Day 11 – Sagada a visící rakve

Sagada a visící rakve

Vstávám 6:50 už před budíkem za řevu kokrhajícího kohouta. Dobaluji se, a ještě si dole objednávám rychlou snídani v podobě banánové palačinky. Beru krosnu a vycházím 7:30 a doufám, že stihnu dojít až nahoru v 8:30. Dneska se chystám do Sagady abych se podíval na jednu specialitku a tím jsou visící rakve.

Slunce už krásné svítí na rýžová pole a já si to jimi kráčím. Ty schody nahoru mé fakticky zabíjí. Zpocený se veru nahoru a potkávám další frantíky (těch tu je dost, a i těch starších). Teď ke mně došel mě místní a povídá, že fičí na střední školu do Banaue. Teda každý všední den chodí takto dolů a nahoru by se mi nechtělo, ale vše je o zvyku.

Docházím k jeepu už po 8 hod. No stihl jsem to vyjít asi do 40 min. Potkávám zde německý pár, se kterými jsem včera hrál kostky. Po chvíli přichází skupinka lidi z Velké Británie a taky Češi z Plzně, resp. pár, který jsem včera potkal na schodech, když jsem kráčel dolů. Teď je čas nastoupit do jeepu a oba se ke mně přidávají. Skoro celou dobu na jeepu prokecáváme. Žili 18 měsíců na Novem Zélandu, kde si zažádali o pracovní víza a tam dělali co se naskytlo, po hotelích na farmách. Jsou o dva roky mladší než já. Prý jedou taky 3.3 na Taiwan.

Po zhruba hodině dojíždíme do Banaue. Jelikož je nás dost do Sagady, tak máme přistaven privátní van za 300 PHP. Předtím si ale ještě tady v centru města kupuji vodu a s Plzeňákem si jdeme koupit ještě pečivo. Bohužel to skvěle slané se sýrem a šunkou nemají, a tak si beru to s kokosem. Nasedáme a jedem.

Směr Sagada

Při vyjetí z města opět nastávají úchvatné pohledy na přírodu a hory kolem. Projíždíme např. jedno z větších měst Bontoc. Po více jak dvou hodinách dojíždíme do Sagady. Nemám zabookovany zatím žádný hotel a stále koukám do aplikací booking.com a Agoda. Alča se Standou již hotel zabookovali, a tak půjdu s nimi zjistit, jestli budu mít štěstí. Hotel je od nás asi kilometr, a tak kráčíme přes celou Sagadu až k němu. Chvíli nám to trvá, ale nakonec ho nacházíme. Kanip Aw Pines View Lodge je dokonce doporučovaný Tripadvisorem podle nálepky, a tak se na recepci ptám, zda mají místo. „Ano“, odpovídá paní, a dokonce ne za tu cenu jako na Agodě za 680 PHP ale za 400 PHP, což je super. Nicméně ani pokoje ještě nejsou připravené, a tak si tu necháváme baťohy.

Jdeme se zaregistrovat společně Standou a Alčou do turistického centra. I když stojí poplatek 50 PHP i tak zkouším smlouvat a platím 40 PHP. Mnoho výletu si můžete zabookovat tady a to např. cave connection, Sumaging cave/short course caving, Balangagan cave, rock climbing and rappelling, waterfalls, echo valley walking tours (eco-tour, adventure trail, echo valley hanging coffins) lake danum/sunset, mountain trekking. Máme zájem o echo valley hanging coffin, což je údolí visících rakví na skále, jelikož hlavně proto tady lidi jezdí.

Valíme zpátky do hotelu, protože Plzeňáci si chtějí vzít nějaké věci ještě sebou. Jen co jsme sešli z hlavní ulice k hotelu vola někdo na mě: „Hey, Martin?“. Otáčím se a on je to Matt ten z Banaue, kterého jsem potkal na rýžových terasách. Ptá se na naše plány. Povídáme, že dneska máme v planu jít na visící rakve na skále. Matt ale povídá, že ho tohle to moc nezajímá a spíše by se k nám přidal zítra.

Tak trochu jiná oslava dušiček

Docházíme na hotel a dostáváme pokoj. Za 400 PHP je pokoj fakt luxusní. Beru si ty nejdůležitější věci a cekám na recepci na Plzeňáky. Ti po chvíli přicházejí a jdeme přes město do turistického centra, kde si platíme za průvodce k visícím rakvím. Cena je společná 300 PHP, takže jsem rád, že jsem někoho schrastil sebou.

Kráčíme nejdříve k hlavnímu biskupskému kostelu Church of St. Mary Virgin, který byl postaven v roce 1904 americkými misionáři pod záštitou episkopální církve. Vnitřek je netypický bylo využito borového dřeva, které pocházelo z okolních zalesněných oblastí Sagady.

Church of St. Mary Virgin

Church of St. Mary Virgin

Procházíme po kamenné cestičce a platíme jakýsi symbolický vstupní poplatek 10 PHP plus nám kontroluji naše zakoupené registrace. Kráčíme až k centrálnímu hřbitovu Anglican Cementery. Byl postaven v roce 1903 a je nejstarším hřbitovem v Sagadě. Všímáme si u každého hrobu malého ohniště. Místo zapalování tradičních svíček se u každého hrobu rozdělává oheň každý první den v listopadu. Schází se zde celá rodina, kde společně vaří, pijí a společně tráví čas se zesnulým. Je to taková trochu jiná oslava dušiček. Všímáme si také, že lidi tady zapaluji lesy, jelikož kolem je všude hodně černého popela.

Anglican Cementery

Sagada - visící rakve

Visící rakve

Scházíme dolů a míjíme horolezeckou skálu a níže už se dostáváme ke skále kde se nachází visící rakve. Tyto visící rakve jsou kolem Sagady na více místech, ale tohle jen jedno místo přístupné veřejnosti. Údajně je taky nejlepší. Rakve se začaly zde věšet v 60. letech. Poslední je tady pověšena v roce 2010. Když je Vám více než 70 let, tak si můžete zažádat o rakev, která bude pověšena na skále. Pokud rakev spadne, tak se už nevěsí a ani neopravuje. Rakev také může být pohřbena v jeskyni, a dokonce u Vašeho domu. Teď se to tady taky prý děla, protože v Sagadě zatím nemají žádný veřejný hřbitov, ale každý má na výběr, zda v jeskyni či blízko domu. Když se tělo umístí v rakvi tak 3 týdny zapáchá a průvodci se tak ptají hostů, zda chtějí jít blíže.

Je i důvod proč některé rakve tedy nejsou pod zemi. Být ve tmě pod zemí znamená pro ducha a jeho tělo určitý nekomfort, jelikož visící rakve znamenají zónu mezi tmou a světlem. Nejdřív připevní rakev a pak přinesou tělo a na židli jej přivážou a následně vloží do visící rakve.

visící rakve

visící rakve

 

Po výkladu jdeme nazpátek nahoru a průvodce nám ještě ukazuje jeskyni pravě s několika rakvemi. Jedna je dokonce zboku otevřena, a tak jde vidět něčí lebka. Následně se pohybujeme zpátky přes hřbitov. U turistického centra platíme každý průvodci 100 PHP.

visící rakve

Jdeme pojíst

Teďka bychom si něco dali na zub, a tak hledáme a cestou nás došel opět Matt. Ten je snad všude, a tak hledáme společně nějaké místo. Vybíráme podle peněz a do třetice všeho dobrého se nám to daří. Dávám si Pancit což jsou smažené nudle s vepřovým masem, kuřecím masem nebo játrovými knedlíčky (ty samé jako v játrové polívce), zelím a mrkví. Pancit, připomíná na první pohled čínské jídlo. Dávám si ho z kuřecím masem. Alče se Standou jsem doporučil Adobo, a to si dávají s kuřecím masem. Matt je vegetarián, tak si dává špagety se sýrem. Zjišťujeme, že je Mattovi 43 let, a přitom vypadá jako by měl po 30.

Pancit

Všimli jsme si tady, že mají Jogurt house, a tak jdeme všichni vyzkoušet. Dávám si tedy jogurt s jahodami, banánem a granolou, což je pečená směs nejčastěji z ovesných vloček, ořechů, semínek a sušeného ovoce. Je to opravdu vynikající. Následně si dávám se Standou kafé.

Jogurt house

Večerní pohodička

Domlouváme se, co budeme dělat pak, a tak jsme se rozhodli, že všichni zajdeme do nějakého baru. A taky že jo, jeden tady je se jménem Moonhouse. Tam koukáme na místní víno v nabídce na transparentu, ale to údajně nemají. Nakonec zůstáváme u piva, a tak si dávám Red Horse, což je filipínský ležák z pivovaru San Miguel. Jedná se o jedno z nejsilnějších piv s obsahem alkoholu 6,9 %.

Moonhouse

Moonhouse

Kecáme a pak se dostáváme k volnému vztahu mezi Mattem a jeho přítelkyně. Jeho přítelkyně se prý normálně stará o byt, ale chce byt o každém jeho detailu informovaná. Každopádně jim to prý takto klape a ani děti prý nechtějí mít. Zdola začínáme slyšet hlasy zpěvů, a tak se jdeme podívat. Jede tady karaoke (filipínsky: videoke), což je na Filipínách zábavnou aktivitou, nejen v hospodách ale taky doma mezi přáteli. Všichni se shodujeme, ze místní Filipínci umí pěkné zpívat. Je tady i plno lidí, kteří zpívají s nimi.

Nejsme tu nějak moc dlouho, protože nahoře při objednaní ginu se schweppesem nám povídají za barem ze 21:45 zavírají, což je za 25 min. Pití si bereme ven na lavičku a kecáme. Pěkně se už ochladilo. Asi po 22 hod se s námi louči Matt a zůstáváme jen Češi. Standa navrhuje, že můžeme koupit pivka, a ještě být na terase, a tak jdeme do místního krámku a kupujeme nějakých 7 piv. Docházíme na hotel a otevíráme pivka. Po chvíli přichází místní, abychom mluvili tišeji. Kecáme tak nějak úplně o všem a jsem rád, že i když jsem 10 000 km vzdáleny od ČR, a tak byt na druhé straně světa, pořád si mužů dat pivko a pokecat parádně s Čechama. Alča kolem půlnoci odchází a my ještě tak hoďku se Standou kecáme, a tak po 1 hod ráno jdeme spát.

Day 12 – Sestup do Sumaging jeskyně (Sumaging Cave)

Sestup do Sumaging jeskyně (Sumaging Cave)

Po včerejší noci plného příjemného povídaní vstávám již 8:20 abych stihl dnešní atrakci (Sumaging jeskyně) na kterou jsme se domluvili. Ještě si dávám ráno sprchu a balím si krosnu. Klepu na dveře Alči a Standy, ale bez úspěchu. Bud spí, nebo jsou už tam. Na recepci ještě píšu Standovi a dostavám odpověď, že už je u informačního centra, aby schrastil snídani. Bohužel Alča s námi nejde, protože ze včerejška bez mikiny nastydla, a tak prý leží na pokoji a dnes s námi nepůjde.

Nechávám si na recepci krosnu. Kráčím přes město za nim a potkáváme naproti turistického centra u prodejny autobusových lístku. Oni i já chceme dneska jet již do Manily, a tak zde kupujeme lístek za 790 PHP. Hned na to jdeme do turistického centra abychom si pronajali průvodce do sumaging jeskyně (jmenuje se to „Cave connection“). Je to 3-4 hodinové objevovaní vnitřku jeskyně a je to fyzicky náročnější. Jen chvíli na to, co jsme tu, přichází Matt a tak jsme kompletní a můžeme jít. Jen co nám byl přirazen průvodce, prosíme ho ještě zda si nemůžeme skočit pro jídlo, že jsme ani nesnídali. Kupuji jakési housky plněné sýrem a jednu čokoládovou. Teď se můžeme vydat na cestu. Přes celé město kráčíme asi 40 min k Sumaging jeskyni.

Cestou nám průvodce ukazuje na jinou ale podobnou skálu stojící dále se zavěšenými rakvemi. U jednoho ze stánku ještě ukazujeme naše registrace a kráčíme boční cestičkou níže. Naproti nám se krčí místní černá hora. Sestupujeme níže a vchod máme nadohled. I tady je u Sumaging jeskyně položeno několik rakví.

Zapálit petrolejovku a jde se dolů

Zatímco děláme fotky, tak náš průvodce Norman zapaluje petrolejovou lampu. Vstupujeme níže a jsou tady dokonce vidět i spadlé rakve. Prostupujeme níže a teď koukám, kde se to průvodce cpe. Cože? Tou malou dírou mám jít dolů? Sotva se tam vlezl. Jdu opatrně hned za nim a řeknu Vám, že tohle není nic pro lidi trpící klaustrofobii. Za mnou jde Standa a Matt. A další díra dolu před námi.

Sumaging jeskyně

Lezeme stále hlouběji a já vůbec nemam páru kde. Po slezení druhé díry se Standa ptá: „Tohle ještě budeme lézt i nahoru? „Půjdeme jinou cestou“, odpovídá průvodce. Těch slezených dír stále přibývá a sám nevím, jak to popsat. Je to zvláštní pocit prolézat takhle dolů. Je to dobrodružství a zároveň i adrenalin. Každopádně jsem se ujistil, že klaustrofobik nejsem.

Sumaging jeskyně

Sumaging jeskyně

Lezeme níže a níže a kolikrát si dopomáháme se sestupováním přítomným lanem. Některou díru ani neprolezu s malým batůžkem.

Sumaging jeskyně

Brození přes ledovou vodu

Jsme tak hluboko, že jsme narazili i na vodu. Údajně je během léta deštivé počasí, a tak je Sumaging jeskyně nepřístupná, protože je to tu celé zatopené. Procházíme níže a níže k vodě a co teď? Průvodce si sundává kalhoty a povídá: „Tohle musíme přebrodit.“ Ty vole, to je docela hloubka, jak koukám. No ještěže jsem vysoký. Průvodce vkračuje do vody a já hned za ním. Pěkně studená voda, ale nic jiného proste nezbývá.

Sumaging jeskyně

Ale přece jsme to dokázali, a tak docházíme k jakémusi jeskynnímu úkazu a děláme pár fotek.

Sumaging jeskyně

Netopýří hnízdo

Vypadá to, že je tato část velká, protože tu jde slyšet ozvěna a mě je jasné co to je. Není jiná cesta než jít k tomu zvuku létajících netopýrů naproti. Průvodce říká, že občas se Vám i dotknou hlavy a dává lampu doprostřed obrovské místnosti. Myslím, že to jde vidět i na těch stínech na stěně.

Sumaging jeskyně

Dostáváme se dále k tzv. Big Mama úkazu.

Sumaging jeskyně

Pohybujeme se kupředu a slyšíme opět nějaké zvuky. Tentokrát to nejsou zvuky netopýru, ale lidi. Docházíme do tzv. Krátké cesty Sumaging jeskyně a vyzouváme si žabky. Potkáváme i nějaké tři lidi z Malajsie, a tak si jen vyměňujeme pár slov a jdeme dále. Všude tu teče voda, a tak jsem maximálně opatrný, abych i naboso neuklouznul. I tu a tam se stejně procházíme trosku vodou a šplháme po těch kluzkých stěnách.

Sumaging jeskyně

Po obhlídce kolem pak opět šplháme po laně nahoru až se dostáváme zpátky k naším žabkám a kráčíme nahoru již za světlem. Moc průvodci děkujeme a povídáme, že to byl úžasný zážitek. Za každého se platilo 500 PHP ale opravdu to stalo za to a nelituji těch peněz, vřele všem doporučuji.

Vystupujeme nahoru po schodech až k cestě. Sdělujeme si vlastní zážitky. Po chvíli nás Matt opouští a jde se najíst do restaurace. A my dva se Standou máme nejvyšší čas vyjít nahoru na bus, který nám jede ve dvě hodiny. Já si ještě jdu pro baťoh, co jsem si nechal na hotelu. Beru ji a kráčím k busu přes město nahoru. Bus už tam stojí, ale já mám pořád 20 min čas, a tak si kupuji nějaké pečivo. Opět mají místní krámky jen to sladké. Nic jiného nezbývá, a tak si jej beru. Venku potkávám Alču a Standu a pomalu se odebíráme do busu. Krosnu nechávám v zavazadlovém prostoru.

Zpátky do hlavního města

Vyjíždíme a po pár minutách se ozývá rána. Ani nevím, co se stalo ale po další půl hodině kdy bus zastavuje mi to došlo. Řidic si rozbil pravé zrcátko a teď ho opravuje ze střechy jeepu. Po 15 min vyrážíme. Opět jsou to ty zatáčky doleva, doprava, nahoru, dolů no proste mi s toho není dobře. Na první zastávce, ještě někde mezi Bontoc a Banaue si dávám kafčo a Alča povídá, že ani po kinedrilu ji ty zatáčky stejně nedělají dobře. Zastavujeme v Banaue, abychom nabrali lidi. Vypadá to, že tu ale nemají místa k sezení a tohle mě fakt pobavilo. Místo toho, aby v autobusu stáli, nanosili jim tu plastové židličky, které si dali do chodbičky busu. Snažím si zabookovat letenku, a to z Manily na Cebu. Bohužel až za tři dny je to za dobrou cenu, a tak ty dny snad něco kolem Manily vymyslím.

Někde za Banaue ke mně usedá starší paní a bus snad zastavuje 2x na benzínce. Nicméně nedává žádný pokyn k přestávce. Ale přece tu nebudu 15 min jen sedět, a tak jdu ven se vyvenčit. Začíná se stmívat a já si ještě v buse volám s Marťou. Ty hory ale dělají kolikrát výpadky. Po nějakém čase opět zastavujeme někde u benzínky, ale to již dává řidič pokyn k vystoupeni. Kupuji si tam hot dog, ale kde má rohlík? Dostal jsem jen párek s majonézou. Takto jsme zastavili ještě párkrát po nějakých těch benzinkách. Paní vedle mě je úplně vytuhla, pěkně teda chrápe. Odbila 2 hod ranní a já si uvědomuji dvě věci. Už půl den jedu v buse a ve dvě jsme měli přece být v Manile. Jakože ne že bych se do Manily těšil, stejně nevím, kde budu v těchto nočních hodinách.

Zase ta Manila

Asi až ve 3 hod ráno vystupujeme na autobusovém stanovišti v Quezon city. Alča a Standa hledají, jak by se dostali na letiště. Připojuji se k nim nějaký německý pár, a nakonec volí Grab. Loučím se s nimi u auta a teď jsem v tom zase sám. V noci uprostřed Manily, a navíc nemám ani zabookovany žádný hotel. Zkouším nejdříve zda někde odsud jezdí bus přímo na Tagaytay, kde bych se chtěl dostat. Lidi si mě navigují různými směry ale nakonec na to kašlu a koukám na booking.com a na Agodu, jaké hotely jsou blízko. Volím to hlavně i z pohledu ceny. Jeden jsem nasel asi 750 m odsud, a tak se k němu vydávám.

Plno lidí tu na ulici prodává různé věci, aby se uživili, a dokonce u toho i přespávají. Nedokážu si ty jejich životy představit, mají to dost těžké. Cestou si ještě v 7 eleven a kupuji ještě vodu a něco na jídlo. Kousek odsud docházím k hotelu RedDoorz near Aneta. Koukal jsem na cenu na Agodě a vycházelo to nějak 450 PHP na noc, a tak se na recepci se ptám na cenu a doufám, že ho dostanu levněji. „Normálně je check in od 2pm a vy jste přišel později tak to je něco extra. Takže to bude stát 799 PHP“, povídá. „Cože? ale na Agodě je za 450 PHP“, odpovídám. „To jo, ale to se vztahuje na normální příchod a za tu částku 799 PHP to máte na 12 hodin“, dopovídá. Ještě se snažím něco levnějšího najít kolem ale nic tu není a fakt už bych si lehnul. Proto si to nakonec beru.

Pokoj je hrozný

Vyjíždím výtahem do 9 patra a musím teda říct, že za tu cenu jsem čekal lepší vnitřek. Recepce byla samozřejmě tip top, létají tu komáři a ani toaleťák tu není a mám tu jen prostěradlo jako peřinu. Zásuvka je jen za televizi. Lezou tu i štipky, v koupelně i po stole. Zapínám klimatizaci a po chvíli ulehávám.

manila hotel

Day 13 – Cesta do Tagaytay

Cesta do Tagaytay

I když jsem si nastavil budík až na 13:15, budím se už po 12 hod. Připadá mi, že jsem již vyspaný dost, a tak si dávám sprchu a balím věci. Nicméně po tom všem vycházím z pokoje až někdy po 3 hod. Dole mi recepční říká, ze check-out už byl, ale já ji vysvětluji, že jsem přišel ve 4 ráno a platil 800 PHP za pokoj na 12 hod. „Aha“, povídá a asi ji to došlo teď, a tak opouštím hotel. Dneska vyrážím do města Tagaytay.

Jdu na metro na zastávku Araneta Center-Cubao. Samozřejmě jsem vešel na opačnou, a tak mi jeden ze securiťáků říká, že mám projít celý obchoďák. Ani tak nic nenacházím, a tak jdu z něj ven a nechám se raději vést Google mapama, která mě dovádějí konečně k něj. Kupuji lístek a jedu na Taft Avenue, ale v metru si všímám, že metro přijíždí jaksi pozdě a 5 min mi na přestup na bus stačit nebude. Jsou tu fronty lidi všude kolem. Docházím k busu, no jenže několik busů tu jezdí bez jediné zastávky, typicky chaos. Jak ti lidi ví, na jaký bus nasednout? Ted už jdu stejně pozdě jelikož přes 16:30 a google mi ukazuje, ze poslední bus má odjezd 16:45. I kdybych něco chytnul, tak stejně ten bus jede 20 min k terminálu odkud si musím vzít další do Tagaytay.

Nakonec přece jen

Bezmocný si kupuju nějaké pečivo se sýrem a šunkou, zatímco na mě taxikáři stále volají a já už je nasraně ignoruji. Zkouším se ptát každého jedoucího busu, zda nejede na terminál. Až na potřetí se mi to daří a do nějakého místního nastupuji. Platím místnímu výběrčímu 11 PHP. Po několika minutách bus zastavuje a kdybych se nezeptal, zda vystoupit, tak jedu úplně jinde. Výběrčí mi ukazuje i směr. Vidím nějaký bus, a tak se zkouším doptávat na Tagaytay. Ukazuje mi, že mám nastoupit. Konečně sedím a teď už bych měl jet tím správným směrem. Ale po chvíli bus zastavuje a všichni vystupuji. Teď už nechápu nic. Při výstupu mě řidič říká, že mám jít dovnitř a tam si koupit lístek. Vcházím a říkám si, že kdo ví, zda ještě něco pojede.

Teď už máme stejně 17 hod. Koukám se na odjezdovou ceduli a svití tu Tagaytay a tak začínám doufat. Výstavám si frontu a úspěšné kupuji lístek na bus na 17:10. Myslím, že teď už mám vyhráno. Ptám se, zda bych si nemohl dat bágl do nákladního prostoru, a řidič mi odpovídá, že si to mám vzít na palubu. Naštěstí je bus poloprázdný, a tak si krosnu nechávám vedle sebe.

Vyjíždíme přesně. Jen co uběhlo 5 min už nastupuji další do busu a vypadá to, že budu muset někoho pustit. Nohy si pomalu ani nemám kde dat. Řidič neumí jezdit plynule a buďto děsivě zrychluje, nebo šlape celou váhou na brzdu. Mezitím se snažím nauploadovat nějaké fotky. Snad až v 19 hod dávám řidičovi pokyn, že chci vystoupit. Jezdí tu stejné tuk-tuky jako státu Goa v Indii a vůbec podle těch věčných dotazu tuk-tukářů, zda chci jeden, mě to tu Indii celkem dost připomíná.

Tagaytay

A jsem tu

Nemám žádný booking hotelu či hostelu, a tak se divám na booking.com a Agodu. Jeden nacházím asi 700 m, a tak se jdu zeptat. Docházím a recepční mi dokonce dává pokoj za vyšší cenu, než je na Agodě. Teď si všímám, že cena pokoje zrovna dost vyskočila. Zkouším venku přes aplikaci najít další hotely a nacházím Tagaytay Garden Budgetel opět necelý kilometr ode mě. Tam docházím a recepční opět nabízí sdílený pokoj dražší (450 PHP za noc), než je na Agodě. Bookuji si to nakonec přes aplikaci za 747 PHP na dvě noci, a tak mám o více než 150 PHP levnější.

V místnosti nikdo není, a tak to vypadá, že tu budu sám. Ptám se recepční, jak se dostanu zítra k Taal vulkánu a ta povídá, že může zavolat na zítra tuk-tuk, ale určíte se mám zeptat paní na verandě, která taky jede přidá se. Přicházím k ní a ani jsem nedopověděl už mě přerušuje se slovy: „Please slowly“. Snažím se tak mluvit pomalu a zjišťuji, že je z Berlína, a nakonec se domlouváme na zítra na 8 am.

Originalita z McDonald

Fičím se najíst ven a jdu poprvé při mém cestovaní do McDonaldu na něco co mají jen na Filipínách v Orlandu a na Floridě. Jsou to Mc špagety, které si ale i s hranolkama a Pepsi jako menu objednávám za necelých 100 PHP. Vlastně jsem už nějaké ty těstoviny potřeboval dát do sebe po tom všem sladkém. A jsou velmi dobré. Dojíždím hranolky a kolu.

Tagaytay - McSpaghetti

Tagaytay - McSpaghetti

Stavuji se do 7 eleven pro jídlo na snídani, vodu a latté, které si dávám tady. Mají tady i lassagne a tak si je tu taky dávám. Asi jsem ty těstoviny fakt potřeboval. Nějak mě pak z toho všeho chytá sračka, a tak letím s nevypitým kafem na hostel. Na hotelu mě zastavuje Němka a mluví s nějakým týpkem. Prý se k nám připojuje na zítřejší cestu na vulkán. Jsem rád, protože se cena bude dělit na tři. Ani jsme se doteď neseznámili, a tak on je z Francie a jmenuje se Stefan a ona je Petra. Po tom všem si ještě peru v umyvadle, protože nemám už nic na sebe. Dopisuji sám na pokoji cestopis a po 12 hod usínám.

Day 14 – Taal vulkán

Taal vulkán

Ráno vstávám už 7:45 protože již v 8 hod by nás tři měl čekat tricykl (tuk-tuk) dolů k jezeru. Recepční přislíbila, že bychom měli mít přistavený jeden u cesty, ale žádný na nás nečeká. Každopádně na druhé straně cesty stojí dva a jeden na nás mává. Ptáme se na cenu a nabízí nám jízdu za 250 PHP. Nastupujeme a já si sedám dopředu. Ještě se stavujeme na benzínku a pak už jedeme nebezpečnými serpentinami střemhlav dolů. Nejvíce se mi libí upozorňující značka „check brakes“. Snad každá serpentina má svou značku s upozorněním „dangerous curve“. V pulce cesty nám tuk-tukář zastavuje abychom si udělali fotku. Řítíme se dále dolu až dojíždíme k molu. Teď je potřeba se dostat lodí přes Taal jezero na Taal vulkán.

tuk-tuk

Paní nám nejdříve nabízí cenu 2500 PHP, ale nakonec usmlouvávám cenu za 2000 PHP i když jsem si to představoval cenu mnohem nižší. Během toho tu máchá s menu lístkem místní babka, zda si nedáme něco až přijedeme. K tomu nám dodává, ze nás tuk-tukář vezme nahoru za 350 PHP místo původních 250 PHP. Usmlouvávám to hned za 300 PHP. Podepisujeme se a vyrážíme lodí přes jezero na druhou stranu. Vlny kymácejí lodí a na mě tak každou chvíli stříká voda. Kormidelník mi ukazuje na jakousi plastovou zástěru, kterou si dávám na sebe. Sluníčko začíná pálit.

Lod na Taal vulkán

Lod na Taal vulkán

Připlutí k Taal vulkánu

Asi po půl hodině připlouváme na vulkánový ostrov Taal. Jedná se o zaplavenou sopku, který je obklopený zvenku jezerem Taal. Registrační poplatek nemusíme platit, protože to máme již v ceně. Nejvíce mě tu pobavila kavárna fejkového Starbucku se jménem „Staalbucks coffee“. Můžete si tu pronajmout i koně, který Vás doveze nahoru ale my si to pěkně vyjdeme po svých. Procházíme kolem domečku a Petra nasadila pěkné tempo nahoru. Oba ji tak tak stiháme. Vidíme, že si tu plno lidi pronajalo koně. S Petrou a Stefanem si povídáme cestou nahoru a najednou v jedné sekundě zaznamenáváme že proti nám střemhlav běží z vrchu nekontrolovaně divoký kůň snad 50 km rychlosti bez známky zastavení. Tohle bylo na centimetr přesně! Stefan to taky tak tak vybral. Ten kůň mi mohl přelámat všechny hnáty nebo jsem mohl jsem být na místě mrtvý. Ufff, tohle bylo šílené.

fake starbucks

Taal vulkán - cesta nahoru

Sápáme se stále výše a výše a už se nám děla pěkný výhled na vzdáleny Mount Balantoc. Díky všudypřítomným koňům se to tu všude práší. Tu a tam potkáváme stánek s občerstvením, a nakonec docházíme k Taal vulkánu.

Taal vulkán

Taal vulkán je jednou z nejaktivnějších sopek v zemi, s 34 zaznamenanými historickými erupcemi. Sopka Taal měla v minulosti několik násilných erupcí, které způsobily úmrtí na ostrově a obydlených oblastech kolem jezera, s celkovým počtem obětí asi 6 000. Sopka se nachází asi 50 kilometrů od hlavního města Manila.

Navštívil jsem tento Taal vulkán v únoru 2019 a o měsíc později byla zvýšena úroveň výstrahy 1 kvůli častým sopečným aktivitám. Od 11. listopadu do rána 12. listopadu pozorováno 57 vulkanických zemětřesení. Sopka nakonec vybuchla 12. ledna 2020 odpoledne a stupeň vyeskaloval z úrovně výstrahy 2 na úroveň výstrahy 4. Z ostrova byly provedeny nucené evakuace. Při erupci zemřelo celkem 39 lidí, většinou proto, že odmítli opustit své domovy.

Taal vulkán

Taal vulkán

 

Pěkně se začíná dělat horko. Je tady jakási betonová věž, a tak si s ní děláme fotky. Jdeme dále, a i když nás upozorňuje cedule, že nemáme jít za, zkoušíme si to obejít. Jelikož se Stefan bojí výšek, zůstává tady. Zkoušíme cestičku kolem Taal vulkán přes malou džunglí, ale stejně máme smůlu, protože přes ty všudypřítomné stromy na něj nejde vidět. Proto jdeme zpátky kde nás čeká Stefan. Z druhé strany je tu taky cestička a vypadá to, že z ní bude ještě lepší výhled. Je bohužel zpoplatněna 50 PHP, ale když už tu jsem tak platím. Nacházím tam dva borce, a tak prosím o fotku. Nelituji toho, že jsem tu šel, protože je výhled parádní. Vidím i vyvěrající sirové obláčky ze země. Je tady krásně. Pomalu je čas jít dolů, protože na nás čeká kapitán lodě dole.

Taal vulkán

Taal vulkán - cesta dolů

Cesta zpátky

Prašnou cestičkou sdílenou s koňmi jdeme v horku dolů, zatímco si dáváme majzla na koně. Vodu jsem již dopil, a tak musím dole nějakou zchrastit. Dole již procházíme mezi místními domečky. Tu a tam tu mají přivázané koně i krávy. Dáváme si dole ještě kafé za 30 PHP. Pak se přibližujeme k místnímu nestabilnímu molu a místní budí našeho kormidelníka na lodi, spacího poklidně ve stínu. Nastupujeme a vypravujeme se zpátky.

Taal vulkán - cesta dolů

Vlny již tolik nekymácejí lodí a my se bezpečně dopravujeme na druhou stranu. Odsud si bereme tuk-tuk se stejným řidičem. Sedám si opět dopředu k tuk-tukáři a vyjíždíme šílené serpentiny nahoru. Při pohledu na přední panel mu Ten benzín pěkně ubývá. Ten tricykl to dává nahoru tak tak. Po 20 min dojíždíme k našemu hotelu.

Od toho prachu jsme děsně spínaví po nohách, a tak je čas na sprchu. Namáčím si úplně i boty ve sprše doufajíce, že mi zítra uschnou. Ty si dávám dolů na terasu, aby se vysušily na sluníčku.

Po sprše se domlouváme, že skočíme na jídlo, a tak se scházíme a jdeme směrem blíže k centru. V hlavni zatáčce je nějaká restaurace, ale podle luxusního vnitřku bude drahá. A podle menu taky je. Tudíž jdeme dále. Proto jdeme více na jihozápad a tam narážíme na další. Prý tu Stefan včera byl a seděl v prvním patře, ale menu je úplně odlišné jako včera. Zjišťujeme, že večer to tu vlastní někdo jiný, než přes den. Tohle jsem nikdy nezažil a ceny tu jsou právě přes den vysoké, a tak zase zkoušíme jinam.

Filipínská specialita Pancit

V centru zkoušíme opět štěstí, ale pořád to není ono. Nakonec jdeme až k nám k hotelu a níže nacházíme místní boudu s jídlem. Myslím, že zakotvíme tady a taky že jo. Dávám si Pancit s vepřovým masem a zeleninou plus coca-colu. Stefan si dává adobo a Petra má mix rýži se smaženým vepřovým. Se svým jídlem jsem maximálně spokojeny. Nakonec si dáváme také kafé.

Paní prodávající k nám dokonce přichází na kus řečí a je moc ráda, že tu vůbec někoho má. Zadarmo nám dokonce přináší místní ovocnou pochoutku z listového těsta.

Následně se uchylujeme k hotelu. Oba se tu dali do kecu s nějakou filipínskou holčinou, která se tu učí na zkoušku z angličtiny, kterou má 2.3.2019 (dnes je 22.2.2019) a pokud ji udělá, pojede do Velké Británie a tam chce dělat sestřičku. Po chvíli se rozhodujeme, že zajdeme na shake. Ten si dáváme kdesi v centru. Oba si dávají avokádový a ten taky zkouším od Stefana. Je celkem sladký. Nakonec si objednávám pojmenovaný jako Guyabano. Je mnohem lepší. Jdeme se ještě kouknout tak nějak po městě. „Je tu jakýsi kostel Our Lady of Lourdes Church Tagaytay, který doporučuje Google Trips“, povídám oběma, a tak se jdeme podívat. Nicméně kostel je zavřeny, ale jdeme se aspoň kouknout do kapličky. Stefan zůstává venku, vypadá to, ze není věřící. Následně také promlouvá, že je sice pokřtěný, ale je ateista.

Our Lady of Lourdes Church Tagaytay

Chudé filipínské uličky

Jdeme se podívat do bočních uliček a procházíme v části s celkem pěknými domy. Pak vcházíme do té právě filipínské uličky. Kolem nás se objevuje plno děti a jsou rádi, že tu vůbec někdo zavítal. Přes tyto uličky si to opět obcházíme až k centru a jdeme na hotel. Cestou se ještě stavuji do 7 eleven pro toast.

filipínské uličky

filipínské uličky

Na pokoji potkávám opět holčinu, která aspiruje na sestřičku ve Velké Británii a zjišťuji, že bydlí ve městě Borongan na ostrově Samar. Má 31 let a má syna a dceru. Její manžel se tam stará o děti, ale prý pokud se dostane do Británie, tak chce vzít všechny. Tak si aspoň procvičujeme takto angličtinu.

Po chvíli přichází holčina, která také přespává v místnosti. Je ji 23 let a je z Německa a studuje medicínu. Zítra plánuje také na Taal vulkán, ale musí někoho zchrastit. A tím to nějak konci. Volám si z Marťou a povídám ji o mé příhodě s koněm.

Následně se ještě odebírám na večeři a do 7 eleven a dávám si to jejich plněné těstíčko s masem. Dostavám k tomu sos a je to výborné. Samozřejmě jsem si i k tomu dal kávu. Dneska mě už snad po třetí chytá sraní, a tak pádím s kafem na hotel. Recepční se ptám ještě, zda si mohu prodloužit noc, ale bohužel mají plno. Sakryš, tak zítra musím znovu do Manily a boty mi ještě neuschly. Je čas napsat cestopis, a tak i během něj se po čtvrté uchyluji na záchod. Asi je něco spatně. Každopádně dopisuji celý cestopis a před 12 hod mam hotovo.

Day 15 – Chill day

Chill day

Budíka jsem si dal na 10:15, ale spím ještě tak půl hodiny. Dneska mám check out na 12 hod, a tak si ještě dávám koupené kafé a sendvič, který jsem si včera koupil v 7 eleven. Recepční mi říká, že zde mohu další noc zůstat ve stejném pokoji, protože prý se někdo odhlásil. Paráda, takže nikam nespěchám a dopíjím v klidu kafčo, zatímco si povídám opět s budoucí sestřičkou aspirující do Británie. Dává si taky kafé a pořád se učí na zkoušku. Říkám ji, že z toho jídla mám tady jakousi sračku, a tak mi doporučuje Ercefloru. V duchu si také říkám, že zkusím smectu a pak uvidím. No hlavně si dneska nejspíše dám chill day.

Vybírám fotky z Banaue a Batad a nahrávám je na net. Beru si něco na psaní a trošku si plánuji, jak to udělám následující týdny na jihu Filipín. Dopíjím kafé a sedám do křesla a dávám si Chill day u YouTube videí.

Dostavám hlad, a tak jdu opět na to naše místečko blízko hotelu a dávám si tam rybu se zeleninou, rýži, chilli a dostavám polévku. Ryba má teda pěkně moc kostí, a tak to obírám co to jde. Každopádně ryba s rýži a chilli vytváří perfektní gurmánskou kombinaci. Je tady perfektní personál a jen co mi to tu kazí je chlápek, který tu asi 3 metry ode mé svařuje jakousi branku. Navíc to taky smrdí. Platím 260 PHP a spokojeně kráčím na hotel.

Chill day

Učím lidi hrát kostky

U hotelu si až teď všímám ovoce Jackfruit.  Strom dorůstá výšky až ke 30 metrům a lze ho najít především v jižní a jihovýchodní Asii, rozšířil se také do Afriky. [1]

Na recepci platím za další noc a opět usedávám do křesla a jen chilluji. Musím si udělat smectu, abych ten průjem zahnal. Ale i tak se mi nějak zachtělo opět po tom skvělém shaku, co prodávají dole, a tak se tam vydávám. Předtím ještě na pokoji zkecavám opět s aspirující sestřičkou a nabízím ji, že ji naučím, jak se hrají kostky, co mé naučila kdysi babička. Po cestě si mezitím volám s Marťou a ukazuji přes WhatsApp vše kolem. Opět si dávám ten největší kalíšek Guyabano za 50 PHP a je to vynikající.

Docházím na hotel a jdeme hrát kostky. V půlce hry se na nás kouká i 23letá Němka, a tak se další hru připojuje navíc i pobíhající malý 8letý klučina Simon. Až u kostek zjišťuji, že ta Němka se jmenuje Laura. Přidává se k nám i nějaká další holčina se jménem Emily, je ji 24 let, má po vysoké škole a pomáhá už rok a půl v rozvojových zemích. Opět vysvětluji postup hry v angličtině. Po kostkách jdu do 7 eleven koupit ještě nějakou večeři, a taky něco na snídani. Připojuje se ke mně Emily, a tak tam kupuji sendviče a knedlík plněny masem a latté.

Vracíme se zpátky a já si opět pokračuji v plánovaní cesty na další 2 týdny. Prokládám to sprchou, průjmem a psaním cestopisu. Sakryš, ta sračka nepolevuje. Dělám si další hrnek se smectou. Snad to bude lepší.

Jak dlouho tu vůbec budu na Filipínách? Koukám se, proto na kolik dnů mi vlastně vychází být na jihu a docházím k číslu 10. Wow, to jsem teda čekal více. Vypadá to, že se na Palawan už nepodívám, takže již bookuji i letenku směr Cebu to Manila, a to relativně levně přes AirAsia. Jsem rád jsem si takto udělal chill day. Pak již ulehám ke spánku.

Zdroj:

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Jackfruit

Day 16 – Směr na jih Filipín

Směr na jih Filipín

Budím se o půl 2 a utíkám na záchod. Opět mě to chytlo a myslím, že s tím budu muset fakt něco dělat. Každopádně budíka jsem si dal pro zichr již včera na 8 hod ráno, abych vše stíhal. Vstávám tedy a balím si krosnu. Všichni už jsou pryč kromě Emily, která se v posteli ze spaní kroutí. Asi mě slyšela a při odchodu se s ní loučím. Dnes letím na jih Filipín.

U hotelu nahoře si ještě vytahuji sendvič a fičím směrem k Olivarez Plaza, kde by měl čekat bus. Cestou u mě zastavuje pár tuk-tukářů. Nicméně, i když stojím správně na bus, přichází za mnou místní týpek, že busy stojí o kousek dále, a tak mu děkuji a jdu na dané místo. Mám štěstí, protože zrovna přijel bus mířicí do Manily. Cesta trvá něco přes hodinu a jak se koukám na Google mapy, tak jen 2,6 km mám odsud letiště, a tak jelikož budu mít čas, půjdu pešky.

Procházím jednu z gate, ale zastavuje mě nějaký servisák, že tudy jít nemůžu a musím si to obejít, a tak mi nic jiného nezbývá. Potkávám policajta, který mi ukazuje cestu. Pomalu, ale jistě začíná hřát sluníčko, a tak mým cílem bude stejně sednout do 7 eleven a dát si dřívější oběd.

Cestou procházím nad řekou, která smrti samými vykaly a dále také typickými filipínskými uličkami. Kupuji někde u cesty pečivo za 7 PHP a dále narazím na rohu na 7 eleven. Dávám si Makarony jako polotovar a Tjendrawasih, což je plněný knedlík kuřecím masem s tím výborným sosem plus půl litrů Pepsi. Nějakých 45 min tu chilluji a pak vycházím.

Tjendrawasih

Střevní potíže přetrvávají

Všiml jsem si také že naproti je lékárna a hned jsem si vzpomněl na sestřičku z hotelu a doporučovaného léku proti průjmu Erceflora. Jdu tam a jedna lahvička je za 38 PHP na jeden den. Kupuji raději 4 protože člověk nikdy neví a jelikož mám i po jídle, tak jednu již beru a zapíjím to s vodou.

Ještě si všímám kapličky vedle 7 eleven pojmenovanou Sta. Monica Chapel, která ani nejde za těmi všudypřítomnými elektrickými dráty vidět. Otáčím se a kráčím směr letiště. Začíná se stále více oteplovat ale po zhruba 30 min úspěšně docházím. U otevíracích dveří mě zastavuje securiťák, kterému povídám, že letím na Cebu. „Tady je Terminál 1 s mezinárodními lety, musíš na terminál 4“, odpovídá. Ptám se na shuttle bus a na to přikyvuje a ukazuje kde mám jít.

Tam se raději ptám ještě jednoho securiťáka, držícího brokovnici, zda stojím dobře dostavám pozitivní odpověď. Nicméně pak mi ještě ukazuje na místo dále, kde je možné odchytit jeep za 9 PHP, místo 20 PHP za shuttle bus. Jdu tedy tím směrem a snažím se zastavit jeep ale zjišťuji, že musím jít ještě dál.

Filipínka nebo „převlečený“ filipínec?

Na zastávce se mě ptá taková vysoká Filipínka, kde že jedu. Tak ji odpovídám, že na terminál 4. „Tak to stojíš dobře“, odpovídá. „Ne každý jeep tam jezdí, ale jakmile něco pojede, dám ti vědět “, dopovídá. Během 10 min jich pár projíždí ale nakonec jeden přijíždí a paní nastupuje také. Jede taky na terminál 4, a tak nějak kecáme, odkud jsem, kde jsem byl či na jak dlouho zůstávám a tak dál. Po necelých 10 min vystupujeme a ukazuje kde mam jít. „Mimochodem mé jméno je Mila“, představuje se. „A já jsem Martin“, povídám. „Koukám, že jsi na Filipínku celkem vysoká“, říkám. „Ale to bude tím, že jsem ladyboy“, dopovídá. A já si říkal, že je to nějaké divné. Ten týpek má kozy, a pravděpodobně také bere  hormony. Raději mu na to říkám, že už musím jít, a tak ještě s údivem kráčím ke vchodu.

Securiťákovi ukazuji číslo bookingu a vstupuji. Terminál je relativně malý a já si jdu hned pro předražené kafé. Není možné, že tu mají funkční internet, což moc na letištích nebývá, a tak tu chilluji surfováním asi hodinu, zatímco si také bookuji hotel na Cebu. Je půl 3 a boarding time jen po 3 hod, takže se zvedám a při průchodu kontrolami mi byla odebraná power tape, neboli lepící páska, prý abych nemohl nikoho svázat, nebo mu zalepit hubu. Vice bizardnější situaci jsem ještě při průchodu detektoru nezažil. Usedávám před gatou a ještě si pouštím nějaké videa.

Po 3 hod je ohlášen boarding, a tak si ještě rychle napouštím vodu do petky a jelikož mám povolený pouze jeden bágl na palubu, ten menší si balím do velkého. Úspěšné procházím až do letadla. Odlet máme 15:50 a i když už jsme ready 15:30, a tak ještě čekáme.

Ostrov Cebu

Cesta trvá asi něco přes hodinu a bez problému dosedáme na runway. A jsem tu – Jih Filipín. Procházím terminálem a hledám východ. Ten nacházím a hledám zastávku busu. Nacházím přepážku, na které se ptám, kde že mohu najít zastávku a paní mi povídá, že tady si mužů koupit lístek za 40 PHP a bus přijede tady. Kupuji jej a po chvíli přijíždí. Jedeme tím přímo do Cebu city, kde se v půlce cesty ptám dvou žen přede mnou kde bus přesně jede. Ty mi říkají že na SM City Mall, a tak jim pravím, zda se odtamtud dostanu busem na Fort San Pedro. Povídají, že se zeptají na zastávce. Wow, ti Filipínci jsou fakt hodní.

jih Filipín

Přijíždíme k SM City Mall a ženské kráčí se mnou k jednomu řidiči na zastávce a ten ukazuje směrem na severozápad. Ženské jdou také tím směrem a cestou kecáme. Povídají, že letěli tím stejným letem co já a že tu jsou na týdenní dovolené. Následně čekáme na místě, co nemá ani zastávku až přijede bus. Jedou sice jiným směrem než já, ale přesto vyčkávají se mnou. Bus přijíždí a já se s nimi loučím a moc děkuji. Během jízdy se již pomalu stmívá a já po 10 min vystupuji kousek od Fort San Pedro. Kráčím dále k němu a vypadá, že je tu nějaké shromáždění.

Jih Filipín a co se to tu kolem děje?

Od Fort San Pedro se ozývají zvuky, sem tam hraje hudba a někdy zase někdo mluví. Okolo je plno vojáků hlídajíce pevnost. Ptám se jen tak nějakého vojáka, ale hned jsem si uvědomil, že je to „vojačka“, co se tady děje. Povídá, že je zde druhé kolo debat mezi senátorskými kandidáty pro průzkumy veřejného mínění. Prý tam je i prezident. Ptá se odkud jsem přišel, jak dlouho cestuji a proč sám. Prý je zatím něco jako ve zkušebce, ale za pár měsíců by se chtěla stát vojákem či policajtkou. Jmenuje se Angel a je původně z Mindanao a je ji 27 let. Prý je tu i její klučina se kterým chodí 3 roky, ale zatím nejsou svoji, povídá. Kecáme snad něco přes půl hodinu snad o všem možným, a dokonce i o vztazích a celkem koukám, že si tak dlouho povídáme.

Mezitím dostává od místního vojáka nějaké jídlo v pytlíku a podle všeho to vypadá na Lechon s ryží. Lechon je pokrm z vepřového masa, ono vlastně Lechón je španělské slovo označující pečené prasátko. Dokonce povídá, že si ji mám přidat na Facebook. Ptám se, zda mohu do areálu jít, ale povídá, že si není jistá, zda mě tam s batohem pustí. Ale jde se mnou zeptat. Nakonec stejně stojím před branou v davu lidí a nějak mé to ani netáhne jít dovnitř. Každopádně ji děkuji a teď si půjde sníst jídlo.

Ještě chvíli tu vyčkávám a koukám na obrazovku, co se vůbec děje, ale furt tam nějaká baba kecá. Potkávám nějakých 5 kluků asi kolem 12 roků, kteří chtějí po mě drobné, a tak jim opětovávám úsměv a povídám, že mám kartu. A tak jeden prav: „Tak mi dej kartu“. No, kdyby kolem mě nebyl dav lidi tak kdo ví, jestli by nepřepadli. No jih Filipín začíná být zajímavý.

jih Filipín

Je libo viagra nebo valium?

Jdu zpátky a stavuji se do 7 eleven s tím že bych si tam dal večeři. Nicméně jaksi jim tu nejde klíma a je tu docela smrad, tak si kupuji jen ledové kafé a valím se najíst do mekáče. Cestou na mě pokřikuje nějaká robustní paní ať zkusím její street food, ale kývu na ni, že nechci. V mekáči si dávám křupavé kuře s rýži, coca colou a hranolkama jako menu za 96 PHP. Pak valím kolem Basilica Minore del Santo Niño de Cebu, kde slyším na celou ulici modlitby a vycházející dav lidi, a to možná proto, že je dnes neděle. Někde za bazilikou chytám jeep, a tak tak jestě vyšlo místo a za 7 PHP platím jízdu kousek k hotelu.

Nicméně cestou na hostel potkávám nějakého týpka se slovy: „Viagra? Valium?“. Začínám se smát a odcházím, ale potkávám dalšího takového experta. No jih filipín je snad zajímavější než Manila.

Docházím uličkami na hostel a první co vidím je velká místní jídelna snad se všemi druhy filipínského jídla na stolech. Kolem koukající lidi na mě, z nichž jeden povídá: „Do you have booking here?“ „Yeah“, odpovídám. A tak jdu až k recepci, kde slečně ukazuji přes mobil potvrzení o ubytování. „Where are you from?“, táže se. „Czech Republic“, odpovídám stejně domnívajíce, ze neví kde to je. „Prague!“, vykřikuje. Wow, tak to jsem nečekal. A na to na mě lámavou češtinou: „Dobrý den“. „Wow, amazing“, povídám. Prý se učí mnoho jazyku pro zábavu. Ukazuje mi pokoj se třemi postelemi, který je malebný. Vypadá to, že jsou již nějaké zabrané. Zahajuji hovor s Marťou a mezitím přicházejí další 2 hosté. Teď je jasné, kdo ty postele zabral.

Kluk z Hong Kongu a holčina s Taiwanu

Po hovoru si jdu ještě vyprat, protože už mam opět půlku věci spínavých.  Jdu si dolu pro vodu a tam potkávám moje spolu bydly klučinu se jménem Dev’l a holčinu Scarlett. Dáváme se do kecu a zjišťuji ze Dev’l je z Hong Kongu a má 23 let a Scarlett je z Taiwanu, hlavního města Taipei a je jí 27 let. To se náramně hodí, protože do Taiwanu jedu a Hong Kong možná také. Dev’l dostudoval stavebnictví a Scarlett děla v mediích. Prý existuje server, kde lidi hledají další lidi na cestovaní, a tak cestuji spolu, povídá. Dev’l povídá, že mnoho lidi v Hong Kongu tvrdě dře a mají jen 7 dní dovolené za rok. To je šílené.

Učíme mě i trosku čínsky a já zase nějaké fráze česky. Ani jsem nevěděl, že oni sami sobě plně nerozumí, a je rozdíl mluvy v Hong Kongu, kde se jako hlavní jazyk používá Kantonština a na Taiwanu standardní taiwanská mandarínština. Takže např. šéf se řekne na Taiwanu jako shàng sī (上司) a v Hongkongu jako lǎosi (老細). Oba jsou fakt v klidu.

Zjišťuji, že zítra jedou do města Moalboat (stále jih Filipín), tak jako já, takže pojedeme spolu. No kecáme tady dole na křesle snad skoro 2 hod. Scarlett povídá, že jak budu v Taipei, že ji mám napsat a že mi tam třeba ukáže jejich street markets. Je půlnoc a my se pomalu rozhodujeme jít spát. Není tu klimatizace, je tu jen síť, přes kterou jde vidět ven. Snad ty větráky nade mnou pomůžou. Vypadá, že tu budou i komáři, a proto se stříkám sprejem z Indie, který snad pomůže. Budíka nastavujeme na 8hod a uleháváme.

Day 17 – Cesta do Moalboal

Cesta do Moalboal

Budím se z lehkého spánku o půl 2 a mám poštípanou celou ruku. Hergot, to ale svědí a myslím, že to neodnesla jen ruka. I když je mi teplo, beru si na sebe přikrývku, doufajíce že mi pomůže zbavit se komárů. Ještě jsem si stříknul sprej na ksicht a pak se snažím se usnout. Z ulice se stále ozývají zvuky. Ještěže mám špunty, ale stejně se během noci se několikrát budím. Dneska nás čeká cesta do Moalboal.

V 8 hod se budím koukám, ze Scarlett už vstala, zatímco Dev’l ještě spí. Jdu si do 7 eleven pro jídlo. Beru si opět jejich bílý plněný knedlík Tjendrawasih s kuřecím masem a studené kafé se sendvičem. Kafé piji cestou na hostel a jakmile přicházím, oba již dole sedí u stolu a snídají. Ono tu i v ceně snídaně? To jsem nevěděl, a tak si zde dávám toustový chleba s máslem a kafem. Hned toho využívám a dávám si. Ukazuji jim aplikaci Duolingo, kterou kupodivu neznají a říkám, že možná začnu s čínštinou.

Kolem 9 hod balíme saky paky a já si ještě rychle bookuji hotel na Moalboal. Vyrážíme na South Bus Terminal.

U jedné z nedalekých benzínek čekáme na jeep. Pár jich projíždí ale řidič na nás mává, že je plný, a tak jdeme raději o kousek dále až za kruhový objezd, kde již jezdí více jeepů. Jeden po příchodu chytáme a platíme 7 PHP na každého. Po několika minutové jízdě vystupujeme a docházíme pešky k terminálu. Tam nám jeden z řidičů ukazuje, do kterého busu nastoupit. Jezdí tu i busy bez klimatizace. My máme „štěstí“ na ten bez klímy. Každopádně podle těch otevřených oken do kořán to bude pěkně větrat. Po chvíli vyjíždíme spanilou jízdou do Moalboal, později i přes serpentiny. Asi po 2 hodinách zastavujeme na 15 min mezi městy Barili a Minolos.

filipiny autobusy

filipiny

Město Moalboal

Naskýtá se nám krásny pohled na moře. Dávám si tu Oreo zmrzlinu a po chvíli zase vyjíždíme. Po půl hodině projíždíme již městem Moalboal a někde křižovatce u policejní stanice vystupujeme.

Hned k nám přicházejí místní tuk-tukáři a ptají se nás, kde že máme hotel. My ovšem povídáme, že dojdeme pešky. Jdeme kolem místních stánku, kde vidíme nejrůznější ovoce jako ananasy, jablka, melouny, durian a třeba i mangostanu. Dávám si již nakrájeny ananas a Scarlett kokos. Po chvíli se loučíme, protože mají hotel v Moalboal jinou cestou než já. Vychytali to dobře, pač ho mají u plaze a já tady ve městě.

V tom horku se veru cestou asi kilometr k hotelu a úspěšně docházím k ubytování Emok’s Guest House. Paní recepční mi ukazuje pokoj, kde je již je jeden týpek ubytovaný a podle toho všeho vypadá, že je buďto nemocný, nebo mu je blbě.

Emok's Guest House

Připravuji se na pláž a následně se dávám do kecu se spolubydlou. Jmenuje se Lukáš a je z Krakowa a je front end developer. Podle všeho tu je týden a jen každý večer chlastá. Takže ano, za b) je mu blbě. Po výměně několika vět se rozhodujeme jít spolu na white beach. Ještě si na půl hoďky spočine, zatímco si dam kafé, které je tu zadarmo. Mezitím u kafé plánuji, kde zítra jít a jestli se posunout či zůstat na místě. Jelikož dále je ubytování drahé, tak tady zůstanu a pojedu na vodopády busem. To už přichází Lukáš a vyrazíme po 3hod.

Sjednávání cen z Tuk-tukáři

Sluníčko pálí a my se snažíme na cestě odchytnout nějakého tuk-tukáře, nebo oni nás. Místní cena na plaz by mela byt 50 PHP max za všechny, tak uvidíme, co budeme mít za nabídky. První nabízí 150 PHP, usmívám se a vyjednávám, ale neustupuje. Další dokonce 190 PHP a usmlouvávám to na 150 PHP, takže jsme tam kde jsme byli. Přichází ten první a dává 120 PHP, ale já si stále stojím za 50 PHP. Tak si z něho dělám prdel a říkám: „Ok, so 40 PHP, 30 PHP?“. Opět odjíždí. Mezitím nás zkouší další ulovit, ale ceny dávají vysoké. Opět přijíždí ten první a povídá 100 PHP. No celé toto sjednávání trvá snad půl hodiny, od té doby, co jsme přišli, a tak to konec usmlouvávám na 70 PHP, protože další půl hodinu se mi tu být nechce. Nasedáme a konečně vyjíždíme.

Zbytečné haló v Moalboal

Asi 1 km od pláže je místo, kde se platí vstupní poplatek na pláž pouze 5 PHP, a tak zastavujeme. „Ale tady jsem nejel, já chci na white beach, nebudu nic platit“, povídá Lukáš a je na tuk-tukáře nasraný. Vystupuje z nenadaní a jde po svých a mává na mě za pokřiku ať se s ním neseru. Vůbec nechápu jeho chovaní a myslím, že tuk-tukář s výběrčím to taky nepobrali. Jakože štve mě taky, že natahují turisty, ale více arogantního člověka jsem na cestách zatím nepotkal. Tak by zaplatil 5 PHP, což nejsou ani ne 3 CZK ale on musí kolem toho udělat velké haló. V těch emocích si zapomíná v tuk-tuku baťoh, a tak na něj volám a povídám: „Pojď a nastup si“. Nakonec projíždíme bez zaplacení. Vystupujeme a já čekám co dalšího udělá, ale normálně mu platí, tak jak jsme se dohodli.

Kráčíme po white beach v Moalboalaž nakonec. Povídá, že chce do stínu, aby se nespálil. Jedno místečko nacházíme, a tak si někde pod strom dáváme věci. Jdu hned vyzkoušet vodu a je parádní, čisťounká a vlažná. Následně vylézám a pak povídám, že bychom mohli spolu do vody, ale nesouhlasí a má strach, že by mu to někdo ukradl. Tak mu teda hlídám věci, zatímco on leze do vody. Jakmile vylézá, tak kecáme tak různé o cestovaní a dozvídám se, že mu 35 let. „Napadlo mě, že by nám to mohly ty holky pohlídat, co tam leží kousek od nás“, povídám. „Jo můžeš se zeptat, ale já si to nechám u sebe“, odpovídá. No s ním to je fakt těžké.

Moalboal - white beach

Moalboal - white beach

Sardinky na návštěvě

Po chvíli vidíme ve vodě něco tmavě modrého posunujíce se doprava. Po blížím zkoumaní zjišťujeme, že je to houf sardinek vyskakujíce z vody a některé i zůstávají uvízlé na písku. Přichází slečna, která se nachází kousek od nás a taky na to kouká. Pomáháme sardinkám zpátky do vody, zatímco navazuji se slečnou kontakt. Zjišťuji, že je z Litvy. Po několika větách ji volá její kamarádka, a tak kráčím zpátky k věcem. Berou si deku a kráčí blíže k cestě, protože se tu již vice vylidnilo a jedna povídá, že klidně můžeme jít s nimi. Já jsem pro ale Lukasovi zřejmě vadí býti na přímém slunci, ale vysvětluji mu, že je 5hod a že se nespálí, a tak nakonec jde.

Sedáme si kousek u moře do písku a kecáme. Obě jsou z hlavního města Vilnius a jedna se jmenuje Eva a druhá Agné. Důvod proč tu jsem je západ slunce jim povídám, a tak kecáme o cestovaní a mě připadá, že jim chce Lukáš pořád vnucovat svůj názor na něco.

Západ slunce, má přijít před 6hod. Ten pomalu ale jistě přichází a já se tak snažím ulovit co nejlepší fotku v tom pozadí hor. Zatímco v pozadí lze zahlédnout ostrov Negros.

Moalboal - white beach

Moalboal - white beach

Zase ten Lukáš..

Asi v půl 7 se odebíráme k tuk-tukáři a plánujeme, že skočíme na spolu na jídlo. Cestou k němu také povídají, že tu prý jeli obě za 200 PHP, ale ještě neplatili. Lukáš pořád něco vnucuje holkám, že by měli jet s námi, že to vyjednáme ale takovým arogantním stylem, že i mi se to hnusí a Eva už je na něj naštvaná. Agné to nějak neřeší, já se do toho nemísím a raději píšu Scarlett, jak to teda uděláme s dneškem. Lukáš zkouší mezitím s tuk-tukařem vyjednat cenu opět tím jeho stylem ale ten se nedává a je na něj taky naštvaný. A podle výrazu Evy – tak už chce jet do města. Scarlett s Dev’lem už stejně mají po jídle a jdou do sprchy, takže jak jsem měl v plánu jít po pláži až za nimi, tak pojedu s holkami do centra Moalboal.

Nasedáme a každý to máme za 50 PHP, což neřeším a jedeme. S Agné si cestou povídám a omlouvám se za Lukáše. I když v duchu si říkám, proč bych se měl omlouvat, když ho ani neznám. „To je dobré“, odpovídá Agné. Vystupujeme v centru a platíme. Lukas nějak nepochopil, že holky cestu na plaž neplatily a že dávají navíc každá 100 PHP. Vysvětlujeme mu to asi dvakrát, ale stejně mluví k tuk-tukáři proč si to od nich vzal a nasírá se a najednou někam zmizí, aniž bychom si něčeho všimli.

Večerní Pad Thai v Moalboal?

Holky jsou celkem rády, že se vypařil, a tak s nimi hledám místo, kde bychom se najedli. Nacházíme Three Crowns Bistro and Bar, kde sedáme a holkám ukazuji z menu filipínské speciality. Objednávám si Pad Thai a na půl dáváme jarní závitky a každý i pivo. Ukazuji holkám naše česká jídla a ony zase ty jejich. Jarní závitky dostáváme asi až po půl hodině a na hlavni jídlo snad čekáme více než hodinu. Pad Thai ani nechutná tak jak by měl, ale není to zas tak spatné. Po jídle je Eva už unavena, resp. bolí jí prý oči z čoček, a tak se odebíráme z restaurace. Loučíme se na cestě a Eva prosí ještě kontakt na mé pro případné tipy. Vyměňujeme si všichni kontakt na FB mezi sebou a já ještě kračím do 7 eleven, zatímco si volám s Marťou. Kupuji sendvič a malý burger na pozdější večery a snídani.

Zase ty střevní potíže

V obchodě mě ale chytá sračka, a tak se snažím co nejrychleji zaplatit.

Ještě jeden 1 kilometr musím dojit k hotelu, ó bože to jsou teda muka, nejradši bych to vyhodil někde u cesty, ale nemám ani toaletní papír. Snad se neposeru, pěkné mi to tam géruje.

Docházím k hotelu, který má bránu zavřenou. To mi ještě scházelo. Nějakým způsobem ji odemykám a docházím k pokoji, který je ovšem zavřeny. Že by nepřízeň osudu? Koukám oknem, zda je Lukáš uvnitř a volám ale nikdo nikde. Na recepci taky nikdo není, takže se divám po areálu na záchody a konečně nějaký nacházím. Oh ta úleva. Záchod je spojeny se sprchou, což je klasika v Asii, a tak si tady dávám i sprchu. Všímám si, ze recepční bude asi naproti v pokoji. Proto na ni klepu a požaduji klíč. Dává mi jen náhradní a já si odemykám mlsnost a následně ji vracím klice. Píšu cestopis a přichází nový spolu bydla z Francie. A tak si vyměňujeme pár vět a pak dopisuju dále. Dávám si mini hambáč. Je 0:45 a já stále nejsem hotov, a tak to odkládám to na zítra a spokojeně usínám.

Day 18 – Vodopády Kawasan

Vodopády Kawasan

Budík mi zvoní 9:50, a tak vstávám a spolubydlové jsou už pryč. Vytahuji sendvič a teď na mě z venku vykukuje Lukáš. Otevírá dveře a ptá se na mé plány. Povídám, že dneska plánuji Kawasan falls, a tak povídá, že by se i přidal.

moalboal accomodation

Venku si dávám kafé a sedám si před pokoj na terasu. Je tu holčina, která přebývá ve vedlejším pokoji. Vypadá, že Lukáš už s ní mluvil o vodopádech, a tak se ptá zda jdu taky. Povídám, že jo a tak zjišťuji že je z Francie a ze cestuje 7 měsíců. Byla v Myanmaru a teď se chystá za 5 dnů do Vietnamu, ale stále nemá víza. Jmenuje se Verena.

Piju kafé, zatímco Lukas si dává rychlou sprchu, takže se ceká na něj a po 11hod vycházíme. Recepční se ptáme, jak se tam nejlépe dostaneme a povídá, že žlutým busem. Jdeme k hlavní cestě a sluníčko začíná pálit. „Jdu si ještě kolem něco koupit“, povídá Verena a najednou přijíždí bus. „Hej, nastup“, povídá Lukáš. „Počkej ona šla tam“, povídám Lukášovi a rychle se odebírám k řidiči busu, zda by nepočkal minutu, a tak ji ještě naháním, a nakonec všichni úspěšně nastupujeme. Jedeme do vesnice Matutinao za 26 PHP. Cestou se nám odkrývá krásné moře.

Kawasan vodopády

Dojíždíme na místo asi ve 12 hod. Všudypřítomní lidi nám nabízejí různé dobrodružné výlety kolem vodopádu, ale my nemáme zájem. Dávám si v jednom stánku vařenou kukuřici za předražených 50 PHP. Kráčíme po betonové cestě podél řeky směrem k vodopádu. Příroda je tady nádherná, krásné se to tu vyjímá s palmami. Procházíme most a Lukáš mi dělá fotku. Kolem cesty jsou tu a tam jsou postavené stánky skoro celé z palm, včetně jejich střechy. Ovšem tyto stánky nabízejí předražené jídlo a pití, a to hold díky turismu. Odtud asi po 10 min docházíme ke Kawasan falls.

Kawasan vodopády

Tento Kawasan vodopád je obklopen nádherným zeleným deštným pralesem. Všude kolem je voda křišťálově čistá a modrá se byl ohodnocen jako nejčistší vnitrozemský vodní systém. V podstatě se jedná o tříposchoďový systém vodopádů. [1]

Je tady plno lidi a několik z nich se koupe. Hned jdu do plavek a pokračuji do vody. Je čistá, studená ale příjemně osvěžující. Lukáš se nechce spálit, a tak jde do vody jen Verena. Ta opatrně kráčí do vody, zatímco já si tu již plavu. Všímám si, že vodopád je ohraničeny provazy, za které již nemůžu plavat s vestou ale i tak to zkouším. Ozývá se pískot píšťalky, a tak se otáčím a chlap mi ukazuje rukama něco jako: „Tam je cedule, tak si ji přečti a pojď si pro vestu“.

Kawasan waterfalls

Kawasan waterfalls

Po chvíli se rozhoduji, že si ji vezmu, a tak k němu kráčím. Vesta je taková sofistikovanější a obepíná popruhy i oblast mezi nohama. Lezu do vody a blížím se k vodopádu až se dostavám pod něj, a také za něj do jakési jeskyňky. Je to super, a tak zkouším přímo plavat pod proudem stříkající vody. Kdybych neměl tu vestu, tak si myslím, že by mě to potopilo.

Kawasan vodopády

Skok z 20 metrové výšky

Po hrátkách tady kolem si ještě dávám fotku a vyrážíme asi 200 m na další vodopád cestičkou nahoru kolem vodopádu Kawasan. Jdu úplně na boso a místní kameny mi dělají masáž nohou. Ještě před vodopádem nacházíme menší vodopád, ze kterého skákajíc lidi, a tak si říkám proč to nezkusit.

Odkládám věci, zatímco mi je Lukáš hlídá a hop do vody. Verena povídala, že miluje skoky do vody, a tak skáče z trošku vyšší výšky. Po mě skáče Lukáš a pak se posouváme k Matutinao, kde lidi skákajíce snad z 20 m výšky. Verena si chce z té výšky skočit, a tak se všichni rozhodujeme, že se půjdeme spolu nahoru nad vodopád. Všímáme si cedule, že skoky pouze se záchranou vestou a instruktorem. Lukáš mi hlídá věci a já se jdu podívat k lidem co tam skákají.

Ty kokso, to je výška jako prase. Tak na tohle opravdu nevím, zda mám koule. Nikdy jsem z takové výšky, a ještě z vodopádu neskákal. Zatímco kolem mě skákajíc lidi, já se pořád rozhoduji, zda mám do toho jít. Je to těžké, fakt na jednu stranu vidíte většinu připravených lidi, co to skočí, a také instruktoři tu s lidmi chodí skákat, takže ani toho se nebojím že bych si tu jednoho neodchytil a nezeptal se kde skočit, ale jakmile si sundám své dioptrické brýle, připadá mi ta výška větší, a tak je to dost strašidelné.

Překonám se skočit z Kawasan?

Už jsem připraveny skočit a stojím na krajíčku za vedením jednoho, ale půd sebezáchovy pracuje o sto šest a já vycouvám. Přichází další instruktoři s lidmi a jeden povídá: „Skoč, skoč“, ale to není jen tak, a tak mi povídám, že dám přednost jeho klientům.

Teď už všichni skočili a já tu opět stojím na krajíčku a cítím že mám tak 150 pulsů/sec ale couvám opět zpět i přestože na mě Verena a Lukáš křičí, že to dám. Nevím, je to prostě fakt vysoko a instruktor nakonec odchází. Tak stále sedím na tom kameni nahoře a bez odvahy. Nejhorší je, že už tu sedím tak dvacet minut. Přichází třetí instruktor s dalšími lidmi, zatímco i ti úspěšně skákajíc.

Verena jde na protější konec útesu vodopádu Kawasan a po zeptání se, zda může skočit i bez vesty a bez jakéhokoliv půdu sebezáchovy skáče okamžitě. Další pár tu skočil, a ještě stále koukám vytřeštěné dolů a stále se tak cukám až si pak říkám: „To dáááááš!“ A skááááču!

Kawasan vodopády

Kawasan vodopády

V té hloubce jsem se dotkl jemně kamenu tam dole a co bych k tomu řekl? Byla to dlouhá cesta dolů a teď mám skvěly pocit, že jsem se překonal. Doplouvávám ke břehu, kde stoji Verena a ta povídá: „Tak vidíš, nakonec jsi to dal“. Lukas neskáče a přináší nám věci dolů. Myslím, že mám seskok s Kawasan vodopádu hotový, a tak kráčíme zpátky až k hlavní cestě. Celkem nám dost vyhládlo ale jídla jsou tu drahé, a tak si ještě z batohu dávám sladkost, která mě pochopitelně nenasycuje. Po 10 min přijíždí klimatizovaný bus a my tak nasedáme.

Cesta zpátky do Moalboal

Cestou opět krásy kolem v podobě palm, banánovníku a další druhů zeleně. Píše mi Agné jestli jsem přežil noc s Lukášem a že jsou teďka na Panagsama beach Dorážíme do našeho města MoalBoal, kde hledáme jídlo. Lukáš si kupuje v místním stánku kuře, zatímco my nacházíme přes ulici jakousi jídelnu s různými druhy jídel. Dávám si tři smažené masové koule a k tomu nudle, Verena zase šunkovou rolku se sýrem obalenou grilovaným kuřecím masem a nudlemi, zatímco Lukáš tu dojídá kuře. Ty koule mají fakt dost nasáklého oleje. Zkouším jídlo od Vereny a myslím, že jsem si měl dát to její.

moalboal food

Dojídáme a máme v plánu jít všichni na Panagsama beach, protože nejsou ani 15hod. Naproti si kupujeme ještě pečivo a mají tu i banana cake, tak ho zkouším. Odchytáváme tuk-tukáře, kterých je tu habaděj. 190, 150 PHP, jako obvykle nabízejí. „Nene“, povídáme a zkoušíme získat lepší cenu. Nakonec se s místním „tuk-tukářkou“ domlouváme na 80 PHP, a tak všichni nastupujeme.

Na místě procházíme kolem baru, restauraci, půjčoven vercajku na potápění a zda se, že pláž je obklopena jen domy. Vlastně tu ani žádná není, jen resorty s privátními plážemi. Lukáš a Verena zakempili někde u schodu pro lodě a já se jdu ještě dal podívat. Nic nenacházím, a tak se vracím.

Lukáš je pochopitelně pod stromem, aby se nespálil a já lezu do vody. Na chvíli se tu koupu, a pak se ptám týpka na schodech s potápěčkami brýlemi, zda jde něco zajímavého vidět pod vodou. „Když se ponoříš tamhle, tak uvidíš korály, hvězdice, a i obrovské želvy, které jsem se zlekl“, povídá. Ukazuje mi, kde si mužů pronajmout potápěčské brýle, a tak jdu tím směrem.

Poklady mořských hlubin

200 PHP povídá týpek za brýle a ploutve. To je nějak moc, povídám. Tak 150 PHP, povídá. „Ale tak mě to dej za 120 PHP, a i tak vyděláš“, dodávám. Po dlouhém uvažování na to nakonec přistupuje ale povídá, že před 6hod mu to mam přinést a máme 16:15. Beru všechen vercajk a jdu směrem k Lukášovi. Loučí se se mnou Verena na cestě, která odchází na hotel.

Koukám na mobil a píše Eva, že jsou u hotelu, která má pláž a že máme přijít tam. Prý tam jde vidět pěkně na korály. Bereme vše a posouváme se k nim. Jsou v Love’s resortu a ten přecházíme. Nacházíme je a Agné říká, že mám plavat k lodím, které se nachází proti nám a tam mohu vidět pěkné korály i hvězdice a také velké želvy, a tak si odkládám věci a nazouvám ploutve, brýle a jdu do vody.

To je pastva pro oči

Korály se začínají objevovat a jsou úžasné, a také dále vidím krásné modré hvězdice až si říkám jako by je tu někdo nastrčil. Po bližším průzkumu zjišťuji, že se fakticky hýbou. Plavu kolem „šnorchlařů“ kolem a najednou ji vidím. Obrovská želva přede mnou. To je až k neuvěření, jak velká je. Může mít tak skoro metr a půl na délku. Opatrně plavu kolem ní ať si na mě zvykne. Jednou za čas se vynoří, aby se nadechla jen asi na 2 sec a pak jde dolů. Daří se mi na ni i sáhnout, je to úžasné, jen škoda že nemám GoPro.

Víceméně spíše trávím čas šnorchlováním kolem těch krásných útesu a hvězdic a nacházím další dvě želvy, které se již více bojí což jde poznat jejím rychlejším pohybem. Za 17:45 vylézám z vody, a ještě si fotím západ slunce. Po západu již jdu vrátit vercajk a holky se k nám nepřipojují, jelikož si objednaly masáž v resortu. Vracím vercajk a cestou k tuk-tukářům si dávám banánový shake.

Panagsama beach

Pán z Rumunska

Pokřikující tuk-tukáři nabízí samozřejmě ceny 150 PHP, ale tu u jednoho nakonec usmlouváváme na 70 PHP a dojíždíme k 7 eleven na hlavní cestě. Kousek od 7 eleven si ještě kupujeme pečivo a jdeme kouknout na místní stánky do bočních uliček. Kupuji si tu pomeranče a Lukáše zastavuje nějaký starší týpek původně z Rumunska (Transylvánie), který tu žije již 20 let a dva roky s manželkou. Dozvídáme se, že jeho manželka má kolem 25 let. Žije někde na horách tady.

Jeho názory jsou zajímavé a velmi mi připomíná tím Jaroslava Duška, Lukáš se moc na tyhle ty témata nechytá. Každopádně s ním stravujeme dobrých 20 min. Po rozloučení Lukášovi povídám, že bych si dal kafé a ten povídá, že půjde zatím do parku a tak se rozdělujeme. V 7 eleven mají jen ledové, a tak si ho beru a jelikož se mi do parku již nechce a jdu na pokoj.

moalboal filipiny

Peru si par věci, a ještě se sprchuji. A teď je čas psát cestopis. Po chvíli ke mně přichází Verena sedící na terase s noťasem a povídá, že jede zítra pryč a že ty brýle na potápění co má si mužů nechat. „To jako fakt?“, tážu se. „Jo, dostala jsem je od někoho, takže jsou takové putovní“, odpovídá. Díky moc, povídám a dávám ji aspoň dva své vytáhlé bonbony, které si bere.

Jdu si sednout na psaní cestopisu do houpací sítě. Psaní prokládám voláním s Marťou. Po půl 1 jdu spát.

Zdroj:

[1] https://www.lp-life.cz/filipiny-s-batohem-vodopady-kawasan-top-misto-ktere-musite-zazit

Day 19 – Vodopády Inambakan a Dao

Vodopády Inambakan a Dao

Budíka jsem si dal na 9:15 ale vstávám už 8:45 protože cítím, že budu muset na záchod. Prohání mě teda pěkná sračka. Dávám si kafé a jím raději včerejší rohlíky, které jsem si koupil. Sedá ke mě Lukáš, spolubydla, a ukazuje mi, že našel mapu Siquior ostrova, cosik mele ale já ani nevnímám, protože mi není úplně nejlépe. Balím se plánuji jít na na Vodopády Inambakan a Dao, a  doufám, že nepotkám Lukáše. Na recepci si prodlužuji další noc a fičím směrem na hlavní cestu. Vidím lékárnu, a tak kupuji Ercefloru, ale nabízejí mi i Immodium. Myslel jsem, ze zkušenosti z Indie, že obecně na Asijské střevní sračky není dobrý, ale asi zaleží, kde jste a co máte.

V pečivu kupuji opět rohlíky, páč nechci dráždit žaludek a najednou vidím žlutý bus, který jede směrem k vodopádům, a tak rychle platím za pečivo a utíkám za nim. Stihl jsem to! Do města Ginatilan je to skoro 50 km, a mám to za 63 PHP.

Cesta trvá přes hodinu. Až teďka jsem si všiml, že pokud chtějí lidi v busu vystoupit udělají jakýsi zvuk pusou připomínající zvuk polibek.

Vystupuji ve městě Ginatilan a tuk-tukáři se již na mě vrhají. „Díky, půjdu si po svých“, odpovídám a veru se do kopce po betonu.

cesta k Vodopády Inambakan
cesta k Vodopády Inambakan

Nádherní cesta k vodopádu

Začíná byt čím dál tepleji a příroda se začíná ukazovat v cele své kráse. Tu a tam tu projíždí motorky, ale to ničemu nevadí, protože ty krásné zelené hory plné palm a banánovníku, to je něco úžasného. Fakt si to užívám a zrovna přijel týpek na motorce, zda nechci hodit k vodopádům, a tak mu povídám, že to zvládnu a že jsem zvyklý chodit. Té zeleně kolem se proste nemůžu nabažit. Procházím kolem banánovníku s ještě nezralými banány.

bananovnik

Cestou potkávám také několik psů, kteří poštěkávají, ale pak zalézají, protože se bojí. Místní domečky se ukrývají pod palmami spolu s krávy a kozy, které tu a tam vydávají zvuk. Zdravím se i s některými místními. Slunce začíná palet čím dál více, a tak si raději natírám ruce krémem.

Cesta k vodopádu Inambanakan

Cesta k vodopádu Inambanakan

Inambakan falls

Už je to jen kousek k vodopádu a pravě přijela v dodávce skupina turistů. Scházím schody a blížím se k řece a musím říct, že je to tu fakt užasne, ale taky proto, že tu nikdo není. Pohybuji se proti proudu řeky, a nakonec docházím úspěšné k skrytému říčnímu údolí Inambakan vodopádu. Místní průvodce se mě ptá, zda bych si ho chtěl objednat, ale odmítám. Vodopád je vysoký 30 metrů.

Vodopády Inambakan

Jdu níže a odkládám si věci na kámen, kousek od cizích věcí a nejsem tu sám, nýbrž tu je také mají nějaký pár. Seznamuji si z týpkem a zjišťuji, že se jmenuje Niku a je z Jihoafrické republiky. Pletí na to vůbec nevypadá, každopádně doteď jsem si myslel, že je to zem černochů, ale podle statistiky v Jihoafrické republice tvoří celých 27 % obyvatelstva bílá rasa. [1]

Vylekám si tričko a jelikož mám plavky již na sobě, tak jdu hned do vody. Voda je osvěžující a hned plavu směrem k vodopádu. Podplavuji ho a opět jsem v jakési jeskyni. Tryskající voda dopadá na balvan, na kterém si nechávají dva týpci dělat masáž. Zkouším na něj také vylézt a týpek mi podává ruku. Ten proud mě ani tak nevadí ale ta tryskající voda to je jak tisíce injekci dopadající na kůži.

Vodopády Inambakan

Doplovává i od Niky slečna, a tak ji pomáhám na kámen a na to pak i samotnému Nikovi. Chvíli tu zůstávají ale pak skáčou a doplovávají na břeh. Já následně také a doplouvávám ke břehu. Obouvám se a beru si věci. Dávám sbohem slečně, ale začíná se mě pt8t odkud jsem a kde jsem cestoval. Zjišťuji, že je z Brazílie ze Sao Paulo, ale žije již dva roky v Austrálii, kde studuje. Následně dávám sbohem obou.

Nad vodopádem

Zkouším se dostat až nad vodopád a chvíli tu trávím. Po cestě také potkávám instruktora se dvěmi lidmi taky z Asie. Po zeptání, zjišťuji, že jsou ze Singapuru. Instruktor ještě výše nad vodopádem ukazuje skoky do vody, a tak tu tráví nějakou dobu.

Já se posouvám ještě nahoru doufajíce, že tam ještě bude na co kouknout. Každopádně vždy je na co se koukat, je tu palmový les s banánovníky a nějaký domeček pod nimi, ale dále cesta nevede. Proto jdu zpátky dolu k vodopádu až docházím na cestu. Trošku se zatáhlo, ale ne tak aby pršelo. Cestou projíždí mnoho lidi na motorce a teď na mě někdo troubí zezadu. Je to ten pár, který jsem potkal u vodopádu Inambakan falls. „Hodíme tě dolů, jestli chceš“, povídá Niku. Díky moc, odpovídám a nasedám.

Cestou dolů zjišťuji, že jsou spolu 7 měsíců. Dojíždíme dolu a moc jim děkuji. Zrovna jede žlutý bus, ale díky tomu, že za půl hodiny jede další, usedávám do 7 eleven. Tam si tam dávám špagety s Pepsi a kupuji si taky vodu. Dojídám, vycházím a do 5 min vidím přijíždějící bus, a tak nastupuji.

Cesta k dalšímu vodopádu

Jedu směrem na Dao falls, což je busem ani ne 10 min a vystupuji v Suba. Zabočuji do vedlejší cesty a příroda se opět začíná ukazovat.

Cesta k vodopádu Dao

Jdu kolem nějakého obchodu, kde na mě vola týpek: „Hello, Do you want to beer? “. „No thanks, odpovídám a začíná si se mnou povídat. Má tam ještě nějaké dvě holčiny, a tak kecáme odkud jsem a jestli se mi tu libí. Zjišťuji, že je jedné 23 let a druhé tedy netuším, ale je o něco mále starší a už má dítě. Nevím proč, ale chtějí po mě Facebook. Následně se a nimi loučím a fičím výše, ale koukám že podle cesty jdu nějak jinak, a tak jdu směrem do palmového lesa, ale tudy cesta také nenavazuje na tu, kterou chci jít. A tak se vracím a potkávám opět ty holčiny a ty prý jdou stejným směrem, co chci já a tak jdu za nimi.

Cesta k vodopádu Dao

U dřevěného domečku jedné z nich se zastavujeme a oni mi píšou svůj Facebook.

Dao falls

Pokračuji dále pres tu krásnou přírodu. Místních lidi se ptám, zda jdu dobře a jedna paní ukazuje směrem rovně, takže zatím tedy jdu. Cestou do kopce mě bere klučina do kopce a já tak dojíždím k domečku a vidím, že vstup je za 60 PHP na Dao Falls a k tomu ještě musí být i průvodce. Je tu nějaká paní a nějaký Evropan.

Dozvídám se, že je pán z Holandska a má výbornou angličtinou. Ten už má po túře a doporučuje mi ať si vezmu průvodce. Ten průvodce je ta paní a ta se mě ptá, co říkám na lidi tady, a tak ji povídám, že jsou pohostinní, pokorní a stále usměvaví lidé. Povídám ji, že bych klidně šel i bez něj. „OK abych ti ukázala, jak jsou filipínští lidé přátelští nemusíš platit nic“, odpovídá. To mě najednou přišlo blbé, a tak ji dávám aspoň 100 PHP. Přece jen je to její čas.

Scházíme dolu a jdeme kolem skal a řeky. Dozvídám se, že to vlastně není paní či slečna, ale ladyboy, no asi mám na ně štěstí. Následně již není jiná možnost, že si vyzout boty, protože se místy brodíme vodou skrz kaňon. Občas je to dost kluzké, ale na samém konci kaňonu nakonec docházíme k Dao falls. Vodopád je velký 40 metrů a skalní stěnou teče voda zvrchu.

Vodopády Dao

Vodopády Dao

Dělám si pár fotek a pak zase fičíme zpátky mezi skalami s kluzkým terénem. Nahoře u domečku, kde jsem platil jsou jeho rodiče, a tak si máváme. Povídá, že jede dolu k cestě, a tak nejdříve scházíme k jeho domu, kde je jeho rodina a nás klučina vyzvedává na motorce až dolu k hlavní cestě. Čeká tady se mnou na bus, protože očekává na balíček od kamarádky, která přichází a údajně je v balíčku holici strojek udajné na jeho chlupy.

A rum na závěr

Přijíždí bus a my se loučíme. Dnešní vodopády Inambakan a Dao byly úžasné a vřele doporučuji navštívit. Vystupuji v MoalBoal a ještě se jdu podívat do parku, ale je tu jen hřiště a nic víc. Každopádně je tu molo, a tak se jim jdu projít, zatímco nějací týpci mě zdraví a povídají, že si s nimi mám dat jeden drink. Tak neodolávám a jdu. Jsou to tři místní a je jim teprve 19 let. Popíjíme Tanduay rum, což je speciální rum z palírny Tanduay, který byl vytvořen v roce 1998 k oslavě 100. výročí Filipínské republiky (12. června 1898). Kecáme o místním životě , o mém cestovaní, odkud jsem o tom, co studuji o turistech a tak dále.

Tanduay rum

Tanduay rum

Chytá mě opět sračka, a tak mě borec veze k parku, kde jsou záchody. Ptám se jedné, zda tam je toaletní papír a ta povídá, že ne ale vytahuje mi vlhčicí ubrousky. Bez ničeho na utření bych to fakt nedal. Mísa samozřejmě bez prkýnka a zrovna mi volá Marťa. Nikdy jsem zatím nezažil situaci, kdy bych byl v polosedě nad mísou, sral a ještě volal. Nohy z toho bolí, a tak si otírám mísu a stejně si sedám na tu keramiku. Týpek, co mě vzal na motorce tu ještě močí, a tak se scházíme na hajzlu, a pak míříme zpátky k motorce. Jedeme opět na molo, zatímco furt mluvím s Marťou.

molo MoalBoal

Přicházím ke stolu a omlouvám se týpkum na 5 min, že to s ní dořeším. Nakonec za mnou stejně týpci přicházejí, že už budou muset, a tak se během callu s nimi loučím. Ještě tam nějak chodím po molu, ale pak si v centru kupuji pečivo, a nakonec se vracím až na hotel, kde dovolávám s Marťou. Fičím na pokoj a do půl 1 dopisuji cestopis o dnešním dnu: vodopády Inambakan a Dao. Myju si zuby a jdu spát.

Zdroj:

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%BEn%C3%AD_Afrika

Day 20 – Zpátky do Cebu city

Zpátky do Cebu city

Zpátky do Cebu city

Vstávám opět před budíkem něco před 9 hod a mám v plánu jít si jít zašnorchlovat na Panasagma beach. Dávám si kafé a rohlíky ze včera a povídám Lukášovi, zda se nechce přidat (někdo mi musí pohlídat věci). Usedávám na houpací sít a čekám na něj. Mezitím tam usedavá holčina, a tak po pár větách zjišťuji, že je z Německa a je ji teprve 20 let. Cestuje již 1 rok a 7 měsíců. Vydělává si ale na cestu sama. Jmenuje se Lea.

Jdu si sbalit batoh, protože dnes možná pojedu do Cebu city a odtud na ostrov Bohol. Bágl si dávám do úložného prostoru, co má tento hotel. Lukáš si ještě objednal vajíčka, a tak si dávám další svoji kávu a sedám si do houpací sítě. Mezitím tu přišli dva další týpci, jeden je z Rakouska a druhy z Francie. Přichází Lukáš a Lea se ptá odkad je on a jakmile řekl Polsko, tak na nej hned začala polsky mluvit. „Jak se to možné, že umíš polsky?“, ptá se Lukáš. „Moje mamka je polka, a tak jsem se to naučila“, odpovídá. Následně se Lukáš ptá, zda už byli na Panasagma beach a ti povídají, že ne, a tak jim nabízí ať se k nám přípoji. Souhlasí, a tak se nějak navzájem čekáme skoro celou hodinu a nakonec vycházíme.

Pláž Panasagma

U hlavní cesty se stavujeme ještě na oběd. Prý tady obědvali včera a byli spokojeni. Dávám si rýži, zelené fazole a vajíčka, protože nechci dráždit opět žaludek. Sedáme společné ke stolu a povídáme si o chilli, protože jsme ho dostali k jídlu. Dozvídám se, že od Ley otec je zase z Turecka, a tak je Lea zvyklá jíst pálivé. Povídám jim o svém chilli festu z minulého roku 2018, který mě dost potrápil i když jsem ho vyhrál. Dojídáme a jídlo bylo velmi dobrém platím jen 55 PHP. Na cestě nám opět tuk-tukáři nabízí jízdy a my jsme si nakonec vyjednali u jednoho cenu 25 PHP za každého a je nás 5. Míříme tuk-tukem směrem k Panasagma beach.

Zpátky do Cebu city

Usmlouvám ploutve

Dostáváme se až k Chill baru, kde kempíme u jakési na půl pláže. Mažu se, a protože máme po skoro půl 1 a jelikož mám od Vereny brýle a šnorchl, ale ne ploutve, tak si jdu půjčit. Ze 120 PHP to usmlouvám na 50 PHP. Docházím k našim a jdu hned do vody. Podle mapy.cz musím plavat více napravo abych viděl sardinky. Je tady kolem dost lodí s turisty, ale to mě nezastaví to nenajít. Snažím se plavat za loděmi i když se tu trošku díky lodím více dělají vlny. Nějaké již vidím, a tak plavu k nim.

Panasagma beach

Mraky sardinek

Wow, až teď za loděmi, někde kde nikdo není to teprve vidím. To je mega velké hejno sardinek a v jedné chvíli jsem jimi úplně obklopen. Je to úžasné, nikdy jsem nic takového neviděl a škoda, že nemam foťák do vody. Chvíli si tu s nimi plavu a pak se opět vracím zpátky ke břehu kde jsou všichni jen Lea se stále šnorchluje. Lukáš si půjčuje mé potápěčské brýle a jde objevovat. Mezím kecám s klukama.

Poté, co se Lukáš vrací, tak se jdou kluci poptat, jak je to s potápěním do hloubky, zatímco já si jdu pro banánový koktejl a platím 70 PHP. Docházím k Lukášovi a uvažuji, že bych se přesunul více doleva, abych viděl nějaké vodní želvy. Ten souhlasí a my tak jdeme dále. Nasazuji si ploutve brýle a jdu objevovat. Nejdřív narážím na řasy ale zda se, že právě ty zakrývaly nádherné koraly dále. Barvy se snoubí dohromady. Škoda, že nemam čočky, abych na ně lépe viděl. Tu i tam rybičky plavou u korálu, zvláště ty modré, nebo zelenomodré. Je to nádherné ale želvu bohužel nepotkávám.

Plavu zpátky a teď se jde potápět Lukáš. Mezitím si tu dělám fotky a najednou na mě někdo volá. Je to ten pár ze včerejška u vodopádu Inambakan. Nevěřil bych, že je ještě potkám, ale oni včera povídali, že zde do Moalboal pojedou. Jen se zdravíme a ukazuji jim kde je dobré místo na želvy, a tak se loučíme a přejeme si vše dobré. Lukáš vylézá a povídá, že měl štěstí vidět želvu a že si i sáhnul.

Další noc tu nezůstanu

To koupaní nám celkem stačilo, a tak jdeme zpátky a snažíme se vyjednat cenu za tuk-tuk. Až u druhého se nám to daří za 50 PHP dohromady. Cestou ještě nabírá lidi. Dojíždíme do centra a kupujeme si ještě nějaké pečivo. Následně mu povídám, že jdu do 7 eleven pro pití, ale on že už půjde na hotel, a tak si tam kupuji mirindu a jdu směrem na hotel. Jsem rozhodnutý, že tu další noc nezůstanu, a tak beru krosnu z ulozneho/odkladoveho prostoru hotelu a chci se jít rozloučit s Lukášem, ale ten tu nikde není a jelikož nemám ani na něj kontakt tak či onak beru krosnu a vycházím k hlavní cestě na bus. Asi po 15minutovém čekáni přijíždí a já nasedám směrem do Cebu city.

Zpátky do Cebu city

Zpátky do Cebu city

Zpátky do Cebu city

Cesta je neuvěřitelné hopsavá, až si říkám, zda má bus vůbec odpružení. Snad až v 8 hod dojíždím do Cebu na South Terminal. Před sebou vidím 7 eleven, a tak si tam dávám Makaróny s plněným knedlíkem a k tomu jsem si koupil ananasový džus. Vycházím a volám Marti. Celou dobu nic a teď začalo pršet. U south terminálu odchycuji jeep ale nasedám do spatného. Po několika zastávkách vystupuji a čekám na jeep 13B, který má sem přijet. Nepřijíždí ale nic, i když Google Maps hlásí že by měl. Ptám se místního páru a ten povídá, že by měl stát za rohem naproti banky. Je tady i univerzita, a tak se ptám securiťáka, kde stoji 13B. Ten neví a ptá se dalších lidi. Nakonec že mam přejit silnici a něco pojede. Přichází securiťák s párem a ten říká, že jde také mým směrem na části Zapatera.

Nakonec ale odchytáváme 13C jeep, páč 13B nejede a dojíždím vice k mě oblasti. Až doteď jsem zvládl si i volat s Marťou. Prší stále více a já to mám pořád daleko, a tak se koukám na další jeep k hotelu Hey Fellas Guesthouse a měl by tam jet 62B. Místní pan se mě ptá kam jedu, a tak mi odchytává jeep, kde platím 7 PHP a dojíždím. Mám to už jen 2 min chůze a úspěšné docházím. Od té doby, co jsem odchytával jeepy musela uplynout minimálně dobrá hodina.

Cebu hostel

Recepční se jménem Chris mě zdraví a následně mi ukazuje tipy na ostrovu Bohol. Mám v ceně i snídani a kafé zadarmo. Ukazuje mi pokoj a co mě udivuje, je že tu má vyvěšeny řád hotelu, kde se píše zákaz jezení v místnosti spaní a že voda neteče od 11pm do 1am. Máme po půl 11 tak to stihnu, ale voda moc opravdu neteče. Každopádně se zvládám se osprchovat plus si myji ponožky a funkční tričko. Pak píšu cestopis a asi 0:45 ulehávám.