Místní Filipínská svatba a okolí Banaue
Jako včera, tak i toto ráno jsem si dal budík na 10:15. Jsem to ale spáč, že jsem do 11:30 nevylezl z postele. Včera jsem se dozvěděl, že v obci Banaue má být filipínská svatba, a tak jsem si řekl, že se tam půjdu podívat. Také se mi i dnes zdálo, že jsem byl na svatbě a jedl tam :D. Tak schválně, jak to dneska dopadne. Chystám si nejdůležitější věci do báglu a během 10 min vycházím. Dneska je venku opět horko a já procházím dolů až k centru města. Tam se ještě stavuji do turistického centra, optat se v kolik jede jeep do vesnice Batad. Údajně až od 14:30, což je škoda, protože musím zabít půl dne čekáním. Dole v centru města jsem přes den ještě ani nebyl, je tady několik místních obchůdku a opět jakási menší tržnice.
Každopádně proto bych se dostal na místní svatbu musím přes řeku, a tak zde nacházím nenápadnou cestu mezi domy, která vede schůzkami dolů k úzkému ale do délky velkému mostu. Most se nezdá byt nový, spíše bych řekl zachovalý a při vstupu na něj se kýve. Úplně příjemné to zrovna není.
Filipínská svatba
Docházím na místo činu. A je to tak pravá filipínská svatba je přímo před očima. Představoval jsem si tu svatbu ve snu úplně jinak. Mají to venku a je tady snad půlka obce Banaue. Jen co jsem přišel začíná jim první novomanželský tanec a následně se přidává maminka ženicha a tatínek nevěsty. Celé je to komentováno nějakou starší paní.
Následuje jakýsi individuální tanec lidí, tančící jako indiáni u totemu za zvuku připomínající mlácení do hrnců. Všichni se tak nějak trhaně pohybují a k ničemu jinému to neumím porovnat, než právě indiánskému tanci. Nicméně jedná se tanec Gangsa, což je nativní a tradiční tanec na svatbách z místní provincie Ifugao. Jeden si ho tu náramně užívá.
Následně polovina lidí tu zvedá ruku, připomínajíce hajlovaní a vypadá to, jako by skládali jakousi přísahu.
Ochutnávka místního svatebního jídla
Starší paní následně vyzývá lidi, že se podává jídlo. Vzadu lidi spojili stoly dohromady a začali přinášet rýži, kuřecí, hovězí, vepřové, nějaký skelet, játra a mnoho dalšího.
Já jen tak koukám kolem a najednou na mě začne volat paní a mávat táckem a povídá: „Pojď jsem a vem si.“ Dává mi tácek do ruky a poušti mě před sebe, mezitím se za námi vytvořila obrovská fronta. Nejdřív dostavám rýži kde mi místní paní, že je to ta jejich místní. Pak dostavám jakousi smaženou rýži a dále snad všechny druhy masa, ale také i játru. Nakonec i polévku v kelímku. Lidi si tu dávají mega velké porce, sám to nechápu. Hold pravá filipínská svatba. Já si usedám na lavičku a začínám s jídlem.
Jejich místní rýže je trošku sušší, ale jsem rád, že jsem zkusil. Kuřecí maso chválím (žadné tlusté), ovšem vepřové je tvrdé jako kost a nejde uhryznout. A játra? Hrůza, a tak ji nechávám. Vepřové dávám tady místnímu psovi na zem.
A polévka? Wow, ta je mega intenzivní a mastná až je to i trošku nechutné ale nakonec ji do 3/4 spořádávám.
Pěkně jsem se tedy najedl musím říct. A co by to byla za filipínská svatba bez společné fotky novomanželů? Ti k tomu přistupují.
Místní rýžová pole
Teď už se tu nic velkého neděje, jen se žere, a tak opouštím místní školu a zabočuji na stezku k rýžovým terasám. Všímám si, že mi již dochází voda, a tak si ještě v místním krámku kupuji. A jde se. Z těch schodů nahoru a jídla mě ale úplně dobře není, to jídlo bylo těžké, a tak si na půl hoďky sedávám na schody a pozoruji terasy. Sluníčko nám stálé svití a tu a tam někdo z místních prochází kolem mě. Jdu kolem místních dřevěných domečku a všímám si, že se ke mně připojili dva desetiletí chlapci, a tak si vyměňujeme pár vět. Schodů je tu snad až do nebe ale výhledy tady jsou k nezaplacení.
Cestou nahoru potkávám i nějakého Němce, a tak se na chvíli dáváme do kecu. Jmenuje se Matt. Prý včera přijel z Nového Zélandu a už cestuje vkuse 5 měsíců. Vyměňujeme si číslo, protože taky fičí do Batadu a pak pokračuji v cestě.
Teď už se dostavám nahoru a po těch úzkých betonových cestičkách ohraničující rýžová pole, kde se jde již dobře. Tady už to vypadá trošku jako v divočině.
Cestičkou se posunuji stálé kupředu přes rýžová pole. Výhledy jsou více než úchvatné. Co bych dal za takový výhled z okna. Líbí se mi i některé druhy stromu vypadajíce, jako měli listy z kapradin. Podobné jsem viděl i v Cameron Highlands v Malajsii. Ostatně mají na sobě jakési béžové chloupky.
Teď vcházím na úzký a mokry betonový kvádr zpevňující jednu z rýžovou teras a malém jsem žuchnul do té vody. Tohle bylo úplně o fous.
Cestička až k vodopádu
Cestou dále zjišťuji, že jsem se napojil na špatnou cestičku a toho jsem si všimnul náhodné, a tak se vracím zpátky. Ale říkám si, že jsem tam žádnou křižovatku neviděl, ale pak mě to došlo, jak jsem tam došel. Cestička totiž ani nejde vidět a je pěkně strmá. Snad se tady nezabiju. Žádné schody a zemina je navíc mokrá. Opatrně scházím až dolů a slyším šum vody. Že by to byl vodopád? Je to tak, jakýsi malý vodopád tu je, a tak si čistím ruce od hlíny při sestupování.
A teď nečekaně opět schody nahoru, kterými se teď veru. I tady všude jsou rýžové plantáže střídající se s všudypřítomnou divočinou, zatímco jdu stále přes betonovou úzkou cestičku. Nejlepší je na tom, že jsem od toho Němce již nikoho cestou nepotkal. Západ slunce máme za hodinu a je kolem 17:00. Plus se dá nějakou tu půl hodinku ještě jít za mírného šera. Mým cílem je dojít na asfaltovou cestu nahoře. 
Domečky uprostřed rýžových polí
Po dlouhé době míjím první domek, ale všímám si, že zde snad nikdo není. Podle té dýky na zemi to vypadá, že tady někdo šikovný vyřezává ze dřeva draky a ty jsou moc pěkné.
Po nějakých sto metrech míjím další místní domečky, kde již vidím hrající si děti a stékající psy. Udělal jsem i foto místních kluků.
U dalšího domečku se ptám místních kudy kam se dostanu na asfaltovou cestu nahoře, a tak mě paní naviguje. Už by to nemělo být snad tak daleko a cesta je již nadohled. Pořád jsem si říkal k čemu jsou ty provazy táhnoucí se shora až dolů přes rýžové terasy všude kolem a pak mi to došlo, když jsem uviděl ten modrý koš, který slouží jako dopravák mezi dveřmi místy.
Jen co jsem ho prošel slyším nějaké zvuky chrochtaní, a tak se divám kolem a vidím jakéhosi synáčka jdoucí s otcem nesoucí tyč a mající na každé straně tyče ověnčené sele. No nedalo mi to a udělal jsem další fotku.
Přes schody si to pádím nahoru, kde opět nějaký čas chodím kolem teras a nezapomenutelným výhledem na okolí. Všímám si i banánovníku, mající ještě zelené banány.
Cesta zpátky
Nakonec přece úspěšné docházím přes nekonečné schody na cestu, a ještě si všímám šestého viewpointu na kterém jsem včera nebyl.
Cestou dolů se začíná stmívat a já si ještě v jednom stánku kupuji crackery a kávu, kterou si beru s sebou. Doufám v to, že tu pojede nějaký jeep, ale nakonec mám smůlu. Cestou se stavuji dolů do centra, kde kupuji pečivo na večer a ráno. Ti Filipínci jí snad jen sladké věci, protože já za boha nemůžu najít žádné slané pečivo a vůbec i ty hlavní jídla jsou tady takové sladké.
Ještě si v dalším krámku kupuji nějaké čokoládové pití, ale nic moc. Volám si z Marťou, zatímco jdu na hotel. Tam docházím až kolem 20hod a dávám si sprchu. Tím, že jsem vyčerpaný tak ulehávám na skoro hodinu a půl do postele a budím se v 22hod. Ještě si bookuji přespání v Batadu a následně opět spokojeně ulehávám.