Cesta na letiště

Čekáme na svinovských mostech na bus. Bus přijíždí na stanoviště 2. Panu autobusákovi ukazujeme lístky, které si kontroluje s jeho listinou. Koukáme, že se mu něco nezdá a něco si brblá pod vousem. Odjedeme odsud vůbec? Nakonec se zeptá polsky Letovisko? „Yes“, odpovídám. „OK“, odpovídá a ukazuje, že si máme hodit kufry do zavazadlového prostoru a nastupujeme. Vyjíždíme a pouštím si do uší hudbu. Po 15min zastavujeme a já otevírám oči. Sakra to je mi nějaká známa zastávka, cože? Jsme zase na svinovských mostech? Přistupují další lidi. Podle jakési hádky mezi řidičem a nastupujícími lidmi jsem pochopil, že si mysleli, že je nástupiště jinde. Tak teď už je snad vše v pohodě a vyjíždíme. Odjíždíme ze svinovských mostu před jedenáctou na Krakovské letiště. Cestou přistupuji další lidi.

Cesta utíká poměrně rychle a než jsme se naděli už dojíždíme na letiště. Jdeme si pro kufry, ale říkám autobusákovi, že jsou v zavazadlovém prostoru moc daleko, tak do něj lezu. Na letišti hledáme místo na spaní, nakonec nacházíme i s jakési lehátka. Chvíli jsme ještě vzhůru a kolem 1 ranní uleháme. Ještě, že mam klapky a špunty do uší.

Kyjev

Dneska nás čeká let do hlavního města Kyjev. Stejně samozřejmě neusínáme a kolikrát se budím, abych zkontroloval věci. Před 4 hodinou ranní se odebíráme na „gatu“, kde cekáme na boarding. Vypadá to, že s námi pojedou i nějací židi, podle jejich čepiček (tzv. Kipa), klobouků a úprav vlasů. Letištní bus nás dováží k letadlu. Asi jsme měli vybrat jinou než ukrajinskou společnost. Trošku nám to malé letadlo dělá starost.

Dneska nás čeká let do hlavního města Kyjev. Stejně samozřejmě neusínáme a kolikrát se budím, abych zkontroloval věci. Před 4 hodinou ranní se odebíráme na „gatu“, kde cekáme na boarding. Vypadá to, že s námi pojedou i nějací židi, podle jejich čepiček (tzv. Kipa), klobouků a úprav vlasů. Letištní bus nás dováží k letadlu. Asi jsme měli vybrat jinou než ukrajinskou společnost. Trošku nám to malé letadlo dělá starost.

Spouští se schůdky a s malou nejistotou nasedáme. S mou výškou se uvnitř ani nepostavím a musím se sklonit, abych vůbec dál prošel. Interiér mě trošku připomíná londýnskou tmavě modrou linka metra (Piccadilly Line). Z levé strany po 2 sedačkách z druhé jen jedna. Usedáme a zima je tu pořádná – na to jsou Ukrajinci asi zvyklí. Letuška tu chodí v zimní bundě. Tak si trošku myslím, že místo vody se tu bude podávat vodka. Před odletem ještě kontrolujeme, zda máme aspoň jedno křídlo. Tak letadlo asi lita normálně, takže bychom i mohli v pohodě přistát. Vyjíždíme na runway a v letadle se začíná konečně topit. Před vzletem to pěkně cuká, ale odtrhujeme se od země. Letíme asi hodinu a půl ale navzdory naší nejistoty i trošku kupodivu usínáme.

Vítejte na Ukrajině

Před přistáním probouzím Marťu ať se koukne ven. V Ostravě už bylo po sněhové nadílce, ale tady ještě nějaký čas bude. Vystupujeme a je tu dost kosa. Místní čas je +1 hod od ČR. Tak teď máme čas na přestup asi 12 hodin. Tak se rozhodujeme, zda zůstat tady, nebo si projít Kyjev. Zjišťuji, že jsme přistáli na jiném letišti (Bopyspil), než jsem předpokládal, a tak máme Kyjev dále. Procházíme passport checkingem, ale paní nám ukazujeme, že musíme na transfer tak jdeme tam. Vždyť tak už jsou jen gaty, proto jdeme zpátky. Paní vysvětlujeme, že máme 12 hodin čas a že bychom si rádi prošli Kyjev. OK and where are you from?, táže se. Czech Republic odpovídám. No problem, Welcome to Ukraine. Procházíme úspěšné.

Dáváme nejdříve kafe, protože jsme unavení. Platím svou kartou Airbank, kterou mi terminál ale nebere. Marťo zkus to ty, ty máš ČSOB. Payment confirmed. Usedáme, vychutnáváme a řešíme, jak se vůbec dostaneme do Kyjeva. Podle Google Maps tam jezdi busy za 100 UAH (hřiven) což je něco pod 80kč.

Dopíjíme a vycházíme před terminál. Ano stojí tady bus s nápisem Kyjev a zastavuje nás pan, který s námi zkouší nahodit řeč. Anglicky to moc nejde, tak přepínáme na češtinu a máme úspěch. Dozvídáme se, že je to správné stanoviště. Jdeme si rozměnit pár hřiven, ale mezitím co vstupujeme do budovy terminálu, musíme procházet detektorem a naše batohy přes rentgen. Maji to tu docela přísné, ale bezpečnost je bezpečnost. Rozměňujeme si nakonec 40 euro což je v přepočtu 1200 UAH s letištní přirážkou. Teď míříme k busu a máme docela štěstí, protože tam stále stojí, navzdory tomu, že už měl odjet. Ještě se ptám anglicky, kde se platí, borec nerozumí, tak přejdu na češtinu – a dozvídáme se, že se vybírá až v buse.

Cesta do Kyjeva

Usedáme a čekáme na další přistupující. Přichází autobusák, kterému ukazuji cílovou stanici a potom pronese „Sto griven“.Cestou do hlavního města Kyjev se snažím číst azbukové billboardy, ještě si něco málo pamatuju z Bulharska, ale to už je taky nějaký patek. V Kyjevě se začínají dělat kolony. Vystupujeme na zastávce Pivdennyi, což je současně zastávka vlaku. Kousek od nás stojí stánek s fornetkami, tak si pár kupujeme. Paní odpovídá rusky na mou češtinu. Začínám si všímat, že to tu mají o dost levnější. Procházíme koridorem nad kolejemi. Koridor mi dost připomíná staré svinovské mosty. Nacházíme tu vše možné, od jídla, oblečeni až třeba po hodinky. Procházíme přes velkou halu.

Vycházíme a jdeme směrem k centru. Nacházíme místní tržnici tak scházíme schody dolů. Vypadá to tady dost pofiderně a tak to jen raději procházíme. Náš první cíl je Chrám svatého Vladimíra, cestou tam si všímáme, že místní paneláky vypadají úplně jako z 60-70let, podepsal se tady hlavně socialismus a trošku nám to připomíná Burgas v Bulharsku. Cestou míjíme i trafiku a ceny cigaret jsou fakt směsné (20-30 UAH) – asi proto se odtud pasuji do Česka. V Kyjevě je celkem zima. Docházíme ke katedrále a doběhl nás hlad, a proto koukáme pro místní restauraci, kterou nedaleko katedrály svatého Vladimíra nacházíme.

Snad tady mají i záchody. Usedáme a číšník nám nese jídelní lístek. Ptám se, zda mají místní nápoj kvas (fermentovaný kvas vyráběný kvašením obilnin). Nemají tak si nakonec dáváme živčík (chutná po bonbónech Lipo). Po chvíli si objednáváme kuřecí prsa s grilovanými brambory. Na jídlo čekáme snad 45min, takhle nic moc nestihneme a přitom restaurace nemá skoro zadně zákazníky.

Spořádáváme ho rychle a hned po jídle raději platíme. 400 UAH je dost v pohodě. Teď se dostáváme ke Zlaté bráně. Mrzne tak, že se nedá poradně fotit.

Kyjev a jeho náměstí

Kousek odtud je i jedno z nejnavštěvovanějších míst a to Chrám svaté Žofie a my míříme tam. Docházíme na náměstí, kde se v dálce tyčí katedrála.

Na náměstí nalézáme i monument Bohdana Khmelnytského a jeho kůň, zatímco se vzadu krčí Chrám svatého Michala.

Děláme pár fotek, a protože času už moc nezbývá a jdeme zpátky k metru v místě Zlaté brány. Platíme oba jen 10 UAH za oba a dostáváme modré žetony, které házíme do turniketu. Zjišťujeme, že jedeme opačným směrem, tak se lidi ptáme, jak se dostaneme na stanici Vokzalna. Už třetího člověka se ptám, ale anglicky tu vůbec nepochodím, nejhorší je na tom, že ani čeština nepomáhá. Jsme úplně ztraceni, a kdo ví, zda stihneme letadlo do Bangkoku. Naštěstí se nakonec rukama a nohama dorozumívám, že toto je to nástupiště a v metru ještě slečna lámavou angličtinou odvětila „next stop is Vokzalna“. Cestou ještě kupujeme v koridoru croissanty a fičíme na bus. Ten stojí před nástupištěm a autobusák dává pokyn, že si můžeme sednout. Raději jsme si udělali rezervu třech hodin, i když zavazadla sebou netaháme.

Přijíždíme kolem půl 5 a dáváme další kafé a bychom měli baterky nabité, ještě se snažíme ukořistit nějakou zásuvku. Chvíli ještě posedíme a pak už jdeme směr ke gatám. A hned na to úspěšně passport checkingem. V duty free zóně si uvědomuji, že mi na ruce něco chybí – je to tak nemám u sebe Miband náramek, a tak prohledávám všechno. Že bych to nechal při kontrole přes detektor kovu? Vracím se nazpět. Paní u passport checkingu všechno vysvětluji, a bere si můj pas a mě zůstává jen letenka. U detektoru se tážu, zda se nenašel černý Miband náramek. Name?, táže se mě. Odpovím a pomalou chůzi šel směr k přihrádce ztrát a nálezů a nakonec mi ho podává. Paráda, ještě musím počkat ve frontě a opět projit passport checkingem. Paní za přepážkou se usmívá a vrací mi pas.

Odlétáme za sluníčkem

Docházíme ke gatě a lidi se hromadí. To bude asi velké letadlo, povídám. No nic sedáme a ještě kecáme, než se fronta o něco zmenší. Zjišťujeme, že se stejně boarding o 15 min zpozdil. Při nástupu se na sebe koukáme a moderní interiér ukrajinského letadla nás ujišťuje, že tentokrát nemusíme mít žádné pochybení. Připadalo nám, že se jedná o úplně jinou společnost. Minimálně jsme takovým letadlem nikdy neletěli. Inu Boeing 777 je Boeing 777.

Nasedáme a před námi fajnové dotykové obrazovky, které hned zkouším. Mají tu různé písníčky, seriály, filmy a dokonce i hry. Aspoň bude co dělat, ale především se potřebujeme vyspat, protože jsme na Krakovském letišti moc nenaspali. Před vzletem se dovídáme, že let bude trvat 8 hod. Následně dostáváme lístečky od letušek, které údajně potřebujeme při kontrole pasu v Bangkoku. Druha část lístečku (departure) se dává při odletu. Po půl hoďce chodí s pitím a po další už chodí s jídlem. Dali jsme si kuřecí s těstovinami, k tomu byla osmažená zelenina a čokoládový zákusek, a taky pečivo s máslem a sýrem. Nebylo to vůbec spatně.

Následně se snažím usnout, ale upadám jen do lehkého spánku. Něco málo naspím ale nakonec si pouštím film Due Date a následně Matrix, který jsem viděl snad jako jediný film 30krát s dabingem. Tady ho měli v původním znění.

Bangkok a náš první kontakt

Ani jsem ho nedokoukal a připravujeme se k přistání na letišti Suvarnabhumi, zatímco pilot hlásí venkovní teplotu krásných 32 stupňů. Bangkok bude úžasný.

Po přistání necháváme davy lidi projit a vystupujeme snad úplně poslední. Je 10 hod místního casu. Je tady posun +6 hod od ČR. Jen co procházíme koridorem, pociťujeme tu teplotu a jakési dusno a připomíná nám to první kroky z Dubajského letiště v minulém roce. Před passport checkingem ještě dovyplňujeme lísteček a procházíme bez problému dále. Nejdříve si rozměňujeme eura na bahty, ale protože je tady špatný kurz rozměňujeme si zatím 40 euro. Hned si na letišti kupujeme simku s 4G připojením. Nejvice me dostal napis best mobile operator in Thailand – 1Mbps. My si kupujeme simky jen s týdenní platností a neomezeným připojením k internetu za 216 THB (bahtů), což je poměrně levné. Borky už automaticky ví co dělat a tak nám rozdělávají mobily a během minuty vyměněnou simku s aktivací. Hned si googlím cestu do hotelu a zjišťuji, že musíme na SRTET City Line.

Bangkok a metro

Cedule nás vedou úplně dolu, kde si kupujeme jeden žeton za 35 THB, který si pípneme u turniketu. Dole přijíždí vlak a blíží se k němu i jeho zaměstnanci. Lidi vystupují a zaměstnanci začnou pískat na píšťalky – asi by si dali vedet, že nikdo se ve vlaku již po výstupu nenachází. Konečně dostáváme jejich pokyn k nástupu. Jedeme 5 zastávek klimatizovaným vlakem a začínají se nám objevovat krasy Bangkoku. Cesta trvá do 25min. Vystupujeme na Makkasan station a vházíme žeton do turniketu. Jdeme s davem na přestupní stanici metra Phetchaburi.

U přepážky kupujeme další žetony na finální stanici metra Sutthisan za 21 THB. Všímáme si, že jsme nikdy při vstupu na metro neviděli detektory kovu a zaměstnance, která kontrolují cestující. Při průchodu detektorem samozřejmě pípáme, ale zaměstnanci to kupodivu nějak neřeší, tak postupujeme s davem. Metro nám dost připomíná to v Dubaji. Čekací řadu tu mají udělanou podobně (nastup bokem z obou stran a vystup uprostřed). Stejně tak prosklené dveře, které se otevírají po zastavení metra spolu s dveřmi metra. Nastupujeme a klima tu jede naplno. Jedeme ani ne 10min.

Tom a Anet už na nás čekají

Vystupujeme v cíli, kde nás čeká u východu č. 4, Tom s Anet. Ti tady již jsou třetím měsícem, takže se tu už dobře vyznají. U Anet jsme dostali malou pozornost v podobě místní sladkosti – jakési placky s šlehačkou. Není to vůbec špatné. Jdeme směrem k hotelu, který je odsud vzdálený asi 1km. V těch riflích, černém tričku a uzavřených botách je teda pěkný hic. Při vstupu do areálu hotelu se tu prohání slepice i kohout, ale jsou pěkné vychrtlé. Jsou tu i banánovníky a rostou tu i banány.

Booking jsme udělali už doma, takže jen platíme za hotel. Jenže si uvědomujeme, že u sebe nemáme tolik bahtů, ale Tomáš se nabídl a tak jde na pokoj a půjčuje mi. Platili jsme 4200 plus 300 THB za vratnou zálohu na kartu. Paní recepční došlo, že tu jsme spolu, a tak nám dala pokoje u sebe, paráda. Konečně jsme tu, na pokoji je při vstupu horko, klimatizace je naštěstí zdarma, tak ji hned zapínáme. Hned se sprchujeme a vybalujeme si ty nejzbytnější věci. Teď se potřebujeme trošku vyspat. Jsme nevyspaní z těch předchozích dnů a tak uleháme. Abychom si trosku užili i večer a spali pres noc, 3 hoďky spánku bude stačit.

Večerní Bangkok

Probouzíme se a doběhl nás hlad a tak se všichni odebíráme na jídlo. Jedeme metrem jen tři stanice na Phra Ram 9 a kousek dále vstupujeme do obrovské budovy CentralPlaza Grand Rama IX. V 6 podlaží se nachází restaurace – vlastně hned několik restauraci. Procházíme je a platí se tu kartou, kterou si přednabíjíme. Libí se nám, že zde mají zdejší restaurace vzory hotových jídel.

Dávám si jakýsi mix masa s rýži a pálivou omáčkou – vyšlo to kolem 80 THB. Chutná to dobré. Dokonce velmi dobře.

Teď je na čase rozměnit si nějaké ty eura na bahty. V budově je plno bank, ale kurz se mi nějak extra řešit nechce. Rozměňujeme si 200 euro. Dole si ještě dáváme ledové latté sebou. Vždy vám kolem kelímku dají ubrousek, nebo něco aby Vás nestudilo, a hodí vám ho do igelitového sáčku. Jeden z důvodu je ten, že pokud si ho berete do metra, je tam zakázáno pít a jíst, podobně jako tomu bylo v Dubaji. Vycházíme z klimatizované budovy ven. Je asi kolem pul 8 a je příjemné.

Street food

Jdeme se projít skrz Bangkok a kouknout na street food. Docházíme až k jednomu stánku s polévkami, tak hned zkouším. Dostal jsem k ní čínské hůlky a lžičku – za 50THB fakt šmakovala – s masem, zeleninou a celkově byla dobře udělaná. Dojídám, a procházíme dále až k jakýmsi temným uličkám. Vidíme tu místní lidi, jak perou, opravuji motorky, dokonce jsou tu i útulky koček v klecích pro potkany. Tu a tam probíhají vychrtlí psy a kočky – ostatně těch je na ulicích všude. Kdo ví, co bylo v té polévce. Jdeme zpátky k metru a procházíme opět uličkou street foodu. Objevujeme rýžové nudle jen za 20 THB.

Všichni si je dávají, kromě mě, páč jsem ještě pořád z té polívky plný. Ty jsem zkoušel od Marti a byli výborné. Tom mel ještě chuť na ananas a tak nasel za 20 THB. Další jídlo, které užasne chutnalo – přitom obyčejný ananas by si člověk řekl. Hned jsem si byl koupit taky. Dávali k tomu i jakýsi růžový cukr, do kterého jsme si kousky ananasu namáčeli. Najezení jsme ažaž, a tak fičíme zpátky metrem na hotel. Dáváme budík na půl deváté, protože zítra nás čeká procházka památkami po Bangkoku.

Chrámy kde se podíváš

Dnes máme v plánu kouknout po památkách a nějaké ty chrámy. Ráno se budíme na 8:30 a po 9:00 jedeme až na konečnou stanici metra Hua Lamphong.

V horku si to následně štracháme až k buddhistickému chrámu Budda d’oro, všude plno turistů a slunce je rozpálené jako na plotně, hned se mažu krémem s UV faktorem 15.

Blížíme se k Chinatown gatě z roku 1999, což je jakousi vstupní branou do Chinatownu. Po světě najdete plno Chinatownů, ale tady v Bangkoku je jedna z největších na světě.

Docházíme k Chinesischer Temple, jeden z čínských chrámů. Vcházím do mini chrámu, ale ještě si před ním vyzouvám gumové boty.

Jdeme stále směrem Chinatown a cestou narážíme na jednu z mnoha prodejn s kafem, hned si dáváme vychlazené Ice Coffee za 40 bahtů.

Před odchodem se ještě ptáme na záchod. Paní ukazuje na dveře támhle. Vstoupím a co nevidím, se splachovacím záchodem jsem se mohl rozloučit. Malá místnost odkrývá speciální typ tureckého záchodu. Jedná se o mísu asi 15cm vysokou od země. Ještě že se mi chce jen na malou, na velkou si vyzkoušel jak se sebe na Araba. Záchod splachuji hadicí u něj. Ale všímám si taky vykachličkované vany za mnou. Později se dozvídám, že přiloženou nádobkou a vodou z vany se má správně splachovat.

Pravé poledne již odbilo, ale je tady stále hustý provoz. Přes špičku to musí být šílené.

Docházíme na Mangkon Kamalawat Temple. Místní tady zapaluji vonné svíčky, aby to mělo tu správnou atmosféru a modli se k jejich čínským bohům. Nelze poznat, zda se převážně jedná o lidi z Číny, či Thajska.

Vcházíme do chrámu, kde se na začátku ve vitríně nachází čínští bohové. Všude příjemně voní vůně vonných tyčinek.

Pad Thai – jedno z nejlepších jídel

Vyházíme z chrámu a zastavujeme se na jídlo. Dávám místní thajskou specialitu Pad Thai. Jedná se o jedno z národních jídel Thajska. Ta chuťová kombinace je magická. Mísí se zde chutě rýžových nudlí, kuřecího masa, krevet a křupavých arašídu se zeleninou. To celé pokapané limetkou, pálivým chilli a chuť rybí omáčky dává jídlu Pad Thai magický kulinářský poklad. Všem vřele doporučuji vyzkoušet.

Další památky jsou mimo, a tak voláme Ubera (alternativa k taxiku), který pro nás dojíždí po 15min. Jedeme asi 1,5 km a platíme jen 55 bahtů. Vystupujeme u Rommaninat Parku a procházíme jej. Velmi pěkný park plný zeleně a dokonce i s venkovní posilovnou. Všímáme si, že někteří lidi zde cvičí tajči.

Wat Suthat

Z parku procházíme až k Buddhistickému chrámu Wat Suthat Thepwararam Ratchaworahawihan. Je to jeden z nejstarších a nejimpresivnějších chrámů v Bangkoku. Celý chrám je ohraničeny zlatými sedícími Buddhy. Cítím se tu moc dobře, pozitivně a vyrovnaně. Kolem nás procházejí i místní mniši.

Teď jdeme kouknout do zmiňovaného chrámu. Ještě před vstupem nás cedule upozorňují „take off your shoes“. Na prazích sedí tiše mniši. Něco tak úžasného se jen tak nevidí – ve vnitřku sedí obrovitánský pozlacený Buddha. Par lidí u něj relaxují a meditují, a my ho tiše obcházíme dokola. Velkolepá podívaná.

Nazouváme si pantofle a ještě se procházíme kolem kousek níže, kde se tyčí další buddhisticky chrám, patřící k sedícímu Buddhovi.

Pokochali jsme se dost a tak následuje Democracy Monument. Ten se nachází uprostřed kruhového objezdu.

Odtud se dostáváme až ke krásnému Maha Chetsadabodin Royal Pavilionu, postaveného v roce 1989. Dovnitř není povoleno vstupovat, ale myslím, že exteriér dává tu největší krásu.

Následně se přesouváme k a dalšímu k Buddhistickému chrámu Loha Prasart a dále pak k a na to k Wat Thepthidaram Worawihan. Chrámu je tu fakt hodně.

Z dálky vidíme další buddhisticky chrám, který se od těch předchozích se liší tím, že výše než ostatní. Přecházíme řeku a vstupujeme do areálu. Slyšíme již z dálky Buddhistické mantry. Kolem dokola chodí i mniši, tak jednoho poprosím o fotku a souhlasí.

Golden Mountain a další chrámy

Koukáme, jak se dostat nahoru ke Golden Mountain chrámu a tak chodíme kolem dokola. Nakonec nacházíme vstup jen za 50 bahtů. Za výšlap 344 schody nahoru to určitě bude stát za to. Hudba a stromy kolem spolu se sochami navozují příjemnou atmosféru.

Cestou nahoru míjíme zvonky, na které je možné zazvonit a stále výše se nám naskýtá se nám krásný výhled na město. Chrám je osazený zvonečky, která nám celou cestu nahoru cinkají.

Dostáváme se skoro nahoru, kde vidíme další artefakty v podobně Buddhistických soch a sošek.

Schůzkami se dostáváme úplně vrcholu.

Spolu s úžasným výhledem se zde nachází velký gong, do kterého si praštím. Sluníčko pomalu zapadá. Vracím se k Anetě a Tomášovi a koukám, že si s někým povídají. Potkali Čecha z Prahy a tak se všichni dáváme do kecu. Nakonec mu navrhneme, že máme v plánu se najíst do Chinatown, jestli se nechce přidat. Souhlasí a tak se odebíráme dolu a cestou opět míjíme zvony a dole ještě jdeme kolem několika buddhistických domečků.

Rozhodujeme se, zda si vzít Ubera, nebo jít pěšky, nakonec se rozhodujeme po vlastních. Cestou si povídáme s Martinem, od kterého se dozvídáme, že je sportovní i instruktorem kitesurfingu. Po 2 km vcházíme do Chinatown a hledáme, kde se najíme.

Je libo škorpiona?

Je opravdu z čeho vybírat a tak volíme jeden ze stánku se skvělým to jídlem Pad Thai za 50 bahtů. Vedle se všímáme, že jeden prodejce street foodu prodává kobylky, šváby, cvrčky a dokonce i škorpiona. To je celkem výzva, červy a cvrčky jsem mel ale škorpiona? Kdo v mém okolí někdy něco takového snědl. Ptám se za kolik. 80 bahtů odpovídá. Nerozmýšlím se ani moc dlouho a tak si ho kupuji. Grilovaného škorpióna mi nejdříve postřikuje vodou (aspoň myslím, že je to voda), odtrhává mi jedovatý osten a napichuje mi ho na špejli.

Ptám se, jestli se jí celý – povídá, že jí. Chvílí koukám, co to držím v ruce a pomaličku začínám odtrhávat nožičky. Všechny spořádávám a nakonec dojdu ke klepetům, ale ty fakt pokousat nejdou, tak je vyplivuji na zem. No není to tak hrozné a od ocasu se následně dostávám k trupu. Chutná to jako červ ale konec je mírně nahořklý. Zkouší i Tomáš i Marťas. WOW já ho fakt snědl. Tak uvidíme, jak mi bude zítra, nebo už večer? No nějak to neřeším, spíše u mě převládá skvělým pocit, že zase něco neobvyklého zkusil. Už je dost hodin na to, abychom stihli metro na Suttishan station tak jdeme na něj. Cestou si ještě kupujeme na pokoj street food – ananas. Dorážíme na pokoj příjemně unavení, ještě se sprchujeme a nakonec spokojení po dnešním dni uléháme.

 

Místní parky

Budíka jsme si nastavili na půl 10, který nám pochopitelně zvonil, ale ve spánku jsme ho zaklapli a spíme až skoro do půl 11. Na oběd jdeme hned vedle stanice metra Sutthisan (na Google mapách to najdete pod Sud Chic Nam Ngiao Shop). Rýže, vajíčko a kuřecí maso a to pěkné s chilli. Hned na to dáváme studené latté za 40 bahtů. Po jídle máme v plánu se odebrat do parku, ale v metru se Aneta táže Toma, zda má od pokoje kartu a začalo hledání, Marťa se taky chtěla převléct, takže valíme zpátky na pokoje, a nakonec se rozhodujeme pro bazén.

Při vstupu objevujeme menší bazének, který na první pohled vypadal jako bahenní. U velkého bazénu řádí nějací cizí týpci, pravděpodobně taky někde z Asie či z Thajska (díky jejím očím) odvažuji se jít jako první, protože slunce je rozpálené a je potřeba se co nejrychleji osvěžit. První otázka se mě ptají „Where are you from?“ tak procházíme několik slov a dozvídám se, že jsou z Nepálu. Bazén byl zdola prosklený a tak šlo vidět na parkoviště pod námi.

Nakonec za mnou docházejí do bazénu všichni chvíli poblbneme, a pak se jdeme opalovat a takto několikrát. Bazén byl odkrytý, takže tu a tam přilítávají holoubci osvěžit či se napít. Tomáš s Anetou už odcházejí na pokoj a tak máme bazén celý pro sebe. Po vyblbnutí odcházíme na pokoj a převlékáme se a odcestováváme 5 zastávek na Kamphaeng Phet do Or Tor Kor Market. Vcházíme do velké tržnice, kde jsme si dali další jídlo. Já osobně smažené kuře s bazalkou a ostatní Pad Thai.

Hned na to nechybělo studené kafčo. Z místní servícky si trošku dělám prdel a zkouším ji přihrát ukrajinské hřivnami, na mě čumí jako bulhar do mlátičky.

Krmení veverek

Odebíráme se směrem k Queen Sirikit Parku, kde vidím cestou na elektrickém vedení veverku. Anet povídá, že v parku jich je hodně a tak kupuji cestou i buráky.

Při vstupu do parku narážíme na mini kavárnu a tak si dáváme green coffee latté a jdeme objevovat parky.

Cestou vidíme i fíky a přešli jsme řeku na kamenitých balvanech. Připadalo nám, že některé místa vypadají jako z džungle.

Celým parkem procházíme a přecházíme do Chatuchak Parku. Ten je jeden z nejstarších veřejných parků v Bangkoku. Jeho konstrukce začala v roce 1975 a 1980 byl již přístupný.

Je tady plno lidí co běhá kolem dokola a navíc tady hraje celou dobu z rozhlasu hudba. Tady by se mi líbilo. Najednou procházíme k mostu, abychom přešli rybník přes druhou stranu a co nevidíme u mostu – překvapení – krčí se tu pod stromem živý varan. Jako jediný jsem se odvážil co nejblíže k němu dostat a ulovit pár fotek. Co všechno ukrývají zdejší parky?

Přecházíme most a jdeme dále, zatímco kolem nás běhají lidi. Ale najednou se všichni zastavují a zůstávají stát v pozoru. Všichni na ně koukáme, co se děje a až pak nám došlo, že pustili jejich hymnu.

Tu a tam tu poskakují veverky a my se snažíme několik z nich nabídnout arašídy. Jeden jsem teda vyzkoušel a můžu říct, že zdejší arašídy jsou měkké a ne tvrdé jak to známe z obchodu a co je hlavní, chutnají úžasně. Snažím se najít strom, kde zahlédnu alespoň jednu veverku a nakonec se povedlo a dokonce si sama sebrala arašíd.

Slunce pomalu zapadá a komáři začínají kolem poletovat a štípat. Kousek od sebe nacházím i želvy.

Banánové roti

Parky máme za sebou a teď už je čas se pomalu odebírat domů, protože nožky už z dneška začínají bolet. Cestou na metro procházíme nadchodem a cesty jsou plné aut a to máme 7hod večer. Trošku mi to připomíná jako bychom byli někde v New Yorku.

Dojíždíme metrem a přichází na nás hlad, a tak zastavujeme u obchodu, kde se nakonec nic nekupujeme, ale dáváme si u jednoho Thajce Roti (speciální těsto, vajíčko, salko, banán). To všechno upravuje do formy, polívá salkem, posypává cukrem, čokoládou a nakonec krájí na čtverečky. Celou dobu na to zíráme. Jedná se o jedno z nejrozšířenějších street foodu na Srí lance.

Výborné za 30 bahtů a dáváme si všichni. A odebíráme se na pokoje. Na pokoji jsme chvíli pobyli a ještě si jdeme koupit do 7 eleven tousty. Paráda je to, že Vám tousty ohřejí přímo v obchodě. Zkouším čokoládové, ale ještě si bereme pár pochutin jako je třeba banánové mléko a Tom pivko. Sedli jsme před obchod a chillovali a jedli. Dali jsme si po městě ještě malou procházku. Cestou potkáváme i nějakého toho švába, a taky se tu potulují psi.

Cestou zpátky jsem si dal pro změnu kakaové tousty s banánem – úžasné. Martě je cestou zpátky trošku šoufl a na pokoji ji dostalo to banánové mléko. Nakonec jdeme spát až ve tři ráno. Inu jetlag je jetlag.

 

Thajská masáž, proč ne?

Budík zvoní v 10:30, ale my vstáváme v 11:30. Až o 12:30 se odebíráme na pozdější snídani opět kousek od metra Sutthisan. Cestou si kupuji něco, co vypadá jako tvrdé sladké chleby za 60 bahtů.

Dávám si to co včera v Or Tor Kor Marketu plus si dodávám chilli papričky ať to má říz.

Hned na to si dávám thajský ledový čaj a Marťa oříškové kafé. Při přípravě nápojů kolem mě prochází borec s jakýmsi červeným drakem, tak si s ním dávám fotku.

Dopíjíme a valíme na pokoj, kde se převlékáme a dem do bazénu. Nějakou dobu poblbnu zatímco stále koukám na nabídku thajských masáží. Myslím, že to bude zajímavý zážitek, proto neváhám a dávám si masáž celého těla na hodinu pouze za 200 bahtů. U vstupu sedí Thajky, které čekají na klienty. A tak si mě vezme do parády jedna z místních do jakýchsi boxů. Čekal jsem něco ve stylu masážního lehátka, ale leží tu jen na zemi matrace pokrytou textilií. Slečna ukazuje na jakési kalhoty (připadají mi něco ve stylu tureckých kalhot) a pak se odchází připravit. Převlékám se a slečna klepe, zda už jsem ready. Kývnu na ni, protože tady taky s angličtinou moc nepochodím a začínáme.

Masáž začíná

Thajská masáž nejdříve začíná nohama a promasírovává každý sval, lýtka, stehna ale i chodidla. Prakticky promasírovává i svaly o kterých nevím a taky mi teď stoupá na prdel, nejdříve mi protahuje nohy, ale v této pozici mi také promasírovává záda – crazy. Posadila se do tureckého sedu a bere si mou nohu separátně a promasírovává další neznámé svaly, stejně tak i s druhou. Pak začíná zády a masáž už není tak příjemnou jako na začátku. Taková drobná masérka využívá dost síly k tomu, aby nezapomněla ani jedno místo. Všechno se to děje bez oleje. Sakryš teď mi promasírovává lopatky, které fest bolí. A ne že by to udělala jednou ale tak 4-5 x. Asi vidí, že s tím mám problém.

Je fakt, že mě v těchto místech při sezení u počítače pálí svaly. Nezapomene ani na ruce, a jakmile skončí s jednou části, tak dává pokyn, ať se otočím na záda. Nejlepší chvíle kdy Vám taková droboučká masérka vezme jednu nohu a svým chodidlem tlačí na Vaše třísla. Dokonce i dlaně promasírovává s prokřupáním prstů. I když to povětšinu času nebylo úplně příjemné, hodina mi utekla celkově rychle. Nakonec povídá finish, a masáž máme u konce. Poděkuji a převlékám se. Na recepci jsem zaplatil a jako bonus dostávám čaj. Pár slov jsem prohodil ještě s další masérkou, zatímco jsem v poklidu seděl v křesle koukaje kolem. Čaj dopíjím a uvolněný (až moc) docházím na pokoj. Víceméně se cítím velice dobře, mam prokrvené snad celé tělo.

Chillujeme nějakou dobu na pokoji a po tak dobré masáži si dáme i dobře jídlo. Odebíráme se na street food a dáváme si smoothies mango s jogurtem (doporučuji – výborná kombinace s užasnou konzistencí a výtečnou chutí) a kousek nacházíme street food.

Anglicky se tu nedomluvíme a tak ruce a nohy nám postačí k tomu, abychom si objednali. Když jsem paní předvedl, že bych si rád dál chicken, hned mě pochopila.

Pařba v Bangkoku?

Jelikož je dneska pátek, tak co si takhle zkusit někde zajít na diskotéku? Anet ani Tom nakonec nejdou, a tak se odpojujeme a čekáme na jedné ze zastávek. Bus má zpoždění asi 10min Místní busy jsou docela psycho, stařičké a hlučné. Je to celkem sranda, když nastupujeme a řidič se hned rozjede a my málem padáme. Hned nás zkasíroval zaměstnanec společnosti a za asi 30min jízdu jsme oba nedali ani 20 bahtů. Okna dokořán a my jsme si to štrachali.

Dojíždíme kolem 9 hod k doporučované Royal City Avenue a koukáme po diskotékách. Nic extra tu zas nevidíme, tak se rozhoduje, že počkáme do 10h a tak se stavujeme do shopu a kupujeme ananas, studené latté. Co jsem nikdy neviděl v prodeji, tak jsme taky koupili čokoládovo-karamelový mentos a green tea kit kat. Sedáme kousek od shopu a spořádáváme. Green tea kit kat chutnal opravdický jako bych pil zelený čaj, ale vnitřek byla stejná sušenka. Čokoládovo-karamelový mentos mě překvapuje a určitě bych si ho ještě někdy koupil.

Zatímco hodujeme, kousek od nás slyšíme v klubu „Route 66“ bassy a desátá se už přibližuje. Jdeme se kouknout co se tam děje. Marťa nakonec zůstává venku a tak to jdu ohlídnout. Vítá mě jakýsi securiťák a podává mi ruku, ptám se co se tam děje. S úsměvem ukazuje a doprovází mě dovnitř, abych nahlédl. Velká místnost, rozměry tělocvičny s hromadami stolů a vzadu velkým pódiem. Na něm muzikanti a vepředu stoji Thajské tanečnice v bílých tanečních oblečcích. Není tu ani deset lidí, chvíli koukám, ale pak si řeknu, že to není ta pravá pařba v Bangkoku a tak jdu ven a po dalších několika krocích nacházíme prázdné „modern karaoke, kde není slyšet hudba a vstup je zavřený.

Noční procházka po Bangkoku

Nakonec děláme noční procházku přes Bangkok až k Phetchaburi zastávce metra cca 2km dlouhou. Je skoro 23:45 a my vcházíme do stanice, ale zastavuje nás mladší hlídač a ptá se, kam jdeme. „Sussithan“, odpovídám. Ten mi odpoví… „No metro now“. To je zvláštní protože mi Google Mapy ukazují, že by normálně jet mělo. Ukazuji mu trasu a čas na mobilu, ale stejně jsem neuspěl. Po dnu jsme byli vyčerpaní a žádná MHD už moc nejezdila. Jedině bus, který byl vzdálený další kilometr.

Nakonec se rozhodujeme pro taxík, těch tu je habaděj. Stopnuli jsme jeden a jedeme směr Sussithan. Nástupní taxa za 35 bahtů a celková jízda trvala asi 4km za 55 bahtů je dost v pohodě. Podám mu ruku a koukám, že je pán taxikář taky spokojený. Fičíme ještě koupit do shopu nějaké ty bublinky (fantu) a pro mě skvělé kakaové tousty s banánovou náplní. Ještě se jdeme domluvit s Tomášem a Anetou co podnikneme zítra a nakonec uléháme po 2 hod ráno.

 

Výlet po řece

Ráno budík na 9:30, ale nakonec stejně ještě pospíme a vycházíme až v 10:45 a abychom rychle stihli vše, kupujeme si v obchodě jen sendvič, který cestou do metra jíme. Dneska máme v plánu výlet po řece. Jedeme na Si Lom station kde přestupujeme na sky train, ale předtím ještě rozměňujeme dalších 150 euro v místní směnárně. Snažím se ulovit fotku, ale jeden ze zaměstnanců na mě pískne. Dělám, že si nevšímám a přes zákaz stejně ještě pár fotek udělám.

Interiér vypadá podobně jako v metru a přijde mi, že se v Bangkoku jedná o jednu z nejkomfortnější místní hromadné dopravy. Vystupujeme na Saphan Taksin něj přestupujeme na lodní zastávku Sathorn Pier. Po řece Menam-Čao-Praja jezdí celkem pět veřejných linek, které mají odlišné barvy. To jsme den předem studovali, protože neznalý cestovatel bude poněkud zmatený a s angličtinou tu moc nepochodí. Za dopravu lodí u žluté barvy platí 15 bahtů, ať jedete jen jednu zastávku či na konečnou. Jedna loď nám přes nosem ujela, protože jsme si museli koupit ještě lístek, a tak čekáme na další. Loď se žlutým praporkem přijíždí a tak jdeme po mole, které se pod vlivem řeky zvedalo a klesalo. Nasedáme s davem lidí.

Podle informací tu je každá lodní stanice co 3 km a lodě jezdí co 10 min. Tu a tam vidíme ve vodě skoro až vyskakující ryby a pomalu vyjíždíme. Cestou koukáme co to před námi je a po přiblížení zjišťujeme, že se jedná o obrovskou transportní loď, kterou řídí jen malá loďka.

Plujeme něco kolem půl hodiny. Doplováváme do stanice Phra Arthit a kousek dále si dáváme kokos u jedné starší paní ve stánku. Skvělý, ledově vychlazený nás přišel jen na 25 bahtů. Už jste někdy měli kokos za 17 kč?

Grand Palace

Kafčo jsme dneska neměli a tak si hned vedle v kavárně jedno kupujeme. Zjišťujeme, že kolem nic moc není a tak koukáme na jedno z turisticky nejnavštěvovanějších míst – Grand Palace. Ten máme pěšky asi 20min, ale jelikož je fakt hic, vzali jsme si ubera a celkově jsme za něj dali 60 bahtů. V šíleném horku jdeme až ke vstupu Grand Palace a před vstupem nás zastavuje securiťačka a vysvětluje nám, že musíme mít kalhoty buď delší kalhoty, nebo boty. Dokonce ukazuje na Anetu, že je moc odhalena a přehodit šátek nestačilo. Komu by se chtělo brát boty, nebo dlouhé kalhoty, když je na slunku tak 50°C?  Šílené, nakonec se mi daří projít mezi skupinkou Japonců. Všichni jsme prošli až na Anetu, které Marťa půjčuje svetr a tak úspěšně prochází. Všude je plno lidí.

Lezeme až ke vstupu. Pěkná turistická atrakce za 500 bahtů, ale nakonec si vstupenky kupujeme. Nicméně karma je karma a tak při kontrole vstupenek stejně securiťačka ukazuje na naše nohy a ukazuje na obchod Alladin Pants. Vcházíme do obchodu a 250 bahtů za jedny nám připadá fakt ujeté. Jen za to, že nám jdou krapet víc vidět nohy, se nám nechce dávat nic navíc.  Slunko peče a my fičíme směrem k přístavu, kde se opět všichni setkáváme a čekáme ve frontě na loď se žlutou vlaječkou. Hned další zastávku se vyloďujeme u dalšího buddhistického chrámu Wat Arun (Chrám Úsvitu), který jsme míjeli cestou tam. Ještě před vstupem se jdeme napapat. Příprava jídla je velmi zajímavá, pán nám několikrát do jídla zakašlal. To bude pochoutka za 50 bahtů.

Výlet na chrám Wat Arun

Ještě předtím než koupíme lístek se ptáme, jestli je náš „vohoz“ OK. Paní kývne, a tak si kupujeme vstupenku za 50 bahtů. Chrám Wat Arun z poslední trojice nejvýznamnějších a nejstarších chrámů v Bangkoku. Zajímavosti je, že na tomto místě už chrám stál v 17. stol., kdy Bangkok ještě neexistoval. Chrám byl do současné podoby přestavěn na začátku 19. stol. s výškou 80 metrů.

 Na chvíli sedáme, abychom si odpočinuli, a kolem prochází jeden mladý mnich, tak si ho poprosím o foto. Z jejich hlasu jde vždycky cítit klid a pokora, dle mého názoru to jsou vyrovnaní lidé.

Pomaličku se odebíráme zpátky na loď do fronty. Tam potkáváme před námi starší rusky pár, a tak českou ruštinou s prvky angličtiny prohodíme pár slov. Zjišťujeme, že jsou až ze Sibiře a pár týdnu už jsou v Thajsku – na Rusy byli opálení pěkně. Už tu čekáme 15 min a přijíždí loď s oranžovým praporkem, ale pouští jen prvních 10 lidí, což nás bohužel nezahrnuje. Loď je k přeprasknutí, takže čekačka dalších 15min.

Rychle se nahrnout co nejblíže vstupu a tak konečně nastupujeme na další loď. Opět šíleně pře prasknutá a na to ještě Thajský personál na nás i ostatní řve, že si máme sejít níže a nestát na schodech, což pochopitelně nejde. Dojíždíme do Marine Dept. A dostáváme se do zajímavé čtvrtě – místo stánku vidíme garáže, motory, šrouby, a hromadu vnitřností s aut, motorek. Vše zamarasené a lidi kolem tím tuplem – na ulicích sami mechanici, ale jsou tu i takoví, kteří hned vedle prodávají street food. Ne že by hlad nebyl, ale tady raději neriskujeme.

Zpátky na hotel

Uličkami docházíme až ke stanici metra Hua Lamphong a jedeme směr Sussithan. Docházíme k hotelu a jdeme ještě hupsnout do bazénu, kde se příjemně očvacháváme a hned na to si dáváme na pokoji sprchu. Máme opět hlad tak vycházíme na trhy, ale hlad nás přemohl ještě dříve, a tak si cestou kupujeme výborné Roti.

Zatímco pán dělá jídlo, hledám na Googlu frázi „vypadá to dobře“ thajsky, tak začnu na jídlo ukazovat a říkat Mạn dū dī, ale zjišťujeme, že pán nerozumí ani božího slova. Vedle něj se začala řechtat paní u jejího street foodu a začala opakovat frázi Mạn dū dī, hahaha, Mạn dū dī. Pán povídá I’m from India a začal nám podávat jídlo. Ještě si v obchodu kupujeme sendvič a vyzkoušíme taky místní sushi (29 bahtů). Všechno to jíme v obchodě. Je fajn, že si v obchodě můžete sednout, koukat na lidi za oknem a přitom se skvěle najíst. Jdeme se kouknout kolem na street food, ale je dost pozdě, takže tu moc lidí se stínkami není a tak nacházíme jeden, kde si kupuji kokos, protože jsem celkem dost stejně najezený. Chillujeme chvíli na chodníku a následně jdeme zpátky na pokoj. O půl 1 ráno jdeme spát a budíka si nedáváme.

Chatuchak Weekend Market

Vstáváme až 11:30, ale vycházíme až po 12 hod metrem na Chatuchak Weekend Market. Nejdříve máme v plánu jídlo, a tak si tady dáváme oběd. Se vším tím výběrem na menu jsme se nakonec rozhodli pro pad thai s krevetami za 60 bahtů.

Hned na to procházíme uličkami kolem. Tržiště se pyšní rozlohou 140 m2 s více než 8 tisíci stánky. Jeden za víkend jej navštíví 200 tisíc návštěvníků.  Nacházíme tady stánky, kde můžete najít prakticky cokoliv od dárkových předmětů, oblečení, nábytků, dekorací, rostlinkami, zahradnickým náčiním, knihami, starožitnostmi a mnoho dalšího.

Ideální místo pro dárky a tak několik kupujeme a pro sebe si kupuji tričko Bangkoku za 150 bahtů. Především se mi líbí dřevěná žabka, která při přejetí dřevěnou tyčkou jejího hřbetu vydává opravdový zvuk. Ceny se snažíme usmlouvat, ale mnoho prodejců odmítá.

 

Už od začátku nám bratranec povídal, že máme zkusit durian, a tak jdeme do Or Tor Kor Marketu.

Durian

Durian je v jihovýchodní Asii považován za největší pochoutku a je charakteristický svou velikostí a silným zápachem a tlustou slupkou pokrytou pyramidovitými trny. Jsou dva ostrovy, kde jedné chutná kvůli své příjemně sladké vůni, zatímco jiným aroma připadá příliš intenzivní a odpuzující. Zápach přirovnáván k různým věcem, např. shnilým cibulím, nebo žumpě. Kvůli pronikavosti svého pachu je v jihovýchodní Asii durian zakázán v některých hotelích a prostředcích veřejné dopravy. Bratranec říkal, že si ho dávali a v metru při odříhnutí už všichni věděli.

Hned na to si dávám karamelové latté frappé a vychutnáváme. Hned na to si dáváme další plod z tropických stromů původně s Indonésie. Jedná se o Mangostanu lahodnou a jí se dužina, která je šťavnatá a sladkokyselá. Dokonce se používá v tradiční medicíně a účinkem antibiotikum a antiparazitikum.

Zjišťujeme, že nás to mléko trosku prohnalo, a tak se zvedáme a rychlejší chůzi míříme na hotel. Cestou se rozhodujeme, že dáme bazén, a tak se převlékáme a fičíme do něj. Na vyčvachání nám stačí hoďka a o půl 8 fičíme na večeři do CentralPlaza Grand Rama IX tak jako jsme byli první den. Dávám si spicy fried stir fried instant noodles za 70 bahtů a k tomu butterfly blue pea flower tea juice. Pěkně mě vypaluje hubu, a i když si Marťa dala „no spicy meal“, má to taky pěkně ostré.

Proto kupujeme další džus a po jídle vycházíme ven a dáváme si ještě street food – skvěly ananas za 20 bahtů.

Jedeme zpátky na Suttishan a v obchodě už pomalu nakupujeme nějaké ty dobroty pro naše a nějaké ty sendviče na ráno. Odebíráme se na pokoj už po 10, protože zítra nás čeká cesta mimo Bangkok, a tak nastavujeme budíka na 7:30 a uléháme.

Jedeme na pláž

Ráno budík zvoní, Marťa už vstala, ale mně se vůbec nechce. Spořádávám sendvič a chystáme se na Pattaya pláž asi 100km vzdálenou od Bangkoku. Házíme si věci do batohu a vycházíme před 8 ranní směrem Chatuchak park metrem a přesedáme na jakýsi mini van, kde autobusákovi vysvětlujeme, že se chceme dostat na Pattaya beach. Usmívá se a ukazuje na jeden z mini vanu, ze kterého vysedne zubatá paní a cosi Thajsky žvatlá a ukazuje nám dovnitř.

Ptám se na cenu a nakonec s ní vylézá za oba 40 bahtů, a tak nasedáme a jedeme sami. Celou cestu se baví s autobusákem a otáčí se na nás a furt něco mele. Nerozumíme ji ani božího slova. Vystupujeme kousek od Bangkok Bus terminálu, kde nám pak ukazuje na další mini van a teď už směr Pattaya beach. Koukáme kolem a ptám se jednoho ze zaměstnanců, ten nám ukazuje na jednu z přepážek, tak se k ní odebíráme.

Další pan nás navádí, ale někde jinde. Nakonec nacházíme ne moc pohlednou paní, která na nás mluví jen v Thajštině a my anglicky. Snažíme se jí vysvětlit, že se chceme dostat na Pattaya pláž. Nakonec z ní vypadlo 140 bahtů za jednoho. Bus má jet v 9 ale na lístečku je 10:00 tak se ptám proč ne v 9 hod? Prý je plno. Po chvíli si vlastně uvědomím, že mi paní nevrátila z 300 bahtů drobné, takže ji odchytávám. Nejdříve dělala, že nerozumí tak ji píšu na lístek 300-280=20 bahtů. Nejdříve to pochopila tak, že ji já mám snad dát těch 20, nakonec se zamračila a dala mi je.

Čekání na minivan

Máme čas přes hodinu, a tak jdeme na studene latté kousek od nádraží. Jen co se napiju, cítím, že není něco v pořádku, nakonec to nevydržím a odebírám se na záchod na autobusové nádraží. Free toilet –  super, nemusím se ani zdržovat placením. Ale za to byla daň v podobně špinavých záchodu, koukám do kabinky a nevidím žádný toaletní papír. Rychle hledám, zda nějaký nemám, nakonec naštěstí nacházím, jinak bych si ani tu prdel neutřel. Už to chce ven, ale záchod si prostě musím připravit. Včera jsem to s tou pálivosti asi přehnal, a navíc jsem v tom vedru zpocený až na prdel. Vedle v kabince snad blije nějaký chlap, kde jsem to sakra vlezl? Dílo dokonáno a teď pryč z toho smradu a horka. Marťa čeká venku s kafem, dopíjíme a fičíme na nástupiště, kde nám konečně paní ukazuje na jeden z mini vanů.

Mini bus má zpoždění a to díky skvělému místnímu autobusákovi, který si v klídečku dopijí sodu a kecá s dalšími zaměstnancemi, ten má prostě na párku, i když je celý plný mini van už tu čeká 20 min.

V autě plno plakátu Buddhů. Projíždíme Bangkok a jedeme cca 3 hoďky. Vylézáme až u nějakých molů s mnoha loďmi a čluny, a jen pár kilometrů je pláž.

Pattaya

Koukám na mapu a je to asi 1,5 km k pláži, tak se vereme horkem a snažíme se chodit po stínu, protože je pěkný hic. Napadl nás taxík, tak se jednoho místního ptám, kolik bude stát necelý 1,5km k pláži. Povídá 300 bahtů, koukám na Marťu a nahlas prohlašuji si děla snad prdel, takže jdeme po svých. Krásná pláž. Voda je příjemně vlažná a teď vidíme něco průhledného, co vyplavilo moře. Je to medúza.

a dokonce u ní nacházíme mrtvou medúzu. Kousek od nás jsou lehátka, tak se ptám místního za kolik jedno. 60 bahtů nám přišlo celkem v pohodě a navíc budeme ležet pod deštníky se servisem. Jdeme do plavek a hurá do vody. Příjemné osvěžení, chvíli poblbneme a jdeme na lehátka. Mezitím co ležíme, objednáváme ledové kafé.

Klučina z Ruska

Je tady krásně, ale má to jen jeden háček – chvíli co chvíli kolem chodí lidi s různými věcmi, jako jsou náramky, nanuky, masáže chodidel, ale i s mořskými potvory. Po chvilce přijde další človek a ukazuje na svůj kokos s brčkem, ale já ukazuji, že fakt nemám zájem a borec ještě ukazuje na svůj batoh. Nakonec nám dochází, že chce jen pohlídat věci. „Sure no problem put it here“, odpovídám. Ptám se odkud je. „Moskva“, odpovídá. Aha další Rus. Tak na něj hodím frázi „ya ne ponimayu po russki”. Zasměje se a povídá, že moc anglicky neumí, ale to vůbec nevadí, protože si nějak rozumíme.

Dopíjíme kafčo a jdeme opět do vody, zatímco borec už je vylízá. Nabízí, že na oplátku nám pohlídá věci. Ve vodě se k nám vmísil nějaký malý černoušek, pravděpodobně Ind a ukazuje nám, jak mu to jde s plaváním a potápěním. Když vylézáme, tak on taky. Leháme si a tu a tam něco málo prohodíme s Rusem. Ukazuje, že je mu na pláži celkem horko a že půjde k nám raději ve stínu. Jelikož tu jsme poslední den, nabízíme mu nás opalovací krém. Vypadá nadšené, poděkuje a hned se natírá. Po chvíli přijde paní s živými spáčky v kleci prý jestli nemáme zájem koupě, tak to už vyboucháme smíchy. Paní se jen otočí a raději jde nabízet jinam. Blíží se 16 hodina a poslední bus do bangkoku jede 16:30. Ještě si skočím do vody a pak už se a pomalu se balíme. Pláž byla super.

Zpátky do Bangkoku

Snad stihem bus, proto vycházíme trosku dříve. Docházíme na zastávku a to už vidíme přepážku a tak se za 300 bahtů kupujeme oba lístky. Po 10 min přijíždí mini bus a nasedáme k ostatním hned za řidiče.

Cestou si všímám, že busu nefunguje rychloměr, svítí žlutá kontrolka motoru a už mu rafička benzínu ukazuje do červeného. Začínají se tvořit čím dál větší dopravní zácpy několik kilometrů u Bangkoku – lidi jezdí nejspíše z práce. Každou chvíli popojíždíme. Zácpy jsou fakt obrovské, popojíždíme asi hodinu. Ptám se řidiče, zda jede směrem na stanici metra Sutthisan. Ten se otočí a přes roušku povídá: „Sutthisan? hahaha..  thirty minutes“, dodává. Tak to se nám fakt ulevilo, ale stejně nakonec dojíždíme k Chatuchak stanici metra a hned na tu naši Suttishan.

Jdeme se na hotel převléct, protože jsme propocení, ale ještě se cestou stavujeme do obchodu, protože jsme už 7 hodin neměli kromě ledového kafé nic v žaludku. Kupujeme sendviče a cestou je jíme. Po sprše fičíme za Anet a Tomem na street food kousek od stanice Suttishan. Oba dojídají vývar s nudlemi, krevetou masem a fazolemi. Vypadá to moc dobře, a tak si dávám taky. Vývar přinášejí zvlášť.

Za tak výbornou polévku platíme jen 55 bahtů. Kolem půl 11 se zvedáme a jdeme na poslední rozlučkovou noční procházku Bangkokem, dokonce procházíme i místa kde jsme zatím nevkročili.

Ještě jdeme do shopu, kde si na zítřek kupujeme do letadla sendviče a toasty. U obchodu si naposledy dáváme Roti.

A nakonec se vracíme k hotelu. Loučíme se s Tomem a Anet a ještě si dáváme sprchu. Většinu věci už balíme teď. Dáváme budíka na 8:00, protože letadlo odlítá ve 12 hod.

Zpátky do reality

Cesta na letiště

Marťa vstává jako první, zatímco já ještě polehávám. Dobaluji si kufr a teď už je jen čas jít a rozloučit se. Dole vracíme kartu a to už máme namířeno na metro. Bylo tady fakt krásně – byl to týden, který stál za to. Jednalo se o naší zatím nejvzdálenější lokaci (březen 2018). Dokázal bych tady klidně nějaký čas bydlet. Ale teď je čas jít. Podle papíru máme letět ještě déle než tady – přes 10 hod opět s přestupem v Kyjevě. Jedeme reverzně tou stejnou trasou jako na hotel. Docházíme na letiště, a protože mám na sobě stálé kraťasy a gumové cukle, jdu se hned převléct na záchod do riflí a pevných bot.

Odebíráme na Check-in ať se nám alespoň od kufrů odlehčí. Vysvětluji Thajskému zaměstnanci linek za přepážkou, že bychom chtěli místa v prostřední radě u uličky. Ten to samozřejmě splete a da nám je do levé rady. Nejen, že jsme mu to dvakrát opakovali, ale ještě jsme mu to nakreslili. Letenky raději ještě překontrolováváme a co nevidíme… Nemáme ani místa vedle sebe. Pán byl očividně zmatený jako lesní včelka. Opět jdeme k přepážkám a to už jsme naštvaní, jestli si z nás neudělal fakt řiť. Tentokrát předáváme letenky jiné paní na reklamaci. Po několika minutách čekání nám vyjede nově u sebe místa – ale stejně sedíme v levé radě. Nemáme nervy to řešit a musíme ještě dopíjet poslední vodu/mirindu co máme. Na to ještě jdu rozměnit peníze na eura, ale nějakou tu rezervu si necháváme, protože nějaké pití bychom si rádi koupili ještě v duty free.

LAST CALL

Boarding je o hodinu dříve než odlet, takže se raději odebíráme na stranu s cedulí departures. Procházíme detektorem a v tom koukám, ze boarding už začal. Uklidňujmě představa, že lidi bude nastupovat dost. Jdeme přes passport checking, ale jsou tu velké fronty, ve kterých čekáme dalších 15 min. Minuty se krátí a my u konečně procházíme dále. Nemáme času nazbyt, tak nasazujeme rychlý krok a přitom sledujeme cedule kudy vlastně jíti. Ke gate G se jde 10 min? Za necelých 20 min odlítá letadlo – to bud nestihneme, nebo to bude tak tak. Zrychlím ještě více, když se všimnu „LAST CALL“. Marťa se hrne za mnou, ale přestává mi stíhat. Proč musíme mít Gatu G5 až úplně na konci?. Otáčím se na Marťu a ukazuju, ať si švihne. Docházíme a všechno nakonec v pohodě stiháme, ale docházíme jako poslední. Nasedáme a házíme věci do přihrádek a usedáváme. Teď už zpátky do Kyjeva.

Z Bangkoku do Kyjeva

Nečekaně sedím vedle nějakého ukrajince. Vylétáme a půl hoďky uletí jako voda a už nás občerstvují. Borec si vedle mě dává pivo, a jak jsem očekával, než jsme dostali jídlo, šel pres nás dvakrát na záchod. Sem tam něco na mě promluví „po russki“, ale moc jsem mu teda nerozuměl. Později dostáváme jídlo na výběr jídlo. Buďto rybu, nebo kuřecí. Druhá volba vítězí.

Musím říct, že jídlo cestou do Bangkoku bylo lepší, větší a chutnější. Pán už po čtvrté vstává a spolucestující před i za námi začínají být z něj nervózní. Mezitím si pouštím film Gravitaci a pak dokoukávám Matrix bez dabingu. Pan si dal další pivo a k tomu ještě víno. V jednom kuse ho pouštíme buďto na záchod, nebo už nemůže sedět navíc furt na mě cosik mele. Už na něho ani nekoukám a nevnímám. Dámy a pánové toto je snad v celém letadle nejhlučnější pasažér, pravděpodobně už toho moc vypil. Ostatně jde z něho cítit pěkně chlast. Hodiny naštěstí ubíhají celkově rychle a až hoďku před příletem dostáváme syrovou bagetu. Ještěže jsme měli ty sendviče a tousty jinak bychom pošli. Blížíme se ke Kyjevskému letišti a z okýnka jde vidět jen bílo. Místní kyjevské počasí je -7°C, to je rozdíl asi 40°C od Bangkoku.

Nechceme se jako v Bangkoku honit, a tak raději jdeme ke gejtám, abychom si v klidu dali kafé. Sedáme si do letištní restaurace a objednáváme. Nahoře koukám na odlety a dozvídám se, že let bude opozděn skoro o 2 hod, díky odklizení sněhů (jo toho tu je hromada). Tak si dáváme ještě těstoviny se slaninou a nivou. Bylo to výborné a platíme kolem 550 hriven i s pitím.

Zpátky do Krakowa

Po jídle čekáme na letadlo směr Krakow. Jako kompenzaci dostáváme bagetu a vodu. Je 9hod místního casu a konečně hlásí boarding. Jedeme letištním busem. Jedna se o stejný typ letadla Embraer 145 jako jsme letěli z Krakowa tady. Pěkná kosa, ještě čekáme řadu, teď už v -8°C, než se všichni „nalodí“ a ještě nám tu pekně sněží.

I tak vylítáváme se zpožděním dalších 45 min, díky meteorologickým podmínkám. Nemrznoucí směsí nám ještě oplachují letadlo od sněhu.

Vylítáváme. Hodina a půl uběhne jako voda, díky naší únavě. Ani se nenadějeme a jsme na krakovském letišti, kde nás čeká odvoz. A jsme zpátky doma