Po hladině laguny plují obrovské ledové kry, které se odlomily z ledovce Breiðamerkurjökull. Některé z nich jsou svou výškou srovnatelé s vícepatrovým domem. Mimo jiné se tady natáčely filmy o Jamesu Bondovi (1985 a 2002) a Lara Croft: Tomb Raider (2001).

Následně máme namířeno už jen směrem k východnímu pobřeží a tak jedeme dlouhé tři hodiny. Tu a tam vidíme, jak se po hřebenech hor prohánějí ovečky a člověk jakoby zde nikdy nebyl. Je to opravdová příroda všude kolem a svět jakoby se zastavil. Dojíždíme k vodopádu Sveinsstekksfoss. Jedná se o velice skromný vodopád severovýchodně od města Djúpivogur.

In the middle of nowhere

Pokračujeme na východní Island. Zjišťujeme, že nám dochází benzín a tak koukáme, kde bychom mohli načerpat. Koukáme na Google mapy a další vesnička je od nás asi 50 km. To bychom měli snad dojet.

Nevím jestli místo níže popsat jako osadou, nebo samotou, každopádně vesnice to není. Pár baráčků, traktorů se tyčí na fjordu Berufjörður pod horami, inu takový je východní Island

Zhruba po 30min přijíždíme s červenou kontrolkou do Breiðdalsvíku, rovnou na pumpu. V dešti vystupujeme a koukáme na pumpu, kde narážíme na ceduli „Out of order“. To snad ne… Okamžitě se jdeme zeptat do budky zaměstnance. Ten jen řekl: „Pump is not ready“. Vytřeštěné oči na něj a tak se ptám, kdy to bude ready? Not today, odpovídá. V na sucho polykám. And where is the closest petrol?, tážeme se. „The closest village with gasoline is approximately 45 km from here.“ V tom se s Michalem na sebe podíváme a jistota, že dnes dojedeme až tam není velká.

Nasedáme do auta a nezbývá nám nic, že pokračovat dále – žádné kempy tu  nejsou a auto není pořádně stejně kde zaparkovat. Cestou potkáváme koníčky.

Tak tak jsme dojeli do další vesničky Fáskrúðsfjörður (kolem 600 obyvatel) a pumpujeme benzín. Bereme si raději plnou, protože teď už člověk nikdy neví. Na východu nejsou prakticky žádné památky, ale za to východ odkrývá nedotčenou přírodu.

Egilsstaðir

Další zastávkou je město Egilsstaðir asi vzdálené asi 50km odsud. Žije tady něco přes 2300 obyvatel a my zde zastavujeme, abychom se najedli. Vcházíme do jakéhosi motorestu, který nám velmi připomíná jako ten z těch amerických filmů. Déšť ještě dodává tu pravou atmosféru. Dáváme si hamburger a hranolky s nějakou tou kolou, za což vyplázli dost (400-500kč), ale je fakt, že ani nepamatuji, kdy jsme si něco takového dali. Dojídáme a máme něco kolem půl 10 a je čas najít nějaké místo na spaní. Kemp tu sice je ale díky dešti se nám nechce ani rozbalovat stan, a tak musíme najít nějaké dobré místo pro auto.

Po 50km dojíždíme na odstavné parkovací místo u cesty. Dál už dneska nejedeme, protože máme kolem 10 hod. Tím, že je dneska letní slunovrat tak na fotkách to vůbec nevypadá, že by nějakých 10 hod bylo. Východní Island, nebo aspoň jeho část máme projetou.

Hned kousek od nás je vodopád Rjukandi Wasserfall. Cestou ale potkáváme nemilé překvapení, je to beran s mladými ovečkami. I když se k němu se strachem pomalu přibližujeme a tím jej upozorňujeme na to, že bychom se rádi koukli k vodopádu, zůstává stále na místě. Dalším pohybem nás beran dupnutím upozorňuje, že dále už ani krok. Snažíme se s ním navázat komunikaci a beran zjišťuje, že nás už nechce poslouchat a tak se stahuje.

No myslím, že ráno uděláme lepší fotky a tak si ještě ohříváme vodu na nudle. Musíme najít místo, kde nejméně fouká a tak instalujeme kartuši mezi auto a kámen. Nicméně zjišťujeme, že díky silnému větru není možné přivést vodu k varu a tak hledáme jiné místo. Nakonec se nám to přece povede.

Jídlo snězené a tak se připravujeme na spaní. Ještě zapínáme vyhřívání sedaček a hlavně na dnešek nesmí chybět hlavně klapky na oči a také špunty do uší díky silnici. Po 11hod uléháme.

Nejmohutnější vodopád Evropy

Ráno vstáváme něco po 9 hod. Počasí se dneska o něco umoudřilo a hlavně už nám svítí sluníčko a to je ideální na fotky vodopádu Rjukandi Wasserfall. Dneska už nám žádný beran vodopád nestřeží. Vrchol vodopádu je moc pěkný a hlavně se nám naskýtá krásný výhled na okolí nasvíceny sluníčkem. To už okolí vypadá hned veseleji všude kolem.

Jdeme se koukout nad vodopád a narážíme na kamenité místo. Hned jsme si vzpomněli na Laufskálavarða. Ale budeme kreativnější a z kamenů cosik postavíme, nebo ještě lépe napíšeme. A tak sbíráme asi 15min co nejlepší kameny abychom dali o sobě vědět, že i Češi toto místo navštívili.

Už nám tady dorazil i autobus s turisty, což jsme vůbec na severu nečekali a myslím, že je zase čas jet dále.

No není to krása. Mě osobně se tady příroda moc líbí. Už i ten nádech té jemné pokrývky sněhu v červnu dává severu své kouzlo. Dojíždíme po 30 min k místu nesoucí zvláštní název Parking. A co že je tady vidění? Ta úžasná krajina a hory kolem, to se Vám chce hned si sednout a užívat si to. I když je toto místo navštěvované, díky tomu, že je u hlavní silnici, tak židle ještě stále drží. Vítr na otevřeném prostranství fouká víc než dost.

Z jedničkové cesty vjíždíme na polní cestu s číslem 864. Pomalou jízdou se dostáváme na sever k vodopádu Dettifoss. Cestou potkáváme několik aut, protože se jedná jedno z nejnavštěvovanějších míst severního Islandu.

Dettifoss

Dettifoss se nachází na řece Jökulsá á Fjöllum a je pokládán za nejmohutnější vodopád v Evropě (s největším průtokem vody v Evropě). Vodopád je široký 100 metrů s převýšením 44 m. Hned u vodopádu se natáčel film Prometheus (2012).

Není to jen vodopád co tady obdivujeme. Naše pohledy také směřují na kaňon Jökulsárgljúfur, kudy otéká voda z vodopádu a tvoří tak řeku Jökulsá á Fjöllum. Kaňon je místy 120 m hluboký a 500 m široký. Jedná se o druhou nejdelší řeku (206km) na Islandu.

Za vodopádem nacházíme turistickou cestičku. Podle označení na ceduli „foss“ nám je jasné, že se jedná o další vodopád na cestě a tak docházíme k vodopádu Selfoss. Ten se nachází na stejné řece jako Dettifoss. Selfoss je 11 metrů vysoký.

Kaňon Ásbyrgi

Zpáteční cestou se blížíme k autu a stále se vydáváme směrem na sever. Cestou se nám rozjasňuje. Po 30 km polní cestě se dostáváme k dalšímu bodu. Jedná se o kaňon Ásbyrgi. Jde o 90 metrový půlkruh skal porostlých barevnými lišejníky. První vikinští osadníci věřili, že kaňon je otiskem kopyta létajícího koně patřícího bohu Odinovi. Celým kaňonem jedeme až nakonec, kde se nachází parkoviště. Vystupujeme a jdeme jednou z cestiček až k jezeru Botnstjörn.

Autem se vracíme zpátky a dalším plánem je vylézt kaňon, který zasahuje doprostřed Ásbyrgi a který právě autem ze spodu míjíme.

Zjišťujeme, že jedna cestička vede kolem něj a tak necháváme auto v kempu hned u něj. Příroda je kolem naprosto dokonalá.

Cestou potkáváme pár lidí a nakonec docházíme až na kraj. Odcházejí odtud i dvě starší paní a jedna z nich povídá: „Do me a favor and don’ť go too close to the edge.“ „Don’t worry, I got used to it“, odpovídám. Stejně mi to nedá a koukám dolů u okraje.

 

 

Vracíme se zpátky k autu a míříme na severozápad, až  zastavujeme na výběžku Tjörneshreppur. Nejsme sami, kdo si tady udělal procházku.

Húsavík

Pokračujeme směrem do Húsavíku a příroda kolem chytá nový rozměr. V dálce pozorujeme pozoruhodné pohoří Flateyjarskagi. Teď už se vydáváme jižní cestou.

V Húsavíku zastavujeme u obchodu Nettó. Musíme si pospíšit protože, za 15 minut se bude zavírat. A tak rychle kupujeme pečivo, nějaké sladkosti, pití. Mezitím nám prodavačky zavírají chladící vitríny a tak ještě jednu mladší prosím, zda bych si nemohl vzít „spread butter“ aneb pomazánkové máslo. Ta ukazuje na obyčejná másla a tak ji vysvětluji, že toto nechci a tak se na me začíná mračit. Nakonec s ní nic nevykomunikuji a tak si beru to obyčejné. Máslo styl „Rama“ fakt nemusím, ale něčím si to prostě potřít musím. Pojíme v autě a jedeme. Michal má tady kousek kamaráda Petra, ze střední školy, který pracuje na recepci v blízkém hotelu Árbót HI Hostel, ale také na farmě. Tak jedeme za ním.

Přespání v dřevěnné chatce

Z cesty 85 vjíždíme na polní cestu, přes most až dojíždíme k hotelu. Petr nám jde naproti a seznamujeme se. Kecáme o jeho práci na Islandu a je vidět je že moc rád, že ho někdo přišel navštívit. Teď se ještě musí vrátit na recepci a my tak usedáme hned u vstupu na společenské místnosti a dáváme si kupovanou bábovku a k tomu v teple popíjíme čaj. Jakmile končí, nabízí nám přespání u něj v dřevěné chatce a tak hned po práci se tam vydáváme.

Nejdříve so mě udivuje je to, že chatku vůbec nezamyká – Islanďané mají úplně jinou mentalitu. Když už se prý zamyká, tak je to kvůli turistům. Chatka je útulná a stále se v ní topí – elektřina tu údajně není drahá díky tomu, že 85% domácností je vytápěno geotermální energií. Usedáme do sedačky a Péťa nám nabízí Islandské pivo. Všichni kecáme a je to tady fakt hodně velká pohoda. Údajně zde bydlí další dva lidé, ale ti jsou teď pryč.

Dnes je den po letním slunovratu, proto se jdeme kouknout na kopec. Je už 23:45 a teprve teď zapadá slunce – vlastně nezapadá – celou noc se drží na obloze. Je to něco hodně neobvyklého.

Vracíme se zpátky a pomalu uléháme do postele. Dnešní „noc“ se určitě dobře vyspím.