Údolí Botnsdalur
Devět vrstev mezi tebou a základnou stanu a stejně se vzbudíš ráno na zadá promrzlý, tuhle situaci jsme zažívali v každém kempu ve stanu. Ovšem dneska to byl extrém. Člověk si tak začne víc a víc vážit, že má střechu nad hlavou a hlavně, ze má kde v teple spát. Vstáváme a jdu se sprchnout, zatímco se Michal dává snídani. Naše auto už po skoro dvou týdnech něco zažilo a ten prach je z venku všude.
Něco přes dva kilometry od kempu ve městě Akranes se nachází Old Rusty boat, ke které dojíždíme. Loď byla postavena v roce 1955 v loděnicích Akranes a dlouhou dobu se používala jako součást flotily sleďů. Nyní se loď rozpadá na severním pobřeží města Akranes.
Necelé 3 km odsud se nachází Langisandur, což je písečná pláž a jedna z nejoblíbenějších venkovních oblastí města Akranes. Dnes je zataženo, a tak budeme doufat, že nám nespadnou kapky deště.
Možná ještě stojí za zmínku, že se v tomto městě Akranes natáčela část seriálu část filmu Sense8 (2015-2018).
Výšlap do údolí Botnsdalur
Sedáme do auta a jedeme severovýchodní stranou, kde se nám tyčí jedno z pohoří, které následně objíždíme, a tak po více než 40 km se dostáváme do oblasti pro pěší turistiku Botnsdalur. Zastavujeme na parkovišti Botnsa a odtud už půjdeme pěšky. Několik aut tu již stojí a tak je jasné, že se budeme potkávat na cestě s lidmi. Nejdříve procházíme po rovince podél řeky Botnsa. Terén se začíná zvedat a my tak následně procházíme jakým si tunelem.
Brodíme řeku
Dostáváme se na okraj cesta, která končí na jednom z břehu řeky a my jen vidíme chlápka brodícího přes ni a také lidi čekajíce na řadu. Hold nám nic jiného, než si vyzout boty a sundat ponožky a přebrodit se. „Tak kdo půjde první“, tážu se Michala. „Klidně běž Martin“, odpovídá. Jen co jsem dal do vody nohy, hned bych je dal zpátky do bot. Ta je pěkně ledová a já se tak pomalu ale jistě brodím úspěšně na druhou stranu. Za mnou se již chystá Michal, který ji také úspěšně překonává. Házíme nohy do bot a jen co se posouváme dále, máme pocit, že nám nohy pěkně hřály.
Odsud vede nahoru cesta a my se tak po několika minutách dostáváme výše, až se nám na obzoru naskýtá pohled na fjord Hvalfjörður. Při pohledu na druhou stranu se nám zase formuje úžasná podívaná na roklinu a jí protékajíce řekou Botnsa. Postupně se nám začíná okrývat také vodopád Glymur.
Cesta pokračuje dále a stále nás táhne výše. Díky neustálému pohybu nahoru si už i sundávám bundu a Michal taky. Je to takové kardio. Myslím, že se i dokonce o něco oteplilo. Teď už jen vidíme odkrývající se nádherný vodopád před námi, stékajíce po útesech do obrovské rokliny. Je to velkolepé. Mám dojem, že jen co se stále posouváme od údolí dále nahoru okolí se stává stále pěknějším.
Obří ledovcové jazyky tvořily údolí Botnsdalur a v pozdější době ledové zde začala erupce, což zformovalo horu Hvalfell s nadmořskou výškou 852 m. n. m, po které jdeme stále nahoru kolem údolí. Za touto horou leží jezero Hvalvatn, které je čtvrté nejhlubší na Islandu. Z něj pak odtéká voda roklinou, tvořící již zmiňovanou řeku Botnsa. Kaňon měří na délku 1,5 km.
Vodopád Glymur protékající do údolí
Po 5 km a více než hodině chůze se dostáváme do hlubokého kaňonu k vodopádu Glymur, který byl do roku 2011 a svými 198 metry nejvyšším vodopádem na Islandu. O prvenství ho připravil nově zformovaný vodopád padající z hrany ledovce Morsárjökull (část ledovce Vatnajökull), který měl podle měření v roce 2011 výšku více než 227 m. Tento vodopád je tvořen díky západnímu okraji jezera Hvalvatn.
Pohled shora na úpatí vodopádu je naprosto úžasný a dech beroucí. Útesy, obrovská roklina, a velké údolí. Člověk ani nemůže uvěřit, že příroda vytvořila něco tak krásného. Máme půl třetí a šli jsme tady nahoru od parkoviště skoro hodinu a půl.
Po úchvatných podívaných a nasávání nádherné atmosféry kolem, je čas jít opět dolů kolem údolí. Pod námi se tyčí velká roklina a my se to pádíme kolem ní po útesech. Vysvitlo dokonce i sluníčko, které teď dává vodopádu Glymur mnohem lepší atmosféru.
Docházíme k řece, které je opět nutné přebrodit. Sundáváme boty a já žádám Michala ať jde první a vezme mi mobil a z druhého břehu mě natočí. Michal zvládá přebrození bravurně a teď už jsem jen na řadě já.
Úspěšně se mi řeku podařilo přebrodit, a tak nasazujeme ponožky a stejnou cestou se vracíme až k parkovišti. Za mě jedno z nejpěknějších údolí vůbec.
Jezero Kleifarvatn
Nasedáme a vyrážíme již směrem k Reykjavíku na jih. Tam ale naše cesta nekončí. Máme ještě několik vztyčených bodů nacházející se daleko od Reykjavíku. Čeká nás více než 90 km cesta k jezeru Kleifarvatn, ke kterému úspěšně dojíždíme. Velikosti odpovídá 10km2 a jedná se o největší jezero oblasti Reykjanes peninsula a také třetí největší jezero Islandu. Jeho hloubka dosahuje 97 m a je jedno z nejhlubších jezer na Islandu. Dokonce se zde natáčela část seriálu Black Mirror (2011-2019) v sérii 4, epizodě 3.
Chvíli se tu procházíme, ale pak opět nasedáme a objíždíme jej z pravé strany, abychom dostali celkový pohled na jeho celkovou rozlohu.
Geotermální oblast Krýsuvík
Z této strany se jen deset minut autem nachází geotermální oblast Krýsuvík, což je jeden z horkých pramenů. Ke Krýsuvíku se váže významná historie. V 18. století se prováděly experimenty s vrty pro získání podzemní horké vody. V druhé polovině 20. století celých 50 let dodávat tento hlubinný vrt horkou vodu. Nicméně tento 200 m vrt v roce 1999 vybuchl a vznikl po něm kráter o průměru 30 metrů. Nyní slouží jen jako turistická atrakce.
Procházíme kolem a vyvěrající obláčky připomínají vůni zkažených vajíček. Jedná se o všudypřítomnou páru páchnoucí po síře, která je rozprostírá po okolí. Stoupáme stále výše mezi bublajícími jezírky horké vody. Vedou tady dřevěné chodníky, které nás celou nevelikou oblastí pramenů provádějí.
Protahují mě střeva
Najednou mám pocit jako by mi střeva chtěly vybuchnout. „No nic Michal, musím se dostat co nejrychleji dolů k těm budkám, snad ty záchody jsou otevřené“, povídám a už se od něj vzdaluji. Nasazuji rychlou chůzi a nejsem si jistý, zda to opravdu stihnu. Nejraději bych to hodil někde za geotermální kopec, protože by mi to teď bylo asi jedno. Stále rychlejší chůzi, která přechází v běh dobíhávám k jedné z budky, ze které právě někdo vyšel. Lidi na mě koukají, co se děje, ale mě je to jedno. Okamžitě zabouchávám a jsem si nestihl otřít prkýnko. Bože, ta úleva. Po slyším třísknutí dveří a začínám si uvědomovat, že za zdí budky je další záchod. „Tak co Martin, vydržel?“, táže se Michal. „Za 5 min dvanáct.“, odpovídám. „Mě to nějak taky chytlo, tak jsem si musel zajít“, dodává Michal.
Splachuji a venku čekám na Michala, který přichází a povídá, že si udělal trapas. „Záchod se ucpal a já se tomu snažil štětkou pomoct a vůbec to nešlo. Tu jsem pak vytáhl kompletně od hoven a povídám přes zeď, kurňa Martin průser! A já myslel, že tam pořád jsi a najednou někdo na mě začal mluvit. I’m sorry I don’t understand, you have probably spoken with your friend“. Oba jsme se začali řehtat a raději nasedli do auta.
Lávové pole Selatangar
Z cesty č. 42 se vydáme stále dolů na jih, kde navazujeme na cestu č. 427. Po ní se asi po 10 km nachází vedlejší odbočka vlevo na Selatangar. Tady ale jen na chvíli zastavujeme, kde vidíme pusté lávové pole. Údajně toto místo bylo od středověku do konce 19. století oblíbeným centrem rybářských sezón v regionu.
Máme už skoro půl 10 a tak je dobré najít místo na spaní. Dnes je jasné, že nebudeme přespávat nikde v kempu, nýbrž najdeme místo ke spaní někde kolem. Nejbližší město Grindavík je odsud asi 15 km, a tak jedeme tam. Grindavík je rybářské město a zároveň obec na jihozápadě Islandu. V roce 2014 zde žilo 2 888 obyvatel. Nedaleko města se nacházejí geotermální lázně Blue Lagoon, a tak se napojujeme na severní cestu směrem k lázním, doufajíce, že něco najdeme. A je to tak, nedaleko nacházíme jakousi vedlejší cestu, takže tady zakempíme. Máme něco po 10 hod, a tak jdeme dneska brzo spát, abychom byli zítra ready. Dávám si špunty do uši a nasazuji klapky.