Nejmenší opice na světě
Nejmenší opice na světě.
V 5hod vstávám opět na východ slunce tentokrát i s holkami. Jdu si dolů udělat kafé a Matias už je také vzbuzený. Tentokrát jsem se jako řidič odvážil a beru na skútr dva další lidi, a to Mathiase a Moniku slovenku a vyjíždíme směrem na Čokoládové vrchy. Cestou začíná pomaličku svítat, zatímco jsou nám holky nám jsou v patách. Myslel jsem si, že vrchy holky přejely, jelikož jsme se ztratili, ale až na vyhlídce je potkáváme. Dnes je to více lidí než včera.
Jde vidět, že je Matias vášnivý fotograf, tak jako já a divím se, že se mu z té zrcadlovky nekouří. Zatímco tu fotíme, holky na nás čekají, ale nakonec se rozmysleli, že půjdou, a tak Verča veze poprvé další dva lidi Lucku a slovenku Moniku na skútru. V klidu pak kráčíme dole ke skútru a platíme 50 PHP, tak jako včera. „Marťas a nevadí to holkám, že jsi zůstal?“, táže se Matias. „Myslím, že ne, holky totiž cestují spolu“, odpovídám.
Cestou zpátky na hostel zastavujeme na benzínce, abychom dočerpali nádrž (asi ¼ nádrže za 60 PHP), jelikož dnes skútr vracíme. Na hostelu se dávám další kafé a tážu se na snídani. Posaď se, já ti ji přinesu, odpovídá paní domácí a donáší mi jarní závitky s banánem, vajíčkem a čerstvýma toustama. Vše je výborné, je ty osmažené závitky nemusím.
Dnešní noc už tu nezůstanu, a tak se domlouváme s Matiasem a Antonem, že budeme spolu dále pokračovat. Děláme si všichni poslední fotky, předtím, než se rozprchneme, jako malou vzpomínku.
Pokračují dále s Matiasem a Antonem
Něco přes 4km na hlavní cestě se tážeme lidí na autobus, který jede směr do části Loboc. Anton si tu otevřel v jedné restauraci noťas s prosbou, že potřebuje něco dodělat na 15 min, a tak čekáme. Bus nakonec odchytáváme a nastupujeme. Podobně jako v Indii, i tady jede v buse disko.
Nedříve máme v plánu najít nějaký hostel, kde si odložíme věci. Tudíž zkoušíme vystoupit ve městě Taytay, kde za nádhernou řekou nacházíme jeden hostel s názvem Loboc Backpakers Inn.
Máme hlad, a tak jdeme někam najíst a nacházíme Ocho Food Stop, zatímco jsme míjeli rýžové terasy. Anton tady opět dodělává pár věcí na notebooku.
Vydáváme se přes řeknu na stanoviště, kde jsme vystupovali cestou tady. Jelikož jsem se moc nenajedl, dávám hledám ještě něco ke snědku. Mám rád sice sladké, ale už tři týdny nejím nic jiného než to, jelikož tu moc slaných věcí není k nalezení. Proboha párek v rohlíku mají sladký.
Tak tak chytáme autobus a vystupujeme u Tarsier Conservation Area. A co že je tady tak zajímavé? Jen na zde na Boholu či v Malajsii, Indonésii či Brunej, lze vidět Nártouny (Tarsiers). Dostal své jméno podle extrémně dlouhého nártu. Boholští Nártouni jsou noční živočichové s obrovskými oči, kterými vidí velmi dobře ve tmě. Jsou to nejmenší opice na světě a jedná se o vzácný a ohrožený druh. Živí se hlavně hmyzem, který loví ve skoku. Kdysi se vyskytovali v zalesněných lokalitách, zejména v lesích s liánami což jsou popínavé rostliny s dřevnatým stonkem viz foto níže.
Bambusový most
Další destinací je Sipatan Twin Hanging Bridge, kde dojíždíme busem s Matiasem a Antonem. Tento most přes řeku Loboc je postaven z bambusů a kdysi jako jediný sloužil k překonání řeky. Má délku 40 metrů a výšku 20 metrů. Je to celkem adrenalim, jelikož je most náchylný k otřesům, které umocňují zábavu.
Na druhé straně mostu objevily objevujeme malé obchody a suvenýry a dáváme si tu kokos.
V tomto okolí jsme v podstatě všechno zajímavého prozkoumali, a tak jedeme zpátky do hostelu Loboc Backpakers Inn. Nerozhodujeme se tady nakonec zůstat a bereme si bágly, nějak to urovnáváme s majitelem hotelu a bereme bus.
Dojíždíme do města Tagbilaran, kde jsem poprvé dojel trajektem a odsud pak na ostrov Panglao, kde nacházíme místo k ubytování Double J Hotel & Restaurant. Ten má jednu velkou místnost pro batůžkáře a velké postele pro každého. Dáváme se tam do kecu s jedním italem se jménem Giovanni, že bychom mohli spolu zítra zajít na místní pláže.
