Přípravy a cesta na letiště

Začínám se balit a vše začínám házet do 60 litrové krosny, která snad bude stačit. Musím se ale z minulého roku na Islandu fakt poučit protože jsem tam v noci zmrzal, a tak si beru tři mikiny a karimatku. Přibaluji raději i deku, protože myslím, že noci budou studené a deštivé. Kdo ví, jak tam pořídíme s jídlem, letíme úplně do jiného světa. Marťa mi proto udělala pres noc v pekárně 4 půlkilové žitné chleby tak je cpu také dovnitř. Všem také doporučuji jídla z hotovky.cz, já si objednal 4x 580g (svíčkovou na smetaně, chilli con carne, 2x hovězí guláš), každá po dvou porcích. S oblečením, jídlem, pitím a dalšími nezbytnými věcmi se dostavám na více jak 20kg. Tohle budu nosit celých 13 dní? To je fakt síla. Budu pozitivní, a když si odpočítám jídlo, pití, dostanu se možná i na 12kg.

Je něco po půl 4 a tak je čas vyjit na tramvaj. Po kilometru se vcelku začínám potit a záda se ozývají. Tohle bude ještě sranda. Docházím na zastávku a sundávám jej na těch 10min. Přijíždí tramvaj a tak si jej těžce dávám zpátky. V půlce cesty tramvaji začíná pořádny liják. Paráda jakoby nestačilo, že na Farských ostrovech je přes 280 dní deštivo a já zmoknu hned u startu. Naštěstí při příjezdu k třebovickému Tescu přestává pršet a vyšlo i sluníčko. Teď mám 40min na koupě instantních jídel, rozměnění peněz a ještě musím najit pláštěnku. Nacházím jídla a hážu jedno po druhým do košíku – to bude čínsky týden. V tom mžiku ještě beru vlhčené kapesníky a na to hledám pláštěnku. Nacházím jednorázovou tak ji okamžitě beru a jdu zaplatit.

Cesta do Katovic

Ještě si musím vybrat peníze, abych si rozměnil na dánské koruny (DKK). Mam ještě 20min a koukám, ze paní si snad za přepážkou někde odskočila. Super času mam habaděj. Naštěstí po chvíli přichází a ještě si vyvstávám frontu 2 lidí. Rozhoduji se pro 5000kč a výměnou dostávám 1400 DKK. Rychle na tramvaj, tu chytám s přehledem a tam potkávám Jirku. Oba si to štracháme na svinovské nádraží.

Po chvíli přijíždí bus LEO express. Polský řidič autobusu se nás ptá, kde jedeme. Povídám mu letovisko. Nevím proč, ale myslel, nebo mi snad rozuměl, že směřujeme do Katovic, tak nás odkazoval na menší bus, který přijede později. Ale v tom mu říkám, že je 17:25 a jiný bus tu do Krakowa není. „Ahh? Krakow? OK…“, povídá. Ještě bychom si před nosem nechali ujet bus, a tak nastupujeme a jedeme. Stevardka nám po chvíli nabízí vodu, ale odmítáme. Po chvíli Jirka usíná a já taky, ale znáte to, drnc drnc a jste opět při vědomi, ale nějaký lehký spánek jsem měl.

Po 2,5h dojíždíme na krakowské letiště. Máme dvě hoďky čas, a tak hledáme místo, abychom si odložili těžkou batožinu. To nalézáme a já vytahuji naložené kuřecí prsní řízky a dávám si je výborným čerstvým žitným chlebem. Zatímco se občerstvujeme problikne u našeho letadla na tabuli Check-In. V klidu dojídáme a odebíráme se zbavit se batožiny. Ve frontě na odbavení je celkově lidí dost. Díky tomu, že mi karimatka drží pofiderně na jedné karabině, nemam úplně nejlepší pocit, při předávaní krosny na odbavovací pás. Spacák už se taky nevlezl dovnitř. Doufám, že nedojde cestou k rozpojení, nechtěl bych o to přijít a pak zmrzat. Míříme ke gejtam a přes RTG a detektor, kde bez problému procházíme. Do odletu máme ještě hodinu čas, a tak si dáváme u gejty v místní kavárně kafé latté.

Hokejoví fanoušci letí do Kodaně

Čas ubíhá rychle a my koukáme, jak se před gejtou 5 začíná dělat fronta. Chvíli ještě sedíme a dopíjíme kafčo, pak už je na čase jít. Rovněž si všímáme hokejových fanoušků (podle dresu ze Slovenska) letící do Kodaně, díky konajícímu se mistrovství světa v ledním hokeji. Letištní bus nás dopravuje k letadlu. Jedna se o Boeing 737 (klasika) společnosti Norwegian. Je něco kolem pul 11 a vylétáváme s moc pěkné osvětlené runwaye. V letadle mají dokonce wifinu, a tak zkoumám co všechno nabízejí. Chytnul jsem místo u okna, takže mam i krásny výhled na osvětlené noční města.

Naproti v uličce sedí fanoušci, kteří jsou bujaře natěšení na hru mezi Švédskem, už jen tím, že se celým letadlem ozývalo Slovensko, Slovensko heja heja heja Slovensko. Hned jsem si vzpomněl na zlaté časy roku 2015 tohoto pokřiku na mistrovství světa v ostravské aréně a tou skvělou a vynikající atmosférou. Když už se po třetí ozvalo letadlem Slovensko, Slovensko, to už je přerušila razným tónem jiná cestující: “Could you please shut up, you are not only alone here“, a rázem bylo ticho. Mě to osobně nevadilo, ale pro Jirku to byl prý jeden z nejhorších letu. Let trvá hodinu a půl a přistáváme 4 min před půlnoci.

Slunečná Kodaň

A jsme tu! Kodaň! Vycházím z letadla, jeden z cestujících se ještě obrací na letušky, proč nebyly schopny napomenout slovenské fanoušky. Procházíme snad celým letištěm k „baggage claim“, které není nějak malé. Asi nejdelší cesta od letadla k bagážím vůbec. Pás číslo pět by měl vydávit naše zavazadla. Naštěstí už z dálky vidím, že spacák a karimatka jsou stále připnuty ke krosně. Chvíli u pásu posedíme na tzv. Copenhagenských lavičkách a odebíráme hledat místo na spaní protože máme kolem půl 1 ráno.

Jedno nacházíme v prvním patře, ale ještě i tak se jdu podívat po nějakém, zatímco Jirka hlídá. Procházím dlouhým koridorem až k jakési rekonstruované části letiště. Nikde nikdo a dokonce procházím i přes turnikety. Vypadá to na rekonstruovanou část. No nevím zda je to úplně ideální a tak se vracím zpátky. Rozhoduji se, že si složím na zem karimatku, hned vedle letištních židliček. Ještě nafukuji polštář a pak už si jen nasazuji špunty do uši a klapky. Snažím usnout a pomalu se mi to daří, ale chvílemi se tu a tam vzbudím.

Budíček

Něco jsem naspal, ale v tom mě někdo budí. Stahuji klapky dolu a nade mnou stoji 3 strážnici a jeden z nich vychrli: „Time to wake up“. Koukám se na hodinky a odvětím „Really?“ To mi hned připomnělo velmi podobnou situaci jako první den na letišti v Keflavíku na Islandu. Následně se jeden doptává, v kolik mi jede letadlo. V tom spánku jsem ještě úplně rozhozený, a tak budím Jirku, který chrní na sedátku. „4 pm“, odpovídám a k tomu dodávám. „Time to visit Copenhagen“. Je něco kolem 5hod ráno a tak strážnici si asi nepřáli, aby se tady povalovali lidi. Koukám se na svůj Xiaomi Mi Band náramek, jestli mi napočítal vůbec deep sleep – ale jo nějakých 47min a light sleep 2h 51min.

Skládám karimatku a jinak musím říct jedno z těch lepších spaní a to díky karimatce, teple a relativním klidu kolem. Všem doporučuji špunty a klapky. Je to skvěla věc, která Vám ušetři toho waking up času.

Přepadává mě hlad a tak si dávám řízky s chlebem. Je něco kolem půl 6 a my máme v planu kouknout na město až na 8 am, proto se snažím ještě usnout, ale tentokrát raději na křesle. Moc mi to nejde, a tak se rozhodujeme s Jirkou, že vyjdeme za krásami Kodaně dříve. Co je ale potřeba udělat je schovat si naši velkou krosnu. Už jen pomýšlení na to že ji budu smykat cely půl den mě ubijí. Na informacích se ptáme kudy kam. Paní nás mile navede na cestu a my přicházíme k přihrádkám.

Problémy se skříňkou

Do střední skřínky se nám krosna nevejde, a tak se rozhodujeme pro tu větší za 100 DKK. Jestě před placením nás osloví mlady Asiat, zda máme na kartě PIN a zda jsme již platili kartou. Odpovídáme, že pin máme, ale nezkoušeli jsme ho jeste. „What happend?“, ptám se jej, vylézá z něj že PIN vůbec nepoužívají a že ho už zapomněli, oba celí smutní. Jirka tak hned nabízí, že jim to může cvaknout, a tak oba vystřelují radostí.

Jirka si hned vybírá skřínku a platí, dostává tak lístek s PIN kódem. Na to hned platím já. Najednou si uvědomím, že nevím, kde jsem si svůj lístek dal a tak hledám po kapsách, v batohu, ale nikde není. Pak si uvědomil že jsem žádný lístek nedostal. I tak několikrát stejně prohledávám všechny kapsy a baťůžek. Vyřešíme to hned, nebo až přijdeme z Kodaně zpátky? Raději teď a tak volám na support. Pán přislibuje, že tam někoho posle, ale kdy, to neříká.

Po 10-15min přichází technik a odemyká automat. Přitom povídá, automat má ochrany mechanismus, ze když si lístek někdo nevezme do 30 sec, automaticky zajede zpět. No asi jsem se musel při placení zakecnout s Asiatem, protože jinak bych si ho vzal. A opravdu je tam, lístek se skřínkou A18. Uff, strávili jsme tam nakonec asi 45 min a tak je na čase vykráčet směrem na metro.

Vzhůru do města

Kupujeme jeden lístek za 36 DKK jedeme na stanici Norreport. Při vstupu si všímáme, že metro nemá řídiče a vše je ovládáno automaticky (podobně jako tomu je v Dubaji, nebo Milánu). Devátá stanice je naše a tak vystupujeme.

První důležitá věc je ta, že Kodaň je dnes úplně jasná, sluníčko příjemné hřeje a my nejprve kráčíme k Rosenborský zámek. Je to renesanční zámek, který byl postaven v roce 1606. V jeho sklepeních jsou uloženy i Dánské korunovační klenoty a královské šperky. Nicméně všímáme si, že jsou zahrady hradu obklopeny vojáky a vstup úplně uzavřen, a tak dolam par fotek skrz mříže.

Hned vedle se nachází The King’s Garden. Zahrada je někdy nazývána po zámku Rosenborg Garden a byla postavená za vlády krále Kristiána IV. v souvislosti s jeho palácem. Je situována v centru Kodaně a je to jedna z nejstarších zahrad v zemi postavená počátkem 16. Století. Průměrně navštíví zahradu zhruba 2,5 miliónu lidí ročně. Procházíme jej až k překrásné aleji stromů, kde se dostáváme zezadu k Rosenborg Castle. V parku se nachází mnoho soch. Zelená je všude kolem nás, všechno kvete a do toho nám pěkné svítí sluníčko.

Dále procházíme severovýchodně Kodaní a cestou narážíme na krásné uličky s tyčícími se domečky v oranžovém stylu.

Pevnost Kastellet

Jdeme podél rybníku, až se dostáváme do Areálu pevnosti Kastellet, který má tvar pěticípé hvězdy. Kdysi to byla jedna z obranných pevností Kodaně. Celé nové opevnění v tu dobu vznikalo na místě původních středověkých hradeb na přání Kristiána IV. a sloužilo téměř do roku 1900.

Citadela je obklopena kolem dokola stezkami. Kolem dokola chodí lidi na procházku, ale také zde nalézáme běžce (pro mě úplně běžecky ráj). Uprostřed stojí červené domky pro bývalé vojáky a cestou se dostáváme až na větrný mlýn.

Vracíme se zpátky přes most ke kostelu Churchillparken, kde se nachází Gefionská fontána. Byla navržena dánským umělcem Andersem Bundgaardem, který vyřezal naturalistické postavy 1897-99. Dekorace byly dokončeny v roce 1908. Kašna byla poprvé aktivována 14. července 1908.

Odtud jde vidět na obrovský parník směřující do různých destinací.

Dále se vydáváme jihovýchodní cestou kolem vody a docházíme k další fontáně Amaliahaven a odtud k Amalienborg, což je Dánský královský palác, jakožto hlavním sídlem dánských králů. Palác je využíván především jako zimní rezidence královské rodiny. Rovněž se jedná o největší palácový komplex stav v rokokovém slohu v Dánsku.

Odsud již vede cesta k nedalekému Frederikovému kostelu.

Nyhavn

Jihozápadní cestou kráčíme do King’s New Square, které se nachází v srdci města a je to jedno z nejkrásnějších a neživějších míst Kodaně. Po levé straně si všímáme několika zakotvených lodi v přístavech (Nyhavn). Je tu mnoho turistu a není divu, že je to jedno z nejnavštěvovanějších míst. Z druhé strany přístavu tvoří lodě a domy na pozadí užasnou a parádní podívanou na sluníčku.

Pokračujeme stále níže na jih a zhruba po 10 minutách se dostáváme k jedné k nejkrásnější stavbě Kodaně, jíž je burzovní palác Borsen. Pro již zmiňovaného Kristiána IV, nebylo zašpičatění dvoupatrové budovy dostatečně grandiózní a tak po roce 1625 nechal postavit 54 metrů vysokou věž, která vznikla spirálovým zapletením ocasů 4 draků.

Hned pár kroků odsud jsme také zahlídli Christiansborg, což je královský palác a do roku 1794 královská rezidence dánských králů. Aktuálně se jedná o sídlo dánského parlamentu.

Z dálky jsme si nemohli nevšimnout Kodaňské radnice.

Odtud se táhne cesta až do třídy Strøget, což je nákupní galerie a je jednou z nejdelších peších zón v Evropě. Nachází se zde mnoho butiků, tržnic i kaváren. Od té cesty nám dost vyhládlo a máme něco po 11hod, takže na oběd ideální doba. Nakonec nám přisel do rány nedaleký kebab, a tak si dáváme jako menu pitu s falafelem, hranolky a Coca Colu. Nemůžu říct, ze mě nohy nebolí – mala pauza přišla vhod. Myslím, že by se i šiklo kafé a tak procházíme zpátky a nacházíme kavárnu „Villa Vino“. Ta je zvenku úplně plná, a tak sedáme dovnitř, přestože je venku pěkně. U mě jako obvykle latté a Jirka nakonec volí „blond beer“. Hned jsem si k tomu objednal i sušenku.

Zpátky na letiště

Dobrou hodinu jsme tam strávili. Rozhodujeme se jít zpátky podívat na přístav s loděmi a ještě tam nějaké fotky udělat a hlavně taky proto, že se kousek odtud nachází metro. Máme nyní kolem 2hod a tak se pomalu metrem odebíráme na letiště. No Kodaň byla nad moje očekávání moc pěkná. Odlet máme v 16:45, takže jistou rezervu máme. Je čas vzít naši batožinu z přihrádek. Sedáme ještě na letišti, abychom si odpočinuli. I přesto že nacházíme zásuvky ani jedna ze tři není funkční. Nezbývá nic jiného, než si mobil nabít powerbankou. Únava se u projevuje a tak tu půl hodinu ještě sedíme.

Poté se již chystáme projít checking, když tu nás upozorní paní letecké společnosti (říkejme ji paní S), že nemáme palubní lístky ani lístek na batožině a ukazuje na automat elektronického checkingu v poměrně odměřené náladě. Naklikáváme své rezervační číslo a dostáváme boarding pass i lístek na batožinu. Pomalu ani nevíme jak jej poradně zalepit. Paní ukazujeme, že vše máme ale stejně nás paní S místo checkin přepážek našeho letu posílá na jiné. Stejně se nám nevede batožinu napípnout přístrojem a cosik to píše dánsky.

Zkoušíme to po druhé, ale krosna prostě naskenovat nejde. Dochází k nám jiná paní (říkejme ji paní T), která nejdříve ukazuje, jak má byt lístek pro batožinu správně zalepený a následně si všímá mé karabiny, která drží spacák a karimatku. Otačí se na mě a povídá, že takovým způsobem můžu o ně přijít a že společnost není zodpovědná za ztrátu. Vysvětluji ji, že mi nic jiného nezbývá a do batohu je prostě nenasoukám. Všímá si i chybové hlášky elektronického checkin terminálu, ale nakonec nás stejně posila za paní S. Ta nás u konečně pouští k checkin personálu přepážky, který si s tím poradí. Výborně to bychom měli a teď najit gatu. Je tu jen jedna cedule, která ukazuje ke všem gatam a my jíž jdeme jejím směrem.

Vzhůru do nebes

Procházíme detektorem kovů a RTG proběhne v pořádku také, jen Jirku namátkou trošku více kontrolují. Číslo gaty ještě není ohlášeno. Žádná volna sedačka taky kolem, ostatně ty nacházíme až dále. Nabírám ještě do PET láhve vodu, zatímco Jirka kontroluje číslo gaty na obrazovce. Vrací se ke mě s informaci o půl hodinovém zpoždění. To nás nějak netíží, protože Faerské ostrovy jsou naší cílovou destinací. Asi půl hodiny zde sedíme, a pak už naskakuje číslo gaty a my jdeme jejím směrem. Sedáme a už v očích Jirky ale také mě jde vidět patřičná únava. Od půlnoci doteď jsme pravě ušli 25000 kroků, což je skoro 19 km.

U gaty koukám na lidi kolem a všímám si, že každý už má na sobě zimní bundu a já letím s jarní. Ještěže mam ty tři mikiny. Kdo ví, jakým letadlem poletíme, protože si všímám z okna dvou vrtulových. Nyní je ohlášen boarding a my můžeme nastupovat. Tak teďka to je jasné, jedná se o t tryskové letadlo, konkrétně Airbus A320. Tentokrát má Jirka místo vpravo u okna. To mi nějak nevadí, protože nemám z druhé strany souseda. Opouštíme Kodaň

Letíme asi 2 hod, s minimálními turbulencemi. Pilot hlásí, že je na místě slunečno a tuto skutečnost nám potvrzuje i před přistáním.

Faerské ostrovy a náš první kontakt

Je 19:12 místního času (GMT) a dosedáváme na Faerskou runway. Ani nesejdu schody z letadla a přejemnou se otočí jedna z cestujících a vykřikne s úsměvem We Made It! Kodaň byla určitě teplejší. Je tady o něco chladněji a fouká vítr. Docházíme do letištní haly. Je to opravdu malá hala, jedna z nejmenších co jsem kdy viděl. Uvnitř čekají lidi na opačný směr a my si to kráčíme k pasům – vlastně k jednomu pasu, víc jich tu není. Začínám byt nervózní, zda bude karabina stále připnuta ke spacáku a karimatce. Ano přežily to! Vycházíme z pasové zóny, kde čekají tři chlapíci a nabízejí taxi. Nějak nás netíží, protože my jdeme po svých. Ještě před výstupem z letištního prostoru si přeuspořádávám všechny věci v batohu a vyndávám si tu hliníkovou konstrukci, která mi stále bodala do zad. Bez ní to je o mnoho lepší. Máme to namířené směrem do vesnice Sorvágur.

Sorvágur

Krajina je naprosto úžasná a ohromující. Vzadu se krčí ostrov Mykines s pokrývkou mraku, proste je to ten pravý pohled na přírodu.

Procházíme Sorvágur a dále celou vesničkou. Jen co jsme zabočili k obchodu, vidíme před ním turisty, kteří se otáčejí na nás a říkají: „Piwo nie jest.“. Cože? Poláci a tady? Ti jsou fakt všude. „Vážně, pivo není?“ tážu se česky. A tak už jen slyšíme obligátní otázku od jednoho „Where are you from?“. „Czech Republic“, odpovídám. Musíme se pohnout, protože potřebujeme sehnat kartuši, abychom si na další dny mohli uvařit, a tak jdeme celou vesnici až k benzinové pumpě. Příroda je skutečně úžasná.

Docházíme a zjišťujeme, že je pumpa bohužel zavřena. Chtěli jsme tu koupit i vodu, a tak ještě rychle upalujeme do obchodu. Teď je čas najit nějaké místo na spaní, a tak se táhneme nahoru nad Sorvágur mezi hory.

Díky sluníčku se mi pěkné potí tričko a natož i mikina. Až opravdu vysoko nacházíme jedno a rozkládáme stan. Jsme kousíček od malického vodopádu, takže tekot vody bude slyšet celou noc. Tu a tam nějaký racek zachechtá, ale i zabéká ovce. Stavíme stan v mírné dolině a na ne moc rovné zemi – spíše je z kopce a to díky tomu, že nechceme, aby si nás někdo všiml. Stanovaní mimo kempy je zakázané a riskovat se nám moc nechce. Před spaním si dávám ještě sardinky s chlebem ať se mi zase odlehčí krosna. Instalujeme vnitřek stanu a jelikož jsem z předchozí zkušenosti par noci zmrzal, navlíkám si další ponožky a oblékám si další mikinu. Den byl velmi vyčerpávající tak už po 10hod uleháváme.

Déšť a jen déšt

V noci se budím, minimálně dvě hodiny nemůžu pořádně usnout díky tomu že máme stan z kopce, ale po čase si zvykám a usínám. Probouzím se o půl 4 ráno, kdy mě budí zima zad. Na nic nečekám a hned si oblékám další mikinu a také cítím že i nohy by potřebovaly zahřát a tak si beru další ponožky (teď už mam na sobě troje). Doufám, že snad už usnu a neprobudím se znovu. Začíná svítat a slyším dopadávající kapky na stan. Až ráno v 8hod mě budí Jirka s otázkou: “Tak co vstáváme?“ ospalým hlasem odpovídám: „ehmhm“. Dávám si řízky s chlebem a pak se balíme. Jen co vylezeme, je úplně za mrakem.

Prochází kolem nás starší pan, asi na ranní procházku, směrem k vrcholu hor. Zabalujeme stan a ještě obětovávám svou pláštěnku, abych si zakryl batoh, a vycházíme. Cestou dolu potkáváme pár holek, jak si to šlapou nahoru.

Procházíme přes Sørvágur a máme to namířeno směrem na letiště. Kolem cesty pobíhají ovečky a ozývá se bučení. Docházíme na letiště, kde si ještě skáknu na záchod a beru nějaké papírové ubrousky do kapsy v případě rýmy. Ještě si bereme mapu Faerských ostrovů a vydáváme se na cestu. Máme to namířeného po hlavní cestě 11 přes vesnici Vatnsoyrar. Pořád nám ale stále prší. Teď už je pěkně vidět na jezero Leitisvatn.

Za městem už procházíme kolem něj a cestou vidíme skály, na nichž stéká voda z hor. Všude kolem tu mají ovečky ploty a některé se došly i k němu podívat. Ty jsou teda durch přemočené inu déšť je déšť.

Trælanípan

Mraky se ženou a stále nám prší. Začínám býti přemočeny a krosna začíná těžknout. Docházíme k zatáčce, kde vede polní cesta na nás další cíl. V této zatáčce potkáváme několik domečku z kamenů a „travních střech“. Pokud vidíte ten fjord vzadu tak tam přesně deme. Raději nemyslet, že se budeme tahat až tam dozadu s těmi krosnami a ještě v takovém dešti.

Asfaltka se začíná ztrácet a po chvíli jdeme po kamenech a také bahně. No blbě našlapuji a kloužu po pravé noze až dosedávám na levou nohu. Díky tomu mám cely levý bok totálně od bahna. Tou vodou s jezera se to snažím vyčistit trošku, ale nemá to cenu. Příroda je moc pěkná kolem jen škoda, že nás doprovází stále déšť. Míjíme ovečku a všímáme si i osamocené chatky na druhé straně břehu.

 

Od hlavní cesty jdeme už asi hodinu, když v tom si všímáme útesu v mlze. Jdeme blíže a naskýtá se nám krásny pohled na útes Trælanípan (takzvaný „Slaves Peak“) a bijící vodu o něj. Jdeme ještě výše, ať se můžeme pokochat. Fouká a prší teda pěkně, ale ten pohled za to stojí.

Za stálého pršení teď musíme sejít dolů, protože se tam někde nachází vodopád. Jdeme až dolu pres velké balvany a div že neuklouzneme. Z vrchu docházíme po 30min mezi balvany. Tam nacházíme sice dřevěné prkno pro další průchod k vodopádu, ale moc to dobře nevypadá. Díky stálému dešti a hladiny vody, moc šanci nemáme. Nic jiného tu není, a tak nezbývá nic než se vrátit zpátky.

Miðvágur a déšť je stále s námi

Nicméně kousek od útesu navazujeme na polní cestičku vedoucí do vesnice Miðvágur. Cestou potkáváme nějaké ty ovečky ale i slýcháme mekaní všude kolem. Je to fakt na nic, porad prší, já jsem kompletně přemočeny až to cítím pres bundu, mikinu a tričko, stejně tak i nohy, které jsou totálně přemočené od kalhot. Cestou uvazujeme už o projmutí auta, pokud bude takto pršet další dny. Město už je na dohled, ale je stále dost daleko. Cestou také narážíme na místa, kde stékajíc voda tvoří jakýsi malý vodopád.

Přes hodinu a čtvrť nám trvalo, než jsme se dostali od vodopádu do vesničky Midvágur.

Všímáme si obchodu Bónus, kde bychom rádi koupili kartuši, ať si můžeme dneska uvařit. Těším se, jak dojdu do obchodu a hodím ze sebe batoh a hlavně se ohřeju. Docházíme a co nevidíme – zavřeno, podle cedule celou sobotu a neděli. Nemáme dneska moc štěstí. Koukáme na mapu, kde je benzínka, a doufáme, že tam najdeme kartuši.

I když jsme unavení tak se zastavovat se moc nemůžeme, protože by nám byla ještě větší zima. Proto jdeme východně vesničkou až docházíme k pumpě, ale k našemu překvapení (a nejspíše i překvapení prodavaček) kartuše není k mání. Tak se aspoň ptáme kde je zastávka autobusu do Tóshavnu. Dostáváme odpověď, že hned tady u pumpy a že můžeme počkat v zastávce asi 150m od pumpy (heh asi se jim nelíbilo, jak jsme přemočení). Potřebujeme se ale nutně zahřát, tak si dáváme kafé a já si k tomu dávám nějaké místní jídlo „ristad bagel“ (jakási kulatá houska se slaninou, vajíčkem, …), protože už mam děsný hlad.

Tórshávn

Dojídám a dopíjíme a jdeme směrem k zastávce. Tam si ještě dávám sardinky a Jirka se také po dlouhé době občerstvuje. Díky tomu, že sedím tak klepu kosu. Tu vodu mám i v botech. Vytahuji namátkou par věci z krosny – něco vydrželo ale něco je mokré. Navrhuji jít zpátky na pumpu a počkat tam. Tak bylo vykonáno a já si tam ještě dávám kakao. U stolečku s námi navazuje konverzaci pán ze Srbska. Zjišťujeme, že je z Bělehradu a je tu pracovně. I on fičí do Tórshavnu, takže jdeme s ním.

Autobus přijíždí a my si tak dáváme si bágly do zavazadlového prostoru. Platíme 90 DKK za jednoho. Mimochodem jizdní řády najdete zde: http://www.ssl.fo/en/. Celou cestu s ním kecáme, a dozvídáme se, že pracuje pro elektrickou společnost a tady na Faeských řeší jeden z projektů. Takto ho firma vysílá po světě. Takový dream job. Cca po půl hoďce cca přijíždíme do hlavního města a loučíme se s ním. Vstupujeme do hlavní haly autobusu, kde není skoro nikdo, krom taxikářů.

Zásuvky tu jsou a fungují tak si házím nabít mobil. Věci mam tak mokré, že si vysvlékám bundu i mikinu. Další mikinu, a trička si házím na židle v hale. Koukám se zda je v hale na záchodech fukar a je. Beru si mikinu a jdu to vyzkoušet. Moc to nepomáhá, protože se po čase se fukar přehřívá a tepelná pojistka ho vypíná. Nakonec si na záchodě všímám topení, tak si tam házím bundu a otáčím termostatickou hlavici na největší stupeň. Nikdo není na dámských a topení je tam také, proto beru mikinu a dělám to samé. Ještě koukáme na net, zda je možnost půjčení auta v Tórshávnu. Nic ale na netu nenacházíme. Skoro dvě hodiny tu jsme a máme skoro 7hod.

Dorážíme do kempu

Kemp je otevřeny mezi 7-8hod proto jdeme k němu. Konečně je déšť pryč. i v hlavním městě mají zahrady, kde můžete vidět ovečky.

Docházíme do kempu a platíme 90 DKK za jednoho. Jelikož neprší, jdeme rozložit hned stan.

Jdeme kouknout po kartuši

Věci si tam necháváme a hledáme další pumpu, abychom mohli konečně koupit kartuši. Naskýtá se nám pěkný výhled na Tórshavn. I místní domečky tu mají na střechách trávu. Naštěstí déšť nechytáme. Co je to tam vzadu? To vypadá dost punkově.

Po hlavní cestě docházíme k jedné z pump. Obsluha je milá, ale stejně je to marné, protože ani tady nic nenacházíme. Slečna nás odkazuje na jinou pumpu (Effo), kde docházíme a stále nezakupujeme o štěstí. Já si tady aspoň dávám za 15 DKK další kakao, obsluha je opět příjemná. S prázdnou se vracíme zpátky do kempu. Cestou už je jasné co jsme to viděli z dálky

Kemp má naštěstí i kuchyňku a to docela moderní. Aspoň si můžeme dnes udělat teplé jídlo. Volíme hovězí guláš, který s chutí jíme.

Boty mam totálně přemočené, tak si do nich místo novin dávám papírové ubrousky z koupelny. Na to si vytahuji některé mokré věci a házím si je kolem. Hold musíme si tady na ten déšť zvyknout. Přichází klučina s pizzou a se kterým dávám do řeči, mezitím Jirka odchází do stanu. Dovídám se, že je z Francie. Je tu předposlední den, tak mi ukazuje tipy. Natož přichází další, o kterém se dozvídám, že žije ve francouzské provincii v Kanadě (město Quebec). Mezitím si ještě dělám čínskou polévku a přichází starší paní. U té zjišťujeme, že je z Islandu z Vestmanských ostrovů. Wow, povídám, taky jsem tam byl, dokonce minuly rok (to si můžete přečíst zde https://martinovycesty.cz/day-4-vestmanske-ostrovy/).

Nakonec si všichni mezi sebou povídáme, zatímco baštím polévku, taková zajímavá zkušenost a dobra atmosféra. Je něco kolem půl 12 a všichni se odebírají spát. Já ještě do pul 1 dopisuji tento cestopis. Už se těším na příští den, kdy pojedeme na sever. Nicméně na to brzké vstávání po celkovém dnešním dni se v 7hod už zas tak netěším. Dneska jsme nachodili přes 29 km.

Vestmanna

Ráno se budíme v 7:15 to proto, že nám jede brzo bus. Rychle se ve stanu sbaluji a fičím ještě do kuchyňky, kde si dělám ovesnou kaši. Na to přichází Jirka. Sesbírávám mokré věci (troje ponožky, přemočenou mikinu, která se mimochodem ještě nevysušila a čepku). Občerstvujeme se a pak vyrážíme.

Jdeme směrem k autobusovému (Faerstod) terminálu (bus/ferry/taxi), to je tam kde jsme včera byli. Tam kupujeme 7 denní kartu na dopravu po Faerských ostrovech za 700 DKK a odtud rychle do centra. Jelikož stále nemáme kartuši, hned poté fičíme až k informačnímu centru, kde docházíme. Paní nám povídá, že je jedno místo, kde to můžeme koupit, ale to je na opačné straně Tórshavnu, přesněji tady se jedná o obchod Jógvan Weihe. My ovšem nemáme čas a musíme na bus. Nastupujeme do busu č. 300 jedoucí 9:15 a při vstupu na mě začne autobusák mluvit faesky, tak na něj hledím jako vyoraná myš a asi mu došlo, že nebudu odsud, tak ke mně promlouvá již anglicky, že hlavně nesmíme zapomenout přestoupit na čerpací stanici Effo, pokud chceme do Vestmanny.

Cestou busem se nám naskýtá úžasný výhled na pohoří kolem, i na stékající řeku po těchto skalinách. Přestupujeme na menší bus s číslem 100 a pokračujeme dále. Cestou se snažím fotit, co to jde.

Dojíždíme do údolí vesničky Vestmanna. Nacházíme kemp Vestmanna, ale zjišťujeme, že tu žádná recepční není, a tak si hned stavíme stan, a to hlavně proto, že nám neprší. Jakmile je vše hotovo, všímáme si auta u dřevěné budovy a tam nacházíme vedoucí kempu, která nám mile ráda a s úsměvem vše vysvětluje kde co je. Platíme 100 DKK za každého. Tento kemp patří zatím mezi nejmodernější na Faerských ostrovech. A hlavně naše útočiště je kryto proti větru (jako jiný kemp na Farských).

Kolem Vestmanny

Máme asi půl 11 a rozhodujeme si udělat procházku přes vesnici Vestmanna. Dokonce vysvitlo i sluníčko. Procházíme kousek od vodopádu až ke kostelu. Odtud jdeme stále dále, až na konec vesničky. Tímto dostáváme nádherný pohled na Vesmannu.

Dostáváme hlad, a tak se docházíme zpátky do kempu, kde si děláme z hotovek „chilli con carne“ a sušíme si boty. Máme asi hodinu a půl čas na další zážitek je v podobě výletu lodi kolem ptačích útesu Vestmanny v 14:15 (můžete zarezervovat zde: http://www.puffin.fo/en, dvouhodinová plavba). Je tady i velká místnost a to dokonce s křeslem tak chillujeme.

Ptačí útesy

Půl hoďky předem si vyzvedáváme lístky z Vestmanna Tourist Centre. Pak už směřujeme přímo k ní. Nějakou dobu zde čekáme a pak přichází na molo usměvavý kapitán a my za ním. V podpalubí se nám být nechce, a proto vylézáme nahoru – odkud budeme mít skvělý výhled.

Vyplouváme. Přibližujeme se kolem rybářských sítí, které slouží pro rybolov lososů.

Plujeme mezi ostrovem Streymoy a Vagar severozápadně kolem skal zarostlými zeleni na kterých se pasou ovečky. Z palubního megafonu se ozývá, že tu a tam nějaká spadne do moře díky tomu, že se chodí k moři napít (to ji musí tak lovit aspoň tři chlapi, pokud její vlna namokne jak houba).

Na počasí si nemůžeme stěžovat – jsme rádi, že je za mrakem a neprší. Na druhém břehu ostrovu Vagar si všímáme osady Slættanes. Kdysi tady stalo dvanáct domečků, o 18 lidech dnes je to osada duchů jen s šesti domečky (samozřejmě bez přívodu elektřiny).

Útesy jsou pastvou pro oči

S lodi se teď dostáváme na otevřené moře. Po pravé straně je stále na co se dívat. Zajíždíme za fjord a odkrývají se nám další útesy. Ty se stále a stále zvětšuji. Všímáme si i malých jeskyní.

Na levoboku se nám odkrývá fjord se zahaleným vrcholem Árnafjall (722 m.n.m). Pravobok je stále pastva pro oči.

Teď projíždíme kolem velkého útesu vyčnívající z vody a na kterém se kdysi lovili Papuchalci. V dnešní době už je to zakázané. Za tímto útesem nacházíme stékající vodopád. Je to opravdu nádherné a slovy to ani nejde popsat.  Kapitán jej zkušené objíždí.

Nad hlavami nám krouží racci. Na vrcholech útesu se pomaličku začíná tvořit mlha. Celkem koukám jaký má kapitán s lodi skill. Takto projíždí mezi útesy několikrát.

Tu a tam se mezi útesy objeví mala jeskyně. Útesy jsou teď pěkně velké.

S lodi projíždíme i jeskyni.

Ten pohled je proste k nezaplacení to Vám i ukápne slzička díky úžasné přírodě všude kolem.

A tím naše výprava konci a my se tak vracíme zpátky. Díky tomu, že už nejedeme tak blízko útesu, začíná poradně foukat, proto se schováváme do podpalubí. Ta plavba nám úplně vynahradila včerejšek a těch 270 DKK nebylo vůbec promarněných.

Jdeme zpátky do kempu a dávám si sprchu za 20 DKK a chillujeme v dinning místnosti na sedačkách. Později přicházejí další dobrodruzi, jedna se o dva páry (do 30 jim bylo). Musím říct, že jsme celkem dost unavení a tak jdeme spát už o půl 9. Při odchodu ještě kecáme s jedním z párů a jde se na kutě, protože zítra bude další dlouhý výšlap.

Hiking z Vestmanny do Oyrarbakki

Budím se ve 4 a venku mírně pokrapává, ale do rána na malou stranu fakt nevydržím. Rozespalý otevírám stan a jdu do budovy kempu na záchod a pak zpátky. Jirka mě budí v 8hod, ale to už venku mnohem vice prší. Dneska má podle předpovědi celý den pršet. Dneska máme v plánu hiking. Nikde se mi ale nechce túrovat, takto ale zase člověk vypadne z komfortní zóny. Balíme věci a stan a jdeme se nasnídat do společenské místnosti kempu. Dávám si ovesnou kaši a napouštím si teplou vodu do lahve, ať nepiju někde při cestě ledovou, ale vlažnou. Vycházíme přes vesničku Vestmanna a dáváme se od ní na sever. Cestou se nám naskýtá krásny pohled na celou Vestmannu včetně jejího zálivu a pohoří.

Navazujeme na polní cestu a dostáváme se k jakémusi domečku pastvy, kde kolem se kolem nachází několik oveček.

Ale najednou úplně ztrácíme cestičku. Koukáme, jestli nějakou nevidíme kolem a přece jen nějakou cestičku se nacházíme výše, a tak stoupáme k ní. Všímáme si, že se vydáváme místo severovýchodu na sever až severozápad, už jen proto, že z levé části vidíme v dálce moře.

Koukáme na mapu a jak je vidno, odchýlili jsme o pár kilometrů. A tak se vracíme zpátky k domečku pastvy, u kterého brodíme řeku, a následně přelézáme plot.

Počasí zatím vychází

Stoupáme výše a dostáváme se až do mlhy a tou jdeme dále. Kolem teď už nemáme nic jiného před sebou jen přírodu. Máme štěstí, že nám zatím neprší, ale mokro je všude po zemi.

Následně se nám odkrývá v mlze jezero Lómundaroyri ke kterému se dostáváme a přes jeho hráz se ocitáme na jeho druhé straně.

Tam si dáváme krátkou pauzu na jídlo a dále kolem jezera jdeme kousíček po asfaltce, kde zabočujeme na severovýchod.

Celým údolí přehrady procházíme po stopě elektrického vedení. Beztak nás vedení zavede do vesnice Streymnes kde směrujeme. Kolem nacházíme další ovečky, které se nesou před námi.

S krosny už začínají bolet ramena. Na levo míjíme vrchol Midalfelli a po pravé straně zase jezero Mýranar, kde se tyčí tři větrné elektrárny.

Za vrcholem se nám v dálce odkrývají další hory a nádherné údolí po levé straně

Hiking až do Oyrarbakki

V následujících několika minutách už je vidět na protější vesničku Hvalvík, Streymnes ale i Oyrarbakki, a tak scházíme přes močály dolů.

Cestou dolu snad několikrát sklouznu a upadávám na zem. Zem je všude mokrá. Cestou dolu potkáváme další ovečky, až scházíme na cestu do vesnice Hvalvík. Od Vestmanny až tady jsme šli více než 4 a půl hodiny. Dnes ale nekončíme. Přes Hvalvík se hned už po asfaltce dostáváme do vesnicky Streymnes. Ty dvě vesničky odděluje řeka Stórá a v obou žije ne více než 450 obyvatel. Streymnes je jakýmsi středním bodem Faerských ostrovů (Klaksvík, Tórshavn a Sorvágur jsou odsud vzdáleny stejně).

Dnešní hiking je opravdu náročný. V botách mam úplně rybníček a doléhá na mě jista únava. Navazujeme přes hlavní cestu směrem k Oyrarbakki něco přes 3 km.

Procházíme mostem a tímto se dostáváme z ostrova Streymoy na další ostrov Eysturoy. Za mostem si jdeme na benzinku pro zasloužené latté. Z té cesty jsem tak mimo, že si místo cukru si dávám do latté smetanu. Sedáme za benzinku na lavičku a otevírám jednu z tyčinek. Začíná trošku pokrápávat, a tak se rozhodujeme, že půjdeme přímo k autobusové zastávce, zatímco si cestou otevírám další tyčinku. Nejspíš má autobus zpoždění, protože ten co tam teď stojí už tu neměl dávno být. Rychle dopíjím latté a nastupujeme. Jedeme směrem na Eidi, kde dneska budeme stanovat.

Eidi

Po necelých 15 min jsme tady. Jelikož kemp nemůžeme na mapě najít, doptáváme se řidiče autobusu kde se v Eidi nachází. Usměje se a ukazuje směrem na severovýchod. Kemp není přímo v centru. No, a když už jsme tady, tak si „centrum“ trošku projdeme. V Eidi žije kolem 670 obyvatel. A byli to Vikingové, kteří začali Eidi postupně obydlovat v 9. Století. Jdeme po západu vesničky, kde se nám odkrývá jeden z výběžku ostrova Streymor a vrchol Haestagfjall (470 m.n.m).

Po opačné straně vesničky procházíme mezi domečky a všímáme si v dálce nejvyšší hory Faerskych ostrovů Slaettaratindur (880 m.n.m).

Teď už jdeme směrem ke kempu kolem jezera Nidara vatn, kde se kolem pasou ovečky.

Úspěšně jsme došli

Dnešní hiking jsme zakončili úspěšně. Kemp je v místě starého fotbalového hřiště s umělou travou, na kterém jsou jen přívěsy. Docházíme do budovy kempu po 5 hod a v prvním patře platíme do schránky. Rozhodujeme se pro dvě noci a platí se zde jen za jeden stan na den 100 DKK (zatím nejlevnější). V prvním patře jsme sami. Je tu kuchyňka, stoly, židle a dokonce sedačka.

Máme dneska obrovské štěstí na počasí, protože až teď začalo více pršet. Po chvíli si děláme jídlo. Dávám si dobry hostinec s chilli a česnek. Abych se najedl více, házím si do hrnce i nudle s čínské polívky. Není tu nikde hluboký talíř, a tak jím přímo z hrnce. No je toho fakt kotel a cele to nakonec dojídám. Mezitím dochází správce kempu a sděluje nám technické informace kempu. Tím, že tuto dobu nejezdí moc turistů, vypadá to, že tady ve stanu budeme sami. Navrhuje nám, že můžeme klidně přespat v budově. To se hodí, jednak venku prší, ale už se i zvednul vítr. Navíc máme i stan mokrý. Je tady topení, takže si sušíme některé mokré věci.

Pak už víceméně tak chillujeme a v 11 jdeme spát, pěkně si ustlávám na gauči spacák a v teple usínám.

Výstup na nejvyšší vrchol

O půl 8 slyším nějaké zvuky – Jirka už vstal a pomaličku začínám taky, i když se nechce. Dělám si čínskou polévku a jím ji jak jinak než z hrnce. K tomu nějaký ten chleba přikusuji, ať se najím. Následně jdeme postavit stan, ale zjišťujeme, že vítr je moc silný a tak ho raději budeme stavět až večer. Každopádně hned u kempu se pasou ovečky – hned beru mobil a fotím.

Máme krásné počasí, opět po několika dnech nám sviti sluníčko. dneska stoji před námi nejvyšší hora Farských ostrovů.
Všechny věci si proto nechávám ve společenské místnosti kempu a beru si ty nejdůležitější – balím jen vodu, cereální tyčinky a hlavně pláštěnku. Vycházíme něco po 9 hod a jdeme vesničkou Eidi. Začíná se trošku zatahovat, ale i tak se nám naskýtá krásny pohled na tuto malebnou vesničku a na výběžek sousedního ostrova Streymor.

Za Eidi zabočujeme na cestu Gjaarvegur. Po cestě se nám začíná odkrývat nejvyšší vrchol Faerských ostrovů Slaettaratindur (880 m.n.m).

Cestou potkáváme mnoho oveček, které na nás jen koukají a tu a tam zamekají. Mezi nimi nacházíme i malé jehňátka. Jedna z nás dokonce jakoby s námi i chtěla jít.

Mezitím začíná pršet, tak na sebe házíme pláštěnku. V tom do 10min zase vysvitne sluníčko. Počasí se tu mění velmi rychle a je nestále. Příroda je kolem opravdu nádherná.

Slaettaratindur

Pomalu ale jistě se blížíme k cestičce, která nás zavede až na vrchol, ale před jejím vstupem si dáváme na lavičce pauzu. Beru si cereální tyčinku na posilnění. No od kempu tady jsme šli asi 2hod a bylo to něco pres 8km. Snědeno máme, a tak se můžeme se vydat nahoru. Nejdřív to jde poměrně dobře do kopce, ale pak to začne. Ten převis je obrovský. Každých 100m asi 50m převýšení. Soukám se nahoru a Jirka za mnou. Ještě jde za námi nějaký pár. Naštěstí nám neprší a výhled je nádherný.

Další štace už je lepší – vede tudy i lepší cestička nahoru. Procházíme do mlhy a potkáváme další lidi pochodující dolů.

Posledních 100m do cíle je jen přelézání balvanu až na vrchol. Vítr fouká pěkné, ale nakonec jsme tady. Díky mlze nejde vidět nic. Jsou tu jen hromádky vytvořené z kamenů. Celkově jsme to mohli vyjít za hodinu a půl.

Děláme par fotek a pak míříme dolů. To jde mnohem rychleji, nicméně cestou zpátky se trošku spouští déšť. Celkově jsme to mohli asi za 30min slézt. Dole u asfaltky potkáváme dána a dáváme se s ním do kecu – taky připraven na horu, tak mu předáváme nějaké zkušenosti. Následně po té stejné cestě míříme zpátky až do Eidi.

Tam se zastavujeme do obchodu a kupujeme pár drobnosti i jídlo na večer (našel jsem nějaký levný kari salát, tak si ho beru) a zkouším pendrek v čokoládě.

Něco po půl 4 dorážíme do kempu, kde je potřeba se posilnit, a tak si dáváme z hotovek hovězí guláš a já k tomu ještě kafé.

Eidiskollur

Tímto den ještě nekončí, a tak po pul 5 vycházíme na další vrchol, blíže k Eidi – Eidiskollur (352 m.n.m). Je to vrchol naproti našemu kempu. Jdeme přes celé město a následně navazujeme na jakousi polní cestičku. V dáli se začínají dělat bouřkové mraky. Jdeme výše a výše začíná foukat stále více. Ten kopec níže si budu v životě pamatovat.

Je co jsme ho začali vylézat, v půli začalo extrémně moc foukat. Nikdy, ale nikdy jsem tak silné větřisko nezažil. Tu se zastavuje Jirka a otáčí se na mě, že raději nechce riskovat kvůli stále viditelně horšímu počasí kolem Eidi. Jen chvíli přemýšlím, jestli jít opravdu dál, protože v jednu chvíli by Vás ten vítr snad odfoukl. Risk je zisk a co tě nezabije, to tě posílí – jdu do toho, a tak se Jirka rozhoduje tedy, že mě počká pod kopcem. Tak, to je ono – to ten pravý adrenalin – to je něco co tě v životě popožene a já stoupám výše. Další kopeček mi připomíná, co jsem zažil na tom prvním, a tak se opravdu znovu peru s větrem. Za kopečkem už je vidno na antény a tak silně už nefouká. Všímám si, že tady nahoře mají postavené všelijaké přístřešky a kryty z betonu – hned je jasné proč.

Nahoře dokonce potkávám dvě ovečky. A jsem na vrcholu. S respektem se dívám dolů pod útes. Je tady krásný výhled na protější hory a zároveň strašidelný díky bouřkovým mrakům nad nimi. Vypadá to tak, že všude kolem dost prší jen nad touto horou, je pěkně. Ale stejně stojí za pozornost, co příroda všechno dokáže a jakou má moc, je to nádhera.

Vrchol zdolán a teď opatrně dolů

Je na čase jít zpátky, snad mě nechytí déšť. Z kopce se dostavám dolů. Je mi jasné co mě bude čekat na kopci. Teda fakt mega tady fučí, tohle jsem nikde a nikdy nezažil. Dokonce jsem se do toho větru položil. Dokonce se do toho větru pokládám tak, že mě vítr z druhé strany „drží“. Dostávám se do stavu, kdy nemohu dýchat díky jeho síle. Asi tak nějak jakoby jste z okna auta vystrčili hlavu z 60 km/h rychlosti.

Jirka nakonec došel až do kempu a já tak nakonec docházím po polní cestě a pak přes vesničku Eidi.

To už opravdu s bolavýma nohama a bolavým kolenem doklopýtávám do kempu. Dávám si zasloužený kari salát s chlebem a k tomu kafé. Nejsme tady sami, je tu ještě jeden týpek a zjišťujeme, že je ze Settlu a cestuje na vlastní pěst až na Mistrovství světa ve fotbale v Moskvě, ale předtím si prý ještě pocestuje. Ještě je potřeba postavit stan a tak volíme místo tak, ať na něj co nejméně fouká. Já si ještě dávám sprchu a nakonec se stejně rozhoduji, ze přespím ve společenské místnosti. Nemůžu uvěřit, že jsem dneska nachodil pres 45000 kroků (35,2 km). To je snad můj osobní rekord.

Klaksvík

Vstávám už 7:45, protože do místnosti vchází pár cestovatelů. Ty jsme mimochodem potkali ve Vestmanně a jsou z Německa. Inu Faerské ostrovy jsou maličké. Zakecávám se s němčourem a pak si všímám, že je po 8:15 a Jirka nikde, proto ho jdu vzbudit do stanu. Německý pár se jde také sbalit ke stanu. Jen přicházím k Jirkovému stanu, volá na mě němčour „wake him up“. Jirko spis?, tážu se. „Za 5 min tam budu“, odpovídá. Jdu zpátky a to už mi vaří voda na čínskou, kterou si opět házím do hrnce. Část vody si nechávám na kafé. Posnídáme a vyražíme na zajímavá místa kolem Eidi směrem na severovýchod a následně máme v plánu jet do města Klaksvík. Hned je totiž za kempem mini vodopád. Máme dneska krásné, svítí sluníčko. Máme krásný výhled na hory osvícené sluníčkem. I tráva je kolem suchá. Kousek od vodopádu je útes, který navštěvujeme.

Vracíme se zpátky a jdeme přes Eidi na západ. Ještě v lepší kráse se nám naskýtá pohled na výběžky ostrova Streymoy.

Docházíme k obrovskému útesu Beingjógv. Zpátky jdeme na poslední místo (Reyðfiskagjógv) v Eidi, které se nachází na jihu. Z této strany se nám naskýtá další pěkný pohled na Eidi.

Docházíme zpátky do kempu a děláme si zde poslední jídlo. Po 2 hod vycházíme z kempu.

Cesta do Klaksvíku

V Eidi ještě jdeme nakoupit chleba a já si beru kalorickou bombu. Na lavičce pak čekáme na bus do Oyrarbakki kousek od místního kostela.

Bus přijíždí a nastupujeme. Řidič si vesele při jízdě dává nanuk a to máme venku asi 12 stupňů. Místní lidi tu jsou prostě zvyklí na jiné podnebí.

V Oyrarbakki máme čas asi hodinu, tak si na benzince dáváme latté a sedáme na lavičku u pumpy. 45 minut uletí jako voda a tak jdeme směrem na autobusové nádraží, kde čekáme na bus směr Klaksvík. Dalšího pozoruhodného přírodního úkazu si všímáme směrem k horám (vrcholy Sneis, Bollin, Vitin).

Následně jedeme něco přes 30 min směrem Klaksvík. Slunečné počasí se stále drží.

V cíli hledáme informační centrum, které nacházíme a doptáváme se paní, kde zde můžeme přespat. Odkazuje nás na volné prostranství uprostřed města Klaksvík a že to máme zadarmo. Nicméně bez toalet. Docházíme na místo a rozkládáme stan. Házíme věci dovnitř a dem si projit trosku městečko. Zaujal nás pěkný kostel stojící uprostřed městečka a při vstupu si všímáme, že se jedná o jiný typ interiéru než u nás. Poprvé vidím, že po bokách jsou udělaný patra pro věřící.

Náměstíčko je malické, ale malebné.

Pokračujeme na jihovýchod, kde nacházíme ve středu kruhového objezdu rybářský hák. Výše objevujeme (asi) památník druhé světové války. Je zde vidět pěkné na záliv mezi dvěma fjordy našeho ostrova Bordoy.

Teď už scházíme do městečka k našemu stanu, kde si poprvé děláme na kartuši jídlo. Jedná se o poslední jídlo z hotovek – svíčkovou. Máme jen jeden ešus a tak nejdřív Jirka a pak já. K tomu ukusujeme čerstvý chlebík z Eidi.

Celkem je blbé, že tady nejsou ani veřejné záchody a tak zvědavý co budu dělat, až to na mě přijde. Dneska už nikde nejdeme a tak zalézám do stanu.

K nejsevernějšímu vrcholu

Ráno se probouzím kolem 1hod, všude kolem venku se míjejí mraky a fouká vítr. Noční Klaksvík vypadá moc pěkné. Díky stálému bičování větru o stan nemůžu dokonale usnout, a ještě si raději na sebe beru třetí mikinu. Mam takový lehký spánek. Dneska máme v plánu hiking až k nejsevernějšímu vrcholu.

Od 6 začíná mnohem více foukat a nás stan se dostava do takové fáze, kdy se dokonce prohýbají nosné týčky stanu. Vnitřní vrstva boční a vrchní části stanu mě liská úmorem větru více a více, není to příjemné a už se ani nedá spát. Do toho začíná déšť, no mužů vám říct, že takové hogo fogo jsem se stanem nikdy nezažil. Tyčky div že nepraskají. Začíná tady byt i mokro. Nezbývá nic, než sbalit věci a stan. Balíme, jak rychle můžeme. Stan celý mokrý a některé věci taky, snad budeme mít dnes možnost jak ho usušit.

Původně jsme chtěli jet busem později, ale stíháme ten na půl 9, proto jdeme na zastávku. V té rychlosti jsem si ani nestačil převléct tepláky, a tak zde nacházím záchod, kde se převlíkám. Máme ještě čas tak si dávám snídani ve formě polystyrenu (rýžové chlebíčky). Mezitím se dáváme do kecu s místním faerčanem, který bydlí údajně v malické vesničce. Povídáme mu náš ranní příběh a dozvídáme se, že před dvěma roky tady v Klaksvíku byl naměřeny vítr o rychlosti 70 km/h a zničil pár střech. Konečně přijíždí minibus, a tak jedem na konečnou Vidareidi na ostrově Vidoy.

Vidareidi

Cesta trvá asi 20 min. Projíždíme přes jednoproudý tunel hor. Vlastně takový typ tunelu vidím poprvé. Jeli s námi ještě dvě paní, ale když vystoupili z busu a zjistily, jak tu silně fouká, hned fičeli zpátky do busu. Dneska se vydáváme na nejsevernější mys Faerských ostrovů Cape Enniberg s největším vrcholem Villingadalsfjall (841 m.n.m), a nejsevernějším vrcholem Nakkurin (754 m.n.m). Počasí je zatím jakž takž, ale ten vítr má fakt páru. Dokonce rozfoukává hladinu moře tak, že lze z dálky vidět 2 metry kapičky vody.

Cestou k vrcholu potkáváme několik lidí. Nejdříve to jde pozvolna, ale je tu všude bahno. V jedné části hory je dokonce převis 100 m na ani ne 200 m. Je to mnohem těžší výšlap než na nejvyšší horu farských. Navíc všechno neseme na zádech. Ale buďme rádi, že neprší a je stále nádherný výhled na protější horu a vrcholem Malinsfjall. Je vidět rovněž na protější ostrov Bordoy a jeho nejbližší vrcholy. Cestou nahoru k vrcholu se nám začínají nad těmito vrcholy dělat černé mraky a snad nezmokneme.

Jirka jde níže kousek za mnou. Nahoře ho v mlze ztrácím a zjišťuji, že jsem šel chvíli mimo trasu. Po chvíli mraky mizí a já ho tak, nacházím níže a vydávám se za ním.

Nejsevernější výběžek vrcholu

Teď už jdeme na nejsevernější výběžek farských a mraky se kolem nás ztrácejí. Opravdu krásný pohled dostáváme na útes hory a v dalším momentě se nám odkrývá i jeho spodní část. Od spodu až tady jsme šli asi 2 a čtvrt hodiny.

Cestou dolu se začíná rozprchávat a každým našlápnutím na pravou nohu koleno bolí. Už ani není vidět na vrcholy hor.

Potkáváme Američana (už druhý po sobě), který si to táhne nahoru sám. Po půl hodině se dostáváme dolu, Jirka s ním za mnou. Jaksi neměl odvahu v tom silénem větru jít dále. Procházíme všichni vesničku Vidareidi a kecáme s ním. Jmenuje se Nathan a je tady podobně jako my na 2 týdny. Údajně našetřil peníze a opustil zaměstnání a teď cestuje. Bydlí přes Airbnb ve vesničce/městečku Nordtoftir. Cestou nacházíme restauraci, a protože máme skoro hodinu a půl čas, jdeme se zahřát (navíc jsme přemočení i mi šplouchá v botech). S Jirkou si dáváme čaj a já zkouším místní specialitu v podobě desertu s rebarborou.

Nathan si dává black sheep pivo. Zkouším taky a není spatné, ale je zima takže si ho ani nemám chuť dávat. Najednou se udělalo pěkné, venku svití sluníčko. Dovídám se, že taky dělal network konsultanta a že dokonce umí španělsky a portugalsky. Byl v Brazílii rok. Hoďka a půl utekla jako voda a my fičíme na autobus, Nathan jede s námi až do Klaksvíku, tam se s ním loučíme a jdeme zase po své ose.

Sušíme věci

Na našem místu rozkládáme a vysušujeme stan. Já si navíc suším věci a hlavně mi musí uschnout mikina, ve které budu v noci spát. Nějakou dobu tu pobudeme a následně jdeme nakoupit do Bónusu. Kupuji tu kari pomazánku na večeři, chleba, polystyren na zítřejší cestu, a hlavně beru igelitové pytlíky do bot. Věci následně necháváme ve stanu a jdeme na zasloužené kafé. Ještě si obcházíme trošku město. Jednu kavárnu jsme už našli první den, tak jdeme tam. Jirka nakonec zkouší místní pivo. Máme půl 8 a tak je čas jít ke stanu a udělat si jídlo. Jirka si děla na vařiči nudle a ja pojídám kupovanou kari pomazánku s chlebem. Jdu spát kolem 10, protože zítra vstáváme už v 6:30.

Ostrov Kalsoy

Jako každou noc se budím kolem půl 4 zimou, dneska je teda pořádná kosa. Jelikož mám stále jednu mikinu mokrou, házím na sebe bundu. Nicméně se se zimou potýkám pořád během noci. Ráno máme budík na 6:30, abychom vyrazili na další ostrov trajektem v 8:00. Balíme věci a stan. Dnes naštěstí nefoukalo ani zatím neprší. Ještě před cestou posnídáme a fičíme do přístavu. Já si ještě cestou dávám na benzince kafé, protože mě trošku bolí v krku (nejspíše to bude díky tomu včerejšku). Dnes máme v plánu kouknout na ostrov Kalsoy.

Vstupujeme do podpalubí a cesta trvala asi 20 min. Vstupujeme na ostrov Kalsoy a hned přestupujeme na minibus. Jedeme pres tři tunely jednoproudou silnici. Tím dojíždíme do vesnice Mikladalur. Je to vesnička jen asi s dvaceti domy. Vesnička se nachází mezi dvěma horami s vrcholy Nestindar na severní a Heimarafjall na jižní straně. Obdivovat zde můžete nejen tradiční domy s porostlými střechami, ale také kamenný kostel pocházející z druhé poloviny 19. století.

Dostává se nám malebný pohled na ostrov Kunoy. Pod vesnici se nachází seal woman a váže se k ní pověst. Socha byla vztyčena v srpnu roku 2014. Již tisíce lidí navštívilo sochu, která byla navržena tak aby vydržela vlnu třinácti metrů. Začátkem roku se socha potýkala s vlnou 11,5 metrů, avšak žádná škoda nebyla způsobena.

Taky se tu nachází dva male vodopády. Ještě se jdeme mrknout na kostelík.

A to je tak asi všechno. Není ani pul 10 a další minibus odsud odjíždí asi v pět hodin, proto se vydáváme zpátky po silnici.

Musíme přes tunel, který vede přes horu ostrova Kalsoy. První má něco přes kilometr. Raději se dáváme do rychlé chůze, abychom se odsud co nejdříve dostali. Jakmile vyjdeme, dáváme pauzu a fotíme nádherné okolí.

Ovce kde se podíváš

Blížíme se k dalšímu, který má kolem 650 m. Zatím tedy máme štěstí a žádné auto nám neprojelo. Další krásný pohled, jakmile vystupujeme z dalšího tunelu. Všímají si nás ovce na každém kroku a některé se k nám začnou přibližovat do bezpečné vzdálenosti. Alespoň se na ně jednou za čas přijde někdo podívat.

A teď poslední tunel o délce skoro 1200 m. Opět jdeme, jak nejrychleji můžeme a jedno auto potkáváme. No nejsme ani v půli cesty a z té asfaltky začínají bolet nožky. Každopádně za ty pohledy kolem to stojí. Další ovečky, které si nás všímají a mají nás jako atrakci vzhledem k tomu, že kus cesty jdou za námi a mečí. To je fakt podívaná.

Následně docházíme do další vesničky Húsar ostrova Kalsoy, vzdálena asi 10 km od vesnice Mikladalur. Je to osada na východní straně ostrova a nejstarší osadou na ostrově. V osadě žilo v roce 2006 55 obyvatel. Kamenný kostel zde byl postaven v roce 1920. Húsar se věnuje chovu ryb. Husár má i několik nožířů, kteří vyrábějí nádherné ruční nože ke zpracování velryb.

Na chvíli sedáme kousek od kostela a občerstvujeme se a jdeme zase dál. Prší nám naštěstí jen málo, ale vítr fouká silně.

Od Húsaru to je už necelé 3 km do Sydraladuru, kde se nachází přístav a my konečně docházíme. Ušli jsme asi 15 km a jde to i cítit v nohách. Ale máme čas hodinu a půl, a tak nacházíme přístřešek s lodí a čekáme, vydechujeme.

Zpátky do Klaksvíku

Konečně přijíždí loď a my nastupujeme a fičíme zpátky do Klaksvíku. Pěkně to v podpalubí „huštá“, asi jsou dost silné vlny. Když připlouváme, rozpršelo se. Jdeme přes benzínku a já si kupuji mini pizzu, konečně dneska nějaké teplé jídlo. Míříme směrem ke kavárně, protože se potřebujeme zahřát a autobus do Torhavnu nám stejně jede za dvě a půl hodiny. Dávám si čokoládové latté a následně horkou čokoládu. Obě za 40 DKK.

Čas se naplnil a je potřeba jít, ale dost prší, naštěstí je zastávka jen kousek. Kapky vody s větrem bičují skla autobusu. Jízda trvala asi hodinu a půl. V Torshávnu stále prší a vystupovat se mi zrovna dvakrát nechce. Ale musíme směrem do kempu, ale ještě předtím, než vyrážíme, nahazuji pláštěnku. Déšť a větrno, to je tu s čím se místní často potýkají a není dvakrát příjemné v tom jít. Docházíme přemočení do kempu a platíme už na 4 noci dopředu. Hned jdeme do kuchyňky a já si vytahuji mokré věci, které suším uvnitř. Potkáváme opět týpka ze Settlu (toho kterého jsme potkali v Eidi), taky úspěšně dorazil. Mimo jiné se v místnosti nachází další mladí cestovatele. Hlad už mám pořádný, a tak vytahuji chilli s česnekem od dobrého hostince. S chlebem toho je teda kotel.

Pochillujeme nějakou dobu v teple a pak se rozhodujeme jít spát. Jirka jde napřed. Po chvíli se vrací zpátky, že vítr bičuje stan a je tam mokro. Záchodu má kemp hodně, a tak do jedné z místnosti koukám, zda bych se nevlezl tam a vlezl. Takže dnešní noc strávím poprvé na hajzlu. Na zem tak házím karimatku, deku a spacák. Místnost není nějak velká, proto si raději i otevírám ventilaci okna a zamykám se. V klidu usínám.

Torshávn

Zvoní mi budík na 8:20. Vypadá to, že přestalo úplně pršet. Nikdo mě za tu dobu nerušil a vyspal jsem se dneska ze všech noci úplně nejlépe. Hned si jdu do kuchyňky udělat jídlo, ještě tu mám dost čínských, tak si ji dávám s chlebem. Později přichází Jirka. Něco po 10hod vycházíme. Dneska máme v plánu projít Torshávn. Je to hlavním a zároveň největším městem Farských ostrovů. Dnes zde žije kolem 13000 obyvatel. Název města pochází od boha bouře a blesků v severské mytologii Thór a od skandinávského slova pro přístav – Havn, znamená tedy doslova „Thórův přístav“. Město bylo založeno v 10. století. Nejbližší monument se nachází něco přes 1 km od kempu a jedná se o Skansin, což je jedna z historických pevností Torshávnu postavená v 16. století. Jednak tu najdete maják ale také dělostřelecké kanóny. Máme tu i pěkný výhled na město.

Pokračujeme dále kolem přístavu a navazujeme k červeným domečkům, u kterých zjišťujeme, že se jedná o historický parlament.

Procházíme ho skrz a dostáváme se k centru směrem ke katedrále Domkirkjan.

Následně procházíme kolem přístavu Veðrur až do sousední vesnice Argir.

Nacházíme zvláštní kostel, postaven tak, že je věž oddělena od modlitební části.

Centrum Torshávnu

Procházíme přes celý Argir a následně y jihozápadu pak znovu vcházíme do Torshávnu a pokračujeme ke kostelu Vesturkirkjan. Odtud pak do centra, kde si dávám fotku na lavičce, která je tak akorát pro mě.

Kousek od ní nacházíme kavárnu Paname Café. Dáváme si Chai latté. Mají s vanilkou a skořici s chilli. Volím skořici a mužů říct, že je to jedno z nejlepších kafé, co jsem měl. Řekl bych, že se to vyrovnalo Starbucku. Nějakou hoďku posedíme a směrujeme k obelisku Kongaminnið. Byl postaven jako památka navštívení Dánského krále. Je tady pěkná vyhlídka na město.

Pokračujeme dále k soše Hans Andrease Djurhuuse, což byl faerský poetista a učitel. Pokračujeme více na sever k St. Mary’s kostelu až do Viðarlundin Parku. Na Faerských ostrovech nenajdete prakticky žádné stromy, ovšem park tvoří výjimku včetně dalších několika málo míst v Torshávnu. Nacházíme tady i Minnisvarði teirra sjólátnu, což je jakýsi památník z druhé světové války. Kousek dále opět na sever procházíme kolem The Faroe Islands Art Museum.

Vyhládlo nám tak si chceme dat nějaké jídlo, a tak hledáme po celém Torshávnu nějakou restauraci. Zkoušíme několik, ale díky svátku a neděli mají od 5 – 6hod a hodinu a půl se nám nechce čekat. Nakonec se rozhodujeme směrem k benzínce a tam něco uklofneme, ale nacházíme taky Burger king, tak si dáváme za 95 DKK menu XXL burger s hranolkama a sodou. Následně pokračujeme do Hoyviku, třetího největšího města Faerských ostrovu až na jeho výběžek, ze kterého je pěkně vidět na ostrov Nolsoy a Eystruoy.

Následně se vracíme zpátky do kempu. Tam potkávám místního z města Torshávn a zjišťuji, že travnaté střechy si tu někteří dělají z historických důvodů a taky na krásu. Pak jsou dvě možnosti, buďto trávu sekají cepem, nebo na ni umísti ovci. Opět máme hlad, tak si děláme jídlo (tentokrát thai curry nudle) a zakecáváme se opět s týpkem ze Settlu. Ještě tak nějak pochilluji a něco před 12 hod jdu spát na stejně místo jako včera.