Day 10 – Rýžové terasy Batad

Rýžové terasy Batad

Budíka jsem si dal na 9:10 a ještě ho zaklapuji. Ale po chvíli mě někdo klepe na dveře a táže se přes dveře: „Im just wondering if Martin is there?“. Je to Maho, přišla tu a chtěla by si dat trek na vrchol. Myslel jsem, že jede dneska domů. Vstávám a na terase se ji ptám, co se stalo, že zůstala. Prý jede s filipínskou rodinou do Banaue autem v 1hod, a tak má čas. Dávám si dole kafé a objednávám si snídani (pitu se zeleninou, sýrem a vajíčkem) a mezitím přichází z vrchu Maho. Ta snídaně se snad dělá půl hoďky, a tak aspoň to kafé zkrátí čekání. Nabízím snídani i Maho, abychom měli více času na ten vrchol. Dojídáme a jdeme nahoru přes rýžové terasy Batad. Potkáváme Ronu, jak s kamarádkou otrhává plevel a pořád je stále veselá.

Na vrchol

Posouváme se stále výše, kde potkáváme nějaké Francouze. Oči nám pořád skákajíce na tu nádheru kolem nás. Tohle to prostě chcete vidět z okna. Potkáváme opět pár z Tel Avivu pod nedostavenou stavbou. Cestou výše vidíme další místní babičky, jak pracuji na jedné z teras. Výše dosahujeme jednoho místního krámku s několika turistama, kde Maho povídá, že je zná z hotelu, kde přebývá a že jsou z Polska. Je jich asi 6, a tak s nimi navazuji na chvíli řeč. Bydlí dokonce kousek od českých hranic. Šplháme výše a jeden usek je tu skoro nepřekonatelný, ale nakonec si jej přece společně dáváme. Prý by tak nahoru ani sama nešla. I ty terasy se zdají bytí více nebezpečnější, ale řeknu Vám i když se budu opakovat, ten pohled je odsud na rýžové terasy Batad je k nezaplacení.

Rýžové terasy Batad

Rýžové terasy Batad

Rýžové terasy Batad

Ještě se snažíme jít trošku výše do jakési džungle a doufáme, že nepotkáme hady. Dostáváme se na druhou stranu hory, a tak se proti nám tyčí krásné zelené hory. Snažím se ulovit signál, ale ani čárka. Asi bych měl dát Marti vědět, že jsem v pohodě, protože počítala, že se ji ozvu už včera.

Cesta zpátky

Maho už taky nemá moc času, a tak se vracíme zpátky, a hlavně opatrně dolů. Kolikrát má člověk pocit, že mu uklouzne noha a on spadne 5 metrů do spodní terasy. Fotíme se navzájem při sestupu u jednoho z krámku a následně sestupujeme dolů, zatímco potkáváme mnoho Evropanů.

Filipiny Batad

Rýžové terasy Batad

Rýžové terasy Batad

Rýžové terasy Batad

Jdu chytit signál

Kolem se ptám místních, kde mohu chytnout mobilní signál. „Musíš vyjít nahoru po cestě“, povídají. Takže půjdu s Maho až k jejímu hotelu, protože je to po cestě. Docházíme nejdříve k mému hotelu, kde si beru powerbanku, protože foťák už prosí o nabití a následně vylézáme ty šílené dlouhé schody až nahoru. Je pěkné horko musím říct, ono máme skoro 1 hod. Maho dochází k hotelu, bere si bágl a pokračuje se v úmorné cestě nahoru. Cestou opět potkáváme plno lidí z Evropy, kterým místní Filipínci berou bágly. Po hodinové cestě od mého hotelu až k jeepu se Maho ptá místních, zda již viděli Filipínskou rodinu jet směrem Banaue, ale dostává negativní odpověď. Loučím se s ní a povídám, že jdu nahoru po cestě lovit signál.

filipiny kohout

Asi po půl kilometrů jej konečně chytám a ohlašuji se Marti, že jsem v pohodě. „Nejhorší noc mého života, 21hod bez odezvy, už jsem chtěla volat policii“, povídá naštvaně. „Bohužel, to člověk nevěděl, že tam nebude signál“, odpovídám. Po asi půl hodinovém rozhovoru fičím zpátky dolů a cestou vidím jakési malé chajdy. U jedné sedí přivázaný kohout na bidle. Kráčím dále zpátky až k mému hotelu. Cestou se mi chce srát, a tak uvažuju, že to někde v zatáčce cesty hodím, ale už tu prošlo několik lidí, a tak si nechci dělat trapas. Cestou dolů na rýžové terasy Batad potkávám nějaké místní tři spolužáky s Baguio, kteří mě tu oslovili.

Batad spolecna fotka

Padne nějaká ta fotka a teď tu dokonce procházejí i Češi. Vlastně poprvé tu slyším české hlasy. Je to nějaký pár z Plzně. Docházím na hotel a to jídlo mě nějak nedělá dobře, protože již mám druhý den sračku. Pěkně to jde cítit. Hodně štěstí tomu po mě co půjde. Pak si dávám si nudle s vajíčkem. Mezitím si všímám dvou turistů z Francie, kteří si zaplatili průvodce, ukazujíce, jak se zpracovává po starém způsobu rýže.

Směr vodopád

No a jelikož po jídle máme 4 hodiny, zkusím se ještě dneska kouknout na vodopád, a tak si to kráčím opět přes terasy až ke známé a nedostavené stavbě (je tady jakýsi krámek). Odtud mě lidi navádí za stavbou dolů po schodech. Tyčí se tu krásné hory, zatímco dole protéká řeka. Na schodech si nějaká paní s dětmi postavila krámek s místními suvenýrami, takže jej procházím. Těch schodů je habaděj, ale asi po 30 min se mi daří po klikaté a strmé stezky dojít až k vodopádu Tappiya Falls. Je vysoký 30 metrů. Sestupuji níže až k řece a dělám si tu několik fotek. Není tady vůbec nikdo, a tak si to tu užívám plnými doušky. Šel jsem přes jakousi budku, a tak tam sedám a za zvuku vody a krásného místního vodopádu tak nějak přemyslím o životě. Tappiya Falls

Roztržené rodiny kvůli peněz?

Dívám se, že už je po půl 6, a tak je čas jít, protože se brzo setmí. Veru se těmi mračny schodů nahoru a chytám dech. Úspěšné docházím k nedostavené budově a dávám se do kecu s místní prodavačkou z krámku. Dozvídám se, že mnoho matek tu je samo s dětmi, a to vše vlastně kvůli peněz. Otci rodin jezdí pracovat buďto na jih Filipín, nebo úplně ze země (odhaduje se že 10 miliónů Filipínců) a tam si mnoho najde přítelkyni. Každopádně na její vztah jsem se neptal, ale prý otec dětí bydlí na ostrově Bohol. Tato paní, má starou maminku, a tak zůstala tady, aby ji zůstala nablízku a pomohla. Život je tu těžký, povídá. Sama práce s rýží, dopovídá. Je to úžasné místo, a hlavně je tu mnoho pozitivních a energických lidi, říkám.

Kupuji si tu ještě male pití a mezitím se setmělo. To bude sranda nejen najít hotel, ale nespadnout do rýže. Trosku se ztrácím, a nějaký místní ke mně přichází, zda může být můj průvodce. Říkám, že díky ale zvládnu to. V té tmě si mobilem svitím a snažím se jít fakt opatrné.

Úspěšné docházím na hotel, kde si hned dávám sprchu. Na to si hned dávám nescafé a objednávám si opět pitu se zeleninou, sýrem a vajíčkem. Již včera jsem potkal německy pár, a tak jim navrhuji, že si můžeme zahrát kostky, co mě kdysi naučila moje babička. Souhlasí, a tak během připravovaní večeře hrajeme. Při jídle s nimi ještě kecám tak o různých věcech a pak o půl 10 už každý fičíme na pokoj. Opět sračka na záchodě, snad to bude další dny lepší. Před 11 hod dokončuji cestopis a jdu spát, protože zítra v 8:30 musím být nahoře připraven jeepem do zpátky Banaue.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..